Sociální práce s rodinou aneb sanace rodiny

Datum publikace: 02. 05. 2016, Aktualizováno: 19. 12. 2023

Sanaci rodiny je dobré chápat jako úzkou a kvalitně koordinovanou spolupráci odborníků ze sociálně-právní ochrany, sociálních služeb a dalších institucí (například mateřská, základní škola, pediatr) s rodinou a dítětem, které je ohrožené na sociálním, biologickém/zdravotním a/nebo psychologickém vývoji.

Obsah článku:

Jaké má sanace rodiny základní společné znaky, podle kterých ji lze poznat?
Multidisciplinární tým
Sanace rodiny a cílové skupiny rodičů a dětí
Jak lze realizovat sanaci rodiny po rozhodnutí obvodního soudu o umístění dítěte mimo rodinu?
Hofstedeho definice kultury
Vzdálenost moci
Individualismus versus kolektivismus
Maskulinita versus feminita
Vyhýbání se nejistotě
Dlouhodobá versus krátkodobá orientace

Nezabýváme se svalováním viny na rodiče, lidé vždy dělají to, co považují za nejlepší. Zdokonalit rodinu je nejtěžší práce na světě.
V. Satirová Hledání řešení problémů
Jak lze termínu sanace rodiny porozumět? Sanace rodiny je relativně „mladou disciplínou" v oblasti sociální práce s rodinou. Cílem tohoto článku je čtenáři přiblížit, co si pod tímto termínem může konkrétně představit a co přináší ohroženým dětem a jejich rodinám.
Sanaci rodiny je dobré chápat jako úzkou a kvalitně koordinovanou spolupráci odborníků ze sociálně-právní ochrany, sociálních služeb a dalších institucí (například mateřská, základní škola, pediatr) s rodinou a dítětem, které je ohrožené na sociálním, biologickém/zdravotním a/nebo psychologickém vývoji.
Činnosti sanace rodiny jsou proto vždy realizovány multidisciplinárním týmem (bližší vysvětlení pojmu viz níže) v úzké spolupráci s dítětem (je-li to možné vzhledem k jeho věku a rozumovým schopnostem) a jeho rodinou. Tyto činnosti se v praxi opakují v čase, pokud ohrožení dítěte trvá. Mají svůj obsah (například zdravotní, sociálněterapeutické, psychologické či pedagogické postupy, metody sociální práce) i procesní strukturu (to znamená cíl, vyhodnocení, plán, realizaci, monitoring a následné vyhodnocování).

Cílem sanace rodiny je předcházet, zmírnit nebo eliminovat míru rizik v ohrožení dítěte a poskytnout rodičům i dítěti přiměřenou pomoc nebo intervenci k zajištění bezpečí dítěte, a je-li to možné, k zachování celé rodiny.
Konkrétně se jedná například o činnosti nazývané posilování rodičovských dovedností, nácviky rodičovského chování, zplnomocňování dítěte. Všechny tyto činnosti směřují k odvrácení hrozby odebrání dítěte mimo rodinu (to je sanace jako prevence umístění dítěte) nebo k realizaci změn v rodině a smysluplných kontaktů dítěte s rodinou v průběhu jeho umístění (to je sanace v době separace dítěte od rodiny) anebo k umožnění jeho bezpečného návratu zpět domů (to je sanace jako nástroj bezpečného návratu dítěte do vlastní rodiny). Nedílnou součástí sanace rodiny jsou činnosti podporující udržitelnost kvalitativních změn v rodině dítěte po jeho návratu z jakékoli formy institucionální péče (umístění dítěte do dětského centra, dětského domova, pěstounské péče na přechodnou dobu a tak podobně).
Základním principem sanace rodiny je pomoc dítěti prostřednictvím pomoci jeho rodině, zájem dítěte je vždy prioritním ukazatelem.

↑ nahoru

Jaké má sanace rodiny základní společné znaky, podle kterých ji lze poznat?

Sanaci rodiny realizuje multidisciplinární tým odborníků (MT) spolupracujících s dítětem a jeho rodinou.
Odborníci (členové MT) vnímají rodiče/dítě jako důležité partnery týmu při řešení obtíží rodiny.
Činnost MT je průběžně koordinována - vyhodnocována, plánována, případně redefinována dle aktuálních potřeb dítěte a rodiny.
Koordinátorem MT je optimálně sociální pracovnice sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD).
MT je tvořen odborníky, se kterými je rodina/dítě v kontaktu a kteří mohou svou činností přispět ke snížení míry ohrožení dítěte v rodině či mimo ni.
Jsou realizovány pravidelné případové konference (PK) jako nástroj multidisciplinární spolupráce.
Práce multidisciplinárních týmů a další činnosti v rámci sanace rodiny spadají pod režim sociálně-právní ochrany dítěte a/nebo poskytování služeb sociální intervence - proto nesmějí být tyto činnosti pro své příjemce, tedy pro ohrožené rodiny s dětmi, zpoplatněny.

