Terapeutické rodičovství

Obsah článku

• Jak vývojové trauma ovlivňuje vývoj dítěte?
• Jakým vývojovým obtížím čelí traumatizované děti?
• Jaké jsou terapeutické potřeby dítěte?
• Kde se rodiče mohou seznámit se zásadami terapeutického rodičovství?
• Jaké jsou dosavadní zkušenosti a výsledky kurzů terapeutického rodičovství v ČR?

Běžná výchovná doporučení obvykle vycházejí z behaviorální psychologie a teorie sociálního učení. Ať už mluvíme o autoritářském, demokratickém či liberálním stylu výchovy, vždy předpokládáme, že budeme-li žádoucí chování dítěte důsledně odměňovat a nežádoucí neodměňovat či případně trestat, dítě se naučí vybírat si správné jednání na základě těchto důsledků. Zanedbávané a týrané děti potřebují jiný přístup

Nicméně výchova dětí, které byly vystaveny zanedbávání, týrání a zneužívání či prožily opuštění a ztrátu své biologické rodiny je jiná. Nejde jen o to naučit děti správnému jednání, ale pomoci jim překonat následky traumatu, kterému byly vystaveny.

Vývojové trauma totiž zásadním způsobem ovlivnilo jejich vnímání sebe sama, ostatních lidí i okolního světa. Cílem je tento pohled změnit.

Právě terapeutické rodičovství, založené na Dyadické vývojové psychoterapii (DDP, odtud také označení terapeutického rodičovství jako DDP informed Therapeutic parenting) amerického psychologa Daniela Hughese (více na www.ddpnetwork.org), nabízí porozumění vlivu vývojového traumatu na vývoj i jednání dětí a učí adoptivní rodiče či pěstouny rozumět jejich vnitřnímu světu. Předpokladem vhodné a účinné intervence je pochopení skrytých příčin chování traumatizovaných dětí. Musíme porozumět všem myšlenkám a pocitům i nenaplněným potřebám, které k němu vedly a tomu, odkud vyvěrají.

Jak vývojové trauma ovlivňuje vývoj dítěte?

Obrázek

Vývojové trauma zasahuje vývoj dítěte v mnoha oblastech:

• Vytváření bezpečného citového pouta/attachmentu k blízké osobě: vytvoření nejistých vzorců vazebného chování (nejistý odtažitý, ambivalentní a dezorganizovaný attachment).
  
  Úkolem rodičů je navázat s dítětem intersubjektivní spojení a vytvořit si s ním jisté a bezpečné citové pouto.
   
• Biologický vývoj: problémy rozeznat a regulovat základní fyziologické procesy, jako je pocit hladu, vyměšování, tělesná teplota či vnímání bolesti. Trauma také narušuje integraci jednotlivých funkčních systémů sociálního mozku. Dítě je náchylné ke spouštění rychlých obranných reakcí a má dlouhodobé problémy se zvládáním stavů vzrušení.
  
  Úkolem rodičů je vytvořit hluboký pocit bezpečí, ve kterém se může mozek dítěte zdárně vyvíjet.
   
• Emoční regulace: problémy rozeznat a regulovat silná emoční hnutí. Dítě propadá silným afektivním záchvatům nebo naopak upadá do disociace, to jest dočasnému odpojení se od přítomných prožitků.
  
  Úkolem rodičů je naučit dítě rozumět svému emočnímu světu i emočnímu světu druhých lidí a skrze koregulaci afektů je naučit umění seberegulace.
   
• Regulace chování: dítě má problémy zvládat své chování, objevuje se agresivita, opoziční, manipulativní či kontrolující jednání.
  
  Úkolem rodičů je s pomocí zásad terapeutického rodičovství naučit dítě vhodnému chování.
   
• Kognitivní procesy: obtíže s učením, obtíže rozumět jazyku a vyjadřovat se, schopnosti zamýšlet se nad věcmi a schopnosti mentalizace.
  
  Úkolem rodičů je pomoci dítěti rozumět okolnímu světu, ostatním lidem i sobě samému.
   
• Sebepojetí: negativní sebeobraz a roztříštěné vědomí vlastního já.
  
  Úkolem rodičů je pomoci dítěti vidět se jako dobré, láskyplné a kompetentní.

Jakým vývojovým obtížím čelí traumatizované děti?

1. Obtíže s chronologickým věkem

Rodiče mají při výchově dítěte určitá očekávání vzhledem k jeho chronologickému věku. Máme představu, jak se chová dítě roční, desetileté či patnáctileté; nakolik bude schopné regulovat své emoce, rozumět světu a vstupovat do mezilidských vztahů. Nicméně u dítěte s vývojovým traumatem je běžné, že se jeho chronologický věk liší od jeho věku:

• emočního (nakolik dítě rozumí světu emocí a dokáže je zvládat),
• kognitivního (schopnost dítěte rozumět světu a zvládat kognitivní výzvy),
• sociálního (schopnost dítěte úspěšně vytvářet vztahy s vrstevníky i dospělými).

Například desetileté dítě se může chovat jako emočně tříleté (bude podléhat silným afektům, aniž by je bylo schopno regulovat), kognitivně bude na úrovni dítěte sedmiletého (bude mít obtíže se zvládáním školní výuky) a sociálně bude na úrovni dítěte pětiletého (bude mít problémy vycházet se svými vrstevníky), přičemž platí, že věk dítěte v čase kolísá (například v případě stresu emoční věk dále klesá).

Rodiče tak musí ve výchově zohlednit aktuální emoční, kognitivní a sociální věk dítěte a přizpůsobit mu svá očekávání i výchovné intervence.

Obrázek

2. Obtíže s vyjadřováním potřeb

Rodiče předpokládají, že si je dítě vědomo svých potřeb a je schopné je vyjádřit. Na rodičích pak záleží, zda a jakým způsobem tyto potřeby uspokojí. Pokud však dítě utrpělo vývojové trauma budou jeho potřeby odrazem jeho traumatem ovlivněného vnímání světa a části svých potřeb si vědomo nebude:

• Dítě, které bylo vystaveno násilí bude soustředit svou pozornost na sjednání si bezpečí.  Pokusí se převzít vedení skrze kontrolující chování a dospělé zastrašit. Nebude si vědomo své touhy po blízkosti a nebude vědět, že rodiče mohou být zdrojem lásky, péče či útěchy. Mají rodiče potřeby dítěte naplňovat, tedy podřídit se jeho vedení, nebo je naopak citlivě zpochybňovat a učit dítě, že i když nemá moc ve svých rukou může s nimi být v bezpečí?

• Děti, které byly vystaveny nezájmu svých rodičů, museli potlačit svou touhu po blízkosti a neznají radost ze vzájemného spolubytí. Mají si rodiče držet odstup, anebo jim mají nabízet svou blízkost navzdory odmítání?
   
• Děti, které zažily nekonzistentní a nepředvídatelné chování svých rodičů se naučily za každou cenu upoutávat jejich pozornost nátlakovým či manipulativním jednáním. Nepoznaly bezpodmínečnou lásku a nevěří, že o ně budou rodiče pečovat vždy a za všech okolností. Mají se rodiče podřídit jejich tlaku, anebo naopak učit dítě, že může mít rodičovskou pozornost a péči i bez toho, aby si ji vynucovalo?

3. Obtíže s hlubokými pocity hanby

Obrázek

Někdy kolem prvního roku života se dítě dává do pohybu a rodiče je učí prvním hranicím a limitům. Přijde chvíle, kdy se milující rodič zatváří přísně a dítě se lekne, že ztrácí jeho lásku. Rodičovské „NE!“ vnímá zpočátku jako odmítnutí vztahu i sebe sama a upadá do pocitů hanby – pláče, vzteká se nebo se pokusí skrýt. Nicméně ve chvíli, kdy rodič vymezí hranici, rychle vztah s dítětem obnoví a pomůže mu zvládnout jeho silné emoce. Postupem času tak dítě pochopí, že „NE!“ není odmítnutím jeho osoby, ale jeho jednání. Že je v očích rodiče stále milované a láskyhodné, jen si nemůže dělat všechno, co se mu zlíbí. Postupem času přestane upadat do pocitů hanby, a místo nich pocítí vinu. Je mu líto, že svým jednáním někomu ublížilo, soucítí s ním a chce svou chybu napravit.

Pokud však dítě bylo vystaveno zanedbávání, týraní či zneužívání, nebyl zde nikdo, kdo by vztah obnovoval a dítě „uvízlo“ v pocitech hluboké hanby. Každý další limit či hranice, kterou mu rodiče stanoví, vnímá jako osobní odmítnutí a jeho reakce bývá prudká.

Rodiče tedy musí držet pocity hanby na minimu a s přijetím a empatií obnovovat vztah po každém jeho narušení. Tím se u dítěte vyvine pocit viny a bude schopné a ochotné akceptovat hranice a limity.

Jaké jsou terapeutické potřeby dítěte?

Dítě, které bylo vystaveno zanedbávání, týrání a zneužívání či prožilo opuštění a ztrátu své biologické rodiny potřebuje také pomoc při zpracování traumatu či ztrát. Rodiče mu musí pomoci porozumět jeho prožitkům a vytvořit smysluplný, vnitřně koherentní životní příběh.

Kde se rodiče mohou seznámit se zásadami terapeutického rodičovství?

Dlouholetá spolupracovnice Daniela Hughese, britská psycholožka Kim Goldingová napsala metodiku skupinové výuky terapeutického rodičovství, která vyšla v nakladatelství 65. pole. Autorka v ní zúročila své dlouholeté zkušenosti s vedením skupin adoptivních rodičů a pěstounů. Kniha jako první seznamuje české čtenáře s konceptem terapeutického rodičovství a nabízí ucelený koncept osmnácti tříhodinových výcvikových setkání.

Kurzy jsou v současné době dostupné po celé republice a jejich aktuální nabídku mohou rodiče najít na Výcviky | SEFAM, biologická rodina, podpora, adopce, hledání rodičů.

Jaké jsou dosavadní zkušenosti a výsledky kurzů terapeutického rodičovství v ČR?

Kim Goldingová doplnila svou metodiku výzkumy zabývajícími se dlouhodobou účinností metody. Longitudinální studie, které proběhly v letech 2002–2010 ukazují, že se jedná o velmi účinnou metodu pomoci náhradním rodinám při výchově traumatizovaných dětí.

Výzkumy ve Velké Británii pokračují a v posledních dvou letech se k nim připojila i Česká republika. Rodiče dostávají dotazníky před kurzem a po jeho ukončení. Výsledky se nyní zpracovávají za pomoci Nadace Sirius a veřejně budou představeny na výše zmíněné konferenci v březnu příštího roku. Dílčí výsledky jsou ale více než příznivé a ukazují na to, že i pro náhradní rodiče u nás mají kurzy terapeutického rodičovství velký význam.

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku