Jaké rodiče potřebují dnešní děti? Dost dobré

Autor/ka: Gabriela Bachárová, doc. Lenka Lacinová, Ph.D.

Datum publikace: 03. 08. 2015, Aktualizováno: 19. 12. 2023

Vznik úzkosti či naopak agrese – i tak může dítě poznamenat slabé rodičovské vedení. Pro zdravý psychický vývoj není přínosem výchova, ve které se mu téměř vše podřizuje a rodiče je nedokážou přimět k dodržování jakýchkoli pravidel. Dobrý výsledek nepřináší samozřejmě ale ani výchova autoritářská, kde se naopak dítě bez odmlouvání přizpůsobuje požadavkům dospělých...

Jak hledat ty správné hranice, o čem na své rodičovské cestě přemýšlet, na co nezapomínat – dozvíte se v našem článku.

Obsah článku:

Hranice ano. Ale jak na ně?
Tipy, jak být silný a ochraňující rodič
Tři příklady, jak si vytvářet u dítěte autoritu
Z důslednosti je někdy nutné kreativně vybruslit
Jak dítě poškodí slabá výchova
Dvacet vzkazů rodičům od jejich dětí

Není to jev v dnešní době nijak ojedinělý: rodiče nemají důvěru ve své vlastní kompetence, jež by jim umožňovala dítě pevně a rozhodně vést. Potomek má pak v rodině výsadní postavení. Vše se dělá podle toho, co právě chce či nechce, a dospělí mají až strach projevit svoji vůli, protože se obávají reakce dítěte. A i když se třeba snaží stanovovat pravidla, mají problémy uplatňovat je v praxi a nevědí si rady, když dítě proti vytyčeným hranicím protestuje. Co když se zase bude nepřiměřeně vztekat nebo začne brečet? Není žádná výjimka vidět třeba na dětském hřišti rodiče, kteří se dítěte téměř prosebně ptají, zde chce jít domů nebo ještě zůstanou. Namísto toho, aby mu klidně, jasně a bez diskuse oznámili, že se jde z hřiště pryč, protože už je čas.

Jenže slabý a bezradný rodič, který nedokáže řešit náročné výchovné situace, neumí účinně vymezit hranice nebo poskytuje dítěti svobodu bez jakýchkoliv mantinelů, je pro potomka v jistém smyslu stejně nebezpečný jako rodič, který se chová autoritářsky, tvrdě či chladně. Ani v jednom případě k němu dítě nemůže cítit důvěru. Dítě totiž potřebuje sebevědomé rodiče, kteří mají přirozenou autoritu a dovedou si udržet respekt. Jejich síla se přitom může projevit i v tom, že na vytyčených hranicích netrvají stůj co stůj nebo se dovedou dítěti omluvit.

Stejně důležité jako vyžadování respektu je pak utvrdit dítě svými činy v tom, že se na rodiče může za všech okolností spolehnout: „Dítě si tak může vybudovat důvěru ve svět a samo v sebe. Získá pocit, že je dobré, a jak poroste, bude se stále více spoléhat na sebe. Z respektu k rodičům si vytvoří respekt k sobě samotnému,“ uvádí Lenka Lacinová, psycholožka a spoluautorka knihy Dost dobří rodiče aneb Drobné chyby ve výchově dovoleny.

Hranice ano. Ale jak na ně?

V rodičovství jsou nejdůležitější dva aspekty. „Emoční vztah k dítěti na stupnici od vřelosti ke chladu a míra kontroly, tedy vyžadování kázně. Jako optimální se ukazuje, když je vztah k dítěti na pozitivním pólu a zároveň se uplatňuje střední míra kontroly,“ objasňuje Lenka Lacinová. Kombinace bezpodmínečné a vřelé lásky a autoritativní výchovy, která od dítěte vyžaduje respektování rodičovských příkazů, je pro něj nejpřínosnější.

