Špatná terapie hledá viníka zjednodušeně
Obsah článku:
- Co lze chápat pod pojmem „ezoterapie“?
- Jaké hlavní ezoterapeutické směry jsou u nás populární?
- Čím může být „ezoterapie" problematická a riziková?
- Naznačil jste, jaké dopady může mít nevhodný způsob terapie a že zasahuje i sociální vazby daného člověka. V poslední době se psalo například o rozpadu rodinného systému. Mohou být následky skutečně tak závažné?
- Jedná se v takových případech stále o terapii, nebo je to spíše snaha o ovládání a zneužívání klienta – jeho manipulaci?
- Jaké metody tito samozvaní terapeuti obvykle používají k záměrnému či nezáměrnému zmanipulování oběti?
- Jaká je vlastně motivace ezoterapeutů a jim podobných? Upřímná snaha, zisk, nebo ego?
- Jak v dnešní nabídce rozeznat dobrého terapeuta?
- Můžeme pomoci blízké zmanipulované osobě? A co dělat v případě, že ji nějaký „ezoguru“ štve proti mně?
- Mohu si někde na postupy nekvalifikovaných koučů stěžovat a vymáhat nápravu, pokud poškodily mě, nebo mou rodinu?
- Co byste poradil lidem, kteří o „ezoterapii“ uvažují, aby neublížili sobě či blízkým?
Že jde o citlivé a obtížně uchopitelné téma jsme věděli od počátku, opravdu se to ale projevilo ve chvíli, kdy jsme začali oslovovat respondenty. V první řadě je nebylo úplně jednoduché v nepřehledném terénu najít. Řada naše pozvání odmítla. Jsme proto rádi, že se pan Špok této role zhostil a pomohl nám téma otevřít.
Pane Špoku, co lze chápat pod pojmem „ezoterapie“?
Jako pojem jsem to slyšel poprvé od vás. Tedy, já ho používám taky, ale nevím, zda je tento termín již nějak ustálen a utvořen. Patrně by zahrnoval alternativní druhy terapie a terapie, které využívají esoterické metody.
Někteří poskytovatelé terapie s prvky esoteriky se sami označují za „ezoterapeuty“, aby se odlišili od těch konvenčních, pozn. red.
Psychoterapie byla původně medicínská terapeutická metoda zaměřená na léčení konkrétních problémů a jejich příčin. Vůbec první byla psychoanalýza. Později v šedesátých letech ve Spojených státech se prostřednictvím hnutí lidského potenciálu (takzvaných hippies) stala psychoterapie prostředkem seberozvoje i u lidí, kteří byli zdraví a chtěli se zlepšovat. Posun tedy byl od léčby k seberozvoji a zvyšování kvality života. Pro mnohé lidi je to dnes součástí životního stylu.
S esoterikou se stalo něco přesně opačného. Esoterika a nové náboženské směry byli dříve součástí úzkých subkultur a jejich životního stylu. V šedesátých letech došlo také k jejich obecnějšímu společenskému rozšíření za účelem sebezdokonalování. Až později se začala esoterika používat masověji i pro individuální léčení psychických poruch. To bylo někdy v sedmdesátých letech. Historický posun byl tedy opačný než u psychoterapie – od součásti životního stylu přes seberozvoj až k terapii.
Hlavní rozdíl však spočívá v tom, z čeho oba přístupy vycházejí.
Psychologické poradenství vychází z vědecké psychologie, která je zakořeněná ve vědeckých způsobech hledání podstaty a pravdy. Podobně jako medicína je praktickou aplikací přírodních věd, psychoterapie je praktická aplikace psychologie a některých humanitních, ale i přírodních věd.
Esoterická nebo také alternativní terapie je aplikací teorií jiného typu. Ty častokrát vycházejí z přesvědčení, že mimo klasický rozumový nebo na běžné zkušenosti založený způsob poznání existuje ještě jakýsi další, skrytý. Obvykle nabízí vysvětlení světa a fungování duše zjednodušujícími, ale pro své posluchače o tozajímavějšími a atraktivními pojmy. Běžná je také návaznost na nějakou kulturní nebo historickou tradici, kterou velmi zjednodušuje nebo chybně vykládá. Prána, jóga, karma a Bůh jsou všechno regulérní pojmy některé kulturní anebo spirituální tradice. Esoterika je často radikálně zjednoduší a smíchá, tak aby byly líbivé a snadné. Tím se vytváří určitá teorie, kterou chceme vysvětlovat fungování světa, historie, společnosti nebo příčiny našich problémů. Nic z toho není zakořeněné ve vědeckém přístupu, jehož součástí je například diskuse expertů, ověřování hypotéz, experimentální přístup, použití statistických principů pro potvrzení nebo vyvrácení našich domněnek, a tak dále.
To je koncepčně hlavní rozdíl, v praxi bohužel oba přístupy někdy splývají. Jsou psychoterapeuti, kteří koketují s „ezoterapií“ nebo vycházejí z New Age kruhů. Ti si nakonec mohou najít nějaký jednoduchý systém, podobný velmi zjednodušené psychoterapii, a ačkoli to nebudou skvělí terapeuti, nemusí být ani klasičtí manipulátoři a škodliví léčitelé. Přechod od klasické psychoterapie k „ezoterapii“ může být pozvolný. Popravdě nelze to vždy jednoznačně poznat jen podle diplomu nebo titulu. Myslím, že kdybychom u řady regulérních psychologů slyšeli, co se u nich na terapiích povídá, také bychom si nebyli jistí, kde se na tomto spektru pohybují.
Jaké hlavní ezoterapeutické směry jsou u nás populární?
Nejsem na toto úplný odborník, abych to detailně zkoumal. Já bych to obecně rozdělil na dva hlavní proudy. Ten první – původní, který vychází z šedesátých let – stavěl na tradicích zjednodušeného buddhismu, hinduismu, jógy, meditací, východních filosofií nebo na tradicích šamanů, indiánů a dalších. To je klasický New Age, klasická esoterika, která se v jádru snaží o sebepoznání a o seberealizaci. Její primární cíl je zkvalitňovat vlastní život.
Ten druhý proud bych nazval post-esoterikou. Zde není primárním cílem seberealizace, ale je to komplexní změna světonázoru, včetně názorů společenského, politického. Daleko méně už vychází z tradičních spiritualit. Často se propojuje s léčiteli, slyšením andělů, vyprázdněnými pojmy z technologií typu „neurorestart“ a „neuro-“ cokoli a podobně. Vzniká jakýsi konglomerát dezinformací, který není zaměřený na zkvalitnění našeho života, ale snaží se nám vnuknout nějaký pohled, světonázor. A i ty motivace jsou zde jiné a širší, než byly u původní esoteriky. Je to v podstatě zneužití esoteriky ještě k jiným účelům: ekonomickým, byznysovým, politickým.
Čím může být „ezoterapie“ problematická a riziková?
Prvně je to aspekt kognitivní – myšlenkový model, který mě indoktrinuje. Uvěřím modelu světa, který moc nefunguje a který tento svět nedokáže dlouhodobě a úspěšně vysvětlit. A toto „vysvětlení“ je samozřejmě něco jiného než reálné faktory, které i v „ezoterapii“, respektive v jakékoli situaci, kde vám někdo naslouchá, mohou reálně pomoci. Nazýváme je takzvanými nespecifickými faktory psychoterapie. To, že mě někdo poslouchá, že kýve hlavou, že mě nechá vypovídat, dá mi prostor, opakuje svými slovy to, co jsem řekl – to všechno funguje v jakékoli situaci, nejen u profesionálního psychoterapeuta. Dokonce do takové míry, že se nám uleví i v případě, kdy tyto faktory bude hrát herec. Získáme pocit, že nám někdo rozumí. Možná přijdeme i na nějaké řešení vlastní situace. Díky faktorům úlevy, důvěry a malého posunu mají lidé tendenci uvěřit celému indoktrinačnímu rámci, celé teorii, proč se cítí špatně. A tato teorie samozřejmě s účinností těchto faktorů většinou nijak nesouvisí. Často nám „ezoterapie“ řekne, že naše problémy nastaly kvůli „něčemu v minulém životě” nebo protože „myslíme špatně”. A hned nám nabídne, jak toto trauma odstranit nebo toto přemýšlené zlepšit. Podá nám zjednodušující recept. My jej použijeme a většinou díky nespecifickým faktorům, které jsem popsal výše – ale třeba i proto, že v tom receptu může být určité efektivní jádro – se trochu posuneme, uleví se nám. Ale z hlediska celkové kvality života nebo hlubokých problémů nám to samozřejmě příliš pomoci nemůže – právě proto, že se jedná o zjednodušený recept. Pak se může stát, že se lidé, kteří se snaží skrze „ezoterapii“ vyřešit svůj problém, mohou cítit hůře a hůře, a vysvětlí si to tak, že nepracují dobře. Říkají si věty jako: „ještě nedokážu změnit to přemýšlení, ještě nedokážu odstranit ty karmické bloky“ a jsou stále závislejší na „terapeutovi”, který je toto má naučit Ve finále cítí, že mají méně a méně moci ve vlastních rukou a vlastně ji předávají dané teorii. Skrze „ezoterapii“ začnete vnímat svět způsobem, který ho nepopisuje správně. To má hodně různých konsekvencí.
Lidé, kteří terapie vedou, nemusí být profesionálové a může docházet k emočním zraněním klientů. Mohou to být psychopatičtí lidé. To otevírá cestu dalším traumatům, emocionální závislosti, sexuálnímu zneužívání a obecně ke zneužívání moci.
Někdy může „ezoterapie“ dospět až do podobné struktury, jako tomu bývá u sekt. Postižený člověk může být izolován od své původní sociální skupiny, může se chtít stýkat pouze s příznivci dané teorie.
Obecně vzato je efekt opačný než u rozvojové psychoterapie. V rozvojové psychoterapii byste měli růst do světa, do svého povolání, do radosti ze života, do propojení s druhými a hledání vlastní cesty.
Nekvalitní nebo indoktrinační terapie vede ke strachu, izolaci, naštvání, podezíravosti, obviňování druhých (například: „za všechno můžou rodiče“), věření spikleneckým teoriím a tak dále. Místo radosti ze života a oceňování jeho rozmanitosti vede v konečném důsledku k pocitu bezmoci a jeho snížené kvalitě a tím vás uzavírá pouze v tomto jednom indoktrinačním a společenském rámci („nás, kteří rozumíme“), kde je nám dobře a kde se ze světa, ze své práce a od odlišných druhých stahujeme – ať už se jedná o kult reálný, nebo jen myšlenkový.
Taková nevhodná terapie se může propsat až na naprostý rozpad života daného člověka. Podobně jako kdyby se dotyčný stal závislý na drogách, alkoholu nebo nějaké sektě. Co se týče rozpadu rodinu, je samozřejmě otázka, co je důsledek prospěšné terapeutické nebo životní změny. Ne vždy je rozpad rodinného systému špatný. Někdy i dobrá terapie vede k rozpadu rodinného systému a vy odejdete od nekvalitního partnera nebo z nebezpečného prostředí.
V první řadě musíme respektovat osobní svobodu. Těžko těmto lidem nějak bránit. Všichni máme svobodu v hledání vlastní cesty a toto může být její součástí. I negativní zkušenost, když jí člověk projde, ho může nakonec posílit nebo změnit k lepšímu. Podobně jako alkoholik, který zvítězil nad svojí závislostí, může být kvalitnější člověk, než kdyby závislostí neprošel. Když někdo podobným teoriím propadne, neviděl bych to jako konec světa, ale ta rizika tady jsou – v rozpadu rodiny, ochuzení života, práce...
Nicméně jsou i u nekvalitní klasické terapie. Znám příklady, kdy klient došel k závěru, že za jeho problémy mohou všichni okolo a on není za nic zodpovědný, a je tak naprosto bezmocný. V duchu nebo i navenek obviňoval rodiče i partnera, a to samozřejmě postupně vedlo k rozpadu rodiny. Jistě, mohlo se reálně stát, že se o něj rodiče v dětství špatně starali, ale to uvědomění je jen určitá terapeutická fáze, kterou by měl překonat. Špatné dětství je navíc určitě jen jeden z mnoha faktorů, který stojí za našimi problémy v dospělosti. Jde jen o jednu teorii, kterou se ale v některých terapeutických přístupech vysvětlovalo vše.
Jedná se v takových případech stále o terapii, nebo je to spíše snaha o ovládání a zneužívání klienta – jeho manipulaci?
Myslím, že u většiny „ezoterapeutů“ se primárně nejedná o záměrnou manipulaci třeba za účelem finančního zisku. Oni se domnívají, že lidem pomáhají. Něco takového dělat je lákavé. Samotným těmto „terapeutům” kdysi v historii pravděpodobně pomohla také „ezoterapie“ nebo podobný styl práce, nebo tak to alespoň hodnotí. Co zažili, začnou sami používat. Samozřejmě to zvedá sebevědomí, dělá jim to dobře.Jsou přesvědčení, že jsou vykonavateli dobra, ale ve skutečnosti často klientovi více škodí tím, že prostě používají omezenou teorii a nejsou vzdělanými odborníky. U klienta tak přes počáteční úlevu nebo pocit pochopení nedochází k větší zodpovědnosti sama za sebe, zlepšení reálné pozice ve světě, větší radosti z bytí. Nevím, zda to nazvat manipulací v užším slova smyslu. Těch klasických manipulátorů, kteří dobře ví, co dělají a mají jasný cíl zneužít druhé ve svůj prospěch, těch je menšina. A v důsledku jsou tito klasičtí manipulátoři, třeba kvůli zisku, méně nebezpeční než ti upřímně přesvědčení o svém terapeutickém umění.
Je jedno, jestli jdete k terapeutovi, knězi, kamarádovi nebo věštkyni. Pokud vám budou naslouchat, zrcadlit vás, přikyvovat a budou vás respektovat, vytvoří důvěru, vy se budete cítit dobře a váš problém se posune, uhladí, emoce se zlepší a myšlení se posune. Člověk potřebuje zážitek důvěry a úlevy. Když se vymluvíte, vybrečíte nebo si zameditujete, logicky se vám uleví a bude vám líp, ale vy to můžete vnímat tak, že vám pomáhá ten druhý a jeho zásadní znalost nebo expertíza. Na to se pak nabaluje nějaká teorie, velice jednoduchá k pochopení, na rozdíl od komplikovaného světa a života, které nemůžeme snadno a jednoznačně vysvětlit.
Tyto „ezoterapie“ nabízejí jednoduchá vysvětlení, a ta my často chceme. Když vám někdo dá jednoduchý návod k pochopení svého problému, svého světa, a vy během hodiny nebo přečtením knihy „pochopíte”, jak to všechno funguje, to je přece skvělé! Takové zjednodušení mnoho lidí hledá a je snadné mu propadnout. Toto vám dobrý psychoterapeut, ale ani běžný svět nedá. U přesvědčených osob pak dochází k sebenaplňujícímu proroctví. Dotyčný se začne ujišťovat, že to funguje. Začne se zbavovat úzkosti ze složitosti světa a má pocit, že našel řešení.
Jaká je vlastně motivace ezoterapeutů a jim podobných? Upřímná snaha, zisk, nebo ego?
Jak u koho. U velké části těchto lidí jde o jejich ego. Odráží se v jejich příbězích: „Byl jsem vysoce postavený manažer a najednou jsem pochopil, že mohu pomáhat lidem…” Ono je pro ně velice příjemné rozhodovat o osudech druhých lidí. Mít moc a slávu, o tom to je. U některých jde čistě o zisk, ale myslím si, že těch moc není. Nejčastější je osobní motivace – ego, sebevědomí, pocit vyvýšenosti.
Jak v dnešní nabídce rozeznat dobrého terapeuta?
Určitě musí mít odborné vzdělání – psychologické, psychiatrické, musí mít psychoterapeutický výcvik, terapeutickou supervizi. Ke kompetenci vede spousta let – stovky hodin – vzdělávání a spousta úsilí. A to guruové a samozvaní „ezoterapeuti“ obvykle nemají. Jsou povolaní vhledem, protože je osvítil anděl, absolvovali dva víkendové kurzy a mají certifikát na to, že byli „zasvěcení“ a podobně. Tak se vyhnou těm stovkám hodin práce. Bohužel u nás neexistuje právní regulace psychoterapie, takže bujení „ezoterapie“ usnadňuje i legislativní rámec. Kdyby nějaká byla, pak by se tito lidé alespoň nemohli nazývat terapeuty, ale třeba léčiteli. V dnešní situaci, když se rozhodnete, můžete zítra „být terapeut” a není způsob, jak vás právně postihnout.
Klasická a platná odpověď je, že si o tom můžu s danou osobou popovídat a vyjádřit své obavy. Mohu hledat někoho, kdo je pro danou osobu autoritou a požádat ho o pomoc. Ale v zásadě platí to, že je potřeba respektovat svobodu druhého člověka. Pokud se někdo takto rozhodne, je to jeho právo. Někdy i „ezoterapie“ může pomoci člověku otevřít oči, aby pochopil, že žije například v nekvalitním manželství, nebo by měl změnit svůj život. Nedémonizujme si zase každé New Age hnutí, určitě i mnohé jeho semináře nebo knihy mohou vést člověka i k užitečným, reálným posunům v pohledu na svůj život. Přestože se jedná často o zjednodušení, je to zjednodušení často platných principů.
Co se týče poštvávání, opět bych zde respektoval svobodu druhého člověka. Ta situace přece nevypadá tak, že jdu na jeden seminář a vrátím se poštvaný proti manželce. Léčitel nebo guru mě nijak nezaklel. Sám jsem mu předal svou moc nad sebou, sám jsem postupně uvěřil jeho tvrzením a argumentům. Mohl jsem desítky hodin věnovat zkvalitnění komunikace s partnerkou nebo věnování se rodině, učení se něčemu důležitému ve své práci. Pokud jsem se místo toho toho rozhodl tento čas věnovat ezokultu, je to přece mé rozhodnutí a má zodpovědnost.
Proč raději místo toho jedu na další setkání, kde se budu takzvaně zdokonalovat nebo tančit s bohy?!
Protože je to v něčem snazší, je to únik ze situace, kde se mi nedaří. Naplňuje si tak nějaké potřeby. Zda je to dobře, nebo špatně, musím posoudit sám. Házet vinu na gurua nebo terapeuta, pokud jsem dospělý a nejsem v nějaké zásadně nevýhodné situaci, které on zneužil, je trochu alibistické. Z „ezoterapie“ se nesmí stát výmluva. Sama „ezoterapie“ hledá viníka a my nesmíme dělat totéž a všechno svádět na to, že za naše rozhodnutí věřit jí může sama „ezoterapie“ a její příznivci jsou nevinné oběti.
Je to vždy soustava svobodných rozhodnutí. Neříkám, že člověk má vždy všechny potřebné informace a orientuje se v tom, co se s ním děje. Nicméně je zodpovědný za to, kam se dostane. A koneckonců, vždy nakonec může své rozhodnutí změnit a poučit se. To je přece v našich životech docela běžná situace.
Můžete si stěžovat v občanskoprávním řízení, ale je to složité, protože musíte prokazovat vinu. Důkazní břemeno leží na vás a je velmi těžké dokázat, že vám ten druhý úmyslně ublížil nebo že jeho rady byly škodlivé (jde o § 2950 občanského zákoníku).
Co byste poradil lidem, kteří o „ezoterapii“ uvažují, aby neublížili sobě či blízkým?
Já nechci tyto přístupy celkově očerňovat. Mám pro to pochopení. Sám jsem byl ve svém mládí, vdevadesátých letech na řadě seminářů, které byly na hraně New Age, nebo dokonce jasně New Age. Je to určitý způsob vstupu k osobnímu rozvoji nebo spiritualitě, ale je velmi zjednodušující. Pokud někdo nezažil nic jiného, nebyl v prostředí, kde mohl prožít nějakou spiritualitu nebo sebezpytování a sebezlepšování, může mu bubnování se „šamany“ nebo jednoduché první cvičení podle jógy pomoci. Proč ne? Mně to tehdy pomohlo taky a zorientoval jsem se, co je dobré. Učil jsem se díky tomu kritičnosti a odlišovat kvalitu. V této situaci myslím stojí spousta lidí, kteří se poprvé setkají s oblastí sebezlepšování, hledání kvality života a tak dále. Důležité ale je uvědomění, že je to jenom vstup, zjednodušení, první orientace, která nemůže vyřešit spoustu věcí. Podobně jako úryvek melodie přehraný z reproduktoru ve výtahu se svou kvalitou nemůže rovnat živému koncertu. Proto je potřeba včas jít dál. Není to hluboký spirituální proud. Ale může mi něco ukázat. A v terapii myslím platí něco podobného.
Jakákoliv spiritualita nebo terapie by měla vést k tomu, že přebírám větší zodpovědnost za sebe a svůj život. Poznávám to, co potřebuji, jak potřebuji žít a dokážu to díky tomu lépe – i když často obtížně – realizovat. Díky tomu mohu dosahovat větší radosti a většího smyslu v životě, větší sounáležitosti s lidmi i s místem, kam patřím a které si vyberu – a které mě nesmí izolovat, ale propojovat. Nemělo by mě vést do samoty, ale k užitečnému a plodnému propojení se světem – opět v míře a způsobem, který pro sebe poznám jako dobrý. To je kritérium, vůči kterému bych měl z dlouhodobého hlediska posuzovat jakoukoli terapii nebo spiritualitu – konvenční i alternativní.
Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.
Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!
Odebírat newsletter Sledovat na Facebooku
