Úspěšná komunikace s dítětem se sluchovým postižením

Obsah článku:

• Raný věk, začátek komunikace
• Když je dítě větší
• Kontakt s neslyšícími a nedoslýchavými dětmi a dospělými
• Nabídka různých komunikačních prostředků (přehled)
• Praktické rady pro komunikaci s dětmi se sluchovým postižením – odezírání
• Čtení u lidí se sluchovým postižením – komunikace psanou formou
• Další způsoby komunikace 

Raný věk, začátek komunikace

Většina dětí se sluchovým postižením se rodí slyšícím rodičům (90–95 procent), kteří často nemají ze své rodiny ani ze svého okolí zkušenost z kontaktu s člověkem se sluchovým postižením. Co mají dělat? Jak mají postupovat při výchově dítěte? Dříve či později je také napadne otázka: Jak máme se svým dítětem komunikovat, když nás neslyší nebo nás slyší jen omezeně?

Většina slyšících rodičů na úplném začátku také zjišťuje, jestli je možné sluchovou vadu kompenzovat. Dozvědí se, že existují technické pomůcky – sluchadla a kochleární implantát. Znamená to tedy, že stačí dát dětem vhodnou kompenzační pomůcku a problém se sluchem je vyřešen? Je potřeba ještě řešit výše položenou otázku, která se týká komunikace s dítětem? Odpověď zní: ano, uspokojivá a efektivní komunikace je v případě dětí se sluchovým postižením klíčová.

To platí pro všechny rodiny s dětmi se sluchovým postižením, zejména pak pro ty děti, které neprošly novorozeneckým screeningem sluchu a u kterých byla vada sluchu odhalena později. I v případě, že se vše ubírá ideální cestou a dítě dostane už v raném věku, v několika měsících, příslušnou kompenzační pomůcku (sluchadla a v případě potřeby kochleární implantát), u tak malého dítěte nikdo neví, jak vlastně s touto pomůckou slyší, to ukáže teprve čas. Změna nenastane ze dne na den, dítě si na pomůcku teprve zvyká, učí se s ní slyšet okolní zvuky a rozeznávat je, tento proces trvá různě dlouhou dobu. Není dobré s komunikací čekat na dobu, až bude dítě slyšet. Tento „mezičas“ je naopak důležité maximálně využít pro to, aby rodiče vytvořili základy funkční komunikace s dítětem. Navázání funkční komunikace s dítětem je základním předpokladem pro další zdravý vývoj dítěte a výraznou pomocí pro pozdější úspěšnou rehabilitaci dítěte s kompenzační pomůckou.

Související téma:
Děti se sluchovým postižením

↑ nahoru

Které vývojové oblasti jsou sluchovým postižením dítěte ovlivněny nejvíce?

Narodí-li se neslyšící nebo nedoslýchavé dítě do slyšící rodiny, je od počátku nejvíce postižen rozvoj komunikace. Dítě nemůže vnímat zvuky, tedy ani zvuky mluvené řeči, nebo je vnímá omezeně. Pokud tedy rodiče na dítě pouze mluví, mohou mu unikat informace, nepochopí, že věci a lidé mají svá pojmenování. Nemůže si osvojovat jazyk, neví, že je možné vyjádřit své vlastní přání a potřeby jinak než pláčem či křikem.

Nedostatek podnětů a omezená možnost se vyjádřit může vést k tomu, že dítě rezignuje a uzavře se do svého světa, nebo se bude naopak projevovat agresivitou a výbuchy vzteku. Pokud dítě nemá možnost rozumět světu okolo sebe a pokud nemůže vyjádřit to, co by chtělo, je ohrožen jeho zdravý rozumový vývoj. Zatímco v jednom roce věku je průměrný rozdíl aktivní slovní zásoby slyšících a neslyšících dětí jedno slovo, ve dvou letech je to již sto až dvě stě slov. [ ... ] Nesmíme také zapomenout, že ačkoli roční slyšící dítě ještě téměř nemluví, rozumí již desítkám běžných pokynů a slov. V tomto smyslu je mezi oběma skupinami dětí velký rozdíl již ve dvanácti měsících. [ ... ] Schopnost vnímat a užívat jazyk je zcela nezbytná k tomu, aby se u malého dítěte mohlo rozvíjet myšlení. Pokud neznáme pojmy pro barvy, budeme je schopni zrakem rozlišit, ale nemůžeme s pojmem barvy jakkoli „mentálně“ pracovat. Pokud nebudeme znát pojmy pro čísla, nebudeme schopni s nimi provádět matematické operace. Pokud nebudeme mít osvojeny abstraktní pojmy vyjadřující smutek, hněv, lítost, stud, bude naše vlastní vnímání omezeno pouze na nejzákladnější fyzické pocity. Nebudeme-li mít výraz pro popis minulosti a budoucnosti, jen těžko můžeme v těchto kategoriích přemýšlet. (Jungwirthová 2009, s. 35–36)

Je tu také nebezpečí, že dítě neporozumí ani různým situacím, které se v jeho bezprostředním i vzdálenějším okolí dějí. Nebude vědět, jak správně v těchto situacích reagovat, a nebude se orientovat ani ve vztazích, které uvidí okolo sebe... Rodiče, kteří se s dítětem nedomluví, také dítě nemohou vychovávat

 ↑ nahoru

Jak komunikovat s dítětem se sluchovým postižením?

Situace by se měla co nejvíce blížit situaci, ve které slyšící rodiče komunikují se svým slyšícím dítětem. Ti na něj mluví, komentují situace, do nichž je dítě zapojené, ukazují mu různé předměty, pojmenovávají je… Snaží se dítěti vytvořit takové prostředí, které mu přinese co nejvíce podnětů. Stejně tak by to mělo vypadat i v případě dětí se sluchovým postižením: jen se mění způsob, jakým rodiče s dětmi komunikují.

Pokud rodiče nevědí, do jaké míry je jejich dítě schopné je slyšet, není dobré se spoléhat jen na mluvenou řeč. Protože je narušena sluchová cesta, je zapotřebí se soustředit více na další smysl: zrak. Rodiče by se měli snažit všechno důležité dítěti předávat tak, aby to mohlo vidět.

Oční kontakt

K tomu, aby mohli rodiče komunikovat s dítětem skrze zrak, musí se na ně dítě umět dívat. To je však pro malé dítě velmi těžké. Schopnost navazovat a udržet oční kontakt je tedy důležité u malého dítěte trénovat, a to už od samého začátku.

• Komunikujeme s dítětem na krátkou vzdálenost. Můžeme se svého dítěte dotýkat a rychle reagovat na podněty, které od něj přicházejí. Můžeme také velmi rychle vstoupit do jeho zorného pole.
• S dítětem navazujeme oční kontakt co nejčastěji, využíváme i krátké chvilky pozornosti. Pokud se na nás dítě podívá, reagujeme: úsměvem, dotekem, pohybem rukou... To je důležité proto, aby si dítě uvědomilo, že teprve tehdy, když se na nás podívá, začne se něco dít – něco mu sdělujeme.
• Aktivně upoutáváme pozornost dítěte: dotekem; využíváme jeho zorné pole a vsunujeme do něj různé předměty, kterým se chceme věnovat, svůj obličej nebo své ruce.
• Ať je naše neverbální (nejazykové) chování výrazné, nikoliv však přehnané: využívejte výraznou pozitivní mimiku.

Čtěte také:

• Rodina v problémové situaci
• Rehabilitace u dětí: Vojtova metoda není jediné řešení
• Attachment: o důležitosti citového pouta v životě, o jeho poruchách a léčení

↑ nahoru

Předměty, obrázky, fotografie

Pro rozvoj jazyka a komunikace je nejpřirozenější využívat běžné, každý den se opakující situace a rituály – to je stejné jako u dětí slyšících. Dítě si uvědomí si, že každá činnost má svůj čas v průběhu dne a že každá věc má své pojmenování. Informace dítěti předáváme prostřednictvím zraku zrak, například:

• Několikaměsíčnímu miminku ukážeme plenku předtím, než ho přebalíme.
• Když dítě oblékáme, ukazujeme mu jednotlivé kousky oblečení.
• Vodu na večerní koupání napouštíme spolu s dítětem, dítě může sledovat, jak otáčíme kohoutkem a začíná téct voda.
• Než vložíme dítě do postýlky, zatáhneme závěsy na okně tak, aby to dítě vidělo.
• U starších dětí už můžeme používat fotografie a obrázky obvyklých situací, míst a známých osob, které mu ukážeme předtím, než nějaká situace nastane (fotka hřiště, obchodu, členů rodiny, kteří mají přijít na návštěvu…).

Přirozená gesta, znaky, znakový jazyk

Využívání obrázků a fotek má tu nevýhodu, že je potřeba jich mít hodně a navíc stále při ruce. Zůstáváme také stále na úrovni jednotlivých slov – s obrázky nevytvoříme větu. Tento problém mohou vyřešit přirozená gesta a především znaky znakového jazyka. Znakový jazyk je vizuální jazyk, kterým komunikují neslyšící lidé na celém světě. Vzniká rukama a pohybem horní části těla a hlavy, a je proto dobře vidět. Neslyšící děti mohou díky znakům znakového jazyka bez potíží vnímat to, co se kolem nich děje a co jim chce někdo sdělit. Mohou díky němu také později bez potíží vyjadřovat, co potřebují. Rodiče získají díky znakovému jazyku prostředek, kterým mohou vyjádřit bez omezení všechno, co potřebují.

Užívání znakového jazyka je však pro slyšící rodiče velmi těžké, zvláště na začátku. Jde totiž o zcela jiný jazyk, který se musejí teprve učit. Ze zkušenosti pracovnic služby raná péče (Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s.), kterou získaly v mnoha rodinách malých neslyšících a nedoslýchavých dětí, vyplývá, že pro slyšící rodiče je nejsnazší používání mluvené řeči doprovázené klíčovými znaky. Tato kombinace sice není znakový jazyk, ale v komunikaci s dítětem může ze začátku dobře posloužit. Je však důležité znakový projev rozvíjet a obohacovat s tím, jak dítě roste a zvyšují se jeho komunikační potřeby a pokud to nedostatečná úroveň jeho mluvené řeči vyžaduje. Rodiče, kteří jsou s dítětem nejvíce, sami vypozorují, jaký komunikační prostředek – s jakou mírou zrakové podpory – je pro jejich dítě nejlepší. Svá pozorování mohou konzultovat také s poradkyní rané péče (odklik na stránku raná péče pro děti se sluchovým postižením), pokud tuto službu využívají.

Kombinace mluvené řeči a znaků znakového jazyka má také další výhody:

• Díky znakům dostává dítě důležitou vizuální podporu, kterou potřebuje – znaky dobře vidí a rozumí jim.
• Díky mluvení je zabezpečený sluchový trénink – nikdy nevíte, co a jak dítě slyší, proto je dobré mluvenou řeč používat. Zároveň se může dítě přirozeně cvičit v odezírání, když sleduje ústa dospělých.

↑ nahoru

Když je dítě větší

Pokud je sluchová vada dítěte dobře kompenzovaná a dítě má z kompenzační pomůcky zisk, postupně se učí slyšet a rozumět zvukům mluvené řeči. Obvykle pak samo znaky přestává používat a orientuje se na mluvenou řeč. Znakový jazyk je však užitečný i v dalším životě dítěte, například v situacích, kdy není sluchadlo či kochleární implantát v provozu (při koupání, při nemoci dítěte a podobně) nebo když je situace pro dítě komunikačně náročná (například v hluku). Užitečný je i tehdy, když dospělí vysvětlují dítěti nové či složité pojmy.

V případě, že sluchová rehabilitace prostřednictvím sluchadel nebo kochleárního implantátu nepostupuje podle očekávání, důležitost využívání znaků a znakového jazyka roste. Rodiče mají ve znakovém jazyce efektivní prostředek, kterým mohou dále rozvíjet komunikaci se svým dítětem.

Je nutné nezapomínat na to, že dítě zůstává dítětem se sluchovou vadou i přesto, že má velký zisk ze své kompenzační pomůcky (kompenzační pomůcka nikdy zcela nenahradí lidské ucho). To znamená, že je potřeba se dítěti a později i dospělému člověku stále přizpůsobovat podle jeho individuálních potřeb. Je důležité se ujistit, že dítě zachytilo, co mu kdo říká. Ideální je dítěti zajistit nejen dobrý poslech, ale i to, aby mohlo v případě potřeby situaci sledovat také očima. Oči jsou a budou vždy dobrým pomocníkem dítěte či dospělého člověka, pomohou mu doplňovat to, co nezachytilo sluchem.

↑ nahoru

Kontakt s neslyšícími a nedoslýchavými dětmi a dospělými

Zachovávat komunikaci ve znacích alespoň na základní úrovni je důležité také proto, aby dítě vnímalo, že je pro rodiče jeho sluchová vada přirozenou součástí života a že to, že je dítě „jiné“, pro ně není problém. Proto je také užitečné se setkávat s jinými rodinami se sluchově postiženými dětmi, popřípadě s dospělými neslyšícími. To je totiž důležité proto, aby dítě mohlo samo později svou sluchovou vadu přijmout a netrápit se jí, a zároveň i proto, aby se mohlo snadněji naučit znakový jazyk, pokud se tak rozhodne. Pro rodiče může být setkání s jinými rodinami a neslyšícími lidmi obohacující.

Nabídka různých komunikačních prostředků (přehled)

Jak komunikovat s lidmi, kteří mají sluchovou vadu? Neexistuje jeden možný komunikační prostředek, při komunikaci s neslyšícími a nedoslýchavými lidmi se obvykle pohybujeme na pomyslné ose, kde je na jednom konci znakový jazyk, na druhém pak mluvená řeč. Velká část slyšících lidí, kteří přicházejí s neslyšícími lidmi do kontaktu, pak využívá při komunikaci kombinaci mluvené řeči a znakového jazyka.

Znakový jazyk

Znakový jazyk je přirozený jazyk neslyšících na celém světě. Jedná se o jazyk vizuálně motorický, to znamená, že vzniká pohybem rukou a horní části těla a je vidět – lidé ho vnímají zrakem. Znakový jazyk není závislý na mluveném jazyce, na první pohled má odlišnou slovní zásobu (znaky vypadají jinak než slova), liší se však i jeho gramatika (má například odlišný slovosled). Znakovým jazykem lze vyjádřit všechny významy (s výjimkou odborných oblastí, pro které neexistuje patřičná znaková zásoba; znakový jazyk byl po mnoho let utlačován a nemohl se přirozeně rozvíjet).

Znakový jazyk využívají nejčastěji neslyšící lidé, kteří mají těžkou sluchovou vadu od narození nebo ji získali v raném věku, tedy lidé prelingválně neslyšící, neslyšící děti neslyšících rodičů a další lidé, kteří se pro užívání znakového jazyka z mnoha důvodů sami rozhodnou. Znakový jazyk je doporučován všem dětem, které z nějakého důvodu nemohou vnímat mluvený jazyk nebo jen velmi omezeně.

Znakový jazyk není mezinárodní, ve většině zemí, kde žijí neslyšící lidé, existuje příslušný národní znakový jazyk (český znakový jazyk, polský znakový jazyk, americký znakový jazyk, japonský znakový jazyk…). Znakové jazyky k sobě mají mnohem blíže než jednotlivé mluvené jazyky, sdílejí totiž mnoho stejných vlastností, neslyšící lidé z různých zemí se tedy většinou na základní úrovni mezi sebou domluví.

↑ nahoru

Kombinace mluvená řeč + znakový jazyk

• Znakovaná čeština

Znakovaná čeština je umělý jazykový systém. Využívá znaky českého znakového jazyka (popřípadě znaky uměle vytvořené) a klade je do věty podle slovosledu češtiny. Jinými slovy: ze znakového jazyka využívá slovní/znakovou zásobu a kombinuje ji s gramatikou mluveného jazyka. Každý pojem ve větě má svůj znak. Při komunikaci znakovanou češtinou je možné nahlas mluvit nebo bezhlasně artikulovat.

Znakovanou češtinu nejčastěji využívají slyšící lidé v komunikaci s neslyšícími nebo nedoslýchavými lidmi, protože neovládají znakový jazyk a tato kombinace je pro ně jednodušší. Využívají ji také neslyšící a nedoslýchaví lidé, kteří dobře ovládají český jazyk a kteří potřebují vizuální podporu znaků. Neslyšící lidé, kteří neovládají český jazyk na dobré úrovni, znakované češtině často nerozumějí.

• Mluvení doprovázené znaky

Dominantním jazykem této kombinace je mluvený jazyk (například čeština). Člověk, který využívá mluvení doprovázené znaky, mluví a v rámci věty ukazuje jen některé, obvykle významově nejdůležitější, znaky. Tento systém se využívá nejčastěji s malými dětmi. Doporučuje se počet znaků ve výpovědích zvyšovat, aby se k dítěti dostával co nejbohatší a nejúplnější jazykový projev.

Mluvená řeč

Pokud mluvčí využívá v komunikaci s lidmi se sluchovým postižením mluvenou řeč, říkáme, že volí takzvaný orální způsob komunikace. Zvláště pro děti s těžkým sluchovým postižením není tento způsob komunikace vhodný, vždy je doporučena také komunikace prostřednictvím zraku nebo alespoň se zrakovou podporou (gesta, znaky, předměty, odezírání).

Komunikaci prostřednictvím mluvené řeči volí kromě slyšících lidí také lidé nedoslýchaví, obecně lidé s menší vadou sluchu, lidé s kochleárním implantátem, u nichž kochleární implantace proběhla úspěšně a mají z implantátu zisk, lidé, kteří ohluchli v pozdějším věku, a lidé, kteří se pro užívání mluveného jazyka z mnoha důvodů sami rozhodnou.

↑ nahoru

Praktické rady pro komunikaci s dětmi se sluchovým postižením – ODEZÍRÁNÍ

(zpracováno podle Když naše dítě neslyší, 2012)

Téměř každý neslyšící nebo nedoslýchavý člověk – na velikosti sluchové vady nezáleží – využívá více či méně odezírání, a to zejména v komunikaci se slyšícími lidmi. Sleduje celý obličej mluvčího a také pohyby jeho úst při mluvení. To mu výrazně napomáhá k tomu, aby dokázal rozeznat, co mu mluvčí říká. Odezírání je velmi složitá činnost náročná na soustředění, mnoho slov totiž vypadá při pohybech úst stejně. Protože je to však velmi užitečná podpora při vzájemném porozumění, je dobré s ní děti seznamovat a trénovat ji od útlého věku. Jak na to?

• Správná poloha těla a obličeje

Malé dítě není ve stejné výšce jako dospělý. Je dobré posunout svůj obličej do úrovně očí dítěte a zároveň hlídat dostatečné osvětlení svého obličeje, aby dítě mohlo dobře vidět na obličej a ústa. Pokud dítě nevidí na ústa mluvících lidí, nemůže od nich odezírat.

• Oční kontakt

Aby dítě mohlo odezírat, musí se na mluvícího člověka dívat. Rodiče však musí dítě cíleně učit navazovat a udržet zrakový kontakt (viz výše).

• Dobré světelné podmínky

Mluvčí musí hlídat, aby neměl zdroj světla za svými zády (například stojí před oknem), pokud se tak stane, jeho obličej je ponořený do tmy a z úst nelze odezírat.

• Srozumitelnost projevu

1. Je vhodné mluvit klidně a zřetelně, ale nepřehánět. Ideální je přirozené tempo řeči se zřetelnější výslovností, která je případně doprovázená znaky znakového jazyka.
2. Je nutné používat jen ta slova, která dítě zná.
3. Když mluvčí popisuje nějaký předmět, je dobré ho dítěti také ukázat; pokud dítě ví, o čem se mluví, je pro něj také snazší odezírat.
4. Není dobré mluvenou řeč redukovat na jednotlivá slova, nejpraktičtější je používat úplné, ale krátké věty.
5. Doporučuje se neměnit příliš rychle téma, o kterém mluvčí mluví. Na změnu je dobré dítě upozornit.

• Výrazná neverbální komunikace

Dítě bude lépe rozumět, když budou mluvčí používat k mluvenému projevu výrazná gesta, popřípadě znaky. Užitečné také je, pokud bude u mluvčího výrazná mimika obličeje (ale ne přehnaná).

• Opakování důležitých informací

Slova (znaky) je důležité mnohokrát opakovat, aby dítě mělo možnost je zachytit a pochopit jejich význam.

↑ nahoru

Čtení u lidí se sluchovým postižením – postižením – KOMUNIKACE PSANOU FORMOU

Mnoho lidí si myslí, že lidé se sluchovým postižením mohou bez problémů získat informace tím, že si přečtou napsaný text. Ne všichni lidé se sluchovým postižením však ovládají český jazyk na dobré úrovni. Jak je to možné?

Představte si, že na vás někdo mluví jazykem, který neslyšíte. Z vašeho pohledu jen hýbe rty. Představte si, že jste nedoslýchavý člověk: přece jen něco slyšíte, ale nerozumíte – nebo že rozumíte jen něco z toho, co vám někdo říká. Představte si, že v těchto podmínkách se máte učit jazyk, kterým na vás někdo mluví. Není to jednoduché, že?

Záleží také na tom, jaká metoda je pro vzdělávání dětí zvolena. Pokud se děti učí jazyk jen skrze (různě omezený) poslech a odezírání, může se stát, že je jejich znalost jazyka nízká. Tento postup se neodporučuje zvláště u dětí s těžkou sluchovou vadou.

Děti se také často učí jednotlivá slova, protože ta je relativně jednoduché vysvětlit. Jazyk ale nejsou jen slova, jsou to také vztahy mezi nimi, podle kterých se slova řadí do vět (gramatická pravidla – to, jak se slova skloňují a časují, to, že existují pravidla při slovosledu a tak dále). Všechno pak může dopadnout tak, že se děti sice naučí číst, ale nebudou čtenému rozumět. Budou rozumět jednotlivým slovům, ale nebudou rozumět celé větě, ve které jsou slova obsažena – protože nebudou chápat vztahy mezi nimi.

Čtenáři se sluchovým postižením také často nerozumějí některým textům, protože nemají informace, které jsou k porozumění textu potřeba – nemají dostatečné znalosti a zkušenosti se světem, ve kterém žijí, takže si je nemůžou doplnit nebo informace propojit. Nemají je, protože je nedostaly, protože si je nemohly „odposlechnout“ a protože neměly jiný způsob, jak je získat.

Řešením této situace je už od začátku dětem cíleně zprostředkovávat informace o světě, ve kterém žijí, a to způsobem, který je pro děti přístupný, nejčastěji za využití všech dostupných prostředků vyhovujících dítěti (znakový jazyk, kombinace mluvené řeči a znakového jazyka, práce s obrázky – kreslení ilustrací ke knize, lepení „bublin“ s textem k postavám, sestavování komiksů, využívání maňásků, dramatizace textů, pantomima a podobně). Cíleně se věnovat hře s knihami a později i společnému čtení knih, práci s psaným textem. Tak se v dětech od začátku a postupně buduje pozitivní vztah ke čtení a tím i k získávání informací z psaného textu.

I přes všechny možné obtíže při komunikaci prostřednictvím psaného textu je tento způsob komunikace pro lidi se sluchovým postižením velkou pomocí. Pro komunikaci psanou formou obecně však platí určitá pravidla, která jim mohou pomoci psanému textu porozumět.

↑ nahoru

Další způsoby komunikace

Existují i další způsoby, jak mohou slyšící lidé komunikovat s lidmi se sluchovým postižením, jde zejména o dospělé neslyšící a nedoslýchavé.

Prvním ze způsobů je komunikace prostřednictvím tlumočníka. Vzájemné komunikace se účastní ještě třetí člen – tlumočník, který vše, co je řečené, převádí do dohodnutého komunikačního kódu: znakového jazyka nebo znakované češtiny, případně do jiného kódu. Tlumočníka využívají zejména lidé, kteří komunikují znakovým jazykem nebo jinou formou komunikace ve znacích, a to jak pro své individuální potřeby (lékař, komunikace v bance, úřední záležitosti), tak i pro veřejné příležitosti (konference, semináře, divadla a podobně).

Simultánní přepis mluvené řeči je téměř doslovný přepis mluveného slova do psané podoby. Člověk se sluchovým postižením dostává prakticky hned, simultánně, psanou informaci o tom, co bylo řečené. Přepis používají zejména lidé, kteří ovládají na dobré úrovni český jazyk: lidé s menší vadou sluchu, lidé s kochleárním implantátem, lidé, kteří ohluchli během života, případně další. Přepis se využívá zejména při konferencích, seminářích, při studiu na vysokých školách, tedy při veřejných příležitostech.

Více informací najdete zde.

 ↑ nahoru

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

 

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Použitá literatura:

• DINGOVÁ, N. Desatero pro komunikaci s neslyšícím člověkem za přítomnosti tlumočníka. Gong, 2007, č. 7–8, s. 5-6.
• DOUŠOVÁ, V.; KRATOCHVÍLOVÁ, K.; MOTEJZÍKOVÁ, J. Být neslyšící nemusí být problém. Jak postupovat při výchově dětí se sluchovým postižením: postřehy z psychologické poradny. Praha: Centrum pro dětský sluch, 2014.
• JUNGWIRTHOVÁ, I. Jak komunikovat s malým dítětem s těžkou sluchovou vadou. In MOTEJZÍKOVÁ, J. (ed.): Kochleární implantáty: rady a zkušenosti. Praha: Federace rodičů a přátel sluchově postižených, 2009, s. 31–49.
• Kolektiv autorů: Když naše dítě neslyší. První informace pro rodiče dětí s vadou sluchu. Praha: Federace rodičů a přátel sluchově postižených, 2012.
• STRNADOVÁ, V. Desatero komunikace s osobami se sluchovým postižením. Gong, 2007, č. 7–8, s. 7–8.

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.