Většina rodičů chápe, že je důležité, aby děti dodržovaly hranice, které jim nastaví. Není ale lehké tyto hranice přesně vymezit, a snad ještě náročnější je trvat na jejich dodržování. Podle čeho se mají rodiče orientovat, když chtějí pravidla narýsovat spravedlivě a moudře?

„Hranice by měly v první řadě dítěti dávat smysl. Musí rozumět, k čemu vydaný příkaz slouží a proč je pro něj dobrý. Rodiče by měli předem přemýšlet, čeho chtějí konkrétním výchovným aktem, tedy stanovením hranice, do budoucna dosáhnout,“ vysvětluje psycholožka. A dodává, že výchovné cíle nemají sloužit k tomu, aby dítě šlapalo jako švýcarské hodiny teď a tady, ale spíše vytrénovat dítě do budoucího života.

Určit hranice a pravidla je jedna věc, stejně důležité je ale to, aby dítěti takzvaně přešly do krve. „Na rodičích je, aby hranice nejen nastavovali, ale zodpovědnost za jejich zvnitřnění a dodržování postupně přesouvali na dítě – a tím posilovali jeho autonomii a nezávislost v rozhodování,“ říká Lenka Lacinová. To znamená, že svoje chování bude dítě usměrňovat podle vnitřní motivace a ne ze strachu z rodičů.

Základní typy výchovy ve zkratce

Autoritářská

Vyznačuje se rodičovskými příkazy, o nichž se nediskutuje. Typické jsou tresty, ať už psychické (zákaz oblíbené činnosti, kritika dítěte) nebo fyzické (bití). Důsledek takové výchovy je ustrašenost, neiniciativnost v životě, nebo naopak extrémní vzdorovitost a neposlušnost.

Příliš liberální

Od dětí se nic nevyžaduje, mohou si dělat, co se jim zlíbí. Rodiče ustupují jejich nápadům. I když to vypadá, že dítě je díky této výchově samostatné a sebevědomé, není to pravda. Naopak, chybí mu jistota a orientace v životě.

Autoritativní nebo také demokratická

Ukazuje se jako nejlepší. Rodiče vychovávají hlavně svým příkladem. Výchova stojí na menším počtu pravidel, o kterých je možné diskutovat nebo je měnit. Dítě má větší či menší svobodu v mnoha oblastech. Demokratická výchova v něm podporuje sebevědomí a zodpovědnost.

nahoru

Tipy, jak být silný a ochraňující rodič

Zaměřte se na sebe

Když rodiče řeší výchovné problémy a nedostatek autority, v popředí jejich zájmu stojí, jak přimět dítě k dodržování pravidel. Stejně důležité je ale přenést pozornost na sebe samého, především hledat vnitřní zdroje, které mohou posílit rodičovské sebevědomí. „Tyto zdroje lze najít například v pracovních kompetencích. Matka zvládá náročnou profesi, ale v kontaktu s dítětem se z manažerky či vysokoškolské pedagožky najednou stává malé dítě. Pak je dobré pracovat na pocitu, že kompetence, které vykazuje v pracovní oblasti, může přejmout a uplatnit i ve vztahu k dítěti,“ uvádí psycholožka.

Pro sebevědomí rodiče je důležité věřit, že nakonec přijme rozhodnutí, které sice nemusí být vždy úplně nejlepší, ale postačí, když bude dost dobré. „Dokonalost v rodičovství neexistuje, a ani není žádoucí,“ říká Lenka Lacinová, která sama propaguje myšlenku takzvaného dost dobrého rodičovství.

Berte výchovu s radostí a nadhledem

„Koncept dost dobré matky znamená sejmout z rodičovství břímě velké zodpovědnosti, toho, že musíte vše udělat perfektně,“ přibližuje odbornice. Rodiče by se podle ní měly zbavit přehnaných nároků nejen na sebe, ale i na dítě. V některých rodinách panuje trochu tíživá atmosféra, rodiče se snaží dítě úporně vychovávat, vyžadují od něj bezvýhradné plnění příkazů, potomek se musí chovat vzorně. K budování respektu přitom paradoxně přispívá spíše opačný přístup – vnímat rodičovskou roli uvolněně a s nadhledem. Život s dítětem je pak mnohem radostnější a všichni v rodině se cítí lépe.

Odměny a tresty používejte co nejméně

Na trestech a odměnách fungovala výchova dětí velmi dlouhou dobu, současné psychologické poznatky ale do jisté míry tento model zpochybňují. Není správné, pokud dítě něco udělá či naopak neudělá jen proto, že se bojí trestu nebo naopak čeká za svoje chování odměnu. V ideálním případě by postoje nebo činy dítěte měly vycházet z jeho vnitřního postoje. „Ukazuje se, že dobrým způsobem, který posiluje vnitřní motivaci, je oceňovat nikoli výsledek, ale spíš proces, tedy snahu a úsilí, kterou dítě při plnění úkolu a dosahování cíle vynaložilo,“ uvádí Lenka Lacinová.

Velká část rodičů si však stále myslí, že bez trestů a odměn to ve výchově vůbec nejde. Důsledky pro život jsou však dost závažné. Stačí si uvědomit, že mnoho dospělých dodržuje pravidla jen proto, že se bojí trestu, nikoliv proto, že by chápalo a ctilo jejich smysl. Současní rodiče mají šanci takovému chování u svých dětí předejít.

Lépe méně pravidel

Psychologové doporučují stanovit spíše méně pravidel, které rodiče budou od potomka vyžadovat. Pro dítě, zvlášť v nižším veku, je menší počet omezení srozumitelnější, protože se v nich lépe orientuje. Na jasně daných hranicích by rodiče měli trvat, ale po čase je dobré prozkoumat jejich platnost: je tento příkaz ještě funkční nebo už nestíhá kopírovat posun ve vývoji potomka? Přináší stále prospěch dítěti i rodiči? Co platilo ve výchově dnes, nemusí za půl roku. Na druhou stranu by si rodiče měli dávat pozor i na opačný extrém, tedy měnit pravidla neustále, což je pro dítě velmi matoucí.

nahoru

Dejte dítěti dostatek volnosti

Přílišná přísnost dusí vlastní aktivitu dítěte a může v rodině vytvářet napětí. Pravidla a kontrola jejich dodržování tvoří součást výchovy, ale dítě stejnou měrou potřebuje zažívat samostatnost, volnost, a s tím související zodpovědnost za své chování. Tam, kde je to možné, umožněte potomkovi, aby rozhodoval sám za sebe. Posilujete tak jeho sebedůvěru a pocit, že život má částečně ve svých rukou.

Přiznejte si chybu a omluvte se dítěti

Na první pohled to zní paradoxně, ale přiznat dítěti svou slabost výrazně posilní rodičovskou autoritu. Pokud rodič reagoval přehnaně či nesprávně, je na místě dítěti se omluvit. „To je ale pro spoustu rodičů velmi obtížné. Bojí se, že ztratí autoritu, o které ale sami říkali, že ji nemají. Ukazuje se však, že pokud dítěti umí říct, že se třeba spletli, autoritu naopak získávají,“ uvádí psycholožka.

Vzdejte se nadměrného křiku

Křičení na dítě, nadávky či výhrůžky nejsou projev síly, ale naopak svědčí o bezradnosti. Rozvážnost, klid a trpělivý přístup i ve velmi vypjatých situacích vedou k vytváření rodičovského respektu mnohem spolehlivěji. Je těžké mít to vždy na paměti, zvlášť pokud rodiče sami zažili ve svém dětství nevhodné výchovné praktiky. Pomáhá, pokud si rodiče uvědomí, odkud tyto zažité vzorce chování převzali a pokusí se od nich oprostit.

„Nicméně je dobré, aby dítě také poznalo, že je rodič opravdu rozzlobený. Nejde se zlobit a přitom mít naprosto klidný a chladný výraz - v tom by se dítě nevyznalo. Když se zlobím, měl by tomu výraz odpovídat. Navíc, kde jinde než v rodině by se mělo dítě naučit pracovat i s negativními emocemi druhých,“ doporučuje psycholožka.

Rozčilený rodič by měl v první osobě vyjádřit, s čím nesouhlasí, například „opravdu se mí nelíbí, když tlučeš bratříčka“. Může to říct i s emočním doprovodem, tedy například zvýšeným hlasem. Rodič se má vyhnout obviňování dítěte a křiku: „Ty jsi nemožný, jak se to chováš?“

Respekt si budujte už v útlém věku dítěte

Kdy začíná vědomá výchova? Psychologové se dnes shodují, že její základy se pokládají už od malička. V útlém věku je samozřejmě ze všeho nejdůležitější plnit dítěti jeho přirozené potřeby. Postupně s věkem lze naplňování potřeb „oddalovat“. Není nutné reagovat zcela okamžitě, nicméně dítě by mělo vědět, že rodič si jeho přání všiml a vyhoví mu, i když s určitým zpožděním. Příklad: „Ano, slyším, že máš žízeň, hned ti dám napít, ale nejdřív musím přecedit polévku, vydrž.“

Videorozhovor o hranicích ve výchově s psycholožkou doc. Mgr. Lenkou Lacinovou, Ph.D.

nahoru

Tři příklady, jak si vytvářet u dítěte autoritu

Rodiče se každý den setkávají s bezpočtem situací, ve kterých by měli na dítě moudře reagovat. A to není jednoduché. Přečtěte si, jaký postup ve třech modelových případech doporučuje psycholožka Lenka Lacinová.

Příklad první: Dítě vůbec neposlouchá

Dítě (5) nechce v ničem poslechnout, rodiče jej o všechno žádají stokrát, vypadá to, že potomek se jim vysmívá. Příkaz uposlechne až po křiku a vyhrůžkách.

„Rodiče by se měli pokusit nebrat chování dítěte osobně. Potřebná hierarchie se v rodině mnohdy narušuje právě tehdy, když rodiče mají dojem, že jim dítě něco dělá naschvál, snad je ani nemá rádo a je nevděčné, přestože se mu zcela „obětují“. Rodiče v tu chvíli přistupují k výchově jako k boji, ale již se strachem, jak vlastně v zápase dopadnou, což je na hony vzdálené potřebné roli rodiče jako staršího, zkušenějšího a moudrého. Navíc pak dítě dostává rodiče na svou „dětskou“ úroveň a svým chováním neustále testuje, jak jsou rodiče doopravdy silní. Doporučila bych návštěvu některého z odborníků na výchovné poradenství, který by měl možnost s rodiči podrobněji problémové situace probrat a lépe rozpoznat a pochopit příčiny chování dítěte v nich.“

Příklad druhý: Nechce jíst s rodinou

Dítě (4) nechce jíst spolu s rodiči u stolu, odbíhá, konzumace mu trvá dlouho a jídlo i často odmítá. Nutit rodiče potomka nechtějí, ale rádi by jej naučili příjemnému společnému stolování.

„Cestou může být postupný trénink – předkládat dítěti menší množství jídla, které bude schopno sníst najednou, a postupně pak dobu u stolu prodlužovat. Po tuto dobu by mělo dítě jíst s rodinou, poté by mělo mít možnost třeba společný stůl opustit a jít si hrát. Jde také o to, aby společné jídlo bylo příjemným zážitkem, není řešení dítě u stolu držet násilím po celou dobu oběda, protože to by si nakonec neužil nikdo. Nicméně je potřeba, aby zazněla jasná pravidla, na kterých by rodiče měli trvat – to, co máš na talíři, sníš teď s námi, poté se napiješ a pak si můžeš jít hrát, zatímco my dojíme.“

Příklad třetí: Dítě chce samo k vodě, rodiče to odmítají

Dítě (13) chce s kamarády na několik dnů k vodě, rodičům se to zdá brzo, nechtějí mu to dovolit, na druhou stranu by jej rádi respektovali.

„Je namístě trvat na dohledu plnoleté osoby. Rodiče sice mohou vyjádřit svůj respekt k přání dítěte, ale vzhledem k tomu, že nesou za nezletilého odpovědnost i z hlediska právního, takový výlet k odsouhlasení prostě není. Je určitě důležité rovněž tento aspekt dospívajícímu vysvětlit a vyjádřit pochopení z jeho zklamání.“

nahoru

Z důslednosti je někdy nutné kreativně vybruslit

Trvat za každou cenu na dodržování pravidel může být někdy cestou do začarovaného kruhu. I děti totiž dokážou být velice důsledné a pak se mnohdy rozhoří velký boj, ve kterém se již ztrácí smysl toho, o co se bojuje, a jde jen o to prosadit rodičovskou vůli. „Než se do bitvy o důslednost pustíte, musíte vědět, jaká je vaše momentální kapacita, tedy zda jste schopni na požadavku důsledně trvat. Pokud ne, je potřeba se z důslednosti kreativně vyvléct,“ uvádí psycholožka.

Příklad: Matka je vyčerpaná, protože se nevyspala s druhorozeným miminkem, a starší dítě se vzteká, protože chce jít s kamarády na oslavu. Když se ukáže, že situaci nejsou schopni momentálně vyřešit, je dobré vzít si dle Lenky Lacinové oddechový čas a říct dítěti: „Slibuji ti, že to vyřešíme za půl hodiny s chladnou hlavou.“ Matka v této přestávce znovu získá rodičovskou sebejistotu, aby mohla v klidu přijmout dobré rozhodnutí.

Čtěte také:
I děti mohou mít vážné psychické problémy. Jak je poznat?
Sourozenecké vztahy: jak ovlivňují život dětí?
Hádky rodičů mohou dětem ublížit i prospět

Jak dítě poškodí slabá výchova

Slabá a nejistá výchova může dítě poškodit mnoha způsoby, dva z nich ale převažují. Pokud má dítě křehčí nervovou soustavu, je spíše smutnější a pesimističtější povahy a hůře se adaptuje na nevyhovující životní podmínky, může se v důsledku nevhodné výchovy uzavírat do sebe, trpět úzkostí či dokonce depresí. Někdy se u něj mohou projevit nejrůznější psychosomatické problémy.

Naopak živější a průbojnější dítě bude spíše reagovat neposlušností, agresí nebo problémy ve vrstevnických vztazích. Tyto projevy svědčí o tom, že se snaží převzít moc, která přirozeně náleží rodiči, ten ji ale není schopný uplatňovat. V roli, která mu nepřísluší, dítě nemůže být šťastné, protože na ni vývojově nestačí, i když na první pohled vypadá, že si převahu nad rodiči užívá.

„Dítě nevnímá jako svobodu, když mu rodiče nedávají hranice a nechají jej růst jako dříví v lese. Takové chování hlavně starší děti berou spíše jako nezájem. To, že nedostává hranice, pro dítě znamená, že rodiče nezajímá,“ uzavírá psycholožka.

nahoru

Povzbuzení na závěr aneb Nesnažte se být dokonalí

Jako malé povzbuzení pro všechny (po)chybující rodiče nabízíme závěrečná slova ze zmíněné knihy, jejíž je Lenka Lacinová spoluautorkou: „Pochybnosti o vlastních rodičovských dovednostech nejsou v zásadě špatné. Naopak přesvědčení, že jsem dokonalý rodič a že jen já mám recept na bezchybnou výchovu, může zcela jistě napáchat mnohé potíže a komplikace. Jde jen o správnou míru, která se nachází někde mezi absolutním zpochybněním vlastní kompetence a přesvědčením o svojí dokonalosti jako rodiče téměř ,z povoláníʽ... Stačí, abyste aspirovali pouze na dosažení pocitu, že jste dost dobří rodiče. Děti totiž musí zažít i chyby a nedostatky z vaší strany, aby mohly být připraveny na život v nedokonalém světě. Hlavně díky tomu, že rodiče byli nedokonalí a dělali chyby, ale měli také spoustu dobrých vlastností a mnoho věcí udělali dobře, mohou děti v dospělosti přijmout samy sebe jako dospělé, byť ne ve všem dokonalé jedince."

Dvacet vzkazů rodičům od jejich dětí

Nerozmazlujte mě. – Vím dobře, že bych neměl/a dostat všechno, o co si řeknu – jen vás zkouším.
Nebojte se být přísní a neoblomní. – Mám to radši – cítím se tak bezpečněji.
Nedovolte, abych si vytvořil/a špatné návyky. – Musím se spoléhat na vás, že je včas odhalíte.
Nedělejte ze mě menší než jsem. – Nutí mě to, abych se choval/a nesmyslně jako „velký/a“
Nekárejte mě a nenadávejte mi na veřejnosti. – Mnohem víc na mě zapůsobí, když si se mnou pohovoříte v tichu a soukromí.
Nevnucujte mi, že moje chyby jsou velkým hříchem. – Nabourává to můj smysl pro hodnoty.
Nenechte se příliš vyvést z rovnováhy, když vám řeknu, že vás nemám rád/a. – Nejste to vy, kdo mi vadí, ale vaše síla, která mě ohrožuje.
Neochraňujte mě před všemi následky mých činů. – Potřebuji se naučit snášet těžkosti a bolest.
Nevěnujte přílišnou pozornost mým drobným poraněním a bolístkám. – Dokážu se s nimi vyrovnat.
Nesekýrujte mě. – Musel/a bych se bránit tím, že budu „ hluchý/á“ a budu dělat mrtvého brouka.
Nedávejte nepromyšlené sliby. – Pamatujte si, že se cítím hrozně, když se sliby neplní.
Nezapomínejte, že se ještě nedokážu vyjádřit vždy tak, jak bych měl/a. – Nejsem někdy zcela přesný/á a není mi rozumět.
Nezkoušejte nadmíru mou poctivost. – Dostanu strach a potom lžu.
Nebuďte nedůslední. – To mě úplně mate.
Neříkejte mi, že mě nemáte rádi. – I když někdy dělám strašné věci.
Neříkejte, že moje obavy a strach jsou hloupost. – Pro mě jsou hrozně skutečné a moc pro mě znamená, když se mi snažíte porozumět.
Nesnažte se mi namluvit, že jste dokonalí a bezchybní. – Velmi mě šokuje, když zjistím, že to tak není.
Nikdy si nemyslete, že je pod vaší důstojnost omluvit se mi. – Po upřímné omluvě se můj vztah k vám stává ještě upřímnějším.
Nezapomínejte, jak rychle dospívám. – Je to určitě těžké držet se mnou krok, ale prosím – snažte se.
Nezapomínejte, že nemohu dobře vyrůstat bez velké lásky a laskavého porozumění. – Ale to vám přece nemusím říkat, že ne?

Zdroj: http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=483

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!

Odebírat newsletter Sledovat na Facebooku

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Odborná konzultantka

doc. Mgr. Lenka Lacinová, Ph.D.

Od roku 2000 se věnuje výzkumné i pedagogické činnosti v oblasti vývojové psychologie. V současnosti ječlenkou týmu, který se věnuje výzkumu vývoje identity a autonomie u současných mladých lidí ve věku mezi 18–25 lety, kde ji zajímá hlavně oblast partnerských vztahů a vztahů mladých lidí s jejich rodiči. Publikuje v domácích i zahraničních odborných psychologických časopisech. Více než deset let vedla rodičovské skupiny. Spoluautorka oblíbené rodičovské příručky Dost dobří rodiče aneb Drobné chyby ve výchově dovoleny.