Potratili jsme: spontánní potrat je také ztráta
Obsah článku
- Ztráta dítěte nebo normální součást reprodukčního života?
- Jsem máma nebo ne?
- Truchlení partnerů
- Sourozenci
- Prarodiče
- Kdo ještě truchlí?
Prožívání této zkušenosti je velmi individuální. Proto je dobré nepodléhat očekáváním, jak by jej měla žena, pár a celá rodina vnímat, zvládat a prožívat.
Ztráta dítěte nebo normální součást reprodukčního života?
Pro některé ženy je spontánní potrat běžnou, byť nepříjemnou, záležitostí. V zásadě ho nevnímají jako ohrožující událost a ani je nijak nevykolejí v jejich životním směřování. Pokud zároveň nenarazí na necitlivý přístup zdravotníků či okolí, může být jejich prožívání klidné a zážitek potratu v nich nezanechá hlubší jizvy.
Pokud vaše přirozené prožívání jde tímto směrem, je to skvělé. Důležité je neproblematizovat si ho vlastními ani cizími očekáváními typu: “Muselo to být strašné, určitě jsi zničená...”
Pokud k takovým ženám patříte, pogratulujte si a zbytek článku se vás netýká.
V dřívějších dobách to měli možná snazší. Když žena nedostala menstruaci, byla „v naději“. Pokud přišlo krvácení, už v naději nebyla. Skutečnost, že čeká dítě, byla potvrzena až pohyby plodu (takřka v polovině těhotenství).
Psychickou zátěž a stres nám dnes přináší také možnost velmi časné diagnostiky těhotenství.
Jsem máma nebo ne?
Pro mnoho žen jde ale o hlubokou a bolestivou ztrátu. O to bolestivější, že ji okolí často nerozpozná nebo zlehčuje. Navzdory všeobecně rozšířené představě nemá stáří těhotenství na míru pociťované ztráty velký vliv. Argumenty typu: “Vždyť to bylo na začátku, šlo jenom o shluk buněk, takže se nic strašného neděje,” v takových případech nefungují. Z výzkumů vyplývá, že skoro polovina žen zažívá po spontánní potratu v prvním trimestru zármutek podobné intenzity a délky, jako když jde o ztrátu v pozdním těhotenství, úmrtí miminka v období kolem porodu nebo o jiné závažné životní ztráty.
Běžné jsou pocity hněvu, izolace, smutku a šoku. Uvádí se, že až polovina žen zažívá nějakou formu depresivní poruchy a třetina pociťuje zvýšené příznaky úzkosti. Po ztrátě miminka se ženy také často potýkají s pocity viny, zrady vlastního těla a selhání v roli ženy/matky/partnerky.
“Co jsem měla udělat jinak? Kdybych nejedla toto… Nechodila tam… Nechtěla vidět kamarádku a nechytila od ní tu virózu… Neměla jsem tolik pracovat… Měla jsem si těhotenství víc užívat… Co když se to stalo, protože jsem další dítě už nechtěla…?”
Podobně mučivým otázkám se vyhne málokterá žena. Možná je to přirozená potřeba naší psychiky najít viníka a dát nesmyslné události, kdy těhotenství nekončí narozením miminka ale jeho smrtí, alespoň nějaké vysvětlení.
Truchlení partnerů
Pro ženu bývá ztráta nejen emocionální, ale prožila ji i fyzicky, na svém těle. Partner se naopak může cítit jako vnější element, který bolest spíše sleduje a je tu především proto, aby podpořil svou partnerku. I on však může mít potřebu truchlit.
V souvislosti s truchlením partnerů se mluví o takzvaném duálním modelu truchlení. V procesu vyrovnávání se s jakoukoli ztrátou nevědomě volíme ze dvou strategií. Na ztrátu orientované truchlení se zaměřuje na samotnou ztrátu a odžívání souvisejících emocí. Vede k prožití bolesti a integraci ztráty do vlastní životní zkušenosti. Na obnovu orientované truchlení se soustředí na navrácení životní harmonie a stability. Může mít podobu návratu do práce, péče o starší děti, plánování budoucího života a každodenních aktivit.
Ani jeden styl nelze přiřadit výhradně mužům, nebo ženám. Výzkumy ale ukazují, že ženy častěji inklinují k „na ztrátu orientovanému“ stylu – otevřeněji truchlí, mluví o svých emocích a vyhledávají podporu. Muži mají naopak blíže k „na obnovu orientovanému“ stylu – uzavírají se do sebe, soustředí se na činy, chtějí „něco dělat“ nebo „jít dál“. Tyto rozdíly pravděpodobně nejsou biologicky dané, ale jde spíše o kulturně podmíněné vzorce.
Model také zdůrazňuje, že vyrovnávání se se ztrátou je proces, při kterém se pohybujeme mezi oběma těmito póly. Každý člověk tak přirozeně osciluje mezi bolestí a novým životem – jen s jiným důrazem a jiným tempem.
Přestože je tato dynamika přirozená, různé podoby truchlení mohou být pro partnery matoucí i frustrující. Zatímco jeden potřebuje mluvit, druhý se uzavírá. Jeden hledá smysl, druhý praktické řešení. Jeden pláče, druhý koná. Jeden je více v bolesti, druhý v potřebě posunout se dál. V této nesouhře není nic patologického a nemusí ani ohrozit vztah, pokud si jsme vědomi, že „správný“ způsob truchlení neexistuje. Důležité je vzájemné porozumění a uznání, že i když prožíváme jinak, oba v sobě neseme bolest.
Potíž nastává ve chvíli, kdy se partneři navzájem začnou považovat za necitlivé nebo odpojené. Očekávají od druhého určitou reakci a tato očekávání často zůstávají nenaplněna. Žena se může cítit opuštěná nebo nepochopená, pokud partner nesdílí její smutek stejným způsobem. Partner se naopak může cítit ztracený, protože neví, jak pomoci, nebo má dojem, že jeho vlastní bolest není důležitá. Otevřená komunikace a uznání rozdílů mohou být cestou, jak se znovu spojit a být si vzájemnou oporou i v této křehké fázi. Truchlení může být i cestou k větší intimitě, pokud si dovolíme být zranitelní.
Sourozenci
Mluvit o potratu s dětmi, které už v rodině jsou, je velmi důležité. Vnímají mnohem víc, než si myslíme a často poznají, že se něco děje. Pokud s nimi o problému nemluvíme, nezbyde jim než si vytvářet vlastní (často horší) scénáře. Navíc, když děti cítí, že se o těžkých věcech v rodině může mluvit, buduje to jejich důvěru a emoční bezpečí. Učí se také, že ztráta je součástí života a že se o bolesti dá mluvit, sdílet ji a žít dobrý život i po ní.
Jak s dětmi mluvit o potratu:
- jednoduše a pravdivě: Používejte věku přiměřený jazyk. U malých dětí stačí říct něco jako: „Miminko v bříšku přestalo růst a už se nenarodí.“
- pozor na matoucí fráze: Například obraty „miminko odešlo spinkat“ nebo „miminko nás opustilo“ mohou u malých dětí vyvolat strach ze spánku nebo z opuštění.
- nechte je ptát se: opakovaně, žádná otázka není špatně
- mluvte otevřeně o svých emocích: Nemusíte být pro své dítě stále veselí. Je v pořádku, když děti vidí, že jste smutní. Můžete přiznat, že: „Jsem smutná, protože jsem se na miminko těšila.“ Pokud cítíte, že by vaše emoce mohly dítě zahltit, dopřejte jim prostor mimo čas trávený s dítětem.
- ujistěte je, že nejsou viníky: Malé děti mají tendenci vztahovat věci na sebe – především emoce svých rodičů. Ubezpečujte: “Jsem smutná, že se nám nenarodí to miminko, na které jsme se těšili, ne kvůli tomu, že ses vztekal/nechtěl si uklízet hračky…”
- zachovejte jeho místo v rodině a životní rytmus: Možná budete truchlit týdny či měsíce. Vaše dítě si stále potřebuje hrát, běhat a smát se, jíst, pít, čistit si zuby, někdo ho musí večer uspat. Zajistěte mu to.
Prarodiče
Prarodiče při ztrátě nenarozeného dítěte často truchlí dvojím způsobem. Oplakávají nenarozené vnouče, po kterém třeba i roky toužili, a bolí je i zármutek vlastního dítěte (matky nebo otce miminka).
Jejich smutek je často přehlížený nebo zlehčovaný, protože společnost jim přisuzuje spíše roli opory než aktivních truchlících. Sami se snaží být silní, potlačují své emoce aby „nezatěžovali“, a přitom mohou cítit hluboký smutek i bezmoc.
Ztráta může také otevřít staré rány – vybaví se jim vlastní ztráty z minulosti, ať už potraty, úmrtí dětí nebo jiné bolestné události, o kterých třeba nikdy nemluvili. Pro některé je to vůbec poprvé, kdy si dovolí nebo dokáží o těchto událostech promluvit. V takových chvílích je důležité dát prostor i jejich emocím – uznat jejich vztah k nenarozenému dítěti a umožnit jim truchlit po svém. I oni totiž přišli o člena rodiny a o budoucnost, ve které mělo dítě své místo.
Kdo ještě truchlí?
