Ještě nemusí být pozdě: služby pro původce domácího násilí
Obsah článku:
Osoby, dopouštějící se domácího násilí se do hledáčku odborníků (a v poslední době také veřejnosti) dostaly teprve nedávno. Ukazuje se totiž, že nestačí poskytnout pomoc osobě ohrožené – je nutné pomocnou ruku nabídnout také tomu, kdo násilí páchá. (V článku dále pro zjednodušení hovořím o těchto lidech v mužském rodě, protože většinu klientů ve službách zaměřených na původce násilí představují muži. Násilí na partnerech, ale i na dětech se však dopouštějí v podobné míře také ženy.) Původce násilí často po odchodu partnerky hledá nový vztah, kde pak opakuje stále stejné destruktivní vzorce chování.
Dnes již také víme, že velká část původců násilí má za sebou traumatické dětství. Sami byli svědky násilí mezi rodiči, případně násilí ze strany blízkých osob zažili přímo na sobě. Naučili se násilí používat jako způsob řešení stresu, krizí, nejistoty či bezmoci. Tyto vzorce pak předávají dál svým dětem a přispívají k mezigeneračnímu přenosu násilí. Budeme-li pracovat pouze s obětí násilí, destruktivní řetězec se nám nepodaří zpomalit ani zastavit. Proto je důležité pracovat také s lidmi, kteří se násilí sami dopouštějí. Pomoc pro ně existuje. A mohou ji vyhledat klidně sami – ať už na specializovaných pracovištích (jejichž seznam je uveden na konci článku), nebo v pracovnách klinických či soukromých psychoterapeutů.
Jak pomoc vypadá?
Terapeutické programy na specializovaných pracovištích se od sebe v mnohém liší, obecně jsou ale často zaměřeny primárně na zvládání vzteku – tak, aby se původce násilí naučil ovládnout svůj vztek takovým způsobem, že jeho chování už nikdy nevyústí v násilí a neohrozí tak blízké osoby. V terapii se učí technikám práce s vlastními emocemi, případně jak včas odejít z vypjaté situace ještě před výbuchem vzteku. Součástí programů bývá také péče o psychickou pohodu – jak odpočívat, jak ventilovat nahromaděnou energii, jak nakládat se stresem apod. Nezbytná je také práce na komunikaci s partnerkou, asertivním jednání a zvládání krizových situací.
Pro zastavení násilí je však důležité porozumět sobě samotnému a svému vzteku do větší hloubky. Klienti se učí hledat, kde je hranice mezi zdravou a destruktivní agresivitou, nebo nacházejí souvislosti současné situace se svojí osobní a rodinnou historií a pátrají, odkud jejich vztek pramení. Nezbytné je, aby původce násilí ve výsledku dokázal přijmout za své násilné chování zodpovědnost a porozuměl tomu, jaké dopady má toto chování na jeho blízké. Většina původců násilí chce ve svém nitru s násilným jednáním skončit a svým blízkým nadále neubližovat. Často si ale plně neuvědomují závažnost svého problému. Nevěří, že se mohou změnit a že existují také jiné způsoby zvládání nelehkých situací. Jako způsob ochrany sebe samotných za páchané násilí viní druhé a doufají, že se změní oni. Ne každý klient tak pomoc vyhledá dobrovolně.
Často se do programů dostanou klienti, kteří mají účast nařízenou buď soudy, probační a mediační službou, nebo přestupkovou komisí. Obvykle se tak stává například po vykázání ze společného obydlí nebo v průběhu trestního řízení. Často, když se v rodině nacházejí také děti, je účast nařízená či doporučená orgánem sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Ne vždy mají tito lidé motivaci své chování změnit. Důležité však je, aby věděli, že v programech pro zvládání vzteku na ně nečeká nepřítel, který je chce potrestat. Čeká na ně člověk-odborník. Chce a dokáže jim pomoci v nelehké situaci, v jaké se pravděpodobně nacházejí. Práce na motivaci k léčbě často bývá součástí spolupráce – pokud si tedy sami nejsou jistí, zda pomoc potřebují, terapeuti jim pomohou i s tímto.
Terapeutické programy pro zvládání vzteku a zastavení násilí jsou poskytovány většinou zdarma a jsou vhodné téměř pro každého, kdo se dopouští násilí a má zájem to změnit. Překážkou může být závažné psychické onemocnění (např. akutní psychóza), případně výrazný problém se závislostí na návykových látkách. Vždy je dobré svou situaci zkonzultovat s odborníkem, který pak může např. doporučit jiné pracoviště, případně kombinaci terapie násilí s terapií závislosti.
Jednotlivé programy mívají různé podoby. Často se jedná o skupinovou terapii, na kterou klienti docházejí jedenkrát týdně spolu s dalšími muži. Taková terapie trvá obvykle maximálně půl roku. Na mnohých pracovištích jsou naopak poskytovány individuální konzultace, kde se klient potkává pravidelně pouze s terapeutem – délka setkávání pak závisí na podmínkách pracoviště i na konkrétním příběhu klienta. Díky pandemické situaci, která mnohdy znemožňovala osobní setkání, nyní spousta pracovišť umožňuje také online setkávání. Terapie se tak stává dostupnější např. pro ty, kteří nemají možnost dojíždět do větších měst.
Může podnět k terapii podat oběť?
Mnohdy se stává, že do programů pro zvládání vzteku volají osoby, které samy nemají se zvládáním vzteku problém, ale jsou ohroženy chováním svého partnera či partnerky. Ptají se, zda pomoc existuje, jak vypadá a jak svůj protějšek přimět k tomu, aby si o ni řekl. Na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď, protože situace každého páru se může v mnohém výrazně lišit. Někdy může být míra rizika příliš velká, a ohrožená osoba by doporučením léčby riskovala další ublížení na zdraví. Ve spoustě případů ale od původce takové nebezpečí hrozit nemusí a otázkou může být spíše to, jakým způsobem o tom společně mluvit.
Zná to asi každý: když dětem řekneme, aby namrzlé zábradlí nelízaly, je velká šance, že to vyzkouší. Psychologové tomuto jevu říkají reaktance. Přestože na někoho může fungovat, když mu partnerka takzvaně „dá nůž na krk“ a setrvání ve vztahu podmíní účastí v programu, jiného naopak přiměje k tomu, aby rozhodně pomoc nevyhledal – takto aspoň bude mít pocit, že své rozhodnutí učinil sám. I proto může být dobrou volbou umožnit partnerovi, aby si zachoval svou vlastní svobodu v rozhodnutí říct si o pomoc. Ohrožená osoba má například možnost vyjádřit své pochybnosti o setrvání ve vztahu a přání, aby partner své násilné chování změnil, případně podat informace o tom, na koho se může obrátit. Konečné rozhodnutí je ale na něm. Terapeuti v programech často partnerky svých klientů kontaktují a nabízejí jim nejen informace o programu, do kterého jejich muž vstupuje, ale také kontakty na místa, na která se samy mohou obrátit o pomoc pro sebe.
Lze obnovit důvěru?
Podmínky ve vztazích, v nichž se vyskytl jakýkoliv druh násilí, jsou mnohdy velmi složité. Ten, kdo se násilí dopouští, může zažívat hluboký strach z opuštění. Kdo je násilí vystaven, naopak v opuštění partnera vidí vysvobození. Někdy do vztahu zasáhne policie a odluku nařídí vykázáním. Rozhodování o tom, zda vztah znovu navázat, se může v krátkém čase dramaticky proměňovat. Původce násilí slibuje, že se změní, ale možná sám ještě nevěří, že tomu tak bude, protože nezná jiné způsoby chování. Ohrožená osoba neví, zda ještě může svému partnerovi důvěřovat potom, co jí znovu takto ublížil. Často však mají mezi sebou jisté pouto, pojí je také společné děti, majetek či peníze.
Někdy se může zdát, že situace nemá dobré řešení. Mohou vyvstat pochybnosti, zda lze důvěru mezi partnery ještě obnovit a zachránit tak rodinu. Má to tedy cenu? Uhodil ji jednou, uhodí ji znovu? Ani na tyto otázky neexistuje jednoduchá odpověď. Obecně lze říct, že důvěra partnerů, mezi nimiž proběhlo násilí, bývá narušena na velmi hluboké úrovni. Její obnova vyžaduje nejen čas, ale také aktivní úsilí na obou stranách. V málokterém vztahu je situace černobílá a často bývá potřeba, aby na sobě zapracovali oba partneři. Většina případů domácího násilí má totiž tzv. interaktivní povahu, což znamená, že k eskalaci konfliktů v určité míře přispívají oba partneři. Pro obnovení klidu v rodině je tak potřeba, aby se – často od základů – změnily komunikační a vztahové vzorce partnerů. Bývá nutné začít nastavovat zdravé hranice, hovořit včas o svých emocích a potřebách, dokázat si všimnout, kdy se konflikt roztáčí do nezdravé úrovně a umět ho včas zastavit. K tomu mohou dobře posloužit terapie pro oba partnery zvlášť – např. právě v programech pro zvládání vzteku nebo v intervenčních centrech – anebo společné párové terapie.
Ne každá situace však má takové řešení. Někdy jeden z partnerů spolupracovat nechce. Jindy je násilí tak závažné a jednostranné, že návrat do vztahu je nepřípustný nebo riskantní. Někdy je odloučení např. kvůli vykázání dlouhé a snaha o návrat je pouze jednostranná. Pokusy často vyústí až do stalkingu ze strany původce násilí a traumatizace oběti tak pokračuje. Situaci komplikuje i přítomnost dětí v rodině – jejich perspektiva může být důležitá pro zainteresované orgány, záleží však na jejich věku. A v některých případech hlas dítěte nemusí s hlasy rodičů souznít.
Nejen ve složitých případech je dobré nebát se a říct si o pomoc – organizací, které s rodinami zasaženými násilím pracují, není málo. Mohou jednotlivce i rodiny v těchto nelehkých časech podpořit a pomoct jim znovu nalézt tu správnou cestu.
Závěrem je nutno říci, že v samotné složitosti vztahů zasažených násilím člověk snadno nabyde dojmu, že naděje neexistuje. „Násilník“ se nikdy nevyléčí a „oběť“ už zůstane navždy zraněná. Realita je ale mnohem barevnější a praxe ukazuje, že pro jednotlivce i páry toužící se změnit, naděje existuje. A je dostupnější, než se může zdát.
Pomoc v případě domácího násilí, pro děti zvláště, zajišťuje Centrum Locika na webovém sídle Dětství bez násilí, využít lze i služeb webového portálu Kolotoč násilí.
Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně, jak z hlediska obětí i samotného fenoménu.
Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!
