Od digitálního detoxu k digitální rovnováze

Autor/ka: PhDr. Lenka Svobodová
Datum publikace: 20. 02. 2021, Aktualizováno: 17. 03. 2021
Jednou z možností, jak předcházet zdravotním potížím a závislostem na technologiích, je digitální detox či digitální dieta. Každý z nás by to měl někdy udělat. Pokud chceme to samé po dětech, je nutné, aby pochopily, že se nejedná o zákaz, ale o možnost, jak mít technologie pod kontrolou. Aby nám sloužily, ale neovládaly nás.

Obsah článku

Než se do toho pustíte, je třeba si uvědomit několik úskalí. Tím hlavním jsou vzory – chcete-li vést děti k detoxu, musíte jít sami příkladem. Pokud jsou rodiče u obrazovek v podstatě nepřetržitě, stěží dětem něco vysvětlí. Malé děti rozpor v chování a požadavcích rodičů ještě nepochopí, pubertální ho využijí jako protiargument. Děti se neučí jen tím, co jim říkáme, ale hlavně tím, co děláme. Co vidí, i tím, co si myslíme, že nevidí. Napodobují, testují své i naše hranice a důležitost věcí často posuzují podle toho, co odkoukají právě od rodičů. Nehledě na to, že neustálým sledováním sociálních sítí nebo surfováním po internetu můžeme vysílat signál, že obrazovka je pro nás důležitější než ostatní lidé. To platí nejen ve vztahu rodiče – děti, ale i ve vztahu partnerském.

Pozor na osobnostní rozdíly a všudypřítomné srovnávání

Každý jsme jiný. Zatímco někdo přestane např. kouřit či pít ze dne na den, jiný ve své snaze opakovaně selhává. Vzhledem k tomu, že Češi jsou přeborníci v čase stráveném před obrazovkami, je otázkou, co by s námi náhlé odtržení od virtuální reality a všech obrazovek udělalo. Výsledkem několikadenní IT abstinence mohou být klasické abstinenční příznaky. Představa odpojení od používání technologií je pro digitální generaci sama o sobě děsivá. Proto je důležité jít na to postupně a začít malými kroky. Nestanovit si příliš těžký cíl, aby nás od detoxu neodradil. Je na každém, zda si svoji digitální dietu nastaví na minuty, hodiny, dny nebo týdny. Ale určitě to dětem nepřikazujte. Zákaz motivuje k intenzivnímu hledání, jak ho obejít. Pomoci může společná motivace, anebo dietu uchopit jako rodinnou výzvu a vzájemně se povzbuzovat.

Klíčovou otázkou je, co bude po detoxu

Obrázek
Digi detox

Určitě bychom se neměli vrátit do stejného výchozího bodu jako před ním. Digitální dieta by měla být takovým odrazovým můstkem k digitální rovnováze. Zcela zásadním krokem je soukromá inventura svého vztahu k technologiím; zamyslet se nad tím, jak s technologiemi zacházíme, kolik času na nich trávíme (nebo chceme trávit), co od nich očekáváme a také, zda to nacházíme. Pomůckou mohou být různé nástroje, které to monitorují. V mnoha smartphonech jsou integrované (v operačním systému Android jako „Digitální pohoda“), anebo si je lze stáhnout (např. „Digitální rovnováha“ či „ActionDash“). Můžeme tak zjistit, které aplikace používáme nejvíce, kolik času na nich strávíme, jak často telefon odemkneme nebo kolik jsme obdrželi oznámení. Díky těmto údajům získáme nejen přehled, ale i aktivního pomocníka. Prostřednictvím časovače aplikací můžeme omezit dobu, kterou chceme v dané aplikaci strávit. Režim soustředění zase pomůže, aby nás telefon nerozptyloval, například blokováním některých aplikací či změnou barvy displeje telefonu na nepřitažlivou šedou. A stejným způsobem mohou tyto služby pomoci i vašim dětem. Funkce rodičovská kontrola umožňuje kromě vzdáleného dohledu i sledování času stráveného na zařízení, nastavení potřebných limitů, anebo omezení služby Google.

Na digitální detox můžeme jít dvěma způsoby

První možnost je zavést tzv. offline bloky, kdy si zvolíme dobu, kterou budeme trávit úplně bez připojení, anebo, v rozšířené podobě, zcela bez obrazovek. Může jít o čas či den v týdnu (např. po 22:00, neděle), období (u snídaně či jídla obecně), místo (v ložnici, koupelně) či frekvenci užívání. Podívejme se na to na příkladu používání mobilních telefonů. Podle výzkumů je průměrně kontrolujeme každých 10 minut, což znamená minimálně stokrát za 24 hodin (a někteří i mnohem častěji). Není na škodu omezit i tuto nutkavost.

Jednou z hlavních opor digitální diety a cesty k digitální rovnováze je „zásobník offline aktivit“ – co budu dělat v čase bez internetu či obrazovky, čemu se budu věnovat? Hrát deskové hry, na hudební nástroj, učit se cizí jazyk, číst knížku? V programu nesmí chybět ani fyzický pohyb, cvičení, procházka v přírodě nebo relaxace. Nezbytným krokem je nahrazení co největšího množství obrazovek jinými pomůckami, i když je to méně pohodlné. Můžeme oprášit klasický budík, kalkulačku či digitální fotoaparát… A především – žít co nejvíce v přítomnosti. Nezaznamenávat zážitky na úkor jejich prožití, nežít život někoho jiného (byť jen jeho sledováním), ale ten svůj.

Obrázek
Digi detox

Druhou možností je naopak nastavení tzv. online bloků, tedy času, který strávíme vyhledáváním informací, prohlížením webů, reakcemi na sociálních sítích, odpovídáním na emaily či zprávy. Může jít o čas strávený pouze na sociálních sítích/na internetu, anebo opět o jeho rozšíření – na čas věnovaný obrazovkám celkově. Vše je třeba posílit i dalšími kroky. Určitě pomůže nemít telefon na očích (např. na stole, raději v kapse, tašce, zásuvce), nabíjet ho v jiné místnosti nebo nesahat po mobilu automaticky (např. hned po probuzení). Doporučuji vypnout všechny notifikace, protože neustálé pípání, vyskakující okénka a blikající čísla nepřečtených zpráv na ikonách aplikací patří mezi velké stresory, a především jsou hnacím motorem nekonečné kontroly. Není na škodu si vypnout i vyzvánění, používat funkci „nerušit“, anebo přepnout zařízení do režimu „letadlo“. Komplikací je také množství aplikací. Čím více jich v telefonu máme, tím větší je pravděpodobnost, že se bez nich neobejdeme. Je dobré si instalované aplikace přeskládat, mít jich na očích co nejméně. Na první stránce nechat pouze ty, které opravdu potřebujeme (např. mapy, aplikace pro platby kartou či nákup jízdenek).

Pro správný vývoj jsou klíčové správné návyky, proto je důležité budovat základní dovednosti. Umět oddělovat část pracovní, kdy musíme vykonávat své povinnosti a soukromou, kdy je prostor pro zábavu. Rozdělit si den na úseky, které budeme trávit s obrazovkami (online, ve virtuálním světě) a dobu, kterou budeme trávit ve skutečné realitě (osobním setkáváním a reálnou komunikací). Je třeba si definovat i prostor, který budeme mít jen pro sebe, ale nezapomínat ani na ten, který budeme trávit a sdílet společně (s rodinou, kamarády). Vzhledem k tělesným důsledkům je nutné statickou zátěž dostatečně vyvažovat dynamickou aktivitou, nepreferovat pasívní odpočinek na úkor fyzické aktivity. Vše, co si nastavíme, či nenastavíme, v dětském věku budeme s velkou pravděpodobností přenášet do dospělosti, čímž si vše usnadníme nebo zkomplikujeme.

Digitální rovnováha v době koronavirové

Udržet digitální rovnováhu v době koronavirové je samozřejmě složitější a namáhavější, jsme více doma, spolu, hrozí riziko vzniku tzv. ponorky. Je těžší přimět děti (ale i sebe) k disciplíně. Nechodí do školy, nefungují volnočasové aktivity, zmenšil se jim počet podnětů. To může být velmi stresující. Zároveň je to ale i výzva k zahájení digitální diety (každého zvlášť či společně), anebo pro nastavení věcí, na které v „běžném režimu“ nebyl čas. Ať už je to digitální rovnováha nebo rozvíjení zdravých rodinných a partnerských vztahů.

Hodně rodičů je v této době na „homeofice“ a musí pracovat z domova. O to více je důležité, aby dítě nemělo pocit, že oni mohou být u obrazovek tolik hodin a jim to zakazují. Pro rodiče jsou počítače a mobily nezbytností, kterou potřebují pro svoji práci. Proto musí stejně vést děti. Pojmenujme čas, který je nutný trávit školními či jinými povinnostmi. Pro děti to bude přehledné. Je třeba s nimi o tom mluvit, ale nestačí nastavit pravidla, je třeba jít příkladem. Nejhorší, co pro děti můžeme udělat, je nechat je bez režimu, anebo ho sami porušovat.

Kdykoliv k dispozici

V dnešní době je také lákavé a snadné podlehnout pokušení, že svoje povinnosti mohu udělat kdykoliv. Držet pevnou linii mezi zábavou a prací je velká výzva a často v ní neuspějí ani dospělí. V případě online výuky je to jednoduší, děti musí být ve stanovený čas u počítače a sledovat například paní učitelku. Ale distanční vzdělávání zahrnuje i jiné povinnosti. Děti se musí připravovat i samostatně, procvičovat, vyhledávat si informace, plnit stanovené úkoly. A zde číhá další úskalí – narušení dříve nastavené digitální rovnováhy. V době distančního vzdělávání se může lehce stát, že dítě překročí stanovený čas, který má s technologiemi vymezený. Ale odpírat dětem zábavu v digitálním prostoru, protože už příliš času u počítače strávilo studiem, není nejlepší řešení. Naopak. Pokud bychom dítěti volnočasové obrazovky zakázali, mohlo by to brát jako trest a snadno získat negativní vztah k učení. V lepším případě začne svoji školní práci šidit. Protože kvůli ní a svému poctivému přístupu přišlo o čas určený na zábavu.

Jiný druh zábavy

Obrázek
Zábava

Obecně bychom děti měli vést k tomu, aby se dokázaly zabavit i jinak, než jen na internetu nebo s mobilem v ruce. Výhodu mají rodiny, které s tím začali v jejich raném věku. Ukazovali dětem alternativy, nabízeli jim zážitky, výhody osobního kontaktu, věnovali dětem dostatečnou pozornost, povídali si o jejich potřebách a emocích. Bez obrazovek se děti neobejdou (s deskovými či karetními hrami nebo procházkami v přírodě dlouho nevystačíme), ale můžeme se pokusit udělat zajímavý kompromis. Existují například deskové hry, které jsou propojené s mobilním telefonem, respektive k jejich hraní je nutná nějaká aplikace. Jedno bez druhého nejde. I venku se dá vymyslet něco, k čemu budeme (ale jen částečně) používat telefon. Vždy je potřeba si zvolit cíl. Společné hry posilují vztahy, kooperaci, rozvíjejí kreativitu, logické myšlení i prostorové uvažování. Proč si tedy nezahrát na PC, Playstationu či Xboxu? Záleží, zda děti chcete zabavit úplně bez obrazovek, anebo čas využít ke společné zábavě. Obojí má své nesporné výhody.

Co ale dělat, když rodiče potřebují čas a klid na práci?

Tady se využití digitálních médií přímo nabízí, je snadné dítě odložit k obrazovce. Nenabíhejme si. Čím dříve si děti navyknou, tím dříve se to stane běžnou součástí jejich života. Dítě by mělo vědět, že obrazovka není ekvivalent dudlíku ani náhrada za to, že na něho nemají rodiče čas, chtějí ho umlčet nebo od něho mít pokoj.

Obrázek
Digi detox

Děti by v technologiích a práci s nimi měly vidět smysl. A začíná to u těch nejmenších. Rodiče by je měli seznamovat postupně, dělat jim aktivního mediátora, aby si vše později dokázali sami ohlídat. Zpočátku se s nimi dívat na televizi a na příkladech jim vysvětlovat fungování skutečného světa. Postupně můžeme rozvolňovat a vést děti k aktivnímu sledování obrazovek. Pustit jim pohádku nebo film a po skončení si o nich povídat. Co se dozvěděli (např. vyjmenovat co nejvíce hrdinů) a hlavně, co se jim líbilo. Ne formou „zkoušení“ a frází, ale se zájmem. Stejně tak na internetu. Použít metodu aktivní mediace. Nepoučovat je, spíše společně diskutovat, seznamovat je s výhodami internetu, ale i s jejich riziky a zřetelně vymezovat hranici mezi virtuální realitou a skutečností.

Děti si na vaši přítomnost navyknou a v pozdějších letech ji nebudou brát jako nežádoucí. Nepřijde jim divné, že se rodič zajímá, protože na to budou navyklé od malička. A platí to i naopak – pokud dítě bude mít tuto zkušenost, nebude individuálně strávený čas vnímat jako nezájem rodičů, protože má s čím porovnávat. Někteří dospělí se totiž začnou více věnovat svým potomkům až když se něco děje anebo se jim přestanou svěřovat. Klíčová je ale vzájemná důvěra. Rodiče by měli respektovat i určitou míru tajemství (hlavně v období puberty) a posilovat důvěru v to, že za námi děti mohou s čímkoliv přijít, i když něco provedou. Z praxe vím, že mnoho dětí neprozradilo, že udělali něco zakázaného, anebo jsou dokonce šikanovány, protože se báli reakce rodičů.

Samozřejmě je snadné vše shodit a mluvit pouze o negativech, ale každá mince má dvě strany. Tedy i vliv „obrazovek“ má pozitivní přínos, ať už jako výukové pomůcky, zdroje informací, nástroje na kreslení či odreagování, anebo rozvíjení některých dovedností. Technologie nám také pomáhají zůstat v kontaktu v období, kdy se nemůžeme osobně setkávat, nejen v době nemoci, ale i nyní, v čase koronavirovém. Pro introverty je zase možnost komunikovat přes sociální sítě neocenitelným pomocníkem, jak se to naučit i v reálném světě.

Jak říká lidová moudrost – „nic se nemá přehánět“ a „všeho s mírou“.

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně. 

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

Autor/ka
PhDr. Lenka Svobodová

Vystudovala obor psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v současné době se věnuje především lektorské činnosti. Kromě toho externě spolupracuje s Pedagogickou fakultou Ostravské univerzity, kde vyučuje studenty oborů speciální či sociální pedagogiky a učitelství pro I. stupeň. Osm let působila jako školní psycholožka, také učila na dvou základních školách, pracovala v oblasti kariérového poradenství anebo jako psycholožka v speciálně-pedagogickém centru.

Odborná knihovna:
Články: