Inkluze není novinka. Děti s postižením si zaslouží pomoc, porozumění a úctu
Obsah článku:
- Inkluze je zde již jedenáct let
- Nárok na finanční podporu a podpůrná opatření
- Vzdělávací plán „na míru“
- Poslední a rozhodující slovo má rodič
- Co inkluze znamená pro děti s postižením
- Co inkluze znamená pro děti bez postižení
- Žádná třída není stejnorodá
- Je podstatné, jak dospělí inkluzi vysvětlí dětem
- Předškolní příprava
- Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání
Prvního září 20116 nabyla účinnosti novela školského zákona (zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání), která zaručuje ve všech případech, kdy je to v zájmu žáka, společné vzdělávání v hlavním vzdělávacím proudu a garantuje žákům se znevýhodněním a s mimořádným nadáním podporu, kterou potřebují k tomu, aby se mohli co nejlépe vzdělávat, rozvíjet a naplňovat tak svůj individuální potenciál.
Inkluze je zde již jedenáct let
Téma podpory společného vzdělávání představuje pro české školství významnou změnu, není ale zdaleka takovou novinkou, jak by se mohlo z řady ohlasů z poslední doby zdát. Společné vzdělávání totiž na řadě škol již léta – více či méně úspěšně – probíhá. Již původní znění školského zákona, účinné od 1. ledna 2005 (spolu s dnes již zrušenou vyhláškou 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí mimořádně nadaných), zakotvilo princip spádové školy, podle kterého mají všechny děti právo na přijetí v běžné škole příslušné podle místa bydliště žáka a tato škola je povinna žáka nejen přijmout, ale i zajistit maximální možnou podporu jeho vzdělávání – zajistit mu asistenta, speciální pomůcky, využít při jeho vzdělávání optimálních metod. V praxi však bohužel řada škol takové „nepohodlné“ děti odmítala, s argumentem, že nejsou na jejich vzdělávání vybaveny a připraveny a odkazovala je na školy, o kterých se vědělo, že inkluzi podporují, znevýhodněné děti vzdělávají a mají potřebné zkušenosti. Je třeba zdůraznit, že v České republice působí celá řada škol, které díky svým vstřícným a obětavým ředitelům a pedagogům již řadu let vzdělávají v hlavním vzdělávacím proudu i děti s nejrůznějším znevýhodněním a za to jim patří úcta a poděkování.
Nárok na finanční podporu a podpůrná opatření
Co se tedy novelou školského zákona v oblasti společného vzdělávání především mění? S účinností od 1. září 2016 zaručuje novela všem dětem se znevýhodněním nebo se speciálními vzdělávacími potřebami, pokud je to v jejich zájmu, takovou podporu, aby se mohly úspěšně vzdělávat a rozvíjet v běžné škole. K dispozici je široká škála podpůrných opatření, jejichž financování by mělo zajistit v plné výši Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Oblast společného vzdělávání byla totiž doposud výrazně podfinancovaná a školy, které děti se znevýhodněním vzdělávaly, si často musely shánět nemalou část nákladů na asistenty pedagoga či na nákup speciálních učebnic a kompenzačních pomůcek samy, pomocí sponzorů a nezřídka i za výrazné finanční podpory samotných rodičů dítěte s handicapem. Počínaje prvním zářím bude finanční podpora na přiznaná podpůrná opatření nároková, a to v zákonem stanovené jednotné výši. Všechny školy tak dostanou potřebnou a jasně vymezenou podporu ke vzdělávání konkrétních žáků a v případě, že se zákonný zástupce a školské poradenské zařízení shodnou na tom, že pro vzdělání žáka je nejvhodnější volbou běžná spádová škola, nebude již nadále možné tyto žáky odmítat s argumentem, že na jeho vzdělávání nejsou dostatečně vybaveny a nemají potřebné zkušenosti.
Dítětem, žákem či studentem se speciálními vzdělávacími potřebami je podle § 16 školského zákona osoba se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním nebo osoba se sociálním znevýhodněním. Jde tedy nejen o osoby mentálně, tělesně, zrakově či sluchově postižení, o žáky s kombinovanými vadami či poruchami řeči a žáky se specifickými poruchami učení a chování, ale také o děti se zdravotním oslabením, dlouhodobou nemocí či lehčími zdravotními poruchami vedoucími k poruchám učení a chování a v neposlední řadě o žáky, kteří pocházejí z prostředí s nízkým sociálně kulturním statusem, žáky s nařízenou ústavní výchovou nebo ochrannou výchovu nebo žáky, jejichž mateřským jazykem není čeština.
Vzdělávací plán „na míru“
Pravidla vzdělávání těchto žáků stejně jako přehled a účel jednotlivých podpůrných opatření a postup pro jejich poskytování a použití komplexně upravují vyhláška ke školskému zákonu a její přílohy (Vyhláška č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných). Podpůrná opatření jsou rozdělena do pěti stupňů a upravují vzestupně rozsah možné podpory žáka od prvního stupně představujícího minimální úpravu metod, organizace výuky a hodnocení žáka, až do pátého stupně obsahujícího nejvyšší míru podpůrných opatření, a to vždy s ohledem na věk, stupeň vývoje, nejlepší zájem a individuální vzdělávací potřeby žáka s přihlédnutím k účelnosti a efektivitě zvolených opatření. Stupeň a míru podpory stanoví na základě vyšetření žáka školské poradenské zařízení – pedagogicko-psychologická poradna (PPP) nebo speciálně pedagogické centrum (SPC).
Mezi podpůrná opatření patří především individuální vzdělávací plán vypracovaný „na míru“ příslušnému žákovi (závazný dokument vycházející ze školního vzdělávacího programu, který je specifický tím, že sám je podpůrným opatřením a zároveň vymezuje další podpůrná opatření žáka) a dále úprava rozvrhu a organizace výuky, zredukování obsahu a výstupů vzdělávání, způsob hodnocení žáka (možnost slovního hodnocení namísto klasických známek), dále personální podpora (asistent pedagoga, další pedagog, školní speciální pedagog, školní psycholog, tlumočník do znakového jazyka či přepisovatel pro neslyšící), speciální učebnice a učební pomůcky, kompenzační pomůcky, úprava prostředí a pracovního místa nebo zajištění možnosti alternativní komunikace.
Poslední a rozhodující slovo má rodič
Novela školského zákona dále posiluje roli rodičů při výběru školy. Školské poradenské zařízení seznámí rodiče s výsledky vyšetření dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami, posoudí naplňování jeho vzdělávacích potřeb v běžné i speciální škole, navrhne potřebná podpůrná opatření a poradí s výběrem vhodné školy. Poučí rodiče o dopadech výběru druhu školy na další vzdělávání jejich dítěte. Školské poradenské zařízení má tedy jen poradní roli a rodič je vždy ten, který má poslední a rozhodující hlas, ve které škole se bude vzdělávat jeho dítě.
Základní školy speciální, popřípadě jednotlivé třídy, oddělení nebo studijní skupiny běžných škol se vzdělávacím programem „speciální škola“ (žák získá pouze základy vzdělání) jsou od nynějška určeny jen žákům s těžším zdravotním postižením, jako například žákům se středně těžkým nebo těžkým mentálním postižením, kombinovanými vadami a žákům s autismem a dále žákům s lehkým mentálním postižením či jiným zdravotním postižením, kteří se nemohou nebo nechtějí vzdělávat v běžné škole. Vzdělávání žáků bez závažnějšího zdravotního postižení a žáků sociálně znevýhodněných zde již není možné.
