Rituály ve vztazích a jejich význam ve výchově

Obsah článku:

• Jak běží čas
• Umyl sis ruce?
• Ham, ham aneb jídlo
• Pohádka aneb budeš ještě chvíli se mnou?
• Vítání i loučení
• Svátky a oslavy - hurá, budou dárky
• Dospívám, tak mi dejte všichni pokoj (ale jen na chvíli)
• Intimita a co s ní?
• Svatba, nebo ten papír nepotřebujeme?
• Společné rituály - Ježíšek nebo Santa?

Nejprve se pojďme zamyslet nad samotným pojmem rituál. Ve většině z nás slovo rituál asociuje něco magického, obřadného. V psychologii chápeme rituál ale daleko šířeji - jako pravidelně opakující se chování jedince nebo sociální skupiny podle předem daných (domluvených) pravidel. Můžeme se pak v každodenním životě účastnit rituálů velmi jednoduchých, které praktikujeme každý den, jako je například ranní pití kávy až po rituály velmi složité, které prožijeme třeba jen jednou za život. Takovým rituálem může být třeba maturitní ples nebo svatba, ač i tu si mnozí dobrovolně zopakují vícekrát.

Společným rysem rituálů je zavedení řádu a pravidel do určitých činností, které považujeme za důležité. Rituály nám v takových situacích mohou poskytnout pocit zázemí, bezpečí, sounáležitosti, jistoty. Jako každá mince má dvě strany, i rituály v nadměrné míře mohou obtěžovat, nebo být dokonce projevem duševního onemocnění. Tak tomu je například u obsedantně-kompulsivní poruchy.

Jak běží čas

Rituály, aniž bychom si to mnohdy uvědomovali, hrají v našem životě důležitou úlohu již od narození. Opouštění starých a zavádění nových rituálů jde ruku v ruce s procesem zrání. Přímými účastníky můžeme být dokonce ještě před tím, než se narodíme. To když maminka svému očekávanému robátku každý večer zpívá, přeje dobrou noc, nebo ho tatínek či starší sourozenec hladí přes matčino bříško. Dalším významným rituálem je samotný porod a následná péče o miminko. Právě období raného dětství je každodenními drobnými a opakujícími se úkony doslova nabité. Od kojení, krmení, přebalování, koupání, chování, chození na procházky až po uspávání. Nic z toho není náhoda, protože čím je dítě menší, tím více potřebuje bezpečný rámec pravidelnosti. Ale ani zde se nemá nic přehánět, pravidla je žádoucí přizpůsobit především potřebám konkrétního dítěte, maminky a rodiny. Podstatnou roli hraje nejen činnost samotná, ale i její načasování a přítomná osoba, se kterou je dítě zvyklé rituál absolvovat. Bezprostředně po narození to bývá zpravidla matka a postupně se přidávají další blízké osoby. Zapojení tatínka do péče o miminko je pro utváření jejich vzájemného vztahu velmi důležité a dítě si většinou rychle zvykne, že koupe tatínek. Pokud to dělá pravidelně.

Umyl sis ruce?

Zatímco na počátku našeho života se rituály týkají především zajištění základních potřeb, později se rozšiřují do oblasti sebeobsluhy a společenských kontaktů. Dítě se učí dodržovat hygienické návyky s asistencí rodičů, aby později bylo v tomto ohledu naprosto samostatné. Právě ritualizované chování je zde velmi důležité, protože žádoucí návyk nenásilně fixuje. Jako příklad můžeme uvést třeba mytí rukou po procházce. Zpočátku myje ruce dítěti matka nebo otec, později, když už chodí, dostane stoličku k umyvadlu, a pokouší se o to samo s pomocí dospělého. Už tehdy ale zaznamenává, že po návratu zvenku vede cesta do koupelny, a to pro všechny. Když už je samostatnější, chodí se mýt společně s tím, s kým přichází. I když by se zdálo, že už to zvládne samo, společnost parťáka je stále důležitá. Tuto etapu mají rodiče často tendenci urychlovat nebo přeskakovat – vždyť už to přeci umí sám. To je ale velká škoda, protože právě pouhé spolubytí při činnosti dítě dlouho potřebuje. Ritualizovaným chováním za přítomnosti blízké osoby se nejprve fixuje žádoucí návyk – když přijdeme z venku, umyjeme si ruce. Později, když už je návyk zautomatizovaný, stačí, aby se maminka zeptala „ručičky?“ a dítě přesně ví, co má udělat. Za nějaký čas pak nebývá nutná ani připomínka. 

Ham, ham aneb jídlo

Významnou a přitom běžnou činností je stolování. Už od příkrmů se dítě může učit, že jídlo neslouží pouze k uspokojení hladu, ale je společenskou záležitostí. Pečující osoba, ať už je to maminka nebo tatínek, si může k dítěti sednout a jíst spolu s ním. Jedna lžička tobě a druhá pro mne, i když každý ze svého talíře. Dítě se postupně vzájemnou interakcí přirozeně učí nejen to, že i rodiče potřebují uspokojit své potřeby a ono musí chviličku počkat, ale má současně možnost si nápodobou osvojit správný způsob stolování. I do budoucna je společné stolování jedním z nejvýznamnějších rodinných rituálů. Dává příležitost k zastavení se, bytí spolu, sdílení zážitků a plánů. I když v dnešní uspěchané době je obtížné zajistit, aby se celá rodina sešla denně u stolu, je užitečné se o to pokoušet alespoň na večeři či o víkendu. Díky společnému stolování se děti mohou učit, že na přípravě se může podílet každý. Například tím, že dávají na stůl příbory a ubrousky. Současně se učí ohleduplnosti, když čekají, až se ke stolu posadí všichni. Slušnosti, když jídlo pochválí, a pořádku, když po sobě, nebo ještě lépe i po ostatních, talíř uklidí. 

Pohádka aneb budeš ještě chvíli se mnou?

Čtení, nebo ještě lépe vyprávění pohádky na dobrou noc, je snad neoblíbenější dětský rituál a pro mnoho dětí je motivací jít do postýlky bez dlouhého vzpouzení. Pohádka je příležitostí učit se naslouchat a společně si o příběhu povídat. Rodič se může o svém potomkovi také ledacos dozvědět – o čem sní, jaké pohádkové postavy mu jsou blízké, co ho baví a zajímá i co mu vadí a čeho se bojí. Čtení pohádky je pro oba prostor pro spolubytí a příjemné uzavření dne. I když jsme večer již unavení a nejvíc ze všeho se těšíme, až budeme mít chvilku pro sebe (a to je třeba ještě uklidit!), bylo by hezké zorganizovat si večer tak, aby prostor pro alespoň krátkou pohádku vznikl. Pokud to zvládneme denně, budeme za hvězdy. Tyto okamžiky si totiž děti často v dospělosti pamatují jako jedny z nejhezčích.

Související článek:
Význam pohádek

Vítání i loučení

Upřímné uvítání ukazuje druhému, jak moc se těšíme z jeho společnosti. Jedná se o projev ritualizovaný napříč celou společností a jednotlivými kulturami. Současně se liší svou podobou podle toho, jak blízké jsou naše vztahy. Od formálního pozdravu a podání ruky přes rodičovské objetí až po vášnivé polibky milenců. Vítání je důležitým rituálem, kterým dáváme najevo způsob, jak chceme přijmout a vpustit druhého směrem k sobě.

Vyprovázení směrem od sebe ukazuje rituál loučení. Iniciuje separaci, která zpravidla bývá dočasná. Zase se setkáme, pokud budeme chtít. V případě úmrtí ale může být i definitivní. Většina lidí se loučí nerada, zažívá pocit ztráty. Přesto je rozloučení důležitým rituálem, a to i v případě pravidelného ranního odchodu do práce. Rozloučení s umírající blízkou osobou je o to důležitější, protože máme ještě příležitost vyjasnit si nedorozumění, smířit se. Smrt je, stejně jako narození, přirozenou součástí života. Proto bychom se s životem měli umět rozloučit stejně uctivě, jak radostně ho vítáme. Formálně se rituály loučení se zemřelými většinou odvíjejí od naší víry. I pro ateistu je ale důležité nalézt vlastní způsob rozloučení a rituály životního uzavírání mohou být oporou. 

Svátky a oslavy – hurá, budou dárky

Oslavy významných výročí, například narozenin, jsou často spojovány s očekáváním. V prvé řadě dárků, čímž se vytváří prostor pro učení se dárky nejen přijímat, ale i dávat. Dítě se od poměrně nízkého věku může učit, že dárek vybíráme podle toho, co má rád obdarovávaný, nikoliv my. Tím si osvojuje principy empatie a schopnosti myslet také na ostatní. Rovněž se učí chovat ohleduplně v situacích, kdy dostane něco, co se mu úplně nelíbí. Bylo by ale smutné, kdyby oslavy narozenin byly jen o dárcích. Je to šance prožít den nebo jeho část ve slavnostnějším duchu a potkat se i s širší rodinou. Je už na každém, do jaké míry takové chvíle nasytí spoustou jídla a sladkostí, nebo popovídáním s ostatními.

Každopádně nejen narozeniny, ale i svátky obecně, pravidelně nabízejí prostor pro řadu rituálů. Od přání při sfouknutí svíček na dortu, pletení pomlázky a malování vajíček, po pečení cukroví či zdobení stromečku, když se těšíme na Ježíška. V takových chvílích rituály spojují mnohdy celou rodinu i společnost, podporují očekávání a umocňují význam toho, co přijde. Je jen na nás, naší víře a tom, co považujeme za důležité, které rituály si vybereme. I zde platí pravidlo všeho s mírou, abychom namísto pohodové atmosféry nemuseli těsně před zacinkáním zvonečku přemýšlet nad tím, co jsme nestihli.

Dospívám, tak mi dejte všichni pokoj (ale jen na chvíli)

První známky puberty se, kromě jiného, projevují touhou dospívajícího vymanit se z některých zvyklostí, které mu do té doby byly příjemné. Rodiče často slýchávají „nechoď mi naproti ke škole, nejsem malá“, nebo „hlavně mi nedávej pusu před klukama“. Přirozená potřeba trávit více času mimo rodinu a snaha o osamostatnění, s sebou nese zjištění, že některé rituály začínají být nepohodlně omezující. Asi nejlepší ukázkou je citát z filmu Pelíšky: „Ještě jsme nelili olovo!“ Na to Jindřiška reaguje ne zcela slušně a raději potichu, ale nakonec zřejmě splní přání otce.

V průběhu dospívání je nutné rozvolnit některé rodinné vazby, aby se mohly vytvářet nové vrstevnické vztahy,.Podobně je třeba postupně začít ustupovat z některých dosud zažitých zvyklostí nebo je pozměnit, aby se v nich všichni cítili dobře. Hledání té pravé míry je daleko více procesem, než cílem, a pro řadu rodičů je to obtížné období. Ale i zde je vhodné alespoň částečně zachovat rituály, které vytvářejí rodinnou filozofii, a zajišťují její stabilitu. Mírné nepohodlí či omezení není na škodu, když je nakonec kompenzováno radostí z prožité chvíle. Nikdy by se ale z rituálů nemělo stát vězení, ze kterého se mladý dospělý pravděpodobně pokusí utéct při první možné příležitosti.

Intimita a co s ní?

Průvodními znaky dospívání jsou nejen psychické, ale samozřejmě i tělesné a hormonální změny. Objevují se sekundární pohlavní znaky. Chlapci začínají mutovat a přibývá jim ochlupení, dívkám se zakulacují ňadra. Přichází první menstruace. U přírodních národů a kmenů je zvykem proměnu dítěte v dospělého jedince veřejně oslavovat, a zpravidla bývá provázena různými rituály. V našich krajích jsme zvyklí uvažovat o těchto změnách spíše v intimnější rovině a v soukromí rodiny. Nicméně je užitečné, když se téma dospívání v rodině netabuizuje, a děti jsou na změny postupně připravovány ještě před tím, než přijdou. Právě přístup rodiny může ovlivnit, zda se dívka bude děsit prvního krvácení, nebo bude očekávat přirozenou proměnu dívky v ženu, se schopností ovulovat a tedy mít děti.

Související články:
Děti a sexualita
Starší školní věk (puberta)

Svatba, nebo ten papír nepotřebujeme?

Přeskočíme pár let bouření se proti rodičům a pravidlům, abychom je zase mohli přijmout. Ale už jinak, po svém. Jsme dospělí. Rozumní – snad, odstěhovaní od rodičů – někdy, vyrovnaní – jak kdy, samostatní – samozřejmě a hlavně zamilovaní – poprvé, podruhé… Každopádně víme, s kým chceme spojit svůj život. Tak proč ne svatba? 

V poslední době stále více párů zvažuje, zda je nutné podstupovat svatební „formality“, když spolu mohou žít spokojeně i bez nich. Častým argumentem pro soužití „bez papíru“ bývá vysoká rozvodovost (pouze rozejité páry ale nikdo pro srovnání nepočítá), zbytečné finanční výdaje za svatbu a nepotřebnost formalit. Na první pohled bychom to vlastně mohli považovat za docela praktický přístup. Jenže háček tkví v tom, že svatba není pouze formalita, ale ve vztahu tvoří významný přechodový rituál. 

Se svatbou je kromě samotného obřadu spojena řada dalších více či méně nutných rituálů. Představení rodičům, požádání o ruku, výběr šatů a místa svatby, domluva na  tom, koho pozvat. Zkrátka, ještě před svatbou je nezbytné domluvit se na řadě náležitostí. Není neobvyklé, že dochází k prvním vážnějším rozporům, které je třeba vyřešit. Mladý pár může zažívat radostné plánování i konflikty. Pokud se přes ně dokáže přenést, vztah zraje, posiluje se vzájemné pouto. 

V den obřadu si partneři před svědky slibují, že budou patřit jeden k druhému, a že se pro to dobrovolně rozhodli. Své rozhodnutí stvrzují nejen vyslovením ANO, ale rovněž podpisem. Tím se zavazují ke vzájemné úctě.  Žena v obvyklém případě přijímá příjmení muže a s ním jeho samotného i jeho rod. V neposlední řadě už budoucí jmění nebude jeho a její, ale společné jmění manželů. Na základě lásky a vzájemné důvěry, jsme vědomě ochotni vystavit se riziku. Pro ty, kteří ochotni nejsou, má náš právní řád nachystaná zadní vrátka v podobě předmanželských smluv.

Navléknutí, ale především nošení snubního prstenu, dává jiným potencionálním zájemcům na srozuměnou „jsem zadaný, zadaná“. Mění se společenský status. V případě problémů u nesezdaných párů je stále ještě výrazně jednodušší vztah jen tak opustit, než se rozvést. I proto bývají sezdané páry motivovanější vztah zachraňovat.

Společné rituály – Ježíšek, nebo Santa?

Pokud v původních rodinách fungují rituály aniž by byly traumatizující, máme přirozeně tendenci je přenášet do budoucího vztahu. Jinými slovy, jak se to dělalo u nás, vnímáme jako normu toho, jak se to dělat má. Zřídka se stává, že jsou modely původních rodin zcela totožné. Naopak, bývá pravidlem, že k některým důležitým životním událostem jsme zvyklí přistupovat odlišně. Navíc, co je důležité pro jednoho, nemusí být podstatné pro druhého. Velkou výhodou je, když si pár o rodinných rituálech vypráví už před svatbou. Díky tomu mají oba jedinci šanci dozvědět se, na co je kdo zvyklý, co mu vyhovuje, co odmítá i co očekává. Společné bydlení a návštěvy v obou rodinách jsou cennou příležitostí vyzkoušet vše v praxi. Naivní je předpoklad „neberu si tvou rodinu, ale tebe“, protože původní rodina je vždy do jisté míry naší součástí, nejen geneticky.

Pro budoucnost každého vztahu je schopnost hovořit o svých vzájemných očekáváních a přáních stejně důležitá, jako ochota ustoupit. Podstatná je chuť naslouchat druhému a pokusit se pochopit, co je pro něj podstatné a z jakých důvodů. Snažte se přenášet zvyky z původní rodiny nikoliv jako dogma, ale jako příležitost pro vytváření vlastních společných rituálů, ve kterých se budete oba cítit dobře. Když se to podaří, otevírá se tím šance přenést je nenásilnou formou zase na své děti tak, že s nimi souzní. Výrazný odklon od dosud fungujících rituálů často poukazuje na touhu po změně a vždy stojí za pozornost.

Přijaté partnerské a rodinné rituály vytváří zdravou a pevnou základnu každého vztahu za předpokladu, že se v nich lidé cítí dobře. Pak jsou rituály oporou a vodítkem v mnoha radostných i náročných životních situacích.

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.