Čtěte také:

Multidisciplinární tým

Základní „pracovní jednotkou" sanace rodiny je, namísto odděleně pracujících sociálních pracovníků a dalších odborníků, sestavený multidisciplinární tým (například sociální pracovnice OSPOD, poskytovatel sociálních služeb zaměřených na práci s rodinou a/nebo dítětem, psycholog pedagogicko-psychologické poradny, učitel, lékař, zdravotní sestra).

Kvalita spolupráce (to znamená kvalitativní měřitelné změny v zastavení ohrožení dítěte a v naplňování jeho potřeb) závisí na kvalitě práce celého MT. Tento způsob spolupráce klade nároky u každého jeho člena na: odbornost, schopnost týmové spolupráce a osobnostní předpoklady.

Pro čtenáře mohou být zajímavé podněty pro vytváření týmů spolupracujících v rámci sanace rodiny
Umožňuje-li to alespoň v minimální míře situace v regionu, je vhodné volit do týmů odborníky, kteří:

jsou „týmovými hráči, a ne solitéry",
dodržují domluvený plán práce i jeho pravidla,
jsou iniciativní a motivovaní,
chápou situaci v kontextu situace rodiny i z perspektivy ostatních kolegů,
mají zodpovědnost za své úkoly a realizují je,
jjsou schopni si uspořádat své pracovní závazky a čas,
preventivně se snaží zabraňovat konfliktům,
při sporu se snaží nalézat řešení přijatelná pro všechny, koho se konflikt týká.

Čtěte také:

Sanace rodiny a cílové skupiny rodičů a dětí

Odborníci v rámci sanace rodiny spolupracují s rodinami, jejichž rodičovské chování, způsoby komunikace (mezi sebou, s dětmi, v komunitě, se sousedy), životní styl a podobně ovlivňují s různou intenzitou dopady sociálního vyloučení. Každá rodina se s těmito dopady vyrovnává různě, podle dlouhodobě naučených vzorců chování, kterým sama rozumí, které jí v mnoha případech dávají smysl, pocit bezpečí a identity.
ALE
Toto chování může být výrazně jiné než chování, které je pro dítě bezpečné, a které proto od rodiny očekávají pomáhající odborníci.
PROTO
Je velmi důležité složení pomáhajících - odborníci schopni vzájemně kvalitně spolupracovat dokážou k rodinám ohrožených dětí přistupovat jako k partnerům, bez jejichž pomoci a spolupráce kvalitativní změny v naplňování potřeb dítěte a/nebo v podmínkách rodiny nemohou nastat. Dokonce i v případech, že děti nebudou moci z objektivních příčin v rodině setrvat.

Partnerství rodičů a odborníků zahrnuje takové kvality, jako je respekt, úcta a uznání v jejich nezastupitelné roli - dítě má vlastní rodiče jen jedny (i rodiče žijící na ulici jsou schopni v přijímajícím prostředí říci, co potřebují jejich děti, co je pro ně v konkrétní situaci nejlepší, a spolupracovat s týmem odborníků, aby byly potřeby dětí naplněny bez jejich další traumatizace). Atmosféra klidu vytváří mentální prostor pro vzájemnou spolupráci.

Praxe opakovaně potvrzuje, že velkou naději na kvalitativní změny má průměrně motivovaná rodina, která se potká s týmem profesionálů, kteří vnímají svou práci jako povolání pomáhat dítěti tím, že pomáhají jeho rodině. Tým takových profesionálů je pak schopen definovat možné, byť někdy i dílčí cíle, strukturovat jednotlivé kroky obsahově i časově, spolupracovat na jejich naplňování s jednotlivými členy rodiny i s ostatními kolegy na týmových principech, předávat si včas objektivní informace a pracovat podle dohodnutých postupů.

Do sanace rodiny jsou doporučovány takové rodiny, které samy nesou, mnohdy po generace, neřešená břemena svých osudů. Proto velmi pomáhá, najde-li se takový způsob podpory všech členů rodiny, aby byli schopni postupně své těžkosti odkládat. Rychlost a výběr leží na nich, stejně tak jako konečný výsledek spolupráce. Odborníci, kteří s rodinou pracují, nemají rodině radit, co by pro ni bylo nejlepší, ale mají se členy rodiny společně vymýšlet, co by se dalo dělat tak, aby změny dávaly rodině smysl a oni našli vlastní motivaci vnášet je do svého každodenního života. Tyto rodiny nechtějí být opět postaveny do situace, že budou označeny za problémové, nedostatečně fungující. Určitě by se jim to nestalo poprvé. Pracovníci velmi často slýchají, že jsou pátými, šestými, sedmými odborníky v životě rodiny, kterým je znovu a znovu vyprávěn jejich příběh. Vyústěním předchozích příběhů byl nezdar. Ale právě to, co tyto rodiny nepotřebují, je zviditelnění rizika, že selžou, že nezvládnou dostatečně dobře změny a tím nenaplní naději a očekávání, se kterými se potkávají s pomáhajícím pracovníkem. Také cítí, že jim chce pracovník pomoci, a nechtějí ho zklamat.

Nejčastějšími vzorci chování, které mají rodiny v těchto situacích tendenci volit, je útěk (například se omlouvají, neberou mobilní telefon, neotevírají dveře), pasivní rezistence (například každou konzultaci, měsíc po měsíci, pustí pracovníka dál, vyslechnou si ho, dají mu za pravdu, ale jejich těžkosti jsou stále stejné, v horším případě se na ně nabalují další), nebo agrese (například na pracovníka křičí, vyčítají mu jeho sociální postavení, zpochybňují empatii s odkazem na jeho jiný etnický původ).

↑ nahoru

Příklad z praxe:
Matka s roční dcerkou (otec nebyl uveden v rodném listě) byla na základě žádosti pracovnice sociálně-právní ochrany dětí doporučena do programu sanace rodiny. Matka neuměla hospodařit s penězi, podle dětské lékařky byla péče o dívenku zanedbána, ale její vývoj nebyl nijak zásadně ohrožen. Neměla dostatečně čisté oblečení, matka se s ní do poradny dostavovala nepravidelně, na upozornění lékařky ohledně nedostatečné péče reagovala křikem.
Společným úkolem pro matku a pracovnici centra pro sanaci rodiny bylo snížení míry zanedbávání dítěte. Matka souhlasila s tím, že za ní pracovnice centra bude docházet dvakrát týdně domů. Pracovnice hledala v rozhovorech s matkou zdroje informací, jak o ni bylo v dětství pečováno, a zároveň matku slovně doprovázela při jejím kontaktu s dívenkou. Pojmenovávala, když se jí dařilo dobře, nabízela varianty, když si matka nevěděla rady. Matka sama vyrostla v dětském domově, neměla kontakt s nikým blízkým z rodiny. Bylo zřejmé, že bude potřebovat déledobou podporu. Dívenka nejevila známky nepohody, hladu, nebyla opruzená.
Po třech týdnech účasti matky v programu byla pracovnice centra oslovena vedoucí SPOD s tím, že sanace nemá smysl, protože matka už zase nemá peníze a byla si žádat o mimořádnou dávku. Uvažovala o podání návrhu na odebrání dítěte do dětského centra (dříve kojeneckého ústavu). Její otázka doslova zněla: „Jak to, že už zase matka nemá peníze, když k ní chodíte Vy...". Očekávala, že pracovnice sanace rodiny udělá zázrak a situaci, která vznikala léta, odstraní za tři týdny. Byla ale otevřena argumentům, setkala se společně s matkou dítěte, pracovnicí centra pro sanaci rodiny a dětskou lékařkou, byly domluveny konkrétní kroky podpory matce, jejich přiměřený cíl i odhad času, který všechny zúčastněné považovaly za přiměřeně dlouhý k sociálnímu učení matky.

Jak nejlépe mohou sousedé, širší rodina nebo odborníci zbavit ohroženou rodinu motivace ke změně?
Další příklady z praxe:

utvrdíme ji v postoji, že za všechno trápení může učitelka, sociálka, soused a podobně,
dáme jí za pravdu, že známe mnohem horší rodiny, kterým nikdo děti nesebere,
nabídneme sepsání stížnosti veřejnému ochránci práv, nebo Kanceláři prezidenta republiky,
za rodiče začneme vyřizovat jejich podání, děti budeme vodit do školy, k lékaři a na kroužky, které případně zaplatíme z vlastních peněz,
přistoupíme na tykání s rodiči, dáme jim i soukromé telefonní číslo a utvrdíme je, že na ně máme kdykoli čas,
při prvním selhání rodičů, případně budou-li mít na nás další požadavky, jim začneme vyčítat, že jsou nevděční, co všechno jsme pro ně udělali a že to bylo ještě málo.

Nebo:

budeme ji přesvědčovat, že musí mít přeci velký problém, jinak by ji k nám nikdo neposlal,
budeme ji kárat, hubovat za věci, které učinila nyní, případně i v minulosti,
budeme chtít vědět, proč...,
budeme na jejím chování hledat „mouchy", i když splní všechno, na čem jsme se domluvili,
budeme ji strašit podporou návrhu na umístění dítěte do DD, nesplní-li co nejdříve a nejlépe na 100 % veškeré návrhy, které jsme pro ni vymysleli.

Je třeba mít na mysli, že vždy budou existovat takové situace, kdy nejlepším zájmem dítěte, a tedy i variantou pomoci dítěti bude jeho optimálně dočasné oddělení od rodičů. Doba, po kterou bude dítě v instituci nebo v jiné přechodné formě péče, by neměla být prázdným časem v jejich životě. Měla by být od prvních momentů využita ke snižování citové deprivace dítěte z oddělení od rodiny a ke kvalitativním změnám v postojích a dovednostech rodičů a jejich rodinných příslušníků, případně i ke změnám celkových sociálních podmínek rodiny.

Jak lze realizovat sanaci rodiny po rozhodnutí obvodního soudu o umístění dítěte mimo rodinu?

Jedná se o situaci, kdy dítě ještě nemusí opustit svou rodinu. Soud sice o nařízení ústavní výchovy rozhodl, ale rodiče, případně jiný účastník řízení (například kolizní opatrovník) se ve stanovené lhůtě do rozhodnutí odvolali. Toto bývá zpravidla velmi senzitivní období, kdy rodina i dítě vnímají důvody k ústavní výchově „jako pod lupou" a jsou velmi motivovaní ke změnám. Je to tedy vhodná doba k sanaci rodiny s poměrně vysokou nadějí na úspěch, i když se o ni již dříve nejrůznější odborníci marně pokoušeli. Rodiče i dítě mnohdy důvody v návrhu do výroku soudu tabuizují či minimalizují. Někdy ani nevěří, že by soud za „takové maličkosti, které dělají všechny děti", mohl skutečně o ústavní výchově rozhodnout.

Příklad z praxe:
Prostřednictvím doporučení soudkyně obvodního soudu byli do programu sanace rodiny zařazeni rodiče s třináctiletým chlapcem, kterému soud nařídil ústavní výchovu, rozsudek aktuálně nenabyl právní moci. Hlavní důvody uvedené v návrhu oddělení sociálně-právní ochrany (dále jen OSPOD) na nařízení ústavní výchovy byly následující:

nespolupráce chlapce s OSPOD a několikaměsíční záškoláctví,
ochranitelský vztah matky k synovi, která zameškané hodiny bezdůvodně omlouvá, při výchovném pohovoru byla slovně agresivní,
otec je exponován v zaměstnání, výchovu dětí přenechal matce,
oba rodiče se na SPOD po písemném předvolání dostavili pouze 1x, na opakované další výzvy se telefonicky omlouvají, jako důvod uvádějí časové zaneprázdnění.

K soudnímu jednání se dostavili oba rodiče i chlapec. Soudkyně všechny jmenované osobně vyslechla. Chlapec uznal své záškoláctví - do školy sice každý den chce jít, ale buď se cestou do školy rozhodne jít jinam, nebo po první druhé hodině odejde. Na OSPOD nechodí, protože nevidí důvod, nemá rád, když mu dospělí mluví do života. Do ústavu by nerad, ale asi bude muset. Rodiče byli nešťastní, chlapec do doby puberty neměl žádné významnější výchovné problémy. Jeho šestnáctiletá sestra byla naprosto bezproblémová. Záleželo jim na udržení rodiny a v žádném případě nesouhlasili s ústavní výchovou syna - v řádné lhůtě si podali odvolání k vyšší soudní instanci.
Na základě spolupráce rodiny s centrem pro sanaci rodiny, střediskem výchovné péče, školou a SPOD soud cca o šest měsíců později rozhodl o zamítnutí návrhu, chlapce ponechal v péči rodičů a nad jeho výchovou nařídil soudní dohled.

Postoj k důvodům oddělení chlapce od rodiny
Dítě - chlapec, 13 let, svou situaci v době rozhodnutí soudu chápal jako něco, co ho přesahuje a není v jeho silách změnit. Opakovaně se o to pokoušel, věděl, že do školy chodit musí, ale... Jeho oblíbená třídní učitelka, která je měla na matematiku a fyziku, odešla na mateřskou dovolenou. Chlapec je dyslektik, má obtíže s češtinou a obecně se čteným projevem. Jediný předmět, který mu šel, byla matematika. Bývalá třídní se s ním domluvila, že ho bude zkoušet převážně u tabule, na slovní úlohy mu dávala více času.
Nová vyučující také věděla, že je dyslektik, ale nebyla otevřená respektu k jeho těžkosti. Navíc před třídou řekla, že nechápe, jak mohl mít z matematiky donedávna dobré známky. Chlapec se začal matematice vyhýbat, nemohl se smířit s tím, že mu předmět nejde - měl vztek na sebe i na učitelku, cítil se ponížený před spolužáky. Matematika navíc byla většinou první nebo druhou vyučovací hodinu, schválně zaspával a pak mu bylo hloupé přijít do školy v deset hodin. Nevěděl, jak by se měl omlouvat. Čím delší dobu se předmětu vyhýbal, tím se vyostřoval jeho spor s vyučující a prohlubovaly se faktické nedostatky v učivu. Mamku vždycky přesvědčil, že zameškanou látku dožene, a taťkovi radši nic neříkali.
Matka - byla rozhodnutím soudu zdrcená. Chtěla synovi pomoci, a tak byla rozhodnuta psát stížnosti na všechny kompetentní instituce. Ze všech synových problémů vinila učitelku a pracovnice OSPOD, které podle ní stále hovořily o synových nedostatcích. Bylo jí tak trapně a smutno, že se s nimi musela vždycky pohádat. Nakonec usoudila, že takováhle komunikace nemá smysl, tak do školy a na OSPOD přestala chodit. Přemýšlela o přeřazení syna do jiné školy, ale návrh na ústavní výchovu přišel dříve, než stačila cokoli ke změně udělat. Nemyslí si, že by syn provedl něco tak strašného, že by ho za to museli zavřít do ústavu.
Otec - vůbec se nechtěl k problému vyjadřovat. Napsali s manželkou odvolání a je ochotný udělat nějaké konkrétní věci, které synovi pomohou, ale neví co a hlavně kdy. Od rána do večera je v práci a nemá chuť se ve všem babrat. Kluk udělal chybu, tak za ni teď platí, ale do ústavu podle něho nepatří.
Pracovnice OSPOD - nevěděla si s chlapcem rady. Téměř půl roku chodily ze školy zprávy, že chlapec nechodí do školy. Absencí měl tolik, že byla ze zákona povinna podat na rodiče trestní oznámení. Nechtěla to udělat, tolikrát si chlapce i rodiče zvala, chtěla jim domluvit, poslat je do pedagogicko-psychologické poradny, ale oni jí nedali šanci. Poprvé sice matka s chlapcem na pohovor přišla, ale nechtěla nic o problémech syna slyšet. Nakonec vyvolala takový konflikt, že ji musela nechat vyvést ochrankou úřadu.

Názor na výkon ústavní výchovy
Dítě - je to trest, něco jako zbavení svobody. Věděl, že do školy chodit musí, asi to přehnal. Snad se ještě něco povede vymyslet, aby rozsudek nenabyl právní moci. Vůbec si neumí představit, že by nebydlel doma, že by byl třeba v ústavu na Vánoce. Když bude vědět, co má dělat, bude se hodně snažit.
Matka - nikdy by nevěřila, že dítě, které nekouří, nekrade, doma se o něho rodiče starají, bude mít problémy se soudy a s rizikem ústavní výchovy. Tolik romských dětí nechodí do školy a nikdo je do „děcáku" nezavře. Tolik se na všechny zlobí, ale ví, že to synovi nepomůže. Navíc ji i manžela „sociálka udala", že syna neposílá do školy, hrozí jim oběma i nepodmíněný trest. Udělá cokoli, aby syn do ústavu nemusel.
Otec - je jasné, že mu to vadí, ale už říkal, že se nerad ve věcech babrá. Udělá, co bude moci. Pomůže mu, když bude mít přesný rozpis svých úkolů a předem bude vědět kam, v kolik hodin a přibližně na jak dlouho má přijít. Jeho kluk do ústavu nepatří, ústav ještě nikdy nikomu nepomohl.
Pracovnice OSPOD - osobně nevěří, že by se chlapec změnil. Naslibuje všechno, ale neudělá nic. Spoléhá na ochranitelskou roli matky, sám se neangažuje. Potřebuje režim a hranice, jinak z něho nic nebude. Pokud se podaří nějaké konkrétní změny v chlapcově docházce do školy, nebude na ústavní výchově v průběhu dalšího řízení trvat.

Pracovnice centra pro sanaci rodiny zjistila postoje, názory a možnosti jednotlivých účastníků případu. Stručně se dá říci, že zjišťovala manévrovací prostor pro vytvoření takového postupu pomoci, který bude pro chlapce i rodiče přijatelnou cestou, jak krok po kroku co nejreálnějšími úkoly a ve zvládnutelném čase zkusit definovat a osvojit si jiný způsob zvládání školních těžkostí chlapce i komunikace se školou a s OSPOD.
Pracovnice OSPOD ve spolupráci s kolegyní ze sanace rodiny navrhla rodině složení multidisciplinárního týmu, který má vždy plnit funkci podpory pro všechny účastníky - má být dostatečně měkký, aby se nebáli s důvěrou a včas komunikovat i ve chvílích, kdy se nedaří plnit dohodu, ale zároveň přiměřeně pevný, aby je dokázal co nejdéle udržet na cestě ke změnám, které vedou k cíli.
Rodiče i chlapec se složením týmu souhlasili.

Složení multidisciplinárního týmu: sociální pracovnice OSPOD, sociální pracovnice centra pro sanaci rodiny, psycholog střediska výchovné péče, výchovná poradkyně školy.

Tým vzal na vědomí, že koordinátorkou práce s rodinou je sociální pracovnice OSPOD, všechny informace se budou soustředit u ní. V situaci, kdy všechny úkoly budou probíhat podle domluveného plánu, budou podávat stručnou zprávu pracovnici OSPOD každý měsíc. Rodiče a chlapec budou s texty zpráv seznámení předem, než bude zpráva odeslána. V opačném případě jmenovaná sociální pracovnice přislíbila, že co nejdříve vyzve všechny zúčastněné ke společné schůzce, na které by hledali cesty k nápravě.

Tento tým měl pracovat do rozhodnutí odvolacího soudu, v případě vrácení věci zpět k dalšímu projednání soudu obvodnímu do jeho rozhodnutí.

Sanace rodiny metodicky zahrnuje i sociokulturní odlišnosti v kontextu rodinného prostředí - sociokulturním odlišnostem se dlouhodobě věnuje sociolog G. Hofstede.

↑ nahoru

Hofstedeho definice kultury

Kultura je kolektivní programování mysli, které odlišuje příslušníky jedné skupiny nebo kategorii lidí od druhých (Hofstede, G., Hofstede, G. J., 2005, str. 14).
Hofstedeho dimenze národních kultur (Hofstede, G., Hofstede, G. J., 2005, http://geert-hofstede.com/dimensions.html) a příklady jejich reflexí v průběhu sanace rodiny.
Kulturní specifika se do práce s rodinami promítají a významně ovlivňují její průběh. Respekt a citlivost k nim leží v základu vzájemného porozumění a navození důvěry mezi rodinami a pracovníky. Jde o vzájemné porozumění. V příkladech se nejedná o hodnocení či zaujímání stanovisek, co je správné/špatné, lepší/horší.

Vzdálenost moci

Tato dimenze vyjadřuje stupeň, do kterého méně mocní členové společnosti akceptují a očekávají, že moc je distribuována/rozložena nerovnocenně/nerovnoměrně. Fundamentálním tématem je zde, jak společnost zachází s nerovnoměrnostmi mezi lidmi. Lidé ve společnosti, kteří vykazují vysoký stupeň vzdálenosti moci, akceptují hierarchický pořádek, ve kterém má každý místo a není zapotřebí další ospravedlňování. Ve společnostech s malou vzdáleností moci lidé usilují o rovnoměrnou distribuci/rozložení moci a vyžadují ospravedlnění pro nerovnoměrnosti moci.

Příklad z praxe:
V každodenním životě rodiny se jedná například o respekt k pravidlům, jako jsou ordinační hodiny, dodržování časů a termínů objednání, pravidelná a včasná docházka do MŠ, ZŠ, dodržování školního řádu a podobně. Respekt k pravidlům do určité míry souvisí s mírou, v jaké se jednotliví členové společnosti podíleli na jejich vytváření. Na druhou stranu na všechny, bez ohledu na to, zda se jedná o příslušníky minority nebo majority, se vztahují pravidla, na jejichž tvorbě se nepodíleli. V rodinách nejvíce pomáhá zprostředkování smyslu konkrétního pravidla (například pokud se rodiče s dítětem nedostaví na očkování v domluvený termín, ale o několik týdnů či měsíců později, může lékařem objednaná vakcína projít expirací. Včasný příchod do školky je důležitý proto, aby se dítě mohlo zapojit do programu/hry), jinými slovy nejedná se „svévolné/bezvýznamné" uplatňování autority. Při práci s rodinami je zapotřebí cíleně zapojovat rodiče i děti do průběhu spolupráce, plánování obsahu, domlouvání termínů, zprostředkování smyslu konkrétních pracovních postupů a tak dále.

Individualismus versus kolektivismus

Jeden pól této dimenze - individualismus - může být definován jako preference pro „volně semknutý" sociální rámec, ve kterém se od individuálních osob očekává, že se budou starat o sebe a o svou bezprostřední/blízkou rodinu. Jeho protipól - kolektivismus - reprezentuje preferenci pro „úzce sepjatý" rámec ve společnosti, ve kterém jedinec může očekávat, že se o něho příbuzní nebo členové skupiny postarají výměnou za neoddiskutovatelnou loajalitu. Společenská pozice v rámci této dimenze je reflektována podle toho, jestli je sebeobraz lidí definován ve smyslu já, nebo my.

Příklad z praxe:
Ve výchovném stylu rodiny se jedná o to, zda rodina vychovává dítě jako samostatného jedince, či jako člena skupiny/rodu. Romské rodiny žijí často pospolitě, včetně příslušníků více generací a širší rodiny. S tím souvisí mimo jiné sdílení zdrojů, prostředků, financí. Děti jsou vychovávány jako členové rodiny a nepředpokládá se jejich úplné osamostatnění/emancipace. Tento tradiční model fungování rodiny je v komunitě zakořeněn. Pokud je z nějakého důvodu narušen (například ústavní výchova dětí), stává se dítě a rodina jako celek ohroženější. V kontextu vývoje a vzdělávání dítěte je zapotřebí vnášet do rodiny podněty a citlivě zprostředkovávat význam aktivit dítěte mimo rodinu (například docházka do nízkoprahů, školních zařízení mimo systém povinného školního vzdělávání) a zároveň zdůraznit, že rodina neztrácí v životě dítěte na významu. Některé rodiny se obávají, že pokud bude dítě trávit více času mimo ni, rodina ho v budoucnu ztratí.

Maskulinita versus feminita

Maskulinní strana této dimenze reprezentuje preferenci ve společnosti zaměřenou na výsledky, heroismus, asertivitu/prosazování a materiální odměnu za úspěch. Společnost je většinově více soutěživá. Její protipól, feminita, představuje preferenci pro spolupráci, skromnost/zdrženlivost, pečování o slabé a kvalitu života. Společnost je většinově více orientována na konsenzus.
Ve výchově dítěte a v životě rodiny se jedná o tradiční rozdělení rolí mezí ženu/matku a muže/otce. Pokud jsou v rodině přítomni matka i otec, oba významnou měrou výchovu dítěte a jeho rozvoj ovlivňují. Péče o dítě a jeho rozvoj většinou zajišťuje matka, otec se stará o materiální zdroje a činí rozhodnutí, například na co budou uvolněny peníze, zda dítě smí docházet do MŠ, nízkoprahu a tak podobně. Stejně tak otec rozhoduje, zda smí do rodiny vstupovat pracovnice sanace rodiny. Je tedy důležité nezapomínat do spolupráce zapojovat oba rodiče v optimální možné míře.

Čtěte také:

Vyhýbání se nejistotě

Dimenze vyhýbání se nejistotě vyjadřuje stupeň, do kterého se členové společnosti cítí nepohodlně ve vztahu k nejistotě a dvojznačnosti. Fundamentálním tématem je zde, jak se společnost vypořádává s faktem, že nemůže být budoucnost nikdy známá: měli bychom se snažit kontrolovat budoucnost, nebo ji jenom nechat běžet?
Společnosti vykazující silnou tendenci k vyhýbání se nejistotě udržují/zachovávají si rigidní kódy víry a chování a jsou netolerantní k neortodoxnímu chování a myšlenkám. Společnosti vykazující slabou tendenci vyhýbání se nejistotě udržují/zachovávají si více uvolněný přístup, ve kterém praxe/zkušenost/konání platí více než princip.

Příklad z praxe:
V ohrožených romských rodinách je vztah k nejistotě a snaha vyhnout se jí umocněn obtížnou sociálně-ekonomickou situací. Za takovýchto okolností se jedná i do určité míry o přirozený sebezáchovný mechanismus „opřít se o něco, čemu věřím". Jedná se například o spoléhání se na výklad z karet/ruky, na sny („Babička mi v noci přišla říci, že bude dobře."). Osvědčilo se tuto víru/naději rodinám nevymlouvat, nicméně se jim snažit zprostředkovat zkušenost, že ve svém životě mohou něco ovlivnit, mohou zažít úspěch na základě vlastního úsilí, vlastních schopností, ne jenom „nadpřirozených" sil.