Ztráta nenarozeného dítěte se nedotýká jen rodinného systému a přátel. Není výjimkou, že se zpráva dotkne i lidí, které známe spíše letmo. Mnoho rodičů popisuje zvláštní paradox: ranou ztrátu miminka prožívali jako velmi intimní událost, často s pocitem samoty až izolace. Ve chvíli, kdy se o své zkušenosti však rozhodli s někým promluvit, zjistili, kolik dalších lidí prošlo podobnou situací. Reakce okolí mohou být velmi podpůrné až léčivé, ale stejně tak neempatické a zraňující. Není dobré zůstávat sám, ale vybírejte, s kým se o svou zkušenost podělíte.
Praktické okénko aneb jak to chodí
Žena přijde na gynekologii pro potvrzení těhotenství, nebo jen na běžnou těhotenskou kontrolu. Místo gratulace ale slyší diagnózu: „netluče srdíčko, zamlklé těhotenství.“ Protože jde o běžnou těhotenskou poradnu, žena často přichází bez partnera. Nejen, že je v okamžiku, kdy se dozví, že jejich dítě nežije, sama. Sama se musí rozhodnout i o dalším postupu (pokud vůbec ví, že nějakou volbu má) a sama musí sdělit tuto zprávu partnerovi. Kdo někdy blízkému sděloval podobnou zprávu ví, jak je to těžké.
Na tomto místě se scénáře dalšího vývoje rozdělují:
První scénář: rychlý zákrok
Gynekolog vystaví žádanku na kyretáž, kterou žena velmi často podstupuje ještě týž den, nebo následující dopoledne. Vše je rychlé a očekává se, že bezbolestné. Pro některé ženy ano, jiné popisují po zákroku prázdnotu a zmatení, jakýsi nesoulad těla a duše. Než stačí úplně pochopit, co se stalo a že se jejich miminko nikdy nenarodí, je po všem. A prázdno někdy zůstává po měsíce i roky.
Scénář číslo dvě: vyčkávání na samovolný potrat doma
Pokud žena s kyretáží nesouhlasí, je možné vyčkat na samovolný potrat. Rodině to dává prostor a čas ke zpracování ztráty v domácím bezpečném a známém prostředí. Rodina má také plnou kontrolu nad tím, jak a s kým chce svůj prožitek sdílet.
Většina párů má obavy ze samotného potratu, nejtěžší je ale obvykle čekání. Období než se “to” stane, umí být dlouhé, stresující a nese s sebou také mnoho ryze praktických výzev (například: Mohu se starším dítětem do bazénu? Co když se potrat spustí tam? Mohu vůbec chodit ven?) Spontánní potrat je prožitkem až překvapivě podobným porodu. Dochází při něm k uvolnění hormonů, které napomáhají nejen uzdravování těla, ale přinášejí i pocit štěstí, lásky, klidu a propojení, podobně jako při porodu. Mnoho párů popisuje tuto zkušenost paradoxně jako krásný zážitek, který jim pomohl integrovat ztrátu miminka a celkově je obohatil. Ženy často mluví o znovunalezení důvěry ve vlastní tělo.
Co byste měli vědět, rozhodnete-li se čekat:
- Největším rizikem vyčkávání je zánět dělohy.
Žena, která se rozhodla pro spontánní potrat by neměla vykazovat známky počínající infekce: teplotu, zapáchající výtok, bolesti břicha/dělohy, celkovou slabost, dušnost a bolesti svalů jako při viróze. Při pochybnostech navštivte gynekologa. - Čekání může trvat několik dní, ale spíše potrvá několik týdnů (běžně dva až tři týdny) než se potrat spustí (souvisí s poklesem hcg hormonu).
- Intenzitou krvácení i bolestivostí se samovolný potrat obvykle pohybuje někde mezi silnější menstruací a regulérním porodem. Je dobré být na něj připravena prakticky (například nepromokavé podložky), ale především by žena neměla být v jeho průběhu sama! Při silnějším krvácení může ztratit vědomí a nemusí být schopná přivolat pomoc.
- Pokud je krvácení příliš silné, je nutné odjet do porodnice.
- Pokud se v průběhu vyčkávání přestanete cítit komfortně, můžete se kdykoliv rozhodnout pro podstoupení kyretáže.
- Může se vám hodit doprovázení nebo alespoň konzultace s komunitní porodní asistentkou nebo dulou.
Kam se obrátit?
Nebuďte sami, najděte si provázení.
- Duly: https://www.duly.cz/seznam-dul/
- Komunitní porodní asistentky: https://www.unipa.cz/mapa-porodnich-asistentek/
- Psychoterapie.
- Linky důvěry v ČR: https://www.capld.cz/linky-duvery-cr/
- Linka první psychické pomoci: 116123
- Telefonní linka při perinatální ztrátě: https://www.perinatalniztrata.cz/linka/
Perinatální hospice a komunity:
- Prázdná kolébka: https://www.prazdnakolebka.cz/
- Dítě v srdci: https://www.ditevsrdci.cz/cz
- Dlouhá cesta: https://www.dlouhacesta.cz/
- Tiché narození: https://tichenarozeni.cz/
Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.
Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!
