Doporučení pro osoby v kontaktu s tělesně postiženými dětmi

Je velice důležité vnímat své dítě jako plnohodnotného člověka, vychovávat je s velkou mírou vlastní sebereflexe, zlepšovat prosociální gramotnost dítěte a zajistit kontakty se zdravými vrstevníky.

Význam svépomocných sdružení rodičů dětí s postižením

Doporučuje se vyhledat svépomocné skupiny pro různá onemocnění, které nabízejí nejrůznější psychorehabilitační programy s pobyty pro celé rodiny, tábory pro děti s postižením, služby rané péče a psychosociální podporu.

Osobní asistence

Za přínosný se považuje projekt osobní asistence, který přispívá ke zkvalitňování života s postižením. Dle zákona o sociálních službách č. 108/2006 § 39 je osobní asistence vymezena jako terénní služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení či jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje bez časového omezení, v přirozeném sociálním prostředí osob a při činnostech, které osoba potřebuje.

Služba obsahuje zejména tyto základní činnosti:

• Pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu
• Pomoc při osobní hygieně
• Pomoc při zajištění stravy
• Pomoc při zajištění chodu domácnosti
• Výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti
• Zprostředkování kontaktu se společenským prostředím
• Pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí

V dětském věku je služba osobní asistence velkým pomocníkem rodičů (nebo jiných pečujících osob) při zvládání péče o dítě s postižením. Osobní asistence je jeden z druhů komplexní péče o osoby s postižením. Je velmi výjimečná tím, že dítě s postižením není trpěným objektem, který přijímá péči pouze v rozsahu, kterou mu někdo jiný naordinuje, ale spolu s rodiči si sám určuje, jakou péči a v jakém rozsahu potřebuje a jakou chce využít.

Bez služeb osobní asistence by dítě v mnoha případech muselo trvale žít v nějakém zařízení, kde by o něj bylo pečováno. Snahou všech zainteresovaných je usilovat především o to, aby osobní asistence byla prostředkem k plnohodnotnému životu člověka s postižením, aby mu zajišťovala alespoň slušný životní standard. Osobní asistence představuje ideální způsob kompenzace postižení, který umožňuje i člověku s velmi těžkým postižením žít doma ve vlastní domácnosti a životem, který se co nejvíce blíží běžnému standardu. Je to cesta k důstojné existenci, kdy může občan i s těžkým postižením studovat, pracovat a uplatnit své schopnosti.

Osobní asistent vykonává pro klienta ty činnosti (nebo s nimi pomáhá), které by klient dělal sám, kdyby mohl, pomáhá mu tedy řešit mnoho životně důležitých situací, které by on sám s ohledem na své postižení nezvládl. Služby osobní asistence se poskytují bez omezení místa a času. Tedy doma i mimo domov, přes den, v noci a o víkendech. Vše podle aktuální potřeby klienta.

Osobní asistence řeší sociální rozměr postižení, tedy oddělení člověka od společnosti v důsledku jeho zdravotního znevýhodnění, jedná se zejména o sociální zabezpečení klientů. Osobní asistenci je možné kombinovat s dalšími druhy péče, jako například s pečovatelskou službou, homecare a podobně. Osobní asistent je dítěti partnerem, protože jejich vzájemný vztah je velmi osobní a zasahuje do intimní oblasti jeho života (hygiena, toaleta atd.).

Čtěte také:
Dávky pro rodiny s dětmi se zdravotním postižením
Asistent pedagoga u dětí se zdravotním postižením a služba osobní asistence
V rodině není pouze nemocné dítě

V zásadě se mohou žáci s tělesným postižením vzdělávat ve všech typech škol našeho školského systému. Úspěšné společné vzdělávání tělesně postižených a intaktních (bez postižení) žáků ve smyslu realizace společenské integrace vyžaduje vhodné architektonické, organizační, personální a materiální vybavení (Filipiová, 1998).

Podpůrná flexibilita (přizpůsobivost) organizačních forem učení odkrývá jak pro integrativní učební procesy, tak pro žáky s postižením i bez postižení nové šance.

Odklon od tradičních 45minutových vyučovacích hodin a obrat k otevřeným vyučovacím formám (jako je projektové vyučování, volná práce a týdenní plán) zvyšuje možnosti individuální podpory všech žáků. Otevřené vyučovací formy – například za využití počítačových výukových programů, napomáhají vnitřní diferenciaci (rozlišení) a vytvářejí předpoklady pro uspokojování potřeb učení a vývojových potřeb všech žáků v učební skupině.

Žáci s tělesným postižením s individuálním učebním a pracovním tempem, heterogenním (různorodým) výkonovým profilem, a zvláště s pohybovým omezením a omezením podmíněným tělesnou energií mohou být v rámci otevřeného vyučování účinně podporováni, aniž by si byli příliš vědomi redukce požadavků ze strany učitele.

Obsah článku:

• Podmínky vzdělávání
• Montessori pedagogika
• Učebnicový systém Logico Primo a Piccolo
• Kompetence k řešení problémů

Podmínky vzdělávání

Je nutné vytvořit prostředí, které je bezpečné, otevřené a přizpůsobené speciálním potřebám dítěte.

Podmínky vzdělávání (Pipeková, 2006):

• Bezbariérový vstup do mateřské školy, základní školy, střední školy  
• Odpovídající technické vybavení pro pohyb ve třídě, přizpůsobení toalet a koupelny
• Vhodné didaktické pomůcky
• Pomůcky pro psaní a kreslení, například takzvaný trojhranný program (psací potřeby s přesným ergonomickým tvarem, které usnadňují rozvoj grafomotoriky a pomáhají překonat obtíže při psaní, speciální pastelky pro autisty, speciální psací deska s magnetickým pravítkem usnadňující přidržení pracovních listů, protiskluzové podložky a podobně)
• Pomůcky pro rozvoj manuálních dovedností – dřevěné i textilní hračky a učební pomůcky, stavebnice, speciálně upravené nůžky, takzvaní „ježci“, míčky a  rehabilitační hmota Theraflex, odlehčené modelovací hmoty Fimo atd.
• Pomůcky pro tělesnou výchovu a relaxaci – molitanové stavebnice, rehabilitační míče, podložky na cvičení, podpůrné pomůcky pro polohování Maxim
• Kompenzační pomůcky – berle, hole, mechanické a elektrické vozíky, standery a vertikalizační parapodia, chodítka dle speciálních potřeb dítěte

↑ nahoru

Montessori pedagogika 

Montessori pedagogika je velmi vhodným pedagogickým konceptem pro integraci dětí s postižením. Základním smyslem Montessori koncepce je vytvářet takové edukační (vzdělávací) prostředí, které umožňuje normální, přirozený vývoj dětí. Vnitřní potřeba „něčemu se naučit“ se vyvíjí v takzvaných senzitivních fázích. Jde o určitá období, v nichž je dítě zvlášť citlivé pro vnímání a chápání určitých jevů vnější reality. Jsou to například senzitivní fáze pro rozvoj pohybových činností, řeči, morálního cítění atd.

Úkolem výchovy je připravovat podněty a prostředky specifické pro tyto fáze. Teprve když okolní edukační prostředí odpovídá vnitřním potřebám dítěte, když je mu umožněno, aby jeho „absorbující duch“ přijímal nabídku od dospělého, může se uskutečňovat „normální“ výchova.

Individualizaci vzdělávání umožňuje předem připravené prostředí. Zásadní roli hrají speciální pomůcky, které jsou klíčem k poznání světa. Pro malé děti to jsou pomůcky ke cvičení činností „praktického života“ a speciální pomůcky pro rozvoj smyslů, rozvoj řeči, rozvoj matematických schopností  atd. I v procesu učení, kdy vychovatel ustupuje do pozadí, je rozhodující vnitřní tvořivost dítěte.

Maria Montessori hovořila o takzvaném fenoménu polarizace pozornosti, který objevila, když pozorovala děti při práci – hře. Jedná se o mimořádně silné a dlouhé  soustředění na určitou činnost, jehož je schopné i malé dítě. Při tomto zaujetí se dítě vnitřně  rozvíjí a mění. Vzdělávací princip Montessori pedagogiky lze shrnout do požadavku dítěte vůči vychovateli: „Pomoz mi, abych to mohl udělat sám.“

Charakteristické pro didaktickou koncepci Montessori je slučování dětí různého věku a odmítání striktního rozdělování podle ročníků. V těchto věkově smíšených skupinách má vznikat na základě harmonického soužití, spolupráce a vzájemné pomoci jednotlivců vědomí sociální jednoty, v níž je jedinec respektován ostatními subjekty, a ve které se může bez překážek uplatňovat.

Zvláštní postavení v této škole zaujímá  takzvaná kosmická výchova. Jejím smyslem je poskytovat dětem povědomí o vzájemných vazbách člověka a přírodního prostředí a přispívat k vytváření zodpovědnosti každého jedince za důsledky vymožeností uměle vytvořené kultury a civilizace.

Čtěte také:
Asistent pedagoga u dětí se zdravotním postižením a služba osobní asistence
Dávky pro rodiny s dětmi se zdravotním postižením

↑ nahoru

Učebnicový systém Logico Primo a Piccolo

Učebnicový systém Logico Primo a Piccolo nakladatelství Mutabene je velmi kvalitní pedagogickou pomůckou.

Jakou vzdělávací nabídku může pedagog s pomocí učebního systému Logico pro děti vytvořit?

• manipulační činnosti zdokonalující dovednosti v oblasti jemné motoriky
• aktivity rozvíjející smyslové vnímání, postřeh, zrakovou diskriminaci (znevýhodnění), koncentraci pozornosti
• praktické úkony procvičující orientaci v rovině
• aktivity zaměřené na myšlenkové operace třídění, přiřazování, uspořádání, odhad, porovnávání a další
• činnosti zaměřené na cvičení různých forem paměti (mechanické a logické, obrazné a pojmové)
• činnosti zaměřené na vytváření (chápání) pojmů a osvojování si poznatků z oblasti matematiky, českého jazyka, angličtiny, prvouky (vysvětlování, objasňování, odpovědi na otázky, práce s obrazovým materiálem a podobně)
• činnosti zaměřené na poznávání jednoduchých obrazně znakových systémů (písmena, číslice, piktogramy, značky, symboly, obrazce)
• činnosti zaměřené na seznamování se s číselnými a matematickými pojmy a symbolikou (číselná řada, číslice, základní geometrické tvary, množství atd.) a s jejich smysluplnou praktickou aplikací a mnohé další

Vzhledem k tomu, že učební systém Logico zahrnuje různé sady souborů (odlišené nejen tematicky, ale i podle stupně obtížnosti), je pro pedagoga snadné vytvořit pro děti s jeho pomocí nabídku s respektem k jejich individuálně různým potřebám a možnostem, včetně potřeb specifických.

• Dítě/žák soustředěně pozoruje, zkoumá, objevuje, všímá si souvislostí, experimentuje a užívá při tom jednoduchých pojmů, znaků a symbolů, operuje s obecně užívanými termíny, znaky a symboly.
• Dítě se učí nejen spontánně, ale i vědomě, vyvine úsilí, soustředí se na činnost a záměrně si zapamatuje; dovede postupovat podle instrukcí a pokynů, je schopno dobrat se k výsledkům.
• Žák si vybírá a využívá pro efektivní učení vhodné způsoby, metody a strategie, plánuje, organizuje a řídí vlastní učení.
• Žák vyhledává a třídí informace a na základě jejich pochopení, propojení a systematizace je efektivně využívá v procesu učení, při tvůrčích činnostech a v praktickém životě.
• Žák posoudí vlastní pokrok, kriticky zhodnotí výsledky svého učení.

↑ nahoru

Kompetence k řešení problémů

• Dítě řeší problémy, na které stačí; známé a opakující se situace se snaží řešit samostatně (na základě nápodoby či opakování).
• Dítě řeší problémy na základě své bezprostřední zkušenosti; postupuje cestou pokusu a omylu, zkouší, experimentuje.
• Dítě užívá při řešení myšlenkových i praktických problémů logických, matematických i empirických postupů; pochopí jednoduché algoritmy řešení různých úloh a situací a využívá je v dalších situacích.
• Dítě si zpřesňuje početní představy, užívá číselných a matematických pojmů, vnímá elementární matematické souvislosti.
• Žák samostatně řeší problémy; volí vhodné způsoby řešení; užívá při řešení problémů logické, matematické a empirické postupy.
• Žák aplikuje osvědčené postupy při řešení obdobných nebo nových problémových situací, sleduje vlastní pokrok při zdolávání problémů.