↑ nahoru

Dlouhodobá versus krátkodobá orientace

Dimenze dlouhodobé orientace může být interpretována jako zacházení se společenským hledáním ctnosti/statečnosti.
Společnosti s krátkodobou orientací mají obecně silný zájem o ustanovení absolutní pravdy. Jsou normativní v myšlení. Vykazují velký respekt pro tradici a relativně malý sklon šetřit pro budoucnost, dále vykazují zaměření na dosahování rychlých výsledků. Ve společnostech s dlouhodobou orientací lidé věří, že pravda záleží na situaci, kontextu a času. Vykazují schopnost adaptovat tradice podle změněných podmínek, silný sklon/tendenci šetřit a investovat, šetrnost/hospodárnost a vytrvalost v dosahování výsledků.
Souvisí s osvojením si sebekázně a odkládání uspokojení.

Příklad z praxe:
Jedná se o oblast, která úzce souvisí s plánováním a s přesahem přítomnosti k budoucnosti. V ohrožených romských rodinách se spíše objevuje krátkodobá časová orientace, což pravděpodobně mimo jiné souvisí s vyhýbáním se nejistotě. Pro rodiny v obtížné sociálně-ekonomické situaci je budoucnost ohrožující, „mimo jejich vliv". Je tedy užitečné rodině zprostředkovat, že na základě získaných konkrétních dovedností jsou rodiče i děti schopni uspět, něco ve svém životě ovlivnit. Poté se mohou začít odbourávat obrany rodiny ve vztahu k dlouhodobějšímu plánování.

Tato dimenze též souvisí se vztahem k dochvilnosti, k dodržování termínů (prolínání se s dimenzí vzdálenost moci viz výše).

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!

Odebírat newsletter Sledovat na Facebooku

Použité zdroje a doporučená literatura:

Bechyňová, V., Konvičková, M.: Sanace rodiny, Praha, Portál 2011.
Bechyňová, V.: Případové konference, Praha, Portál 2012.
Dubowitz, H., DePanfilis, D.: Handbook for Child Protection Practice, London, Sage Publications, Inc. 2000.
Havrdová, Z.: Kompetence v praxi sociální práce, Praha, Osmium 1999.
Hofstede, G., Hofstede, G. J.: Kultury a organizace, Praha, Linde, s. r. o., 2007.
Kopřiva, K.: Lidský vztah jako součást profese, Praha, Portál 2013.
Matoušek, O. a kol.: Základy sociální práce, Praha, Portál 2012.
Matoušek, O. a kol.: Metody a řízení sociální práce, Praha, Portál 2013.
Matoušek, O., Pazlarová, H.: Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny, Praha, Portál 2010.
Miller, W. R., Rollnick, S.: Motivační rozhovory, Tišnov, Sdružení SCAN, 2003.
Nakonečný, M.: Motivace lidského chování, Praha, Academia 1997.
Prekopová, J.: Pevné objetí, cesta k vnitřní svobodě, Praha, Portál, 2009.
Rieger, Z., Vyhnálková, H.: Ostrov rodiny, Hradec Králové, Konfrontace 1996.
Satirová, V.: Kniha o rodině, Praha, PRÁH 1994.
Úmluva o právech dítěte č. 104/1991 Sb.
Vágnerová, M.: Psychopatologie pro pomáhající profese, Praha, Portál 1999.
Vybíral, Z.: Psychologie lidské komunikace, Praha, Portál 2000.

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Autorka článku:

Věra Bechyňová, DiS.

Je zakladatelkou a ředitelkou občanského sdružení Střep - Českého centra pro sanaci rodiny. Věnuje se zavádění nových programů do praxe i do legislativních úprav, které jsou zaměřené na prevenci nebo alternativu k odebírání ohrožených dětí z rodin do zařízení pro výkon ústavní výchovy, na návrat dětí zpět do kvalitativně lepšího rodinného prostředí.

Autor/ka

Mgr. Eva Hurychová

Původní profesí zpěvačka, mající vastní zkušenost s domácím násilím. V červnu 2015 dokončila studium na Technické univerzitě v Liberci, Fakultě přírodovědně-humanitní a pedagogické, kde získala specializaci ke školské sociální práci. Kromě toho prováděla výzkumy v oblasti páchání domácího násilí, u nichž validně prokázala další příčinu, která předtím nebyla nikde uvedena. Je certifikovanou mediátorkou, má osvědčení z konference ETOS „Etika v pedagogice a sociálních vědách", osvědčení ze školení „Edukace pro prevenci domácího násilí" a „Terapeutické práce s lidmi páchajícími násilí ve vztazích". V srpnu 2016 založila s dvěma kolegyněmi „Asociaci školské sociální práce v ČR, z. s., a od podzimu téhož roku pokračuje disertačním projektem v doktorandském studiu.

Odborná knihovna: