Digitální závislosti – jak je to s nimi doopravdy?

Obsah článku

• Co když mám silné podezření na herní závislost?
• Vysedávání na internetu se také počítá?
• Zkoumejte hranice virtuálního světa
• Jak na zdravá pravidla u dětí?

Závislost na videohrách, nebo přesněji „herní porucha“, byla oficiálně definována v 11. revizi Mezinárodní klasifikace nemocí (ICD-11) jako vzorec herního chování charakterizovaný zhoršenou kontrolou nad hraním her a preferencí hraní digitálních her nad jinými aktivitami v rozsahu narušujícím běžné každodenní činnosti. Pro diagnózu herní poruchy musí být model chování dostatečně závažný; to znamená vést k významnému zhoršení v osobních, rodinných a sociálních vztazích a vzdělávacích, pracovních nebo jiných důležitých oblastech. Obvykle by měl být patrný po dobu minimálně dvanácti měsíců.

Patologicky závislými se podle dostupných záznamů stane dvě až deset procent osob z celé populace. Tento rozptyl je dán zejména různými měřícími nástroji v jednotlivých studiích, obecně ale zjištěný podíl nijak zásadně nevybočuje ve srovnání s dalšími takzvaně behaviorálními závislostmi. Ty se liší od závislostí na substancích, tedy na návykových látkách, jako jsou drogy, alkohol či volně prodejné léky (viz rámeček). Pro fajnšmekry pak doplňuji, že herní porucha je ve společnosti o něco častější než gambling, ale vzácnější oproti závislosti na nakupování.

U her jde o neustálou potřebu hraní. Myšlenky na ně již narušují běžné denní fungování, ztrácí se také zájem o jiné činnosti, rodinu nebo přátele. Dotyčný zanedbává své povinnosti a o herních aktivitách lže.

Obrázek

Abychom ale dítěti neuškodili, je závislost třeba vždy citlivě odlišovat od ještě bezpečné vášně k hrám. Když můj syn začne hrát hru, která ho opravdu baví, nemluví prakticky o ničem jiném. Neustále se dožaduje času na hraní, hra se mu těžko vypíná a celkově je pro něj náročné dodržovat smluvená pravidla vztahující se k obrazovkám. I když by se na první pohled mohlo zdát, že se jedná o závislost, není tomu tak. Jeho potřeba hraní je stále spojena se zdravými motivy, v offline světě je schopen si hrát s kamarády, myslí na své povinnosti a zejména… Herní aktivity mu přinášejí radost, těší se na ně, ale zároveň si dokáže plně užívat i jiných aktivit. Tato vášeň většinou přejde, když se ve hře probojuje až na konec a vše se vrací do zajetých kolejí.

U osob s herní poruchou můžeme naopak pozorovat, že jim hraní samo o sobě radost nepřináší. Po vypnutí hry jsou vyčerpané, upadají do deprese a frustrace. Velice zásadní věcí je extrémní ztráta kontroly. Dotyční hrají, i když to neplánovali, hrají mnohem víc, než jim jejich volný čas dovoluje, a celkově ztrácí kontrolu nad časem, který hraním her tráví. Dalším znakem jsou pak významné negativní důsledky v osobním i školním (nebo pracovním) životě. Jedním z nejběžnějších „symptomů“ je vážná spánková deprivace. Hráči dlouhodobě sedí u počítače v noci či brzy ráno před vyučováním, což se odráží na jejich zdraví a pozornosti, potýkají se s častějšími konflikty a podobně. To ale neznamená, že každý, kdo si dvakrát nařídí budíka na pátou ráno, aby se připojil do online bitvy s protihráči ze zámoří, nebo kdo se na nějakou dobu vzdá svého koníčku, je závislákem. Jde pouze o jeden ze znaků určujících, zda se jedná o reálný problém. Samozřejmě musíme sledovat více kritérií: například jak se hry odrážejí na školních povinnostech, koníčcích, vztazích s přáteli, rodinou a podobně. 

Co když mám silné podezření na herní závislost?

Pokud máte skutečné obavy z chování vašeho dítěte, všímáte si změn nálad, zhoršujících se známek ve škole či plochých sociálních vztahů s kamarády a dítě přichází kvůli hraní o peníze nebo lže, je vhodné zkusit na nějakou dobu „digitální detox“. Odložte na několik dní všechny digitální přístroje a společně se věnujte jiným aktivitám offline. Děti se někdy musejí doslova naučit využívat čas jinak a nezřídka k tomu potřebují pomoc. Sedněte si jako rodina a sepište nová, zdravá pravidla a limity. Pravidla je důležité řešit společně; proč by doma měla být, jaká nebezpečí mohou digitální technologie skýtat, ale i jak využívat jejich benefitů. S dítětem například objevujte vzdělávací obsah nebo hrajte vzdělávací hry. Umět takový obsah najít a vhodně ho využít je velice důležitá dovednost. Pokud to nefunguje, je možná na čase promluvit si s pediatrem nebo psychologem o možnosti patologické poruchy. Mimo jiné bude třeba opravdu dobře posoudit, zda dítě nemá jiné problémy, které se projevují podobně. Z těch frekventovanějších to mohou být například deprese nebo spánkové poruchy. Mnohdy je počátek herní poruchy spojen s těžkým životním obdobím – s existenciálními problémy, úzkostmi, nízkým sebevědomím nebo například šikanou. Hry poskytují snadnou a efektivní možnost utéct od každodenních starostí, pocitů a myšlenek či se stávají strategií, jak se s těmito problémy vypořádat.

Herní porucha je podobně závažná jako závislost na alkoholu nebo na drogách a je třeba k ní přistupovat velice citlivě a nejlépe s odbornou pomocí. Ve většině případů si s ní těžko poradíte bez pomoci odborníka, nejlépe z adiktologické kliniky. Velmi dobrými poradci jsou také odborníci z Linky bezpečí nebo centra Dítě v krizi a dalších.

Vysedávání na internetu se také počítá?

Obrázek

Kromě hraní sledujeme u velkého množství dospívajících, ale i dospělých, přílišné používání sociálních sítí, nebo zkrátka internetu. U tohoto typu chování se odborníci uchylují k termínům jako „problematické užívání sociálních sítí“ nebo „excesivní používání internetu“. Oba termíny se vztahují ke kvantitě a kvalitě samotného používání těchto médií. Tyto typy chování většinou nevykazují závislostní symptomy, mohou být ale v životě problematické. Konkrétně sociální sítě skýtají mnoho problémů, nebezpečí, ale i výzev a pozitiv. Můžeme tam komunikovat, hrát chytré hry, sdílet hodnotné informace. Cítíme-li, že v našem okolí nemá nikdo pochopení pro naše zájmy, které jsou někdy bizarní, sociální sítě nám pomohou najít si přátele, s nimiž je můžeme sdílet a společně se učit. Na sociálních sítích se dá zapojovat do diskusí intelektuálních, hloupých, podporujících i zlých. Virtuální palce, srdíčka nebo smajlíky mohou člověka podpořit a dodat mu odvahu, ale stejně tak dokáží podkopávat jeho sebedůvěru nebo vyvolat nezdravé porovnávání se s dokonale vypadajícími životy a těly virtuálních profilů. V případě, že sociální sítě na nás mají spíše negativní vliv, je lepší zamyslet se nad jejich přenastavením, omezením, či jiném způsobu používání. V rámci rodičovství se vždy zajímejte o to, co děti na internetu dělají. Co je tam zajímá, trápí a podobně. Pokud budete informovanější a nastavíte okolo těchto témat důvěrnou atmosféru, získáte větší možnost s dětmi pracovat na zdravých digitálních návycích – digitálním wellbeingu.

Zkoumejte hranice virtuálního světa

Část našich životů se dnes přirozeně odehrává ve virtuálním světě. Někdy je těžké rozpoznat hranice toho, co je ještě v pořádku a co už ne. Neexistuje jednoduchá rovnice, kterou bychom se mohli řídit. Je totiž třeba oprostit se od měření kvantity, protože čas strávený s obrazovkou nemusí být vůbec vypovídající. Takový výživový poradce, se vás nezeptá „Kolik kila jídla denně sníte?“ Bude se pídit zejména po výživové hodnotě jednotlivých pokrmů, stejně tak ho ale bude zajímat jak často a kdy přesně jíte. Možná se zaměří i na motivy. Přejídáte se, když jste smutní? A tak dále. Podobně je to i u obrazovek. Přemýšlejte nad kvalitou konzumovaného obsahu, ale také nad motivy a dopady jejich používání. Opravdu vás nějakým způsobem obohacují? Přináší do vašeho osobního, pracovního a rodinného života dobré věci? Nebo je používáte proto, že je vám nepříjemné být chvilku s vlastními myšlenkami? Je to únik z nepříjemné reality, od problémů, které potřebují ve vašem životě vyřešit? Buďte k sobě upřímní.

Jak na zdravá pravidla u dětí?

U menších dětí, teprve začínajících s prvními samostatnými krůčky na internetu, je jistě vhodné nainstalovat rodičovský software, který je alespoň zčásti ochrání od nevhodného a nebezpečného obsahu. Je dobré nastavit si časové limity a udržovat si přehled o tom, co dítě sleduje a hraje. Mělo by jít o obsah pro jejich věkovou kategorii, ne pro starší.

Obrázek

Držet se podobných pravidel je ale mnohem těžší, když děti povyrostou. Touží po samostatnosti, může se dokonce zdát, že jejich životním cílem se stalo překonat a zrušit veškerá pravidla a zákazy, přičemž jakákoli snaha o vnější regulaci se většinou setká s odporem a následuje hádka. Do této fáze děti biologicky vstupují někdy okolo desátého roku věku – někdo dříve, někdo později. Ve chvíli, kdy ztrácíme schopnost ovlivňovat délku hraní her a používání telefonu či kontrolovat aktivity na sociálních sítích, může přijít pocit bezmoci, nebo dokonce selhání. Mnoho rodičů říká, že v tomto věku nejsou schopni nic ovlivnit a zkrátka jim nezbývá nic jiného, než doufat, že to, co do dětí doteď zaseli, přinese své ovoce. Ve stejný moment se také často naprosto vytrácí jakýkoli rodičovský pokus o regulování online aktivit nebo nastavování pravidel.

Nezapomínejme však, že dospívající nejsou dospělí. Stejně tak, jako nemají biologicky dokončený vývoj mozku, jsou jejich seberegulační dovednosti stále značně omezené. I když můžete mít pocit, že tomu tak není, děti stále potřebují vaši pomoc, podporu a znalosti. To, že se narodily do digitálního světa, rozhodně neznamená, že k technologiím umějí tak nějak samozřejmě zdravě a bezpečně přistupovat. Musejí se stále učit o nebezpečích i strategiích nakládání s rizikovými situacemi. V tomto věku by měly získávat dovednosti, jak se v online světě chovat zodpovědně a respektovat ostatní, jak po sobě nezanechávat nevhodnou digitální stopu (například fotografie, texty a příspěvky, které jim mohou v pozdějším životě uškodit), ale i jak si budovat trvalé návyky podporující zdravý balanc mezi online a offline světem. A v neposlední řadě i teenageři stále potřebují pravidla a hranice. Ty jim dávají pocit bezpečí a sebedůvěry. Rodiče na druhou stranu musejí mít důvěru v to, že mohou něco změnit. Zapomeňte ale na to, že vám pomůže rodičovská autorita. Doma se vám rodí nový dospělý člověk, a tak s ním musíte i jednat. Nehádejte se, nevymezujte se. Spolupracujte. Citlivě, s respektem, s láskou.

Protože tvorba pravidel s puberťákem může být (slušně řečeno) zapeklitým úkolem, oslovily mě tipy, které ve své knize Parenting in the Screen Age uvádí americká dětská lékařka Delaney Rustonová, která se dlouhodobě zabývá digitálním světem a jeho vlivem na zdraví dětí:

Malé krůčky. Vaším cílem je, možná paradoxně, ustoupit od snahy dosáhnout určitých časových či jiných limitů. Místo toho si vytyčte postupné malé cíle. Zeptejte se například svého dítěte: „Co když se zkusíme soustředit na to, abychom se méně hádali, a najdeme si krátký čas, kdy budeme prostě spolu, bez jakýchkoli obrazovek – třeba deset minut v autě, když jedeme domů nebo…?“

Příliš, ale zodpovědně. Během prázdnin se nmůžete svého dítěte zeptat, kolik hodin denně by chtělo hrát či být online. Na několik dnů ho nechte, ať tak skutečně činí. Má to jen jedinou podmínku. Musí vám ve smluvenou dobu, třeba jednou za tři dny, podat jakýsi report o reálném čase stráveném na obrazovkách. Můžete nabídnout, aby používalo aplikaci na měření nebo omezování času online. Tato strategie dospívajícím často pěkně ukazuje, jak těžké může být online čas hlídat, i když jde o jimi zvolené limity.

Pracujte na sobě. I když to zní jako otřepané klišé, jedinou opravdovou kontrolu máme jen sami nad sebou. To znamená, že bychom se měli učit pracovat s emocemi, které přicházejí ve chvíli, kdy nás náš puberťák něčím „vytočí“. Možná chcete otevřít diskusi hned v moment, kdy vám řekne něco urážlivého, sami ale moc dobře víte, že tenhle typ konverzace pouze vyprovokuje ohnivou hádku. Raději odejděte, zhluboka to vydýchejte, zapište si myšlenky na papír a stanovte si datum, kdy diskusi otevřete v klidu a s utříděnou myslí. Používejte při tom věty typu „Cítím XYZ, když děláš XYZ“. Docílíte tak mnohem efektivnější a otevřenější komunikace, než když použijete věty jako „Když děláš XYZ, chováš se opravdu urážlivě“.

Přidejte se. Pokud se stalo téma obrazovek až příliš výbušným, zkuste přestat mluvit o tom, že teenager v digitálním světě tráví až příliš mnoho času, a o všech nebezpečích z tohoto světa. Místo toho se ponořte do prozkoumávání digitálních zájmů vlastního dítěte a snažte se jej pochopit. Ptejte se, co ho na sítích a YouTubu baví, jaké hry hraje, a požádejte ho, zda si můžete zahrát s ním (nebo se alespoň dívat). Vzdejte se jakýchkoli negativních komentářů, jen otevřeně sledujte. Možná pochopíte, „co na těch hrách, proboha, vidí“.  

Otočte to. Pokud se vám poštěstí a se svým puberťákem se zrovna nehádáte, ale příjemně se bavíte, zkuste jednoduchou hru, kdy si otočíte role. Řekněte něco jako: „Můžeš mě na chvíli parodovat? Já budu hrát tebe a ty mě.“ Pokud bude souhlasit, pokračujte: „Koukni, mami/tati, fakt mě baví být na počítači a na telefonu a nebaví mě ty vaše pravidla. Chci být na telefonu a počítači osm hodin denně.“ Nesnažte se nic domluvit, jen je hrajte a držte odlehčený tón. A také si nezapomeňte vystřelit i ze sebe.  

Zpátečka. Zkuste začít z opačného konce než obvykle. Například něčím jako: „Rád/a bych s tebou probral/a věci okolo telefonu, počítače, her a tak. Jenže vždycky, když se o těchhle věcech bavíme, nedopadne to dobře. Vlastně se vůbec nikam nedostaneme. Ale když se o tom s tebou nebavím, připadám si jako špatný rodič. Stejně jako v jiných věcech, rád/a bych si byl/a jistý/á, že jsi v bezpečí, nic ti nehrozí a online svět ti nabízí jen ty nejlepší příležitosti. Nechci, aby sis myslel/a, že tě odsuzuju nebo že jsem na tebe naštvaný/á. Jak bychom se o těchhle věcech mohli bavit v klidu?“  

Nasměrujte energii jinam. Někdy je vhodné ubrat plyn. Přestat situaci řešit a věnovat se sobě. Péči o vlastní duševní zdraví, ale i pomoci druhým. To, že se cítím vnitřně silný/á, mnohdy bývá prvním krokem k opravdovému řešení situace.

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku