Mladší školní věk

Datum publikace: 29. 09. 2014, Aktualizováno: 21. 09. 2023

Mladší školní věk (prepuberta) bývá považován za nejradostnější čas v životě. Jde o dobu, kdy si každé zdravé dítě už vědomě užívá vlastní existence, ale dosud neřeší zásadní životní konflikty (pokud mu je nevnutí dospělí, například rodiče svým rozvodem). Toto období probíhá mezi šestým až jedenáctým rokem a v podstatě se překrývá s prvním stupněm základní školy. Dítě roste a zdokonaluje se v mnoha svých schopnostech a dovednostech. A protože ve škole tráví mnoho hodin, jeho život je nyní zásadně určen právě i kontaktem s touto institucí.

Obsah článku:

Fyzický vývoj
Psychický vývoj
Řečový vývoj
Láska ke knihám a potřeba čtení
Hra, nebo práce?
Pozor na přezaměstnanost a přetěžování!
Zamyšlení nad školou: Do které pošleme své dítě?
Použitá a doporučená literatura, zdroje informací

Fyzický vývoj

Na jednu stranu by se mohlo zdát, že jde o čas relativního vývojového klidu – bouřlivé změny spojené s pubertou jsou zatím daleko. V návaznosti na Sigmunda Freuda se hovoří o době „sexuální latence“. Tělesné změny sice probíhají, ale ve srovnání s předchozími obdobími jsou méně výrazné.

Směrem do délky se růst dítěte v tomto období zpomaluje a naopak nabývá objem těla. Chlapci v průměru vyrůstají ze 117 na 145 cm. Dívky bývají na konci mladšího školního věku o něco větší i těžší než chlapci a celkově působí vyspěleji. To se projevuje například větší psychickou odolností nebo schopností delšího a intenzivního soustředění na školní práci. Chlapci si zase více dokážou užívat pohybové aktivity a sporty, zvláště vytrvalostní. Pro obě pohlaví platí, že energeticky umějí podat výkon a zcela se při něm vyčerpat, ale zakrátko své síly opět obnoví.

Dostatek fyzického pohybu je pro chlapce i dívky tohoto věku nezbytný. Přínosná jsou protahovací cvičení. Důležité je nepřetěžovat dětské tělo jednostrannou zátěží, v opačném případě může snadno docházet k ochabování a zkracování svalstva, defektům na páteři, končetinách i kloubech. Mnoho potíží pohybového aparátu, které s velikým úsilím řešíme v dospělosti, má svůj původ v zanedbání nebo nevhodném přetížení v čase mladšího školního věku.

Podstatným a nápadným rysem tohoto období je výměna zubů, která přispívá k tomu, že se mění i obličej dítěte. Okolo jedenáctého roku, kdy mladší školní období končí, už výraz obličeje nepůsobí dětsky jako dřív, nýbrž nabírá typické rysy pozdější dospělé tváře.

Zdokonaluje se smyslové vnímání a jeho kvalita i přesnost. Zlepšuje se koordinace mezi zrakem a jemnou motorikou. Roste schopnost diferencovat barevné odstíny.

↑ nahoru

Současné děti mladšího školního věku ničí nedostatek pohybu!

Pohybovou aktivitou dle Světové zdravotnické organizace (WHO) rozumíme jakoukoliv aktivitu produkovanou kosterním svalstvem, při níž dojde ke zvýšení tepové a dechové frekvence. Malí školáci se potřebují hodně hýbat a ideálně při tom i pobývat v přírodě. Mnozí špatně snášejí změnu, která přichází s povinnou školní docházkou a s vysedáváním v lavicích.

Když se dětí tohoto věku zeptáme, jaký upřednostňují pohyb, většina odpoví, že si rády hrají třeba na honěnou nebo na schovávanou se svými kamarády. Mladší školáci, pokud nejsou poznamenáni špatnými návyky, pohyb přirozeně milují a nejvíc je baví právě při hrách s vrstevníky. Rádi také soutěží - kdo rychleji někam doběhne, dál doskočí, přeleze zídku a podobně.

Děti mladšího školního věku obvykle baví skupinové sporty (fotbal, florbal, vybíjená), sportovně nadané děti vyhledávají i aktivity založené na mrštnosti (gymnastika, atletika). Oblíbené jsou hry kombinující různé dovednosti (například tematické „bojovky" na táborech). Dívky oceňují hry, které lze kombinovat s typickým dívčím sdílením (skákání přes gumu či přes švihadlo, míčové „školky", pohyb s hudebním doprovodem a podobně). Týmové hry a sporty navíc děti učí spolupracovat, vnímat pocity druhých, vyhrávat i vyrovnávat se s prohrami.

Výkonnostní a vytrvalostní sporty vhodné nejsou, jak dosvědčují případy zdravotních obtíží dětí tréninkově zatížených a závodících nebo dokonce dětí vrcholově sportujících. Z pohybových aktivit se v tomto věku nehodí ani statická síla (například posilování s činkami s velkou zátěží), dlouhé a monotónní běhy nebo takzvaná rychlostní vytrvalost (opakované sprinty s nedostatečně dlouhým odpočinkem na regeneraci).

A ještě si připomeňme zásady a znaky správného držení těla a učme jim naše školáky:

Hlava je vzpřímená, spolu se šíjí je protažena vzhůru.
Hrudník mírně vyklenutý, jeho osa je svislá, lopatky neodstávají.
Ramena jsou ve stejné výši.
Břišní stěna nevystupuje.
Obrysy těla jsou symetrické, na obou stranách bez odchylek.
Osa těla nesvislá, nepatrně vychýlená vpřed.
Váha těla spočívá na přední straně chodidel.

Nepřehlédněte!
Všechny díly seriálu Vývoj dítěte a jeho potřeby od PhDr. Evy Labusové

↑ nahoru

Psychický vývoj

Mladší školák zjevně duševně vyzrává. Rád se ptá po příčinách jevů. Začíná uvažovat logicky, i když tento druh myšlení se zatím vztahuje spíše ke konkrétním jevům či operacím (například co se týká třídění nebo porovnávání kvality…). To, co dítě vizuálně či akusticky donedávna vnímalo jako celek, je schopno vidět i v dílčích částech. Podobné je to s rozvojem analyticko-syntetického myšlení, proto je dítě najednou schopno učit se číst, psát a počítat. Dobře mu funguje mechanická paměť. Rozvíjí se jeho představivost. Začíná též chápat pojmy času a prostoru. S nástupem do školy je čas pořídit dítěti jeho první hodinky.

V emoční oblasti se při přiměřených výchovných postupech průběžně daří ovládat impulzivní chování nebo odkládat okamžité uspokojování přání. Prokázalo se, že na rozdíl od předškoláků, kterým ke snazšímu plnění úkolů výrazně napomáhá emocionální motivace, školní dítě už umí přijmout úkol jako takový. Začíná chápat, co je povinnost. Významně se u něj zvyšuje schopnost samostatnosti.

Mluví se o čase „naivního realismu“. Dítě důvěřivě přijímá, co je mu předkládáno, a pracuje především s těmi výklady reality, které se dozvídá od svých rodičů, pedagogů a od jiných takzvaných přímých autorit. Pro rodiče a vychovatele jde vlastně o poslední možnost, jak dítě hodnotově a emočně bezprostředně formovat a jak ovlivňovat jeho postoje a charakter. Okolo desátého roku dítě častěji začne zapojovat svůj vlastní úsudek a čím dál víc bude porovnávat výklady autorit s vlastní zkušeností. Stále větší měrou bude vrůstat do světa, v němž platí jiná pravidla než v pohádkách či fantaziích dětského světa. S tím přijde nutné vystřízlivění, přehodnocení vlivu autorit i první zřetelné sebevymezení. Respekt k autoritám dostane trhliny a naivní realismus se změní v realismus kritický, který předznamená často obtížné, až bolestné sebehledání a vyhraňování v období dospívání.

Řečový vývoj

Základním činitelem, který dítě stimuluje při dalším řečovém rozvoji, je i v tomto věku jeho interakce s nejbližším okolím (v rodině) a dále způsob, jakým jsou řečové dovednosti rozvíjeny ve škole.

Více nastiňuje zkrácený a upravený citát z knihy „Aktivní naslouchání při vyučování – Rozvíjení komunikačních dovedností na 1. stupni ZŠ“ od autorů Jany Palenčárové a Karla Šebesty z nakladatelství Portál: „Šestileté děti už dovedou vyjádřit vše, co mají na mysli. Disponují přibližně 2 500–3 000 slovy. Do jedenácti let věku jejich slovní zásoba prudce narůstá (ztrojnásobuje se), a to nejen kvantitativně, ale i kvalitativně, neboť ze slov jako vyjádření pro myšlenkové obrysy se postupně vytvářejí pojmy s větší obsahovou přesností. Děti zvládají synonymii, homonymii, chápou slovní hry a žerty. Jejich pasivní slovník je několikrát větší než slovník aktivní, ačkoli oba se zvětšují pravidelně ve všech předmětech ve škole či vlivem prostředí, v němž děti vyrůstají… Nejdůležitější úlohu při rozvoji řeči zastávají i nadále rodiče, kteří jsou pro děti velkým vzorem. Děti napodobují jejich výslovnost, opakují slova, slovní spojení či celé věty a často je začnou samy používat. Kromě toho napodobují i komunikační zvyky rodičů a učí se, co se hodí říkat a co ne. Děti, které pocházejí z řečově podnětného prostředí, mají obrovskou výhodu proti dětem, jejichž domov je řečově chudý. Řečově dobře vybavení rodiče s dětmi hovoří, povzbuzují je, pojmenovávají předměty, s nimiž si děti hrají, věty s malými obměnami opakují a názorně ukazují, o čem mluví. Tím, že s dětmi hovoří, ačkoli ty zpočátku všemu nerozumějí, pomáhají rychlému růstu jejich slovní zásoby. Naopak děti, s nimiž rodiče do deseti let jejich věku mluví málo, mohou zůstat celý život řečově zaostalé. Jde zejména o děti ze sociálně slabších rodin, jež mají omezené možnosti společenského kontaktu… Rychleji se vyvíjí řeč dětí, které jsou ve stálém kontaktu s dospělými, a analogicky též řeč nejmladších členů vícedětných rodin. Někteří odborníci tvrdí, že dvojčata se řečově vyvíjejí o něco pomaleji… Vstupem do školy se zásadní autoritou a vzorem pro děti stává učitel. Děti snadno a ochotně přebírají jeho názory či napodobují jeho chování, písmo a způsob mluvy. Na učiteli nesmírně záleží – v mladším školním věku lze žáky lehce dovést k osvojení všech mechanických, stereotypních vyjadřovacích postupů, jež by si později osvojovali s nechutí či problematicky.“

↑ nahoru

Láska ke knihám a potřeba čtení

Důležitou součástí rozvoje řeči, jakož i celkového rozvoje osobnosti a charakteru dítěte v mladším školním věku je rozvoj čtenářských dovedností a vztahu k četbě. Tento věk je zřejmě vůbec nejpodstatnějším obdobím pro formování aktivního vztahu ke knihám, který bohužel nevznikne jen tím, že se dítě naučí číst. Vychází z vlivů, kterým dítě při utváření vztahu ke čtení podléhá.

Různé výzkumy dosvědčují, že v tomto ohledu má rodina podstatně silnější vliv než škola. Vztah k četbě vzniká dávno předtím, než dítě čte samo. Záleží na tom, zda si navyklo usedat nad knížky se svými rodiči, zda si oblíbilo naslouchání příběhům a zda samo na sobě pocítilo některý z pozitivních účinků četby jako takové. K nim patří především silné prožitky spojené s vnímáním příběhů v kontextu vlastního života a možnost uniknout do fantazijního světa. Postupně přibývá získávání praktických informací a tříbení vlastního úsudku.

V tomto věku (stejně jako už v předchozích obdobích) je mimořádně důležitá i estetická funkce četby, která se týká obsahu a formy knih. Je na rodičích, čím v tomto ohledu své dítě obklopí a zda mu svět knížek otevřou pro zbytek života, nebo zda naopak tento svět zůstane uzavřen, protože ho převálcuje návyková přitažlivost televize nebo počítače.

Hra, nebo práce?

Hra zůstává i v mladším školním věku velmi důležitá. A je vlastně veliká škoda, že víc neplatí Komenského doporučení, aby byla „škola hrou“. Původní nadšení mnoha prvňáků pro výuku záhy uvadá, když příliš mnoho pokynů, úkolů a sedavých aktivit utlumí přirozenou potřebu dítěte učit se jen tak mimochodem. Tedy ne biflováním a „trápením“, ale na základě vrozené zvídavosti a touhy po poznávání smyslu a fungování okolního světa. Děti od školy odrazuje, pokud se učí umělým intelektuálním způsobem, a nikoliv přímým prožíváním, takže jim vyučování začne připadat jako něco odtažitého, co vlastně málo souvisí se skutečným světem, ve kterém žijí.

Není bez zajímavosti, že studie prováděné s dnešními dětmi – a překvapivě se to týká i dětí venkovských – ukazují, jak zkreslené mají představy o realitě. Například netuší, že řízek na talíři pochází z prasete, že chleba se peče z obilí. Život je nesrozumitelný a neprůhledný, když děti nemají možnost prožívat celé přirozené procesy a nemohou zakoušet fenomény života v prostředí, kde činnost nebo vývoj kráčejí ruku v ruce s pojmem.

Sedavý způsob života, nadměrná přítomnost mediálního smogu a rozpadající se rodinný život s nedostatkem smysluplné, láskyplné komunikace způsobují, že jen menšina dětí dnes zažívá laskavé a smysluplné uvedení do světa práce. Prací rozumějme schopnost vykonávat po potřebnou dobu činnost, kterou je z nějakého důvodu zapotřebí udělat, a to často i přesto, že není příjemná nebo nepřináší uspokojení okamžitých potřeb dítěte. Umět přijmout a dokončit úkol je jedna z klíčových úloh mladšího školního věku.

Psycholog Pavel Říčan uvádí ve své knize vývojové psychologie „Cesta životem“, která vyšla v Portálu v roce 2004, seznam skutečností, které zahrnují potřebné faktory utvářející vztah člověka k práci. Uvádí například prostou zálibu ve vykonávané činnosti, očekávání odměny, bezprostřední užitečnost konkrétní práce, vědomí cíle, příležitost k soutěži, smysl pro spolupráci či pracovní disciplínu a podobně. Říčan kapitolu o práci zařadil právě do mladšího školního věku, zřejmě aby připomněl, že právě nyní se velkou měrou zakládá na vztah, jaký bude mít člověk k práci jako dospělý. Vyroste ze školáka věčně o sobě pochybující neurotik? Workaholik nalézající uspokojení v nutkavé potřebě stálého výkonu? Stane se práce únikem před volným časem, jenž někdo neumí sám naplnit, nebo i únikem před sebou samým? Nebo se srdečný vztah k pracovní aktivitě ani nevytvoří a dítě v dospělosti zůstane věčným lenochem trpícím nudou nebo stresem z nezvládání?

K základním otázkám, které by si rodiče mladších školáků (jakož i předškoláků) měli klást, patří následující: Je prostředí, v němž naše dítě žije, bezpečné, přirozené a přiměřené jeho potřebám? Není příliš chaotické nebo samoúčelné? Má naše dítě možnost vidět nás dospělé pracovat tak, aby dostalo chuť být v naší blízkosti a pomáhat nám? Dozvídá se naše dítě, jak potřebný je i odpočinek a schopnost relaxace? Nabízíme dětem potřebnou inspiraci, která je nezbytná pro to, abychom dětem předali pro pracovní i zájmové nasazení pozitivní a radostné poselství?

↑ nahoru

Pozor na přezaměstnanost a přetěžování!

Velkým problémem současné doby je, že děti jsou od samého nástupu do školy (a často už předtím) neúměrně vytíženy vlastními povinnostmi mimo domov. Když denně absolvují vyučování a všechny kroužky, vracejí se domů utahané, navíc ještě s vidinou školních úkolů. Rodiče se na to zpravidla snaží brát ohled a ulevují dětem v domácích povinnostech, což je ovšem kontraproduktivní. Právě zde jsme u kořene obtížné situace „líných“ dospívajících, kteří doma nehnou prstem a domácí práce považují za nutné zlo, o to větší však mívají nároky.

Nepromarněme poslední vývojovou příležitost a zvláště na počátku mladšího školního věku ještě využijme přirozeného nadšení malých školáků. Když je vhodně motivujeme, rádi nám se vším pomohou a rádi s námi tráví čas. S chutí vykonávají práce doma či na zahradě, učí se jimi kompenzovat nároky školních povinností a zažívají nedělitelnost obou těchto světů (práce pro školu/profesi a práce pro vztahy a soukromý život).

Je velmi důležité, abychom s dětmi tohoto věku hodně mluvili i o tom, co se děje v jejich vnitřním světě, a abychom se s nimi nenásilně bavili o jejich emočním prožívání nebo o potřebě sebekontroly či sebeovládání. Potřebují se naučit chápat své duševní stavy i své vlastní vnitřní motivy. Potřebují, aby jim jejich blízcí dospělí byli v tomto citlivými průvodci.

Období mladšího školního věku je zkrátka mimořádně důležité pro ukotvení celkových základů zdravého životního stylu, omezení návyku na sedavý způsob života a pro eliminaci nadměrného příjmu (jalové – nevhodné) potravy, stejně jako pro osvojení si pravidel rovnováhy mezi povinnostmi a odpočinkem a mezi výkonem a vnitřním usebráním. To vše vytváří důležitou prevenci jednostrannosti a napomáhá přirozenému zachovávání životního smyslu, který – jak vidíme například v nárůstu dětské deprese, agresivity i různých druhů závislosti – mnoha dnešním školákům chybí.

Odklad školní docházky: Dříve „ostuda“, dnes „móda“?

Názor pedagožky a publicistky PhDr. Jany Kropáčkové, Ph.D.:

Asi 75 % dětí nastupuje v České republice do prvních tříd základních škol v šesti letech věku. Je zajímavým faktem, že se celkový pohled rodičovské veřejnosti na odklady školní docházky v posledních letech proměnil. Ještě v sedmdesátých letech se rodiče dětí odkladům školní docházky bránili, protože nástup na základní školu byl chápán jako potvrzení normality dítěte, a naopak odklad školní docházky jako selhání dítěte nebo rodičů.

Nyní je situace obrácená. Odklad školní docházky je chápán komplexněji jako preventivní opatření. Rodiče si uvědomují, že vstup do základní školy představuje výraznou změnu v životě dítěte i jich samých, a chtějí, aby zahájení povinné školní docházky bylo bezproblémové. Takže se daleko více zajímají, jak bude vzdělávání vlastně probíhat, zda dokážou sladit rozvrh dítěte a své pracovní povinnosti a podobně. Někteří rodiče přitom dojdou k závěru, že dítě vše lépe zvládne, pokud bude prostě jen starší. Odklad, a tedy odložení nástupu povinné školní docházky oficiálně nastává, pokud dítě po dovršení šestého roku není fyzicky nebo psychicky přiměřeně vyspělé a rodič nebo zákonný zástupce dítěte proto žádá o odložení školní docházky o jeden školní rok.

Žádost o odklad školní docházky rodiče podávají spolu s doporučujícím odborným posouzením od příslušného školského poradenského zařízení a odborného lékaře nebo klinického psychologa. Začátek povinné školní docházky lze odložit nejdéle do zahájení školního roku, v němž dítě dovrší osmý rok věku (§ 37 zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon). Rozhodnutí o odkladu vydává ředitel základní školy na základě správního řízení.

O odklad bychom nikdy neměli žádat bez přítomnosti vážných důvodů. Je důležité nepromarnit okamžik, kdy se dítě do školy přirozeně těší. Jako ovoce může přezrát, tak u dítěte můžeme propásnout čas, kdy je do školy „natěšeno“. Pokud už o odkladu uvažujeme, měl by být promýšlen skutečně jen v dobré víře pro dobro a v zájmu dítěte. A pokud dítě má povinnou školní docházku o rok odloženou, pak by tento rok měl být maximálně využit, aby se dál rozvíjelo, nenudilo se v mateřské škole a do školy se i nadále těšilo. Což je skutečně velmi těžký úkol, který lze naplnit pouze při úzké spolupráci rodičů, pedagogů v mateřských školách a případně dalších odborníků. Berme v úvahu, že školní odklad je dnes do jisté míry módní a hojně medializovanou záležitostí, která se částečně týká například chlapců narozených v jarních měsících, jejichž rodiče mají obavy, jak dítě zapadne do třídního kolektivu, kde může být až čtvrtina dětí již sedmiletých.

Zdroj: http://www.evalabusova.cz/rozhovory/j_kopackova.php

↑ nahoru

Zamyšlení nad školou: Do které pošleme své dítě?

Rodiče mají ze zákona právo rozhodnout o tom, do které školy své dítě pošlou nebo zda ho budou učit doma. V současnosti jsou již i v naší zemi zastoupeny různé vyučovací systémy, které se vzájemně liší svými požadavky, organizací výuky, způsobem hodnocení i nároky, které na žáky kladou.

Při dnech otevřených dveří berme dítě s sebou a věnujme pozornost jeho pocitům a prioritám. Nezapomínejme, že dobré ukotvení ve škole utváří především kvalita vztahů a ty se v tomto věku ještě formují hlavně podle místa. Pro dítě je důležité, s kým sedí, blízko koho bydlí, s kým chodí do školy i do kroužků. Až v pozdějším věku děti rozvíjejí schopnost družit se podle společných zájmů a podobných povah a nemají problém samostatně překonávat vzdálenost, aby se k vytouženému dopravily.

Obecně platí, že čím je škola formálnější a čím více lpí na striktních pravidlech, tím menší mívá schopnost vypořádat se s nároky žáků a jejich jakýmikoliv mimořádnými potřebami. V některých alternativních školách je naopak individualitě žáků dáván takový prostor, že samo vyučování je poněkud chaotické a pro průměrné děti může být nepřehledné.

Při hledání a posuzování nezapomeňme sledovat i vybavenost školy, její umístění a dopravní dostupnost. Vůbec nejdůležitější je v první třídě osobnost učitele. Ptejme se, zda škola hlídá fyzické bezpečí, zda má vyhovující tělocvičnu a hřiště, zda se dbá na správné sezení v lavici a v čase přestávek na protažení a pohyb. Umí učitel i přímo do výuky nebo do přestávek zařazovat pohybové či relaxační chvilky? Nedostatek pohybu nebo nevyvážené střídání práce a odpočinku bývá pro děti největším zdrojem únavy. Jako rodiče hlídejme s nástupem do školy i přiměřenost školní aktovky nebo batohu a to, aby dítě nenosilo příliš velkou zátěž. Důsledně dítě učme, že aktovku i batoh je třeba nosit na obou ramenou, a nikoliv jen na jednom popruhu, což poškozuje páteř.

Roli při pobytu ve škole hraje i (ne)přítomnost automatů vydávajících zdraví poškozující nápoje nebo pochutiny a samozřejmě kvalita pokrmů ve školní jídelně. Chceme-li ke zdravému vývoji svého školáka přispět i v tomto ohledu, můžeme se zapojit do projektu Skutečně zdravá škola. Více informací lze nalézt na http://www.skutecnezdravaskola.cz/.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Odebírat newsletter Sledovat na Facebooku

Použitá a doporučená literatura:

JUNGWIRTHOVÁ, Iva. Mezi školkou a pubertou. Portál, 2013.
LANGMEIER, Josef, KREJČÍŘOVÁ, Dana. Vývojová psychologie. Grada, 2006.
PALENČÁROVÁ, Jana, ŠEBESTA, Karel. Aktivní naslouchání při vyučování – Rozvíjení komunikačních dovedností na 1. stupni ZŠ. Portál, 2006.
WORTELBOER, Monique. Domácnost – péče o život. Fabula, 2006.
ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem. Portál, 2004.

Zdroje infromací na internetu:

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Autorka článku

PhDr. Eva Labusová

Poradkyně pro oblast rodičovství, výchovy a vztahů. Věnuje se také publicistice – píše pro evropský rodinný měsíčník Rodiče a pro čtvrtletní magazín Osobní rozvoj. Spolupracuje s dalšími českými rodičovskými a společenskými časopisy. Pořádá přednášky a semináře pro odborníky i rodiče. Její webové stránky www.evalabusova.cz usilují o vhled do problematiky moderní rodiny v psychosociálním a psychosomatickém kontextu.

Autor/ka

PhDr. Eva Labusová

Věnuje se poradenství, vzdělávání a publicistice v oblastech rodičovství, výchovy a vztahů. Zaměřuje se zejména na problematiku citové vazby, mezigeneračního přenosu a propojování psychoterapie a spirituality.

Odborná knihovna: