Digitální generace

Autor/ka: PhDr. Lenka Svobodová

Dnešní generace je tzv. digitální generace. Ona a pravděpodobně všechny nadcházející, se už bez digitálních technologií neobejdou. Děti se do tohoto světa rodí, vyrůstají obklopeny technologiemi a jejich používání pro ně je nejen dostupné, ale i samozřejmé. Nevědí, jaké to je žít bez nich, jsou každodenní součástí jejich běžného života. Tato generace byla na konci 90. let označována jako digitální domorodci. Oproti tomu termín digitální imigranti zahrnoval poslední pamětníky doby analogové – generaci, která s technologiemi nevyrůstala, setkala se s nimi až v průběhu vývoje a musela se je učit používat.

OBSAH ČLÁNKU:

 

Dědicové, sirotci nebo exulanti?

Vzhledem k tomu, že digitální generace již vychovává své děti, se toto dělení už nepoužívá. Američanka Samuelová definuje tři typy digitálních dětí. Na jedné straně spektra jsou digitální sirotci, tedy děti, které měly k digitálnímu světu téměř neomezený přístup, ale v podstatě bez jakékoliv kontroly. Jejich rodiče se s nimi o nástrahách digitálního světa nebavili a ani se příliš nezajímali, co potomci na internetu dělají. V dospělosti pak dávají přednost online komunikaci před osobním jednáním, neumí řešit problémy, v komunikaci tváří v tvář jsou nejistí. Snadněji sklouzávají k negativním jevům typu flaming, trolling či hating. Protipólem jsou digitální exulanti, kteří naopak k technologiím měli jen minimální přístup a vyrůstali spíše vedle nich. Rodiče je v užívání velmi omezovali. V dospělosti se pak snaží dohnat vše, co v dětství zameškali. Stanou se z nich intenzivní uživatelé, kteří mohou sklouznout k závislostem. Teoreticky ideální stav reprezentujídigitální dědicové, jejichž rodiče vedli své děti v duchu hesla – technologie mohou být dobrým sluhou, ale zlým pánem.

Jaký rodičovský přístup volit?

Obrázek
Chlapec nevěřícně hledící na monitor

V tomto rozdělení se již skrývá odpověď na klíčovou otázku, jak digitální generaci pomoci, aby dokázala technologie užívat smysluplně. Ale jak se v tom mají rodiče vyznat, když se názory odborníků na trávení času s obrazovkami často různí? Odborný pohled by měl být jen takovým odrazovým můstkem k hledání správné cesty, protože nikdo nebude znát cizí dítě lépe než vlastní rodič. Důležité je se neunáhlit, inspirovat se z více zdrojů a na základě toho, si udělat svůj názor. Oporou mohou být následující doporučení. Přístup rodičů by určitě neměl být restriktivní. Zákazy vedou hlavně k hledání cesty, jak je obejít. Druhým hlediskem jsou vzory. Pokud chceme děti vést ke smysluplnému a pozitivnímu využívání technologií, v první řadě to musíme udělat my. Ať chceme či nikoliv, vždy jsme dítěti příkladem. Jde o to, jakým. Pokud rodič tráví s obrazovkami hodiny, těžko bude děti vést k tomu, že to dělat nemají. A v neposlední řadě je to hledisko kvalitativní. Pokud chceme děti naučit technologie využívat smysluplně, je třeba zjistit, co od nich očekávají, k čemu je potřebují, co na internetu hledají. Jsou to informace? Kamarádi? Uspokojení svých potřeb? Anebo jen „zabíjí“ nudu? Kromě zjištění motivace dětí, je důležité, abychom si je zrevidovali i my sami. Nejčastěji nám technologie pomáhají při hledání informací. Internet je nevyčerpatelný zdroj dat, která navíc každý den přibývají. Proto je čím dál obtížnější odlišit ty podstatné od nepodstatných nebo rozpoznat ověřené zrodje od nespolehlivých.

Příval informací nás o tuto schopnost připravuje. Navíc vede k informačnímu přetížení a frustraci vznikající z přesycení. Zde má opět klíčovou roli dospělý. Základním předpokladem ale opět je, že to sám umí. Mnoho dospělých podléhá fake news, nepozná hoaxy a poplašné zprávy šíří dál. Věří, že vše, co se píše na internetu (anebo říká v TV) je pravda. Je třeba děti vést k tomu, kde informace hledat a jak rozlišit jejich kvalitu. Filtrovat ty, které ke svému životu nepotřebujeme a používat více informačních zdrojů, mezi kterými nesmí chybět jednak ty papírové, ale i osobní zkušenosti.

Internet nám (ne)dělá dobře

Dalším úskalím je, že nám internet umožňuje dostat se ke zdroji okamžitě, bez námahy a nutnosti kamkoliv cestovat. Vyhledávač nabídne za necelou půl sekundu spoustu odkazů. Učíme se nadřazovat rychlost získání informace nad její kvalitu a snadno tak podléháme dojmu, že nejrychlejší znamená nejlepší. Internet nás také připravuje o důležitou schopnost objevovat a zažít kouzlo objeveného, které vyvolá pocit uspokojení.

Obrázek
Dívka se snaží vyignorovat svou matku

A tím jsme se dostali k dalšímu motivu – uspokojování potřeb. Každý touží po nějaké formě uznání či ocenění, chce být přijímán, má potřebu bezpečí a jistoty. Pokud tyto základní sociální potřeby nejsou naplňovány v rodině, dochází k frustraci, která je hnacím motorem k hledání jejich náhradního uspokojení (např. na sociálních sítích). Dítě musí cítit, že je milováno a přijímáno. Nejen za to, co umí, ale i se všemi svými nedokonalostmi či chybami. Silná je také potřeba náležet k nějaké skupině. Strach z vyloučení, nepřijetí a samoty nás tlačí do neustálé aktivity. Hlavním měřítkem či ukazatelem oblíbenosti se stal počet virtuálních přátel, členství v konkrétní skupině, počet sdílení, sledujících či odběratelů. Množství lajků pod našimi příspěvky může být velmi příjemné, ale zároveň zrádné. Zjištění, že nám je někdo nedal, anebo jich nemáme tolik, kolik jsme očekávali, vyvolává negativní pocity a může vést až k chronickým úzkostem. Také nerozvíjíme své sebevědomí, neučíme se důvěřovat ve své schopnosti, a tím se zdravě vyvíjet. Mění se vztah k sobě. Neustálým srovnáváním se zjišťujeme, že jsme nedokonalí a ostatní se mají lépe. A tak zkreslená virtuální realita napadá naši sebedůvěru. Cílem je naučit děti využívat internet jako zdroj informací, ale neupínat se k němu v naději, že za nás vyřeší úplně vše. Technologie by měly být pomocníkem, nikoliv náhradou. Důležité je posilovat psychickou odolnost, aby děti ustály, že like nesouvisí s kvalitou jejich osobnosti, ani nevypovídá o tom, jaké jsou.

Dalším z důvodů nadměrného používání technologií je nuda. Což je v podstatě velmi absurdní. Jak se můžeme nudit s tolika aplikacemi? A přesto děti neustále (a často bezcílně) přepínají mezi aplikacemi. Na mobilu jich denně otevřou 20-30, jejich mozek pátrá, co by ho zaujalo. Ale nenachází nic nového – stále stejné fotky, opakující se videa, podobné komentáře. Nejsou atraktivní, ale spíše otravné. Přitom nuda jako taková není špatná, dokonce je potřebné jí zažívat. Poskytuje nám prostor být sám se sebou, mozek dostává šanci přemýšlet, jít do hloubky, reflektovat. Ale dnešní děti to neumí. Byť jen malý prostoj okamžitě vyplňují a sahají po mobilu. I v tom jim můžeme pomoci.

Za klávesnicí nejsme v bezpečí

Obrázek
dívky u počítače

Digitální generaci také chybí kritičnost v používání internetu, mají bezmeznou důvěru v sociální sítě, silný pocit anonymity a falešný pocit bezpečí. Život ve virtuální realitě je pro ně jednodušší. Mohou být tím, kým chtějí, upravit svou identitu nebo vytvořit novou. Mohou dělat to, co by si ve skutečné realitě nedovolili. Povědomí o křehkém bezpečí a možných rizicích je třeba v dětech budovat od raného dětství. Ale jak nedávno potvrdila mezinárodní studie, rodiče o online nástrahách často sami nemají tušení. V ČR to jsou jen dva z pěti rodičů nezletilých dětí. A přitom dětem vštěpujeme, že se nemají bavit z cizími lidmi, nic si od nich brát, natož s nimi odcházet. Proč je cizí člověk před domem nebezpečnější než na internetu? Dát někomu PIN své karty v reálném světě by nás také nenapadlo, stejně jako ukazovat fotky úplně cizím lidem na ulici. Proč virtuální realitu podceňujeme?

Nebezpečí virtuálního světa také spočívá v tom, že naprosto bezstarostně poskytujeme obrovské množství informací – kolik nám je, jak vypadáme, jaké máme záliby, kolik máme dětí, aut, peněz, kde pracujeme, co jíme nebo kam jezdíme na dovolenou. Velkým množstvím vložených informací nevědomě vytváříme obrovskou databázi, se kterou se draze obchoduje. Můžete namítnout, že je nedáváte na jedno místo. Ale to vůbec nevadí, protože není nijak složité si střípky informací z jednotlivých koutů internetu poskládat do celku. Výsledkem jsou otravné nabídky a reklamy, které na nás útočí ze všech stran. A jak je to se soukromím? Cokoliv na internet dáme, tam navždy zůstane, i když jsme to později smazali. Nikdy nevíme, kde se naše údaje objeví, protože vložená informace si žije vlastním životem.

Problematika digitálních technologií je stále čerstvá, a proto na tento článek budou navazovat další, kde se dozvíte více o nástrahách a nebezpečích, na co si dávat v on-line prostředí pozor, a jaké vhodné rodičovské přístupy zvolit.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

Autor/ka
PhDr. Lenka Svobodová

Vystudovala obor psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v současné době se věnuje především lektorské činnosti. Kromě toho externě spolupracuje s Pedagogickou fakultou Ostravské univerzity, kde vyučuje studenty oborů speciální či sociální pedagogiky a učitelství pro I. stupeň. Osm let působila jako školní psycholožka, také učila na dvou základních školách, pracovala v oblasti kariérového poradenství anebo jako psycholožka v speciálně-pedagogickém centru.

Odborná knihovna:
Články: