Vyrovnávání se s nároky života

Předchozí články k tématu:

• Co je psychická odolnost
• Obecné principy výchovy k psychické odolnosti 

Z hlediska zvládání životních nároků prochází děti od narození poměrně rychlým vývojem. Čerstvě narozené dítě vstupuje do života vybavené schopností přizpůsobovat se světu a zároveň má dispozice k učení.

Už novorozenec postupně zjišťuje, že jeho „akce“ vyvolá reakci. V kojeneckém věku (tedy v období do jednoho roku věku) dítě poznává, že když něco udělá, něco tím ovlivní a něco se stane. Toto je základem učení v budoucím životě a zakládá to chuť objevovat nové věci, tedy zvídavost.

Postupně se u kojence rozvíjí určitý náhled na souvislosti mezi jevy a učení se čím dál víc rozvíjí. To znamená například, že když něco udělá a rodič nějak zareaguje, příště při podobném chování očekává podobnou reakci rodiče. Stejně tak když se rodič nějak zachová a v dítěti to vyvolá určitý pocit, příště podobné chování rodiče vyvolá u dítěte podobný pocit. Zejména pokud je výsledek nějakého chování něčím výjimečný, něco dítěti přinese, má pak tendenci ho opakovat.

V batolecím věku, tedy ve věku od jednoho do tří let, se poznávání světa rychle rozvíjí a přibývá samostatnost dítěte. Mezi druhým a třetím rokem věku si většinou všimneme velké změny – dítě začne mluvit o sobě v první osobě a začneme slýchat „já…“. To je znakem toho, že si čím dál víc uvědomuje samo sebe, své možnosti a důsledky svého chování. Právě zde se zakládá identita dítěte a rozvíjí se jeho sebevědomí. Proto je velice důležité, aby dítě mělo co nejvíc zážitků, ve kterých samo způsobuje zajímavé reakce, je příčinou nějakého dění. Úkolem rodiče je vytvořit dítěti takové prostředí, které mu to umožní – tedy je stimulující a zároveň bezpečné.

Postupně dítě začne chápat, že jeho vlastní účinek, tedy to, že svým chování vyvolá nějakou odezvu, je ostatními nějak hodnocen, a to buď dobře, nebo špatně. Začíná chápat, že určitý výsledek jeho chování je buď úspěch, nebo neúspěch a také začíná pociťovat s tím spojené emoce – hrdost a stud. Důležité je, aby nároky vychovatelů na dítě byly přiměřené a aby si dítě volilo takové cíle, které jsou dosažitelné, ale zároveň ne příliš snadné. Zde se totiž zakládá také takzvaná motivace k výkonu, tedy ochota věnovat úsilí a energii určitému cíli.

Zážitky úspěchu a neúspěchu také ovlivňují sebehodnocení dítěte, a proto by měly být vyvážené, s převahou úspěchu. V předškolním věku děti ještě nejsou na sebe tak přísné a úspěch prožívají vždy mnohem více než neúspěch. Ten si ještě až tak moc neberou. Nicméně zážitky z tohoto období mají velký význam pro další vývoj a často zažívaný neúspěch se může ve školním věku projevit sníženým sebevědomím, úzkostí a obavou z neúspěchu, která dítěti zabrání pouštět se do nových činností.

Ještě na začátku školní docházky mají děti obecně velkou důvěru ve vlastní schopnosti a jsou plné pozitivních očekávání, pokud jde o zvládnutí čehokoli. Postupně však začínají obtížnost úkolů vidět realističtěji a podle toho k nim také přistupují. V tomto období se dotváří psychická odolnost a dítě získává přesnější náhled na své schopnosti v porovnání s obtížností úkolu a také v porovnání s vrstevníky. Toto srovnávání může být někdy výhodou a motivovat, jindy ale může mít spíš negativní vliv. Proto je dobré například volit vhodnou školu pro dítě, aby se nedostalo do situace, že bude ve třídě vždy výrazně nejhorší, a i když se samo o sobě zlepšuje, bude se cítit pořád jako outsider.

S postupujícím věkem se dítě dostává do puberty a v té době pro něj jeho vlastní přesvědčení o tom, co umí, v čem vyniká, co naopak je pro něj problém, je již založeno na víceméně reálném podkladě a je velmi blízko realitě. Toto přesvědčení nabývá na významu, dospívající si začíná klást dlouhodobé cíle a vytváří si sny o tom, čeho chce v životě dosáhnout, čím chce být, co chce mít a podobně. Můžeme říct, že je poměrně dost zaměřený na kvantitu – chce toho dělat mnoho a ve velice pestrých oblastech. Tyto sny bývají hodně maximalistické – platí, že čím je něčeho více, tím je to lepší.

S přechodem do dospělosti se však ukáže, že není možné zvládat všechno a že je lepší specializovat se na několik činností a nastavit si méně realistických cílů, začíná se dostávat do popředí kvalita. Dochází k upevnění a ujasňování identity člověka a vzniká prostor na plnou realizaci vlastního potenciálu s vědomím svých sil, možností i hranic.

S přibývajícím věkem však člověk začíná pociťovat, že mu ubývají síly a že nezvládá už tolik věcí a tak dobře jako dřív. Do popředí se dostává otázka, jak to zvládnout a naučit se přizpůsobovat svůj život svým schopnostem a možnostem, přijmout to, že je potřeba si volit jiné úkoly a zaměřovat se na takové věci, které odpovídají vlastním možnostem.

Pokračování tématu:

• Vývoj psychické odolnosti: Kojenecké období (do 1 roku věku)
• Vývoj psychické odolnosti: Batolecí období (věk 1–3 roky)
• Vývoj psychické odolnosti: Předškolní období (věk 4–6 či 7 let)
• Vývoj psychické odolnosti: Školní období a změny v období puberty a dospívání
• Shrnutí: Základní principy výchovy k psychické odolnosti

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.