↑ nahoru

Využití informačních technologií

Využívání počítačové technologie pomáhá postiženým žákům ke zvýšení sebedůvěry a pozitivně ovlivňuje přístup ostatních žáků k postiženým spolužákům. Široký rozsah technologií je vhodný k podpoře žáků zejména v oblastech komunikace, edukace (vzdělávání), mobility (pohyblivosti) a socializace (začlenění do společnosti).

Počítače s příslušným programovým vybavením v kombinaci s tvůrčími výukovými postupy pomáhají postiženým žákům rozšířit si možnosti svého vzdělávání. Programy musí vyhovovat věku a vzdělávací úrovni žáka a reagovat na jeho měnící se potřeby. Rychlý rozvoj technologií umožňuje využívat nejrůznější verze programového vybavení pro většinu počítačových sestav. Hlavní důraz při používání počítačů u žáků s tělesným postižením je kladen na fyzický přístup (například adaptace klávesnice).

Pro školní práci je důležité vědět, jak je rozvinuta jemná motorika ruky. Jestli je dítě vůbec schopno kreslit, psát, na jaké úrovni je jeho obratnost rukou, jaké je jeho pracovní tempo, jaké jsou jeho komunikační schopnosti. Nakolik lze kombinovat formu psaného textu s počítačovou.

Speciální výukové programy jsou výbornou pomůckou doplňující standardní formy výchovy a vzdělávání dětí předškolního věku a dětí s postižením. Většina dětí, které s nimi pracují, má při řešení poznávacích a logických úloh překvapivě pozitivní výsledky. Děti si pomocí těchto programů stimulují (povzbuzují) zrakové vnímání, jemnou motoriku a koordinaci oko – ruka, učí se poznávat barvy, tvary a velikosti, cvičí si logické myšlení, paměť, postřeh, odhad a představivost. Při používání programů se děti naučí i základy počítání a rozvinou si slovní zásobu. Programy kromě výukových úloh obsahují také množství her, na kterých si děti mohou procvičit získané znalosti a vědomosti.

Inspiraci naleznete například zde.

↑ nahoru

Příklady programů: 

• Program Méďa počítá je zaměřený na poznávání základů matematiky na úrovni první třídy základní školy. Jednoduchostí ovládání a snadnou nastavitelností úrovní obtížnosti je vhodný především pro základní školy praktické a speciální. Program „Méďa počítá“ je nyní doplněn o 13 nových úkolů a o zjednodušené ovládání programu. Celkově „Méďa počítá“ obsahuje 56 úkolů, z nichž většina má více variant, a patří tak k nejkomplexnějším programům pro výuku matematiky pro základní stupeň.

 

• Altíkův slovník je multimediální výukový a vzdělávací program, který slouží jako nástroj pro usnadnění výuky alternativní a augmentativní (doplňující) komunikace a globální metody čtení. Program je evaluován u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR,  je také určen pro děti se specifickými poruchami učení (jako jsou snížená koncentrace, poruchy řeči, poruchy vnímání, dyslexie, dyskalkulie, dysgrafie a podobně). Náplň programu tvoří přes 1 400 různých objektů. Každý z objektů může být zobrazen v různých grafických podobách: barevné kreslené obrázky, černobílé konturové obrázky a symboly, černobílé piktogramy či fotografie. Program obsahuje 13 různých úkolů rozdělených do třech kapitol (Obrázky a symboly, Slova, Věty) a kapitolu Hry, kde jsou k dispozici tři hry.    

Některá závažná progresivní onemocnění, jako například svalové atrofie (úbytek svalstva) a dystrofie (ochabnutí svalstva), se řadí do kategorie takzvaných nemocí s malou nadějí na uzdravení.

Jsou to nemoci postihující psychicky především rodiče dítěte, mají dramatický průběh, s výkyvy jednou k lepšímu, jindy k horšímu, s větší nebo menší nadějí na léčení, končící mnohdy nevyhnutelně úmrtím dítěte či adolescenta. Proto lékaři, všichni zdravotničtí a sociální pracovníci (ale i všichni, kdo se s rodinou stýkají) mají životní situaci takto těžce zkoušených rodičů respektovat a své chování, jednání a zvláště komunikaci s nimi velice taktně přizpůsobit jejich duševnímu stavu (Matějček, 2005).

Stres v dítěti i v dospělém vyvolává poznání, že nějaká síla mimo jeho kontrolu ovládá jeho život. Tím více se toto zjištění týká rodičů, neboť oni více než dítě samo jsou si vědomi své bezmocnosti a kolísají mezi nadějí a zoufalstvím. Navíc jsou pod velkým stresem, aby před dítětem působili vyrovnaným dojmem a nepřenášeli na ně své úzkosti. Zde je na místě velice citlivý přístup v celém multidisciplinárním týmu péče o děti s tělesným postižením.

Bohužel zkušenost rodičů je mnohdy jiná. Někteří odborníci nahlížejí na osud takového dítěte jako na téměř zpečetěný, s nemožností žít kvalitní život. Rozhovory s adolescenty s neuromuskulárními onemocněními však vypovídají o jiném pojetí – oni sami považují kvalitu života za velmi důležitou a chtějí být účastni socializačního procesu, včetně pravdivé a reálné inkluze.

Zdravotní a sociální pracovníci a konzultanti rané péče mají nabízet podporu rodičům především z pohledu úcty k životu a s tím, že i toto dítě je velkým darem života. Přináší nové rozměry a možnosti sebereflexe, kdo jsem a jakou mám hodnotu. Přináší výzvu k plodnosti života v naději.

Je důležité zdůraznit, že v České republice stále převládá podceňování významu psychoterapie u skupiny  těžce tělesně postižených pacientů a jejich rodičů – pečujících osob. Lékaři ji neumí dobře používat a nevyužívají ji jako nedílnou součást každé léčby. Vyhýbají se jí jednak proto, že je časově náročná, ale také proto, že jsou k účinkům psychoterapie skeptičtí. Tím je ale klasická, vědecky podložená léčba „ochuzována“ o určité procento účinku. Je známo, že kladným působením na lidskou psychiku nemocného je možné příznivě ovlivnit neuroendokrinní (nervová tkáň vylučující hormony) regulace, a tak pozitivně ovlivňovat průběh procesu doprovázení pacienta a jeho rodiny.

Mnozí léčitelé na rozdíl od lékařů dokonale ovládají toto psychické působení na své klienty, jsou v tomto směru úspěšnější a nabízejí daleko jednodušší řešení a léčebné postupy. Což bohužel není dobře. Rodiče často podléhají jejich vlivu více, než je zdrávo.

Etické aspekty závažného rozhodnutí života s tracheostomií a paliativní péče (komplexní, aktivní a na kvalitu života orientovaná péče poskytovaná pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stadiu).

Respirační (dýchací) problémy jsou hlavní příčinou onemocnění dětí se spinální muskulární atrofií či svalovými dystrofiemi. Jsou nejčastější příčinou úmrtí dětí typu SMA I a SMA II. Intervence respirační péče jsou nezbytné pro přežití a pohodlí dětí se SMA.

Je velmi důležité respektovat rozhodnutí pacienta, potažmo rodiny jak řešit tuto závažnou životní situaci. Vzhledem k tomu, že v naší společnosti nebývá zvykem žít dlouhodobě na umělé plicní ventilaci, může to být pro rodinu a pacienta velice traumatizující. Zkušenosti z USA však ukazují, že čím více se problematika respirační péče a života s tracheostomií přiblíží pacientovi a rodině, opadá počáteční strach z neznámého a jsou známy příklady dlouholetého života na umělé plicní ventilaci.

Invazivní (nepůvodní) respirační péče usnadní dítěti dýchání pomocí dýchací trubice napojené na mechanický ventilátor (dýchací přístroj). Trubice je do těla zavedena ústy nebo malou dírkou v krku přímo do plic. Nejprve invazivní respirační péče používá dýchací trubici zvanou endotracheální trubice do úst. Endotracheální trubice může způsobit poškození a podráždění úst a hrdla, je-li z dýchacích cest vytahována častěji než pár dní až týdnů. Zavedení trubice do těla se nazývá intubace. Pokud je nutná dlouhodobá podpora ventilátorem, lékař nejspíš zavede tracheostomální trubici.

 ↑ nahoru

Někteří rodiče vehementně bojují o to, aby lékařská péče zajistila jejich dítěti co nejdelší život. Jiní chtějí střední úroveň lékařské péče, která by minimalizovala riziko nemocí a zvyšovala sílu a pohodlí. Jiní jsou pro minimální používání intervencí (zákroků) a pro přirozený průběh. A nakonec někteří rodiče využívají kombinace přístupů. Milující a starající se rodiče si mohou vybrat z různých možností, neexistuje jen jedna správná nebo nejlepší cesta.

Co je nejlepší pro jedno dítě, nemusí být nejlepší volba pro jiné. Určitě je důležité prodiskutovat s lékařem všechny možnosti. Sestavit plán postupu pro jednotlivá období a body pro budoucnost, včetně doby, kdy se stav dýchání dítěte zhorší. Vždy je lepší mít nějaký plán a myslet dopředu, než nemít plán a být zaskočen krizí. Možná bude nutné v případě nouze reagovat rychle a je nutné mít na paměti, že plány se mohou kdykoli změnit nebo upravit podle potřeb či pokud rodiče změní svůj názor (Scroth, 2009).

Zde je na místě velmi citlivý přístup jak k dětem, tak jejich rodičům. Je potřeba respektovat život a případně nabídnout paliativní léčbu s doprovázením. Je důležité zvážit a přijmout fakt blížící se okamžiku smrti a pokud možno připravit rodinu na tuto situaci. Je taktéž důležité nabídnout duchovní doprovázení a pomoc členům rodiny, aby byli velkou oporou v těchto chvílích života. Zármutek je často nejintenzívnější ve chvíli, kdy člověk pochopí, že se situace už nezmění. Člověk by se ale neměl soustředit jen na bolest: nemoc poskytuje i příležitost začít vnímat jinak sebe i druhé (Firtová, Luffová, Oliviere, 2005).

Čtěte také:
Dávky pro rodiny s dětmi se zdravotním postižením
Nutnost odpočinku osob pečujících o dítě se ZP
V rodině není pouze nemocné dítě

Základem vhodného přístupu k dětem s tělesným postižením je takzvaný kompetenční přístup. Kompetenční přístup je zaměření na rozvoj potenciality dítěte, na rozvoj kompetencí, individuálního talentu a nadání. Samozřejmě beroucí v úvahu omezení vyplývající z postižení.

Je zde kladen co největší důraz na samostatnost, podporu individuálních vlastností, vytrvalosti a překonávaná překážek.

Z hlediska typu postižení, jeho intenzity, konkrétních projevů i vlivu na možnosti dorozumívání s okolím, jde o velmi různorodou skupinu. Můžeme tak mít před sebou člověka zcela nemluvícího či používajícího nesrozumitelnou gestikulaci. Jestliže je tělesné postižení spojeno s poškozením některých mozkových funkcí nebo koordinací svalstva, často se projevuje i přímým narušením řečových schopností. Například u dětí s těžkou formou spinální svalové atrofie a svalové dystrofie na umělé plicní ventilaci či děti s dysartrií (poruchou artikulace) projevující se zejména výraznou neobratností ve výslovnosti, která může činit řeč velmi obtížně srozumitelnou (Slowík, 2010).

Porucha dysartrie je způsobena obrnou nebo narušením koordinace artikulačního svalstva (jazyka, obličejových svalů, měkkého patra, hltanu a hrtanu) a někdy bývá spojena i s poruchami polykání. V doporučeních pro pedagogy ve zvláštní kapitole níže jsou uvedeny nejnovější trendy v komunikaci s takto těžce postiženými dětmi, speciální programy a koncová zřízení u stolních počítačů. Je to velká naděje a pokrok v komunikaci dětí s tak těžkým postižením.

Národní rada zdravotně postižených v ČR vytvořila soubor pravidel: Desatero pro lepší komunikaci pacientů s postižením.

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Čtěte také:
Vážně nemocné dítě v rodině
Mohou syndromem vyhoření trpět i rodiče?
Psychosomatika: Rodinná terapie jako léčba onemocnění