Mýty týkající se výživného na děti

Na početí dítěte jsou třeba dva lidé, kteří by za ně i za jeho potřeby měli nést odpovědnost. Bohužel ne vždy tak tomu ale je… Nejen že na každodenní starosti pak jeden z rodičů zůstává sám, ale situaci mu často ztěžuje také neochota druhého rodiče přispívat na život dítěte finančně. Proto je dobré jasně vědět, na co jako osamělý rodič máte právo a jaké možnosti se nabízejí v případě, že druhý rodič alimenty neplatí.

Vyživovací povinnost známe také pod pojmem povinnost alimentační (povinnost platit výživné, alimenty). Nejčastěji se uplatňuje povinnost rodičů vyživovat vlastní děti, a to bez ohledu na to, zda s dětmi žijí nebo ne. Někteří rodiče tak plní svoji povinnost především tím, že zajišťují rodinu a běžný chod domácnosti, jiní rodiče pak pouze finančně přispívají na zajištění potřeb dítěte, protože s ním nežijí.

Jak to vypadá v praxi:

• Po rozvodu rodičů zůstává dítě zpravidla v péči matky.
• Otec platí výživné, které se často určuje dohodou rodičů (již soud po přezkoumání schválí) a jen s ohledem na příjmy otce.
• Výživné se hradí:
  – dokud není dítě se schopno samo o sebe postarat, věk není rozhodující,
  – i když je dítěti přiznán invalidní důchod, výživné může být rodičem celoživotně hrazeno.
• Nehradí-li rodič výživné dobrovolně, lze na něj podat trestní oznámení.
• V případě, že výživné neplatí otec, matka doufá, že bude hrazeno ze státních prostředků.
• Matka se domnívá, že výživné nemusí vymáhat – hlavně že má od otce „pokoj“.

Jak je to po právu? Kde všude se pleteme? Kde můžeme postupovat jinak?

Pokusíme se vám na následujících řádcích přiblížit, jak lépe hájit práva svého dítěte na vyživovací povinnost od rodiče, s nímž dítě nežije.

↑ nahoru

MÝTUS č. 1

Lepší je otce do rodného listu neuvádět.

Říká se, že matka je vždy jistá. Vycházejme tedy z faktu, že je to především těhotná žena, která bude řešit, zda nechá otce uvést do rodného listu či nikoli.  

Pokud žije žena v manželství, bude v rodném listu uveden manžel. Ten může své otcovství pouze soudně popírat. Pokud rodiče nežijí v manželství a oba chtějí, aby byl otec uveden v rodném listu, lze to provést jednoduše: oba rodiče na matrice shodně prohlásí, kdo je otcem dítěte. Žádosti vám vydají na matričním úřadu (ke stažení zde).

Pokud mezi rodiči nepanuje shoda, musí nejprve matka zažalovat otce o určení otcovství. V době těhotenství je to sice pro ženu emočně složité, ale po právní stránce nejjednodušší. Není třeba provádět genetické testy, de facto se zkoumá pouze to, zda opravdu mohlo v inkriminované době dojít k početí.

Má nebo nemá matka povinnost „shánět“ otce do rodného listu?

Každé dítě má právo na oba rodiče. V době nezletilosti má povinnost hájit práva dítěte právě rodič. Je tedy právem dítěte znát svého otce, získávat od něj výživné a mít vyřešenu povinnost výchovy. Přitom nezáleží na tom, zda to tak matka chce či nikoli. Pokud k tomu nemá vážný důvod (týrání, trestnou činnost apod.), pak je to ona, kdo zastupuje dítě, kdo vymáhá jeho nároky a kdo se má postarat o to, aby dítě bylo vyživováno od obou rodičů. Jestliže své dítě takto nezajistí, mohlo by ji v budoucnu zažalovat, že dostatečně nehájila jeho práva (takové případy jsou ale výjimečné). Akutnější problém by matka mohla mít v případě nároku na sociální dávky (například u hmotné nouze), protože neuplatnila všechny nároky, které může uplatnit jinde než u státu.

Stát žádným způsobem nerefunduje neplacené výživné. Pokud výživné nevymáhá právně, postihuje rodiče v rámci sociálních dávek. Je tedy na matce, zda bude situaci řešit či nikoli.

Pokud nebude otec v rodném listu uveden, je tu také riziko, že by dítě v případě otcovy smrti nedědilo a nemělo nárok na sirotčí důchod. Otcovství lze určit i po smrti, ale po zpopelnění člověka se již velmi špatně dokazuje genetický původ (ostatní rodinní příslušníci zemřelého by museli mít vůli spolupracovat, což vzhledem k tomu, že by mohli přijít o dědictví, nemusí být snadné).

Otce lze do rodného listu doplnit i později (tedy po porodu nebo kdykoli později).

↑ nahoru

MÝTUS č. 2

Bez otce v rodném listu budu mít více sociálních výhod.

Většina sociálních dávek je závislá na příjmu rodiny. Nezáleží na tom, zda je člověk zapsán v rodném listu či nikoli. Podstatné je, zda  otec s matkou a dítětem žijí a hospodaří společně v jednom místě (bez ohledu na to, kdo a kde je zapsán – zkoumá se faktický stav).

Pro dávky v hmotné nouzi, porodné a přídavky na dítě není podstatné, že rodiče mají každý jiné trvalé bydliště, podstatné je společné bydlení (domácnost) a společné hospodaření.

V případě rodičovského příspěvku se může stát, že díky pracujícímu otci bude moci matka rychleji čerpat prostředky ze státního rozpočtu (rodič může volit výši rodičovského příspěvku podle předchozích příjmů, které se dají doložit jak u ženy, tak u muže, který mívá zpravidla vyšší příjem).

Je-li muž uveden v rodném listu, může na dítě čerpat daňové úlevy (v případě, že je nečerpá matka, protože nepracuje). Může dítě ošetřovat a mohla by mu náležet i nemocenská dávka – ošetřovné (pokud už nepobírá peněžitou pomoc v mateřství nebo rodičovský příspěvek). Může mít rodičovskou dovolenou (volno od zaměstnavatele pro péči o dítě) a zaměstnavatel musí v určitých aspektech respektovat rodičovství (například při vysílání na služební cesty, úpravu pracovní doby, úvazku a podobně).

K získání dávek hmotné nouze je nutné prokázat, že rodič žijící s dítětem (zpravidla matka) vymáhá všechny nároky. Není-li v rodném listě dítěte uveden otec, musí mít matka závažný důvod, proč nehájí práva dítěte na výživu od druhého rodiče, zatímco požaduje sociální dávky.

S Bc. Lucií Asenovou, zakladatelkou Asociace neúplných rodin, o. s., o nedostatcích v nastavení placení výživného na děti v České republice a mýtech, které téma alimentů provázejí.

↑ nahoru

MÝTUS č. 3

Výživné musí stanovit soud.

Záležitosti, které mohou spolu dohodnout rodiče, nemusí nutně řešit soud. Pokud jsou například schopni shodnout se na výši výživného, není třeba podávat návrh na soud, ale takové případy bohužel nejsou časté.

Pokud jsou rodiče manželi a chtějí se rozvádět, pak soud o jejich dětech rozhodovat musí.

Soud rozhoduje o následujících věcech:

• který z rodičů se po rozvodu bude o děti starat – kdo je bude mít v péči (střídavá či společná péče rodičů nebo výhradní péče jednoho z rodičů),
• výši výživného od rodiče, s nímž dítě nebude žít (v případě střídavé péče stanovení výživného pro oba rodiče – vždy platí ten rodič, u kterého dítě právě není).

Čas a rozsah styku rodiče s dítětem (toho, který s dítětem nežije) soud řešit nemusí, stačí dohoda rodičů.

Pokud rodiče dítěte nebyli sezdáni, mohou mít dohodu o výše uvedených věcech:

• ústně,
• písemně s ověřenými podpisy (ověření jednoho podpisu stojí 30 Kč),
• formou notářského zápisu (pořízení od cca 3000 Kč),
• na základě soudního rozhodnutí.

Podání návrhu na svěření dítěte do péče a stanovení vyživovací povinnosti je bezplatné (bez soudního poplatku). Se sepsáním návrhu může také bezplatně pomoci:

• vyšší soudní úředník (na příslušném soudu) – samotné sepsání je bezplatné, ale pokud rodič chce mít pro vlastní či úřední potřeby kopii tohoto návrhu, musí uhradit poplatek za pořízení kopie návrhu,
• pracovníci odboru sociálně-právní ochrany dětí (na obci),
• pracovníci občanské poradny (www.obcanskeporadny.cz),
• pracovníci poraden pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy (seznam).

Pokud výživné není stanoveno soudem, pak se tato povinnost špatně vymáhá a v případě potřeby pobírat sociální dávky mohou vyvstat těžkosti v komunikaci s příslušnými úřednicemi Úřadu práce (především ohledně dávek v hmotné nouzi). Problémem může být i prokázat, že rodič vymáhá všechny nároky.

Čtěte také:

• (Po)rozvodové boje: když rodiče zapomínají na děti
• Vliv rozvodu na duši a chování dítěte
• Rozvádíme se. Je pro nás střídavá výchova dítěte ideálním řešením?

↑ nahoru

MÝTUS č. 4

Soud je drahý.

Jak je uvedeno výše, samotné sepsání návrhu může být bezplatné.

Úroveň návrhu nemusí být zrovna špičková, protože soud vždy zkoumá zájem dítěte. Pokud byste tedy v návrhu něco opomněli, může soud upozornit, co je potřeba doplnit. Soud také není vázán vaším návrhem – například pokud se dohodnete s druhým rodičem na výživném 500 Kč měsíčně a soud bude mít za to, že úměrné by bylo výživné 5 000 Kč, pak je může určit v jiné výši, než jste uvedli v návrhu.

Nejsou-li rodiče konfliktní, rozhoduje se již při prvním stání a není nutné řešit znalecké posudky, které by řízení prodražovaly.

V řízení není nutné zastoupení advokátem (tedy za úhradu). U soudu dojde většinou jen k výslechu obou rodičů a kolizního opatrovníka dítěte, zpravidla pracovníka sociálního odboru obce, v níž dítě bydlí. V rámci řízení může kolizní opatrovník pohovořit s dětmi a navštívit domácnosti rodičů (bezplatně). Náklady soudu ani kolizního opatrovníka se rodičům k úhradě nedávají.

Pokud tedy rodiče nejsou ve sporu, nejsou zastoupeni advokátem a nechali si bezplatně pomoci se sepsáním návrhu, je soud bezplatný(s výjimkou kopií a případného poštovného). 

MÝTUS č. 5

Výživné se počítá jen z oficiálních příjmů.

Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodující odůvodněné potřeby dítěte (a jeho majetkové poměry), které zpravidla rodič (nejčastěji matka) vyčísluje. Mnohdy se matka omezí jen na složenky, které se dítěte týkají (školkovné, obědy, kroužky, pojištění a podobně).

K určení nákladů (potřeb) dítěte je potřeba uvědomit si,co vše za dítě platíme (nebo bychom platili, kdyby s námi žilo):

• Strava v MŠ, ZŠ, SŠ, VŠ, dietní stravování, zdravá výživa, běžná strava, drogerie (šampony, kosmetika, pleny, vložky, hřebeny, vůně a jiné), oblečení, obuv, bydlení a vytápění (podíl na nájmu a nákladech spojených s bydlením včetně doplatků a přeplatků), úhrada za svoz komunálního odpadu (popelnice nebo jiná úhrada odpadu), ZŠ, MŠ – fondy rodičů, podpora zařízení (kancelářské potřeby, dary), školkovné, poplatky za družinu, učebnice, potřeby do školy, výlety ZŠ, MŠ, SŠ, kroužky (i zamýšlené), tábory, náklady na léčbu, očkování, doplatky na léky, kompenzační pomůcky (včetně podílů, pokud přispěje zdravotní pojišťovna či úřad práce), úhrada za sociální služby (především u postižených dětí), sportovní vybavení (i zápůjčka), hračky, kultura (kino, divadlo, výstavy), dovolená, pojištění (úrazové, pojištění odpovědnosti z provozu domácnosti – podíl, spoření), dlouhodobá jízdenka, náklady na jízdné (dopravu), náklady na domácího mazlíčka, který je dítěte, předplatné časopisů, náklady na topení zvýšené z důvodu nemocnosti, vodu, tisk materiálů do školy aj.
• Rodič, který s dítětem zůstává, musí mít také často uzpůsobený úvazek či pracovní dobu a být schopen dítěti zajistit péči v době jeho nemoci, což má vliv na jeho majetkové poměry, výdělek a potažmo nákladovost (například v době nemoci nutnost zajistit chůvu).

Majetkové poměry rodiče:

Ze zákona i judikatury vyplývá, že nelze hodnotit jen samotný příjem, ale i celkové majetkové poměry rodičů (tedy primárně obou rodičů pro posouzení potřeb dítěte a možnosti jejich uspokojení). Část rodičů se domnívá, že nebudou-li mít příjem, stanoví jim soud nižší výživné, případně že částku ovlivní skutečnost, když krátkodobě omezí své výdělky. Tak by tomu ale být nemělo.

Pokud rodič vykazuje dvacetitisícový příjem, ale jezdí si v zánovním BMW a žije ve vile, mělo by se dítě, které by s ním žilo, i přes nízký (prokázaný) příjem po materiální stránce dobře. Dítě má sdílet životní úroveň s rodičem.

Jestliže se rodič vzdá lukrativního zaměstnání (nebo příjmu), řeší to soud zápočtem původního příjmu nebo fikce (viz níže).

Rodič, jenž požaduje zvýšení výživného nebo jeho stanovení na úrovni, která neodpovídá příjmům, by tedy měl dokazovat i majetkové poměry (například počty dovolených, vůz, bydlení, vybavení domácnosti, záliby a koníčky druhého rodiče). Na druhou stranu může rodič vydělávat statisíce, ale žít skromně – i tady by dítě sdílelo nižší životní úroveň, a tak nelze výživné stanovovat jen s ohledem na příjmy, ale je nutné přihlížet právě i na samotnou úroveň života.

Povinnost prokázat majetkové poměry je na konkrétním rodiči, který bude plnit vyživovací povinnost. Protože se prokazují poměry rodiče, může se stát, že se budou prokazovat i poměry osob s rodičem bydlících (nový partner / nová partnerka).

U osob, které nejsou zaměstnanci, se příjmy dokazují poměrem mezi příjmy a náklady. Tyto příjmy jsou často neobjektivně nízké a právě v těchto případech je na soudci, aby zkoumal majetkové poměry a nikoli prokázaný příjem.

Rodiči tedy může být stanoven příjem až 121 500 Kč, i kdyby ho ve skutečnosti nedosahoval (částka platná pro rok 2023 a dále). Pokud by chtěl rodič následně prokázat nižší příjem, musí prokázat změnu oproti předchozímu stavu (nikoli jen doložit nižší příjem). Například: Rodič nedokázal příjem, ale jezdil vozem za 300 000 Kč, bydlel v bytě 3 + 1, byl jednatelem společnosti a jezdil dvakrát ročně na dovolenou. Aby byla stanovena nižší vyživovací povinnost, nestačí dokázat, že pobírá odměnu jednatele nyní jen 20 000 Kč, ale že se mu celkově snížila úroveň – nebydlí ve 3+1, nemá auto, nejezdí na dovolenou. Samotná změna příjmů proti fikci nestačí.

Jen pozor – mnoho soudců ještě stále soudí podle starých pravidel. Nebojte se domáhat svého práva, respektive práva svého dítěte.

↑ nahoru

MÝTUS č. 6

Výše výživného se počítá podle přesně dané tabulky.

Ministerstvo spravedlnosti zveřejnilo tabulku, z níž by soudci mohli orientačně vycházet při stanovování výživného. K tabulce je však nutné zopakovat, že není rozhodující jen příjem, ale i majetkové poměry rodiče a dítěte. Každý soudce se může podle konkrétního případu individuálně rozhodnout – je nezávislý (i na prohlášení ministerstva).

Věk	1. vyživovací povinnost	2. vyživovací povinnosti	3. vyživovací povinnosti	4. vyživovací povinnosti
předškolní věk (do 5 let)	14	12	10	8
1. stupeň ZŠ (6 až 10 let)	16	14	12	10
2. stupeň ZŠ (11 až 15 let)	18	16	14	12
ŠŠ a vyšší vzdělání (16 a více let)	20	18	16	14
kontrolní částka	pevná spodní hranice	66% z příjmu či pevná spodní hranice	55% z příjmu či pevná spodní hranice	50% z příjmu či pevná spodní hranice

[Kontrolní částka stanovená pevnou spodní hranicí je určena s využitím tzv. nezabavitelné částky, která se jinak používá při výpočtu srážek z příjmu povinného v exekuci a oddlužení. Lze ji jednoduše stanovit pomocí kalkulátoru splátek pro oddlužení Ministerstva spravedlnosti.]

Výživné nemusí být určeno jen k rukám rodiče; pokud výživné platícího rodiče zásadně převyšuje životní úroveň rodiče, který zůstal s dítětem, může být část výživného poukazována třeba na spořicí účet, na pojištění, na účet vázaný ke studiu, určitému věku, ...

Jednou stanovené výživné není samo o sobě neměnné. Kdykoli dojde ke změně poměrů, může kterýkoli rodič (a ve zletilosti i dítě) požádat o jeho snížení či zvýšení. Mnoho platících rodičů se dostalo do dluhů, když v případě poklesu příjmů zároveň neřešili návrh na snížení výživného.

Jednou zaplacené (a spotřebované) výživné se nevrací. O snížení výživného je potřeba žádat včas a neprodleně. 

MÝTUS č. 7

Z placeného výživného vyžije i druhý rodič.

Ano i ne. Je-li na dítě hrazeno 20 000 Kč výživného a rodič, s nímž dítě žije, má mzdu jen 10 000 Kč, pak je možné, aby se dítě svým majetkem podílelo na životní úrovni tohoto rodiče. Mělo by ale jít o výjimku, respektive stav až poté, kdy jsou uspokojeny všechny potřeby dítěte (včetně spoření, pojištění a podobně) a rodič je na hranici chudoby. Zpravidla jde spíše o stav, kdy si rodič nebyl schopen spočítat, co jeho dítě spotřebuje, a tedy dostatečně nevyčíslil náklady dítěte (a výživné na tyto náklady nepoužil).

Je na platícím rodiči, zda při soudu vyjedná účelovost platby(úložka na spoření, dražší kroužky, vzdělávání a podobně) nebo prokáže, že vzhledem k nárokům dítěte není nutné hradit vysoké výživné.

↑ nahoru

MÝTUS č. 8

Výživné se platí jen do ukončení studia dítěte.

Všeobecně většina platících rodičů ukončí své „přispívání“ ke dni:

• ukončení studia dítěte,
• 26. narozenin dítěte,
• přiznání invalidního důchodu – u postižených dětí.

Všechny tři podmínky mají vliv jen na posouzení, zda je dítě nezaopatřené ve vztahu k sociálním dávkám a daním, tedy zda budeme dospělého člověka posuzovat jako „dítě“ pro různé výhody.

Pro potřeby skutečného ukončení vyživovací povinnosti je nutné, aby bylo dítě schopno se živit samo, což není totéž co dosažení určitého věku či ukončení studia. Například pokud je dítě zdravotně postižené až do té míry, že je mu přiznán invalidní důchod III. stupně (zpravidla po 18. roce věku), je zřejmé, že není schopno pracovat, tedy živit se samo. A i když mu stát přizná invalidní důchod, který nahrazuje příjem, často nejde o částku, která by dostačovala k pokrytí běžných potřeb postiženého dítěte (rehabilitace, asistence, sociální služby, léky, rehabilitační potřeby a jiné).

Vyživovací povinnost předchází sociálním dávkám – tedy nejprve výživné a pak teprve otázka, zda má dítě příjem ze státních prostředků (z logiky věci – rodič, který s dítětem žije, se o ně také dál stará a přiznáním invalidního důchodu o ně pečovat nepřestává). Takováto vyživovací povinnost může někdy trvat doživotně.

Pokud dítě studuje více škol po sobě, pak v určitých případech může být další škola brána jako další vzdělávání a ponechána povinnost rodiče dítě vyživovat (například po vyučení studium maturitního oboru). Pokud však jde kupříkladu jen o prohloubení zájmové činnosti, není důvod dále hradit výživné (například studium konzervatoře po technickém oboru, který by sám dostačoval k získání vhodné práce).

Pokud dítě po studiu nenachází zaměstnání, samo nepodniká ani se jinak neuplatní na trhu práce, je nutné prokázat, že k tomu buď nemá objektivně dost schopností (postižení, sociální nepřizpůsobivost a podobně), nebo že jen není dostatek pracovních příležitostí, které nesnižují schopnost samostatné obživy. Takové dítě má schopnost, ale nemá příležitost. V tomto ohledu by nebyl důvod, aby rodič dál platil výživné.

Zároveň není rozhodující ani to, že dítě může být zaměstnáno na nižší pozici, než pro kterou má kvalifikaci, nebo že si při studiu přivydělává. Jako schopnost živit se sám se především vyžaduje možnost pracovního uplatnění v přiměřených podmínkách odpovídající vzdělání, praxi a zdravotnímu stavu. Opět ale – pokud dítě dostudovalo, pak možná jde spíš jen o to, že nemůže využít své schopnosti (nedostatek míst), než o to, že by nemělo schopnost samo se živit. Bude se tedy po ukončení vzdělávání posuzovat i to, proč dítě nemůže pracovat ve svém oboru a zda má příležitost přijmout i nekvalifikovanou práci a dostatečně tím zajistit své potřeby.

↑ nahoru

MÝTUS č. 9

Když druhý rodič neplatí výživné, je třeba podat trestní oznámení. Exekuce je drahá. Zabavení řidičáku je problematické.

Vymáhání výživného po neplatícím rodiči bývá složité. Většina rodičů tuto situaci „pro klid“ neřeší. Pokud však dochází k neplnění vyživovací povinnosti, pak se nejen rodič-neplatič dopouští porušení práva, ale také rodič, který má situaci kontrolovat, se může dopouštět nehospodárnosti, špatné správy majetku dítěte, nevymáhání oprávněných zájmů dítěte a podobně.

K vymáhání výživného můžeme udělat čtyři kroky (na sobě nezávislé):

• Podání trestního oznámení – lze kombinovat s libovolnými dalšími body. Samo o sobě však nárok na uhrazení výživného nevymůže.
• Soudní výkon rozhodnutí.
• Provedení exekuce prostřednictvím soudního exekutora.
• Exekuce pozastavením řidičského oprávnění – ani to ale samo o sobě nárok na uhrazení výživného nevymůže.

Podání trestního oznámení:

Pokud rodič (nebo jiná osoba) neplatí výživné, může se dopouštět trestného činu zanedbání povinné výživy. K neplnění postačuje, když po dobu čtyř měsíců neplatí výživné ve výši, která byla určena – nedostačuje částečné placení, jak se dřív říkalo; současně nemusí jít vždy o čtyři po sobě jdoucí měsíce – může být nezaplacen leden, březen, duben a červen.

Samo dítě nebo pečující rodič může na toho, kdo neplatí řádně, včas a v plné výši výživné, podat trestní oznámení.

Oznámení se podává na obvodním oddělení Policie ČR v místě trvalého bydliště dítěte. Oznámení lze podat i v případě, že neznáte pobyt neplatícího rodiče.

K podání se předkládá:

• rozsudek o stanovení výživného s doložkou právní moci (vč. rozsudků o zvýšení či snížení výživného),
• rodný list dítěte (k prokázání otcovství),
• doklady o úhradách výživného (výpisy z účtu, ústřižky složenek a jiné),
• případně další doklady – rozsudek o rozvodu manželství, potvrzení o studiu (pro doložení nezaopatřenosti dítěte), rozhodnutí opatrovnického soudu a další.

Rodič, který dluží na výživném, se zbaví možnosti postihu pro trestný čin ihned poté, co zaplatí dlužné výživné – do doby, než soud rozhodne o trestném činu.

Sociální pracovníci (na dávkách v hmotné nouzi) často apelují na rodiče, aby podávali trestní oznámení. K jakémukoli nátlaku ale nemají oprávnění. Rodič je povinen vymáhat nároky dítěte, ale není povinen domáhat se potrestání „neposlušného“ rodiče. Podání trestního oznámení totiž přímo nevede k vymožení dlužné částky, ale k zastrašení neplatícího rodiče. Je zde i další hledisko – pokud bude neplatící rodič odsouzen, mohlo by se stát, že odsouzením přijde o zaměstnání a uvězněním také o možnost pracovat jinde a nadále splácet dlužné výživné.

V praxi ale podání trestního oznámení rodiče opravdu zastraší a on výživné uhradí.

Soudní výkon rozhodnutí:

Máme-li rozsudek o výživném (může být součástí rozsudku o svěření dítěte do péče), na kterém je uvedeno datum nabytí právní moci, jde o takzvaný exekuční titul.

Aby soud mohl začít vymáhat (konat), musí k tomu dostat od rodiče podnět – jinak řečeno návrh. Návrh na výkon rozhodnutí (vzor níže) se podává k Okresnímu nebo Městskému soudu (kontakty) příslušnému podle bydliště neplatícího rodiče (dlužníka).

V návrhu je nutné konkrétně označit (uvést), co má být postiženo exekučně:

• nemovitý majetek,
• movitý majetek (například auto),
• mzda, plat (je nutné označit přesně zaměstnavatele),
• účet a jiné.

Toto řízení je bezpoplatkové, ale vymáhající rodič musí sám napsat návrh a označit, co zabavit (tedy vyhledat nebo mít povědomí o majetku). 

Postup vymáhání:

1. Podání návrhu na výkon rozhodnutí na místně příslušný soud.
2. Řízení u soudu, na jehož konci soud vydá usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.
3. Po té, co usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabude právní moci, bude přistoupeno k exekuci na požadovaný, přesně označený majetek.

Provedení exekuce prostřednictvím soudního exekutora:

Stejně jako v předchozím bodě musíme mít rozsudek o výživném s nabytím právní moci. Zde je na rodiči, kterého z exekutorů osloví (seznam exekutorských úřadů).

Přestože jde o soudní exekutory, nemají nic společného s vymáháním exekuce soudním výkonem rozhodnutí (podle postupu uvedeného v předchozím bodě). Soudní exekutor je soukromý podnikatel a jinou činnost má zákonem zakázánu. Na náklady exekuce mu nikdo nepřispívá, je tedy na něm, zda od rodiče, který je zadavatelem, vyžaduje zálohu na exekuci (tedy své náklady, které mu prací pro rodiče vzniknou), která je vratná z vymoženého (je-li co vymáhat).

Pokud není majetek znám, jsou o něm pochybnosti nebo není jisté, z čeho bude moci být dlužné výživné sráženo, je tu vysoké riziko, že náklad exekutora ponese vymáhající rodič a nebude mu proplacen z prostého důvodu, že dlužníkovi není co zabavit. Tento aspekt rodiče od tohoto způsobu vymáhání často odrazuje.

Pokud jde jen o neznalost poměrů dlužníka, má exekutor pravomoc sám využívat evidence obyvatel, katastru nemovitostí, oslovovat banky, zjišťovat spoření a podobně. Sám tedy aktivně vyhledává majetek, na což mu byla poskytnuta záloha. Pokud je neplatící rodič chronickým dlužníkem, pak je výživné takzvanou přednostní pohledávkou, a pokud bude co zabavit, bude se většinou srážet pro potřeby úhrad nejprve výživného a teprve potom dalších dluhů.

Vybraný exekutor nesmí odepřít přijetí návrhu na exekuci. Zpravidla pomůže sepsat návrh na nařízení předmětné exekuce. V návrhu se uvádí dlužné výživné a ověřená kopie exekučního titulu. Tento návrh podává na soud exekutor (pro potřeby sociálních dávek může exekutor vydat kopii návrhu).

Postup vymáhání:

1. Sepsání návrhu s exekutorem (respektive doložení dokladů).
2. Do 15 dnů exekutor žádá soud o pověření k provedení exekuce.
3. Soud vydá usnesení o nařízení exekuce (zákonná lhůta je 15 dnů, ale vzhledem k přetíženosti soudů bývá lhůta výrazně delší).
4. Pověření exekutora výkonem rozhodnutí.
5. Po doručení usnesení o nařízení exekuce může exekutor zjišťovat a zajišťovat majetek dlužníka – může tedy konat, může vydávat exekuční příkazy.
6. Exekutor doručí dlužníkovi výzvu k zaplacení spolu s usnesením o nařízení exekuce.
7. Pokud dlužník dobrovolně nezaplatí, exekutor po právní moci usnesení o nařízení exekuce zpeněží zajištěný majetek.

Je-li co zabavovat, jde o nejúčinnější metodu vymáhání výživného. Pokud není co zabavit, pak je vymáhající rodič ještě navíc zatížen poplatky exekutora – z tohoto důvodu opět nemá sociální pracovník právo chtít po rodiči, aby automaticky jednal s exekutorem. 

Exekuce pozastavením řidičského oprávnění

Od 1. 1. 2013 je možná exekuce pozastavením řidičského oprávnění (dle § 71a exekučního řádu). Jde o součást postupu dle předchozího bodu (další možnost nátlaku).

Konání exekutora 

1. Exekutor doručuje příkaz:
   – dlužníkovi,
   – věřiteli,
   – příslušnému obecnímu úřadu, který vede registr řidičů.
2. Dlužník je povinen po obdržení exekučního příkazu vrátit řidičské oprávnění.
3. V registru řidičů je exekuční příkaz zaznamenán a veden.
4. Nesplnění odevzdání řidičského oprávnění dobrovolně může vést k odebrání dokumentu Policií ČR (například při silniční kontrole).
5. Navrácení řidičského oprávnění je možné:
   – v případě zastavení exekuce (dlužník zaplatí nedoplatek výživného),
   – v případě provedení exekuce (tedy plného vymožení dluhu i nákladů na exekuci).

Řidičské oprávnění však nelze odebrat, pokud je nezbytně potřeba: 

• k výkonu povolání (například taxislužba, zaměstnanci dopravní společnosti),
• k uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má dlužník vyživovací povinnost (například řídí vůz, který užívá zdravotně postižená osoba).

Zabavení řidičského oprávnění má stejný účinek jako trestní oznámení – jde o psychologický efekt, nikoli o samotné vymožení dluhu.

↑ nahoru

Mýtus č. 10

Když platím, nemusím se o nic starat.

Rodič, který hradí výživné, je i nadále rodičem (pokud soud jeho rodičovská práva neomezil). Přestože se s dítětem stýká méně, má právo dítě vychovávat, ovlivňovat jeho vývoj a rodič, který s dítětem žije, s ním musí konzultovat věci týkající se jejich společného potomka.

Pokud dochází ke sporu (například o to, na kterou školu dítě půjde, zda pojede či nepojede na tábor a podobně), pak takový spor může řešit i soud. Oba rodiče totiž s ohledem na dítě mají stejná práva rozhodování. A nejen právo rozhodování, ale i odpovědnost, pokud dítě nedělá, co má – například v souvislosti s plněním školní docházky. U rodiče, který s dítětem nežije, se samozřejmě zkoumá, zda má možnost dozvědět se o provinění dítěte, ale podstatné je také to, zda se o skutečnosti související s dítětem vůbec zajímal (a jen mu nejsou poskytnuty informace). 

Mýtus č. 11

Když se s dítětem nestýkám, nemusím platit výživné.

Vyživovací povinnost trvá rodiči po celou dobu, po kterou dítě není schopno živit se samo, a to bez ohledu na to, zda se s ním rodič stýká či nikoli. Pokud druhý rodič styku s dítětem brání, není to důvod k tomu, přestat platit výživné. Rodič může možnost s dítětem se vídat vymáhat právní cestou.

Pokud by rodič (zpravidla otec) výživné neplatil, může druhý rodič (zpravidla matka), paradoxně i v případě, že otci brání ve styku s dítětem, začít výživné vymáhat (například i exekučně).

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

 

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.