Epileptické záchvaty a epilepsie u dětí

Nejznámějším projevem epileptických záchvatů jsou křeče končetin a bezvědomí. Záchvat však může mít mnoho, často pozoruhodných a pro pacienta i lékaře těžko rozpoznatelných podob. Projevuje se takto samotná epilepsie, ale i mnoho jiných nemocí.

Obsah článku:

• Typy epileptických záchvatů a epilepsií
• Věkově vázané epileptické syndromy
• Co vyvolává epileptické záchvaty
• Jak se epilepsie diagnostikuje
• Ošetření při epileptickém záchvatu a akutní léčba
• Jak probíhá dlouhodobá léčba
• Další formy léčby
• Mají děti horší psychomotorický vývoj a poruchy chování?
• Může dítě s běžnou epilepsií do školky či školy?
• Kde nemocnému dítěti pomohou 

Epileptické záchvaty jsou stavy náhlé a přechodné, vznikající jako příznaky poškození nebo onemocnění mozku, kdy dochází k nerovnováze mezi „tlumicí“ a „budicí“ funkcí elektricky aktivních buněk mozku zvaných neurony.

Epileptický záchvat může být projevem samotné epilepsie nebo různých onemocnění, například úrazu hlavy, cévní mozkové příhody, genetického onemocnění či třeba jen výrazného nedostatku spánku. O epilepsii mluvíme tehdy, když se u pacienta objeví dva nebo více nevyprovokovaných záchvatů v období delším než dvacet čtyři hodin (případně jeden nevyprovokovaný záchvat a velká pravděpodobnost, že se v budoucnosti objeví záchvat další). Mohlo by se zdát, že rozlišovat mezi epileptickým záchvatem a epilepsií není až tak důležité, nicméně opak je pravdou a toto rozlišení může mít pro další osud pacienta dalekosáhlé důsledky.

Odhaduje se, že epilepsií trpí okolo jednoho procenta všech lidí, tedy přibližně šedesát pět milionů lidí celosvětově (Thurman a kol., 2011) a odhadem sto tisíc lidí v České republice. Na druhou stranu nějakou formu epileptického záchvatu prodělá pět až deset procent všech lidí, kteří se dožijí věku osmdesáti let. Toto číslo je tedy mnohem vyšší.

Je třeba zmínit, že nejčastěji se epilepsie rozvíjí u dětí a seniorů. Není bez zajímavosti, že epilepsie je také jednou z nejstarších pojmenovaných nemocí. Pravděpodobně nejstarší zmínka o ní pochází z oblasti Mezopotámie z období před čtyřmi tisíci lety (Eadie a Bladin, 2001).

Typy epileptických záchvatů a epilepsií

Před lékařem ošetřujícím pacienta po prvním epileptickém záchvatu vyvstává několik důležitých otázek. Jednou z prvních je, zda se jedná o epileptický záchvat při počínající epilepsii, nebo o příznak jiného, někdy i akutního a život ohrožujícího neurologického onemocnění.

V případě diagnózy epilepsie je potom důležité pokusit se blíže určit typ epilepsie. Není to totiž jedna nemoc, spíše by bylo vhodné mluvit o epilepsiích. Je rovněž velmi podstatné, že ne všechny křečové stavy jsou epileptického původu. Velmi často se u dětí setkáváme s křečemi u kolapsů (konvulzivní synkopa), dále například s tiky či s disociativními záchvaty, které se projevují jako křeče a bezvědomí a patří do skupiny disociativních poruch, což jsou psychiatrické poruchy vznikající jako reakce na krátkodobý či dlouhodobý stres.

V zásadě můžeme epileptické záchvaty rozdělit do dvou základních skupin, a to na záchvaty ložiskové (neboli fokální) a generalizované.

Záchvaty ložiskové vycházejí z jedné mozkové hemisféry a bývají většinou příznakem takzvaných strukturálních epilepsií. Zobrazovací metody prokazují ložisko v mozku, které je za vznik epileptických záchvatů zodpovědné. Může být různého původu. U dětí se často jedná o poruchy vývoje mozkové kůry vznikající již během těhotenství (nejčastěji fokální kortikální dysplazie). Častou příčinou jsou i pomalu rostoucí benigní (nezhoubné) nádory, jejichž jediným a prvním projevem je právě vznik epileptického záchvatu. Někdy pozorujeme ložiskové epileptické záchvaty jako následek poškození mozkové tkáně nedostatkem kyslíku či krvácením v období okolo porodu (děti s dětskou mozkovou obrnou).

Naproti tomu záchvaty generalizované (dříve označované jako grand mal záchvaty, v běžném hovoru také často jako velké záchvaty)vycházejí v krátké chvíli z obou mozkových hemisfér. Bývají většinou přítomny u epilepsií, které nově označujeme jako epilepsie genetické, protože se předpokládá jejich genetický původ. Starší a nadále nejvíce používaný termín pro tento druh epilepsií je idiopatické epilepsie (bez zjištěného původu). Jako ve všem, i zde existují výjimky a některé genetické epilepsie se projevují typickými ložiskovými záchvaty.

Pro dětského neurologa je znalost genetických epilepsií zásadní, jelikož jsou typické pro dětský věk. Dělí se do několika věkově vázaných syndromů uvedených níže. Je nutné zmínit, že i ložiskový záchvat se může během krátké chvíle vyvinout v záchvat generalizovaný. V takovém případě mluvíme o sekundárně generalizovaném epileptickém záchvatu.

V případě, že generalizovaný záchvat trvá déle než pět minut, mluvíme o status epileptikus, který je nutno velmi intenzivně léčit, protože již po třiceti minutách jeho trvání může dojít k poškození mozku a ohrožení na životě (Trinka a kol., 2015).

Čtěte také:

• Neurologická onemocnění
• Volný čas dětí se zdravotním postižením
• Vzdělávání dětí se speciálními potřebami

↑ nahoru

Věkově vázané epileptické syndromy

Věkově vázaných epileptických syndromů je celá řada a zde je uveden pouze výčet těch nejčastějších. Tím úplně nejčastějším a zároveň nejlehčím epileptickým syndromem u dětí jsou febrilní křeče, které se vyskytují přibližně u čtyř až pěti procent populace (Nelson a Ellenberg, 1978; Offringa a kol., 1991). Jedná se o záchvaty doprovázené horečkou, které se vyskytují mezi šesti měsíci až pěti lety věku. Horečka přitom není vyvolána infekcí mozku, například meningitidou nebo encefalitidou (Subcommittee on Febrile Seizures, 2011). Nekomplikované febrilní křeče, někdy označované jako jednoduché (simplexní), mají krátké trvání řádově v minutách. Většinou se jedná o klonické (krátké opakující se) záškuby končetin nebo tonické křeče (mají podobu silného napětí svalstva končetin) a ztrátu vědomí.

Naproti tomu komplikované febrilní křeče (komplexní) mohou mít průběh ložiskového záchvatu s křečemi pouze jedné strany těla, a/nebo bývají delší než patnáct minut, a/nebo se opakují během následujících dvaceti čtyř hodin. V ČR bývá dítě po prvních febrilních křečích vždy hospitalizováno k observaci (pozorování) stavu. Febrilní křeče se neléčí dlouhodobě podávanými antiepileptickými léky. Hojně užívané preventivní podávání antiepileptik v podobě tabletkového diazepamu v průběhu horečky není nezbytné. Rozsáhlé studie totiž neprokázaly vliv na opakování febrilních křečí. Nicméně tato léčba není v individuálních případech vyloučena (Wilmshurst a kol., 2015). Podstatné je, že se neprokázal vliv febrilních křečí na mentální vývoj dítěte. Rovněž riziko přechodu do jiného (vážnějšího) epileptického syndromu je nízké – jedná se o 4,7 procenta dětí s febrilními křečemi (Annegers a kol., 1987).

Mezi velmi těžké syndromy kojeneckého věku naopak patří Westův syndrom, který může mít více příčin. U dětí pozorujeme opoždění vývoje, typický nález na EEG vyšetření zvaný hypsarytmie a zejména specifický druh křečí zvaný infantilní spazmy (někdy se označují jako bleskové křeče). Léčba záchvatů je složitá, probíhající vždy za dlouhodobé hospitalizace. Obdobně těžkou epilepsií předškolních a školních dětí je Lennox-Gastautův syndrom.

Záludností Landau-Kleffnerova syndromu je, že několik měsíců před vznikem křečí dochází ke zhoršení či úplnému regresu (návratu zpátky) ve vývoji řeči dítěte, což nemusí být zpočátku považováno za projev epilepsie.

Mezi časté, nicméně většinou dobře léčitelné epilepsie dětského věku patří benigní fokální epilepsie (Komárek, 2007), mezi nimiž je nejčastější benigní epilepsie s rolandickými hroty (BERS). Tvoří patnáct až dvacet procent všech dětských epilepsií. Častější je u chlapců mezi třetím a devátým rokem věku. Projevuje se krátkými křečemi obličejových svalů, někdy v kombinaci se svaly ruky. Záchvaty mohou střídat strany, objevují se i velké, generalizované záchvaty. Při lehčím průběhu není u některých pacientů nutné podávat antiepileptické léky.

Podobný průběh jako těžké migrény s bolestí hlavy, zvracením, ovšem někdy i se ztrátou vědomí, mají epileptické záchvaty u benigní epilepsie s okcipitálními hroty (BEOS). 

Pozornosti mohou dlouho unikat záchvaty u dětských absencí – childhood absance epilepsy (CAE). Záchvaty se projevují jako krátké stavy výpadku kontaktu s okolím, většinou bez jakýchkoliv pohybových projevů (pouze zahledění). Jedním z prvních příznaků bývají stížnosti na nepozornost dítěte. Obdobnou variantou u starších a adolescentních pacientů jsou záchvaty u juvenilních absencí – juvenile absance epilepsy (JAE).

Častou epilepsií adolescentního věku bývá juvenilní myoklonická epilepsie (JME), projevující se třemi typy záchvatů – výše uvedené absence, dále jednotlivé prudké a většinou oboustranné záškuby končetin (zvané myoklonie) v ranních hodinách a rovněž velké generalizované záchvaty. Prognóza vymizení záchvatů je dobrá, nicméně je nutná trvalá terapie.

Mnohdy obtížně léčitelnou epilepsií je myokolonicko-astatická epilepsie (MAE, Dooseho syndrom), při které se kromě myoklonií vyskytují i záchvaty s poklesem svalového napětí.

↑ nahoru

Co vyvolává epileptické záchvaty

Okolo provokačních faktorů vzniku epileptických záchvatů nadále existuje spousta mýtů, ve skutečnosti je jich relativně málo. Asi nejdůležitějším je spánková deprivace (nedostatek spánku). Proto se u dětí s epilepsií doporučuje pravidelný a dostatečný spánek. Není dobré výrazně měnit spánkový rytmus ani o víkendech, rovněž je nutné plánovat například cesty na dovolené tak, aby bylo dítě dostatečně odpočinuté. Z tohoto pohledu jsou pro děti s epilepsií rozhodně bezpečnější kratší cesty letadlem než dlouhé cesty autobusem či autem.

U adolescentů a dospělých s epilepsií je hrozbou nadměrná konzumace alkoholu, a to zejména takzvaná kocovina, kdy se zvyšuje pravděpodobnost vzniku epileptického záchvatu.

Důležitým spouštěcím faktorem vzniku epileptických záchvatů u predisponovaných dětí jsou jakékoliv imunitní změny. Mohou to být například běžné infekční nemoci (neštovice, průjmová onemocnění, chřipka). Vznik epileptických záchvatů se však může projevit i po očkování. Na druhou stranu tento fakt rozhodně není důvodem k omezení plošného očkování, jehož dlouhodobý přínos je nepopiratelný.

Epilepsie provází lidstvo po celou jeho známou historii, množství lidí s epilepsií se dlouhodobě nemění, a to nezávisle na očkování. Je však nutné dbát určitých pravidel, například neočkovat děti s jasně probíhající infekcí. Nutná je opatrnost rovněž u dětí s opožděným psychomotorickým vývojem. U dětí, které již prodělaly epileptický záchvat, je vhodné očkovat podle individuálního očkovacího plánu, nejlépe pod vedením očkovacího centra.

Pouze u velmi malého množství pacientů (tři procenta) jsou epileptické záchvaty vyvolávány vnějším podnětem, nejčastěji střídáním kontrastu světla a tmy, například blikajícím světlem. Zdroje střídajícího se kontrastu jsou různé, často stromová alej při jízdě autem, plápolající oheň, odrazy slunce od hladiny vody, stroboskopy na diskotékách, ale například i některé umělecké světelné instalace či přijíždějící vlak. Velmi zřídka záchvat vzniká v důsledku určitého zvukového podnětu či například dotekem na některých částech těla.

Dlouhodobě rozšířený názor, že epileptické záchvaty mohou být způsobeny konzumací čokolády, kakaa a jiných potravin, se nezakládá na pravdě. U kávy, silného čaje, kolových a energetických nápojů je však třeba vždy zvažovat negativní ovlivnění spánkového rytmu při nesprávném či nadměrném užívání, což může vést ke spánkové deprivaci – a tím ke zvýšení rizika vzniku záchvatu.

↑ nahoru

Jak se epilepsie diagnostikuje

Při podezření na proběhlý epileptický záchvat je naprostá většina dětských pacientů hospitalizována. Hospitalizace má velký význam zejména kvůli observaci pacientova stavu – je nutné vědět, zda se záchvaty v nejbližších hodinách a dnech neopakují. V nemocnici se provede série vyšetření ke stanovení správné diagnózy a na jejich základě se rozhodne o nasazení případné terapie.

Je nutné znát důkladnou anamnézu (historii onemocnění), protože diagnostika epileptického záchvatu se stanovuje zejména zevrubným rozborem proběhlého stavu. Všechny další vyšetřovací metody jsou pouze pomocné a mohou (ale nemusí) odhalit charakter proběhlého záchvatu.

Vedle anamnézy je nutné neurologické vyšetření, provádějí se základní odběry krve. Vyšetřením, které může v diagnostice epileptických záchvatů a epilepsií výrazně pomoci, je EEG (elektroencefalografie). Pozitivní nález na EEG obvykle svědčí pro epileptický záchvat a epilepsii. Na druhou stranu negativní nález epileptický původ záchvatu nevylučuje. EEG může být u pacientů s epilepsií opakovaně negativní.

Ze zobrazovacích metod by měl každý pacient po epileptickém záchvatu absolvovat MRI (magnetickou rezonanci) mozku. V některých případech však není třeba toto vyšetření provádět akutně. MRI vyšetření může odhalit zejména strukturální změny mozku, jako například vývojové vady, nádory, dále některé metabolické vady. Opět platí, že MRI vyšetření je pomocné a normální nález nevylučuje epilepsii.

Zejména u menších dětí (kojenci, batolata) může být epileptický záchvat příznakem infekce mozku. I když je tato situace vzácná, kvůli její potenciální závažnosti se u velké části malých dětí po prvním epileptickém záchvatu provádí odběr mozkomíšního moku (lumbální punkce).Toto vyšetření může být pro dítě nepříjemné a bolestivé. Jedná se o vpich jehly do míšního kanálu v místě bederní páteře, kde se již mícha nevyskytuje. Rozhodně však není nebezpečné a jeho přínos bývá často život zachraňující.  

↑ nahoru

Ošetření při epileptickém záchvatu a akutní léčba

Při péči o pacienta, u kterého probíhá epileptický záchvat, je zejména nutné zachovat chladnou hlavu. Z okolí odstraníme předměty, o které by se mohl při křečích zranit, a pokud možno podložíme hlavu měkkou podložkou či hlavu přidržíme rukama k zabránění úrazu. Nikdy se nesmí dávat nic do úst!

Stejně tak nikdy nebráníme křečím silou! Mohlo by dojít k poranění pacienta i ošetřujícího. Pacientům s diagnostikovanou epilepsií se podává lék, který má za cíl záchvat akutně zastavit. V ČR je to rektální diazepam. Jedná se o tubu s gelem, který se aplikuje do konečníku, odkud se rychle vstřebává do krevního oběhu a záchvat tak zastaví. Na naší klinice obvykle doporučujeme podání rektálního diazepamu při záchvatech delších než dvě až tři minuty, nicméně zda a kdy lék podat, je velmi individuální. Záleží na typu epilepsie a četnosti záchvatů.

Aplikace léku do konečníku může být zejména pro adolescenta či dospělého pacienta ze sociálního hlediska velmi nepříjemná a stigmatizující. V současnosti proto může lékař předepsat na takzvaný mimořádný dovoz bukální midazolam, který prozatím nehradí pojišťovny. Výhodou tohoto léku je možnost aplikace do dutiny ústní, a to i mezi zuby a vnitřní stranu tváře v případě záchvatem způsobeného usilovného stisku zubů (takzvaná čelistní kontraktura – trismus). Účinnost při zastavení záchvatu je srovnatelná s rektálním diazepamem (McIntyre a kol., 2005). Situace kolem dovozu a hrazení bukálního midazolamu se vyvíjí a je nutné se na ni informovat u ošetřujícího dětského neurologa.

↑ nahoru

Jak probíhá dlouhodobá léčba

Na prvním místě v léčbě epilepsie je úprava životosprávy – zejména je nutné dodržovat pravidelný spánkový režim s dostatečnou délkou odpočinku. Nedoporučuje se příliš měnit spánkový režim ani o víkendech.

Stejně je tak je pro pacienty s epilepsií nutné vyvarovat se nadměrné konzumace alkoholu. U dospělých pacientů s epilepsií však malé množství alkoholu například ve formě přípitku nebezpečné není. K úpravě životosprávy bez nasazení antiepileptických léků se přistupuje u některých epileptických syndromů, zejména po prvním ojedinělém epileptickém záchvatu. U velké části pacientů mají tato opatření velmi dobrý efekt.

Pokud má však pacient opakované záchvaty nebo se jedná o epilepsii, u které se dá očekávat těžší průběh, je nutné nasadit dlouhodobou léčbu v podobě antiepileptických léků. Jedná se o léky, které nejsou schopné epilepsii plně vyléčit, nicméně jejich podávání vede ke snížení či úplnému vymizení záchvatů. Podávání je dlouhodobé, většinou několik měsíců až let. U některých pacientů je dokonce nutné celoživotní podávání. V současné době je k dispozici přes dvacet antiepileptických léků. Nasazení správného léku na konkrétní typ epilepsie musí být u dítěte pečlivě zváženo zkušeným dětským neurologem.

V zásadě existují léky univerzální, které se dají podávat jako první lék u různých typů epilepsií (například levetiracetam, valproát), léky určené spíše pro ložiskové epilepsie (karbamazepin, lamotrigiin, topiramát, primidon) a léky užívané u určitých epileptických syndromů a takzvaných genetických (idiopatických) epilepsií (sultiam, etosuximid). Tento výčet však zdaleka není úplný. Každý lék proti epilepsii může mít některé nežádoucí účinky, které se liší dle typu. Obecně lze říci, že většina léků může mít na pacienty na počátku léčby tlumivý vliv, který však většinou po několika dnech či maximálně týdnech vymizí.

Až u třiceti procent pacientů s epilepsií bohužel dostupné antiepileptické léky nezabírají (Perucca a kol., 2011). V tomto případě mluvíme o farmakorezistentní epilepsii. Jedná se o epilepsii, u které došlo k selhání léčby dvěma správně nasazenými, užívanými a tolerovanými antiepileptickými léky (Kwan a kol., 2009).

↑ nahoru

Další formy léčby

Kromě běžné léčby pomocí antiepileptických léků existují i další možnosti léčby používané zejména v případě farmakorezistentních epilepsií.

U farmakorezistentních epilepsií s ložiskovými záchvaty vznikajících na podkladě strukturálních změn v mozku (například u již zmíněných poruch vývoje mozkové kůry) je často jedinou nadějí na vyléčení provedení resekční operace mozku (epileptochirurgie). Ta má za cíl odstranění části mozku zodpovědné za vznik záchvatů. Tyto operace se provádějí ve specializovaných epileptologických centrech a vyžadují důkladné vyšetření pacienta mnoha specializovanými metodami s nutností opakovaných diagnostických hospitalizací. V ČR se většina operací dětských pacientů s epilepsií provádí v rámci Centra pro epilepsie Fakultní nemocnice Motol. Přicházejí k nám i někteří pacienti ze Slovenska.

Jednou z dlouho známých forem léčby epilepsie, která se opět dostává do popředí, je léčba ketogenní dietou. Do objevení prvních antiepileptik v třicátých letech dvacátého století byla ketogenní dieta široce používanou léčbou epilepsie s dobrými výsledky zejména u dětí. Následný rozmach antiepileptických léků ji však odsunul na okraj zájmu.

V renesanci této diety na konci minulého století sehrál významnou roli pořad televize NBC Dateline, kde byl odvysílán příběh dvouletého chlapce Charlieho s farmakorezistentní epilepsií, u něhož byla ketogenní dieta jedinou úspěšnou léčbou. Charlieho otcem založená nadace, jejíž tváří se stala herečka Meryl Streepová, rozšiřuje povědomí o ketogenní dietě mezi laickou i odbornou veřejností dodnes.

Základem ketogenní diety je strava bohatá na tuky a chudá na sacharidy s minimálním potřebným množstvím bílkovin. Jedná se o velmi náročnou formu stravování, která při vaření jídel vyžaduje velké úsilí ze strany rodičů. Zahájení ketogenní diety probíhá za hospitalizace pacienta.

Jednou z dalších možností léčby je zavedení vagového stimulátoru (vagus nerve stimulation). Jedná se o elektrický stimulátor zavedený pod klíční kost, z kterého vede stimulační elektroda k bloudivému (vagovému) nervu v oblasti krku. Pravidelné elektrické stimulace tohoto nervu vedou ke snížení množství záchvatů. Tyto operace probíhají v epileptologických centrech u některých farmakorezistentních pacientů.

↑ nahoru

Mají děti horší psychomotorický vývoj a poruchy chování?

 Většina dětí s epilepsií má normální vývoj a žádné poruchy chování. Faktem nicméně zůstává, že některá onemocnění mozku spojená s epilepsií mohou vést k opoždění psychomotorického vývoje. Také velmi časté epileptické záchvaty u farmakorezistentních epilepsií (či velmi dlouhý záchvat – status epileptikus) mohou nepříznivě působit na psychomotorický vývoj pacienta. Snahou lékařů je proto omezit pomocí vhodné léčby množství epileptických záchvatů na minimum. Správně zvolené a podávané antiepileptické léky mají na psychomotorický vývoj pacienta minimální vliv (na rozdíl od probíhajících epileptických záchvatů).

Poruchy chování mohou mít u dětí s epilepsií několik příčin. Stejně jako v případě opožděného psychomotorického vývoje mohou být jen dalším projevem onemocnění mozku. U jiných dětí je nutné brát v úvahu fakt, že na poruchách chování se podílejí i vnější vlivy, jako je například přílišná úzkostnost rodičů nemocného dítěte, příliš velké omezovaní v běžných aktivitách, možná stigmatizace dítěte při vzniku záchvatu mezi spolužáky a podobně.

V některých případech se mohou na poruchách chování podílet i nasazené antiepileptické léky. V každém případě je nutné vždy poruchy chování diskutovat s ošetřujícím dětským neurologem a dětským psychologem.

U adolescentů dochází velmi často ke svévolnému vysazení antiepileptických léků a nedodržování protizáchvatového režimu. Takovéto chování může být velmi nebezpečné a často končí vznikem již zmíněného dlouhého, těžko zastavitelného epileptického záchvatu (status epileptikus).

↑ nahoru

Může dítě s běžnou epilepsií do školky či školy?

Dítě s běžnou epilepsií, u kterého jsou záchvaty ojedinělé, nevyžaduje ve školním zařízení speciální péči. Učitelé by však vždy měli o nemoci dítěte vědět a s rodiči se domluvit, jak postupovat v případě výskytu epileptického záchvatu. Na rozdíl od škol bohužel v případě školek neexistuje zákonná povinnost přijmout dítě s epilepsií (či jiné nemocné dítě). Tyto děti jsou tak často ve školkách pro své onemocnění odmítány. Problémem může být u některých dětí rovněž nemožnost podávání antiepileptických léků v době pobytu ve školce. Ve všech případech doporučujeme důkladnou komunikaci rodičů se školkou a školou, která může zmírnit strach učitelů z epilepsie.

↑ nahoru

Kde nemocnému dítěti pomohou

Většina dětí s rozvojem záchvatů je v ČR hospitalizována na pediatrických odděleních a následně sledována u ambulantního dětského neurologa v místě bydliště. Síť ambulantních dětských neurologů je v ČR ve srovnání s ostatními státy nadprůměrná a dostačující, nicméně i zde se začíná projevovat stárnutí lékařské populace.

Děti s komplikovanými a farmakorezistentními epilepsiemi jsou obvykle zároveň sledované na některé ze čtyř klinik dětské neurologie:

• Klinika dětské neurologie 2. LF a FN Motol v Praze
• Oddělení dětské neurologie, Fakultní Thomayerova Nemocnice v Praze
• Klinika dětské neurologie, Fakultní nemocnice Brno
• Oddělení dětské neurologie, Fakultní nemocnice Ostrava

Resekční operace mozku u dětí s epilepsií probíhají zejména ve Fakultní nemocnici Motol.

Poradenství, pacientské organizace

Fungující organizací je Společnost E (www.spolecnost-e.cz). Organizace sdružuje aktivity okolo dospělých i dětských pacientů s epilepsií, jako je sociální poradenství, přednášky a semináře, rekondiční pobyty, a rovněž projekt Aranžérie, který zaměstnává lidi s epilepsií při vazbě a dekoraci květin.

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

 

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Použitá literatura:

• ANNEGERS, J. F., HAUSER, W. A., SHIRTS, S. B., KURLAND, L. T., 1987. Factors prognostic of unprovoked seizures after febrile convulsions. N. Engl. J. Med. 316, 493–498.
• EADIE, M. J., BLADIN, P. F., 2001. A disease once sacred: a history of the medical understanding of epilepsy. John Libbey, Eastleigh.
• FISHER, R. S., VAN EMDE BOAS, W., BLUME, W., ELGER, C., GENTON, P., LEE, P., ENGEL, J., Jr, 2005. Epileptic seizures and epilepsy: definitions proposed by the International League Against Epilepsy (ILAE) and the International Bureau for Epilepsy (IBE).Epilepsia 46, 470–472.
• KOMÁREK, V., 2007. Léčba věkově vázaných epileptických syndromů s příznivější prognózou. Neurol. Prax., 2, 83-86.
• KWAN, P., ARZIMANOGLOU, A., BERG, A. T., BRODIE, M. J., ALLEN HAUSER, W., MATHERN, G., MOSHÉ, S. L., PERUCCA, E., WIEBE, S., FRENCH, J., 2009. Definition of drug resistant epilepsy: Consensus proposal by the ad hoc Task Force of the ILAE Commission on Therapeutic Strategies. Epilepsia 51, 1069–1077.
• NELSON, K. B., ELLENBERG, J. H., 1978. Prognosis in children with febrile seizures. Pediatrics 61, 720–727.
• OFFRINGA, M., HAZEBROEK-KAMPSCHREUR, A. A., DERKSEN-LUBSEN, G., 1991. Prevalence of febrile seizures in Dutch schoolchildren. Paediatr. Perinat. Epidemiol. 5, 181–188.
• PERRUCA, P., HESDORFFER, D. C., GILLIAM, F. G., 2011. Response to first antiepileptic drug trial predicts health outcome in epilepsy. Epilepsia 52, 2209–2215.
• SUBCOMMITTEE ON FEBRILE SEIZURES, 2011. Febrile Seizures: Guideline for the Neurodiagnostic Evaluation of the Child With a Simple Febrile Seizure. PEDIATRICS 127, 389–394.
• THURMAN, D. J., BEGHI, E., BEGLEY, C. E., BERG, A. T., BUCHHALTER, J. R., DING, D., HESDORFFER, D. C., HAUSER, W. A., KAZIS, L., KOBAU, R., KRONER, B., LABINER, D., LIOW, K., LOGROSCINO, G., MEDINA, M. T., NEWTON, C. R., PARKO, K., PASCHAL, A., PREUX, P.-M., SANDER, J. W., SELASSIE, A., THEODORE, W., TOMSON, T., WIEBE, S., ILAE Commission on Epidemiology, 2011. Standards for epidemiologic studies and surveillance of epilepsy. Epilepsia 52 Suppl 7, 2–26.
• TRINKA, E., COCK, H., HESDORFFER, D., ROSSETTI, A. O., SCHEFFER, I. E., SHINNAR, S., SHORVON, S., LOWENSTEIN, D. H., 2015. A definition and classification of status epilepticus - Report of the ILAE Task Force on Classification of Status Epilepticus. Epilepsia 56, 1515–1523.
• WILMSHURST, J. M., GAILLARD, W. D., VINAYAN, K. P., TSUCHIDA, T. N., PLOUIN, P., VAN BOGAERT, P., CARRIZOSA, J., ELIA, M., CRAIU, D., JOVIC, N. J., NORDLI, D., HIRTZ, D., WONG, V., GLAUSER, T., MIZRAHI, E. M., CROSS, J. H., 2015. Summary of recommendations for the management of infantile seizures: Task Force Report for the ILAE Commission of Pediatrics. Epilepsia 56, 1185–1197.