Zjednodušeně řečeno: novela školského zákona a souvisejících předpisů v oblasti společného vzdělávání především zaručuje žákům se znevýhodněním vyšší podporu, než tomu bylo doposud, a zároveň školám garantuje financování podpůrných opatření, která budou ke vzdělávání takovýchto žáků potřebovat.
Co inkluze znamená pro děti s postižením
Děti se zdravotním postižením budou mít díky novele lepší možnost vzdělávat se v běžné spádové škole se svými vrstevníky a kamarády ze sousedství a budou mít garantovaný nárok na podporu a podpůrná opatření, která jim pomohou překonat překážky ve vzdělávání se současným ohledem k jejich individuálním potřebám a možnostem.
Především jsou však v běžné škole součástí většinové společnosti, vyrůstají společně se svými vrstevníky a mají vzory, od kterých se mnohému naučí jen běžnou nápodobu. Každé dítě přirozeněji přejímá vzory chování, sebeobsluhy, hry a zejména řeči od svých vrstevníků než od dospělých. Právě řeč bývá jedním z největších nedostatků u dětí s handicapem, a proto komunikace s jinými dětmi je stěžejní. Děti si společně hrají, zpívají, učí se, navazují přirozené přátelské vazby a vytvářejí si síť známých a kontaktů, leckdy pro celý život. Již ve škole se tak nenásilně budují základy zapojení osob se speciálními potřebami do většinové společnosti v soukromé i profesní budoucnosti.
Dítě vychovávané od raného dětství jen mezi vrstevníky s různými zdravotními postiženími se logicky nemůže naučit běžnému životu ve většinové společnosti, a naopak většinová společnost nemá příležitost naučit se takovou osobnost respektovat a přijímat bez předsudků a obav. Často totiž lidé s postižením nechtějí nic víc, než vést normální život a být respektováni a přijímáni přáteli, pracovními kolegy nebo sousedy.
Zároveň však samozřejmě zůstává zachována možnost vzdělávání dětí se zdravotním postižením, zejména dětí s kombinovanými vadami či středně těžkým a těžkým mentálním postižením, ve speciálních školách a třídách. I rodiče dětí s jiným vážným zdravotním postižením a dětí s lehkým mentálním postižením se mohou po doporučení a konzultaci se školským poradenským zařízením a důkladném kvalifikovaném zvážení rozhodnout své dítě zapsat do základní školy speciální, pokud se domnívají, že právě zde budou nejlépe naplněny jeho osobní i vzdělávací potřeby.
Příběh Kačky
Příkladem dobré praxe, kde inkluze výborně funguje, je Základní škola Na Slovance v Praze. Paní Ing. Markéta Gerbelová, maminka malé Kačky, holčičky, která se narodila s diagnózou Downův syndrom, svou zkušenost popisuje takto:
Příběh jedné velmi vydařené inkluze začal před deseti lety, kdy se nám narodila dcera Kateřina s diagnózou Downova syndromu. Život se nám obrátil vzhůru nohama a začali jsme hledat dostupné informace o životě lidí s tímto postižením. Na úvod musím poznamenat, že neustálý sběr a vyhodnocování informací je nezbytným předpokladem úspěšné inkluze.
První naše kroky směřovaly do Speciální Mateřské školy Štíbrova v Praze 8. Vstřícné přijetí paní ředitelky PhDr. Marie Horázné nás uklidnilo a byli jsme si jistí, že jsme se dostali do povolaných rukou. Při mateřské škole působí Speciálně pedagogické centrum, které organizovalo pravidelná setkání rodičů a dětí se stejnou diagnózou od narození až do nástupu do předškolního zařízení. Tato skupinka byla přínosná nejen pro naše děti, kterým se dostávalo speciálních terapií, ale také i pro nás rodiče, protože i my jsme potřebovali ujistit, že v tom nejsme sami a máme se na koho obrátit s prosbou o radu či pomoc.
Dalším logickým krokem byl nástup dcery do Speciální MŠ Štíbrova, kde strávila čtyři šťastné roky. Dcera zde byla velmi spokojená a pohodu přenášela i domů. V rámci školky fungovala logopedie, která vyřešila velký problém, kterým byla komunikace. Dcera je velmi společenská, ráda komunikuje, ale rozvoj řeči vázl, z čehož jsme byli všichni nešťastní. Řešením byl program „znak do řeči“, díky kterému se nastartovalo dceřino vyjadřování.
Při výběru základní školy jsme hledali dobré příklady z praxe a vybrali ZŠ Na Slovance. Paní ředitelka PaedDr. Alena Pelantová má s inkluzí bohaté zkušenosti, je inkluzivnímu přístupu nakloněná a vytváří pro něj příznivé podmínky. Představila nám paní učitelku Mgr. Zuzanu Novákovou, která začala docházet do mateřské školy, aby dceru poznala ještě před nástupem do školy. Obavy z inkluze byly na všech stranách, stejně jako i chuť a odhodlání dokázat to a přispět k lepšímu životu dcery i spolužáků. Paní učitelka společně s paní asistentkou Jiřinou Balcarovou Kislingerovou tvoří sehraný tým a vytvořily ve třídě příjemné a inspirativní prostředí. Spolužáci i rodiče od začátku věděli, že ve třídě bude integrovaný žák. Otevřený dialog na všech stranách pomohl překonat bariéry a z dětí se stala parta, která táhne za jeden provaz. Dcera je součástí kolektivu, který ji motivuje a posouvá dál. Spolužáci se chovají přirozeně a často by nám dospělým mohli dát lekci, jak si poradit s odlišnostmi.
Dcera má individuální vzdělávací plán, který respektuje její možnosti. Téma výuky je totožné s učivem celé třídy, a tak je dcera zapojena do všech aktivit. Úkoly a pracovní listy jsou pro všechny žáky vizuálně stejné, jen obsah se liší. Pro paní učitelku to znamená obrovské nároky na přípravu a organizaci výuky, ale díky svým zkušenostem, entuziasmu, osobnímu nasazení a skvělé spolupráci s paní asistentkou se práce daří. Musím však také uvést, že vzhledem k tvrdohlavé povaze dcery je spolupráce s ní občas obtížná. Tyto situace konzultujeme společně s paní učitelkou a hledáme vhodnou motivaci pro další práci. Paní učitelka citlivým a vnímavým přístupem aplikuje společně dohodnuté postupy a dokáže si poradit s momentálním naladěním dcery. Otevřeného přístupu paní učitelky i paní asistentky si cením, neboť tak můžeme úspěšně postupovat ve vzdělávání dcery.
Klíčovou osobou úspěšné inkluze spatřuji v paní učitelce, která vede dialog mezi učitelem, asistentem pedagoga a rodičem. Významnou roli v celém procesu inkluze hraje i Speciálně pedagogické centrum Vertikála. Zní to možná banálně, ale bez pravidelné otevřené komunikace a důvěry ve zvolený postup lze zabezpečit sice poměrně příjemnou návštěvu dítěte ve škole, ale spíše než o inkluzi je potom nutné hovořit o odděleném individuálním vzdělávání, které nenaplňuje sociální aspekty, které úspěšná inkluze přináší i pro ostatní žáky.
Co inkluze znamená pro děti bez postižení
Při správném pedagogickém vedení společné vzdělávání velmi obohacuje i děti bez postižení, a to zejména v oblasti sociální. Děti se přirozeně učí větší toleranci a umění pomoci slabšímu, stejně jako respektu k tomu, že i dítě se zdravotním nebo jiným postižením, které je v určité oblasti slabší, může zase v jiné vynikat. Uvědomují si to, že každý z nás je originál a každý má své slabé i silné stránky. Zkušenosti z dalších zemí, kde inkluze probíhá již řadu let, ukazují, že společné vzdělávání, je-li dobře zvládnuto, má obvykle pozitivní dopad na celou třídu a vztahy v ní. Děti se díky společnému vzdělávání nenásilně učí fungovat ve společnosti, která je vždy nutně různorodá. Nemají pak takové obavy z odlišností a související předsudky.
Žádná třída není stejnorodá
Je logické, že společné vzdělávání přináší zvýšené nároky na práci pedagogů. Nezbytné je, aby osoby zúčastněné na vzdělávání integrovaného dítěte tvořily sehraný tým, který vždy „táhne za jeden provaz“, pochopitelně za podpory ředitele školy a ve spolupráci s rodiči dítěte.
Žádná třída běžné ani speciální školy není stejnorodá, vždy se zde sejdou žáci, kteří mají různé schopnosti, odlišné pracovní tempo, odlišné vzdělávací potřeby, a to i v případě, že zde není žádný žák „integrovaný“. Právě tato různorodost učí děti toleranci, vnímání odlišností, trpělivosti, ukázněnosti. Proto ani situace, kdy rychlejší a bystřejší děti mají práci hotovou a musí chvilku počkat, než vyučující vysvětlí úkol slabšímu žákovi, nesnižuje kvalitu výuky. Naopak, přítomnost asistenta ve třídě, rozdělení úkolu, práce ve skupinkách a především učení se toleranci je všem dětem prospěšné. Práce pedagoga je samozřejmě v inkluzivní třídě náročnější, mnohem více času zabere příprava na vyučování, příprava pomůcek a pracovních listů, každá hodina musí být důkladně promyšlená. I toto bychom ovšem mohli vnímat jako přínos pro ostatní žáky třídy.
V současné době, kdy už známe několik dětí s lehkým mentálním postižením, kteří absolvovali buď jen první stupeň nebo i celou základní školu, slýcháme od rodičů zdravých spolužáků i vyučujících, že kolektiv třídy je lepší, ucelenější právě díky tomu, že od raného věku s nimi do třídy chodil „ten jiný“ spolužák. Samozřejmě, najdou se i negativní zkušenosti, ohlasy a reakce, ale vždy je třeba se zamyslet, na čí straně se stala chyba. Inkluze je záležitost všeobecně velmi citlivá a úspěch závisí na mnoha faktorech, které její úspěch ovlivňují. Proto nelze zobecňovat, ale musí se vždy posuzovat každý jednotlivý žák a společnými silami hledat to nejoptimálnější řešení.
Je podstatné, jak dospělí inkluzi vysvětlí dětem
Pro všechny děti je důležité, aby byly na nástup do školy náležitě připraveny. Děje se tak prostřednictvím mateřské školy a zejména rodiny. Školy často organizují setkání rodičů budoucích prvňáčků, někdy i takzvané přípravné kurzy a už na těchto schůzkách by měl pedagog seznámit všechny rodiče se skutečností, že ve třídě bude žáček, který bude potřebovat větší podporu, netajit diagnózu, představit asistenta pedagoga a nastínit způsob práce v dané třídě. Vhodný je vzájemný rozhovor mezi rodiči integrovaného žáka a rodiči ostatních dětí. Situace je snadnější, pokud se žáci vzájemně znají už z mateřské školy.
Rodiče jsou pro děti obvykle hlavním vzorem chování a děti přejímají jejich názory a postoje. Malé děti jsou bez předsudků, stejně tak, jako vnímají odlišnost pohlaví, vnímají odlišnosti v barvě pleti i případný handicap. Je podstatné, jakým způsobem dospělí malému dítěti vše vysvětlí. Pokud rodič inkluzi nepřijímá a děti se znevýhodněním před dítětem odsuzuje nebo se o nich vyjadřuje nevybíravě či s opovržením, je velice pravděpodobné, že stejně tak k nim bude přistupovat i jeho dítě. Pozitivní změnu v tomto ohledu může způsobit dobrý pedagog, kterého si děti váží a opět za podpory rodičů je pro ně v raném školním věku uctívaným vzorem.
Rodič by měl svému dítěti dát nejen v této oblasti správný vzorec chování. Vysvětlit mu přiměřeně jeho věku, že každý z nás jsme jiný, každý jsme originál, každý jsme v něčem lepší a v něčem slabší. Silnější by měli v civilizované společnosti pomáhat slabším. A stejně tak, že nikdy nevíme, kdy se sami ocitneme v situaci, kdy budeme potřebovat pomoc druhých a pak by se nám také nelíbilo být odmítáni a odsouváni na druhou kolej. Děti zdravotně, sociálně či jinak znevýhodněné se o své znevýhodnění nijak nezasloužily, prostě jen neměly v nějaké oblasti tolik štěstí. Obecně mají pro život zhoršenou startovní pozici, přesto bojují a zaslouží si za své úsilí naši pomoc, porozumění a především úctu, nikoli odsouzení či posměch a vyloučení na okraj společnosti.
Ve stejném duchu by měli i vyučující a asistenti ve třídách mluvit nejen se spolužáky ve třídě, kde je dítě zařazeno, ale i se všemi žáky pedagogy a zaměstnanci školy. Setkávají se přece na chodbách, na obědě, ve družině a při celoškolních aktivitách. Je ověřeno, že pokud jsou lidé vhodně informováni, jejich postoj a přístup je vstřícnější, jsou ohleduplnější.
Příklad: Do druhé třídy běžné základní školy byl v průběhu školního roku zařazen žák s lehkým mentálním postižením. Děti v příslušné třídě byly předem s jeho nástupem seznámeny, byly učitelkou informovány a poučeny a chovaly se skvěle, staly se skutečnými kamarády. Děti ostatních tříd poučeny nebyly, pozorovaly, držely se vpovzdálí, následně by se pravděpodobně začaly chlapci posmívat. Velká proměna v jejich chování nastala po té, co v rámci hodin občanské nauky proběhla v každé třídě beseda nejen o handicapu konkrétního chlapce, a v souvislosti s tím obecně i o lidech s mentálním postižením a o jejich životě a možnostech. Samozřejmě, že beseda v každé třídě musela být přizpůsobena věku a chápání žáků. Spolužáci poté začali chlapce zdravit, oslovovat ho jménem, často sami byli iniciátory rozhovoru, snažili se mu pomáhat i na něj dohlížet. Nesetkal se s šikanou ani s posměchem ze strany spolužáků a nyní, kdy už není žákem školy, se na něj děti často ptají a nechávají ho pozdravovat. Tyto děti v budoucnu pravděpodobně nebudou mít problém setkávat se a komunikovat s lidmi s postižením.
Příběh Zuzky
Dalším příkladem dobré praxe je integrace Zuzky Jarošové, mladé dívky s Downovým syndromem, která dokončila devátý ročník běžné Základní školy Dukelská v Českých Budějovicích, tak jak jej popisuje její maminka Jana Jarošová, pedagožka a terapeutka, která pracuje s řadou dětí s Downovým syndromem ve věku od dvou let věku po dospělost na rozvoji kognitivních funkcí.
Moje dcera Zuzka nastoupila do běžné základní školy po dvou odkladech školní docházky, přičemž 1. třídu měla navíc rozdělenou do dvou ročníků. Nastoupila do základní školy, kde se vyučuje pouze do 5. ročníku. Děti znala a byla s nimi výborně sžita již z mateřské školy, která je součástí této školy.
Na II. stupeň byla přijata – a to je zásadní – společně se sedmi svými spolužáky z dosavadní školy. Nešla tedy do zcela neznámého kolektivu. Nastoupila sem i se svou dosavadní asistentkou.
Společně se SPC jsme zvolili počet hodin, který byla Zuzka schopná ve škole zvládnout, tak aby nebyla dlouhodobě vyčerpaná a integrace se nestala spíše kontraproduktivní. Zuzka je unavená velmi brzy, což ale nemusí být pravidlem u všech dětí s Downovým syndromem. Počet vyučovacích hodin měla Zuzka snížený na 23 hodin týdně, s tím, že pokud byla unavená, mohly s asistentkou ze třídy odejít a učit se v kabinetě nebo venku.
Systém práce na II. stupni měla nastavený tak, že jsme nepoužívali učebnice pro speciální školu, ale učebnice stejné, jako ostatní děti. Od všech pedagogů jsme dostali domů předem učební plány tak, jak je měli učitelé rozvržené pro celý rok, týden po týdnu.
S každým pedagogem jsme se dohodli na tématech, které Zuzka bude probírat společně s dětmi, ale také na tom, co vynecháme. Učitelé asistentce i mně zcela důvěřovali, že si nebudeme práci ulehčovat, ale jsme schopny posoudit a sdělit jim, které učivo je možné Zuzce zprostředkovat, a které pravděpodobně ne. Takové učivo jsme vynechaly. Ve škole také věděli, že nejsme zcela nekompetentní k přípravě metodických pracovních listů. Každý učební okruh měla Zuzka zpracovaný tak, aby jej s asistentkou mohla probrat způsobem, který zaručil, že látce porozumí a zapamatuje si ji. Na každý okruh učiva tedy vznikl soubor pracovních listů, který byl ukončen testem. Učitel dostal soubor pracovních listů do ruky jako první, aby se k němu mohl vyjádřit. Poté již soubor učiva převzala asistentka a se Zuzkou jej probrala. Systém předpokládal, abychom byly s asistentkou vždy jednu hodinu „napřed“.
Pro pedagogy bylo důležité, že předem schválili obsah učiva, formu vyučování nechali v kompetenci asistentky, kontrolu učiva pak činili poté, co se dohodli s paní asistentkou, že Zuzka je již připravená ke zkoušení.
Jako podstatnou vidím roli paní asistentky v sociálním začlenění naší dcery. Nikdy neurčovala dětem, jak mají se Zuzkou komunikovat, ale jen zpovzdálí sledovala, co se ve třídě děje a zasáhla, jen pokud viděla, že Zuzka cokoliv potřebuje. To se ovšem nestávalo často. Největším problémem byl zřejmě hluk a chaos, který hlavně v deváté třídě nastal o přestávkách. Zuzka pak občas raději sama odcházela do bezpečí klidného kabinetu k paní asistentce. Mimo školu se Zuzka průběžně scházela s kamarádkami, které s ní postupovaly školou již od mateřské školy. Ve škole se rozhodně necítila přetížená, do školy se vysloveně těšila.
Celkově myslím, že nejdůležitějším faktem Zuzčiny integrace bylo její vnímání sebe samé jako samozřejmé součásti světa dětí, v němž se pohybovala. Díky pedagogům byli její spolužáci vedeni k laskavosti a přijetí. Za celou dobu Zuzčiny integrace se stal pouze jediný případ, kdy paní učitelka musela zasáhnout a vysvětlit novému spolužákovi na lyžařském výcviku, že Zuzce nenadržuje, ale oceňuje to, čeho je přes své omezené síly a možnosti schopná.
Nemyslím, že pouze integrace ve škole zaručí, aby dítě rozvinulo své schopnosti a bylo šťastné. Jsem přesvědčena, že především Zuzčiny přítelkyně, které s ní od malička vyrůstaly, chodily do stejné třídy a stále ji mají rády, jsou také zcela zásadním motorem jejího rozvoje. Kvůli nim se Zuzka snaží zapadnout, být jednou z nich, umět to, co ony, prostě být jako ony. A naopak, pokud bychom Zuzku od raného věku nezačleňovali do většinové společnosti a na začlenění ji nepřipravovali a pravidelně ji neučili, nemohla by být přijata mezi vrstevníky. Děkuji především naší paní asistentce Jiřině a učitelům v Základní škole v Dukelské ulici v Českých Budějovicích za to, kým dnes naše Zuzka je.
Předškolní příprava
Nemalé úsilí musí přípravě na školu věnovat právě rodiče, kteří své dítě se speciálními vzdělávacími potřebami chtějí integrovat. Zpravidla v šesti letech tyto děti na školu ještě zralé nejsou. Na doporučení školského poradenského zařízení jim je doporučen odklad školní docházky. V některých případech mohou využít ještě i takzvaný dodatečný odklad. Tento rok nebo dva však není určen k tomu, aby si dítě prodloužilo dětství a nadále si jen hrálo v mateřské škole, ale měl by se využít právě k tomu, aby se dítě na vstup do školy co nejlépe připravilo. Vše, co se naučí předem, mu totiž nástup do školy usnadní a zajistí i lepší přijetí v kolektivu spolužáků. Běžně se nedoporučuje, aby rodiče učili své děti před nástupem do školy číst a psát, neboť se pak tyto děti ve škole nudí. U dětí s handicapem je to však jiné.
Příklad: Chlapec s lehkým mentálním postižením se naučil částečně číst už před nástupem do školy. Spolužáci, kteří dovednost čtení ještě neovládali, ho obdivovali, posilovali tím jeho sebevědomí a handicap ustupoval do pozadí. Tato dovednost mu usnadnila začlenění do kolektivu. Tím pochopitelně není myšleno, že by děti, které chceme integrovat, měly umět číst ještě před nástupem do školy, ale rozhodně jistá příprava je nezbytná i v oblasti grafomotoriky a v početních dovednostech. Především je však nezbytné naučit dítě respektovat pokyny dospělých, umět se chovat v kolektivu a dodržovat základní zásady hygieny a sebeobsluhy.
Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání
Od 1. září 2016 se také ruší příloha rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením (příloha RVZ ZV – LMP).
Dle dosavadního systému, pokud žák nezvládal učivo stanovené Rámcovým vzdělávacím programem pro základní vzdělávání, mohl být na doporučení školského poradenského zařízení a se souhlasem rodičů zařazen do Vzdělávacího programu podle přílohy LMP, kde byl obsah učiva výrazně zredukován a předměty byly více zaměřeny na praktické dovednosti.
Ale co žáci, kteří se pohybovali na rozhraní, nebo se jejich schopnosti v průběhu školní docházky měnily k lepšímu? Právě individuální program a větší možnost úpravy v rozvrhu a počtu vyučovacích hodin by měly zajistit optimální vzdělávání každému žákovi s přihlédnutím k jeho schopnostem a zajistit tak společné nikoliv však jednotné kurikulum pro společné vzdělávání.
Související články na portálu Šance Dětem:
- Integrace a formy alternativního vzdělávání u žáků se zrakovým postižením
- Alternativní školství
- Vzdělávání dětí s mentálním postižením
- Vzdělávání dětí s narušenou komunikační schopností
- Speciální pedagogické potřeby
Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!
Odebírat newsletter Sledovat na Facebooku
Související literaturu a další zdroje informací jsou k dispozici v naší Odborné knihovně.
![Dvojice ve výskoku u moře [fotografka Jill Wellington]](/sites/default/files/styles/article/public/2021-01/xN101,P20-,P20Normalni.png,qitok=4Q65_kVq.pagespeed.ic.mDo6qGwQ1z.jpg "Dvojice ve výskoku u moře [fotografka Jill Wellington]")
![Dívka ve výskoku [fotograf Mantas Hesthaven]](/sites/default/files/styles/article/public/2021-01/xN100,P20-,P20Tvurci.png,qitok=S2UcbSVg.pagespeed.ic.emyWu-HoOl.jpg "Dívka ve výskoku [fotograf Mantas Hesthaven]")
