Attachment a emocionální vývoj dítěte pohledem neurovědy

Datum publikace: 12. 11. 2018, Aktualizováno: 15. 03. 2023

Obsah článku:

Zdravé dítě, zdravá společnost
Co řídí naše emoce?
Duševní poruchy a vývoj dítěte
Podpora zdravého vývoje

Teorii attachmentu jsme se v našich příspěvcích několikrát věnovali. Jasně z ní vyplývá důležitost bezpečného citového pouta pro zdravý duševní vývoj. Ač se teorii podařilo obstát v kritickém vědeckém prostředí a je všeobecně považována za platnou, měla donedávna jednu citelnou slabinu. Jejími autory a průkopníky byli výhradně psychologové a psychiatři, kteří ji rozvíjeli na základě pozorování a experimentů. Co přesně se v souvislosti s attachmentem děje s vyvíjejícím se lidským mozkem, zůstávalo záhadou. V posledních letech ale na téma upřeli pozornost zástupci nového vědního oboru – neurovědy. Zaměřili se na přesně měřitelné a pozorovatelné projevy, kterými dětský mozek reaguje na přítomnost či nepřítomnost primární pečující osoby.

Zdravé dítě, zdravá společnost

Zdravý emocionální vývoj dítěte od narození do pátého roku života je základním předpokladem prosperující a trvale udržitelné společnosti. Ukazují to desetiletí behaviorálních a neurologických výzkumů. Tak uvádějí výzkumníci z Centra pro vývoj dítěte při Harvardově univerzitě jednu ze série informačních brožur, které zveřejnili na svých stránkách.

Fakta, která obsahují o vývoji dětského mozku, jsou fascinující. Nabízí svěží pohled na problematiku dědičnosti nadání i duševních chorob. Kvalitní genová výbava totiž zdaleka nedělá vítěze, stejně jako méně šťastně namíchaný balíček nemusí automaticky znamenat porážku. Do hry totiž významně vstupují vlivy prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. Základní architektura mozku se vyvíjí neustálým procesem, který započne ještě před narozením a pokračuje až do dospělosti. A výsadní roli v něm mají emoce. Zkušenosti raného dětství určují, jak pevné budou základy této architektury. Právě tehdy, přibližně do věku tří let, prochází mozek bouřlivým vývojem a produkuje více než milion nových nervových spojení denně. Nejdříve se vyvíjejí jednodušší nervové obvody, na které navazují složitější. Jedná se o citlivé období, kdy je celé „staveniště“ obnažené vnějším vlivům podobně jako dům před osazením střechy. Taková rostoucí hrubá stavba potřebuje neustálou péči. V případě dítěte se jedná o stimulaci interakcí mezi dítětem a dospělým. Dítě přirozeně vyhledává příležitosti komunikovat s dospělým pomocí gest a dělání „obličejů“, dospělý dítěti odpovídá. Pokud dítě tuto komunikační protiváhu nemá nebo se setkává s nepřirozenými signály, dochází k odchylkám ve vývoji architektury mozku. Ten navíc vykazuje dramatický pokles elektrických impulzů z probíhající aktivity. Duševní vývoj dítěte naskočí na sestupnou spirálu, ze které se jen obtížně vystupuje.

Co řídí naše emoce?

Podobně vyznívají experimenty psycholožky Nim Tottenhamové z Kolumbijské univerzity. Její tým se zaměřil především na propojení mezi amygdalou a mediálním prefrontálním kortexem a to, jak ovlivňuje fungování našich emocí.

Primární pečující osoba - první osoba, se kterou si dítě vytvoří hlubokou citovou vazbu. Dostupnost takové osoby je pro vývoj dítěte zcela zásadní. Obyčejně se jedná o matku.
Bezpečná citová vazba - vzniká vhodnou reakcí pečující osoby na projevy a potřeby dítěte. Například na pláč reaguje utěšováním, na úspěch povzbuzením. Tato vazba dodává dítěti klid a jistotu a brání rozvoji úzkostného chování.
Amygdala - hraje hlavní roli ve formování a uchování paměťových stop spojených s prožíváním emocí. Podílí se například na prožívání strachu i radosti. Je zodpovědná za podmíněné reflexy. Stojí za "pudovým" rozhodováním.
Mediální prefrontální kortex - integruje informace přicházející z různých částí mozku a vyhodnocuje vhodnou reakci. Je obousměrně propojený s amygdalou. Dovede „rozumně“ regulovat signály z amygdaly (například vyhodnocovat falešný poplach).

Amygdala ve zpracování emocí předbíhá „rozumný“ m. prefrontální kortex. Na základě opakování bezprostředních vjemů vytváří jednoduché programy (podmíněné reflexy), které pak spouští v další podobné situaci. Pohled na vystrašenou tvář na fotografii odkazuje k situaci, kdy jsme se sami báli. Přítomnost tváře zpřítomňuje nebezpečí a spouští vlastní naprogramovanou reakci. Může se jednat o úzkost i nárůst adrenalinu. Tedy pokud do hry nevstoupí trpělivý hlídač v podobě m. prefrontálního kortexu. Ten reaguje o něco rozvážněji, má více dostupných informací než amygdala a může emocionální odezvu upravit nebo zcela utlumit.

Příklad: Amygdalu si můžeme představit jako velitele stráží. M. prefrontální kortex bude v tomto příkladu král. Představte si, že velitel z hradní věže spatří družinu cizích ozbrojenců. Okamžitě začne zvonit na poplach, čímž způsobí, že se na nádvoří shromáždí zbytek stráže připravený k obraně (to je podmíněná reakce na poplach). Zvuk zvonu zároveň vzbudí pozornost krále, který vyjde na hradby. V ozbrojencích rozpozná poselstvo sousedního krále. Na rozdíl od velitele zná jejich korouhev a příjezd čekal, protože vede se sousedním králem čilou korespondenci. Místo obrany tedy připraví stráže na slavnostní uvítání nebo je pošle zpět k jiné práci.

Ukazováním fotografií vystrašených tváří vyřešil tým doktorky Tottenhamové problém s výzkumem strachu u dětí. Totiž to, že je nemůžete opravdu děsit. Výzkumu se zúčastnila věková skupina od čtyř do dvaadvaceti let, přičemž z něj vyplynulo, že se stářím roste podíl aktivity m. prefrontálního kortexu vůči amygdale. Mozek malých dětí vlastně nemá krále z našeho příkladu, poslouchá velitele. Kde se král vezme? Z lidu ne, je dosazen blízkým královstvím. Výzkumníci totiž dále zjistili, že ve vývoji dítěte existuje období závislosti na primární pečující osobě, obyčejně matce. Ta vystupuje v roli krále, dokud se dítě ve vnímání emocí dostatečně neosamostatní. Pokud je tato osoba v blízkosti, oslabuje se vliv amygdaly a dítě se cítí bezpečně, pokud se tak cítí i pečující osoba. To mu umožňuje objevovat a vytěžit ze situace novou zkušenost. Takto postupně rozvíjí a posiluje vliv m. prefrontálního kortexu na amygdalu až do té míry, že ji v dospělosti reguluje prakticky dokonale. Oproti tomu u dětí bez takové pečující osoby dochází k překotnému a rychlému vývoji spojení mezi amygdalou a m. prefrontálním kortexem. Může to být účinným záchranným mechanismem, kterým se malé dítě vypořádává s nutností obejít se v okolním prostředí bez rodiče. Dítě získá jistou kontrolu nad svými emocemi. Zaplatí ale určitou cenu. Přesný dopad na duševní zdraví není podrobně prozkoumán, ale výzkumy naznačují, že souvisí se zvýšenou úzkostí. Tottenhamová v této souvislosti uvádí „balonkový experiment“.

V něm mohou účastníci výzkumu nafukovat virtuální balonek a inkasovat peníze za jeho rostoucí objem. Pokud ale balonek praskne, přicházejí o všechno. Proces mohou kdykoliv ukončit a získat tak dosud nastřádanou částku. Tottenhamová vytvořila dva balonky, modrý a růžový, kdy růžový praskal výrazně později oproti modrému. Zatímco děti vychovávané bezpečným rodičem objevovaly limity obou balonků, ty, které mezi narozením a třetím rokem života prošly ústavní péčí, vybíraly nízkou, ale jistou částku. Zajímavostí je, že se příjem obou skupin v konečném součtu lišil minimálně. Větší úzkost dětí s ústavní zkušeností, možná neschopnost odhadnout, kdy přestat, je nutila respektovat limity systému dávno předtím, než na ně narazily. Namísto snahy o jejich prozkoumání a překročení.

Duševní poruchy a vývoj dítěte

Pokud v raném dětství převládají negativní vjemy, mohou v podstatě na celý život ovlivnit duševní zdraví jednotlivce a s ním i schopnost budovat sociální vazby a učit se. V zájmu nás všech je, aby z dětí vyrůstali duševně vyrovnaní lidé schopní zakládat stabilní rodiny a být oporou blízké komunity. Budou totiž tvořit svět kolem nás. Jaká cesta k tomu vede? Ve hře není nějaká přehnaná ochrana dítěte před stresem. V zásadě jde o to, aby obtíže, kterým dítě čelí, nepůsobily soustavně a nebránily dítěti v prožívání pozitivních zkušeností. Aby přes nevyhnutelný stres zůstávalo v určité duševní pohodě.

Vážné narušení duševního zdraví se může u dětí projevit už ve velmi raném věku. Potíž je pouze s rozpoznáním takové poruchy. Její projevy se totiž od projevů duševních poruch dospělých a starších dětí liší. Zjednodušeně – malé úzkostné dítě není miniaturou úzkostného dospělého. Včasné rozpoznání problému a jeho následné řešení přitom zvyšuje šanci na jeho odstranění. V takovém případě nestihne negativně ovlivnit vyvíjející se mozek. Pravděpodobnost výskytu duševních poruch ovlivňují dva faktory. Prvním jsou genetické předpoklady a druhým vystavení vážnému strádání. Dědičnost přitom nemusí být klíčovým faktorem. Ukazuje se, že geny sice našemu organismu poskytují informace, jak se vyvíjet, vliv prostředí ale určuje, které geny se mají projevit a které naopak „usnout“. Může dokonce tlumit, nebo naopak urychlovat genetickou aktivitu. Vhodné prostředí povzbuzující duševní pohodu může zvrátit genetický předpoklad k projevu onemocnění. Naopak dlouhodobé strádání v kombinaci s takovým předpokladem může zadělat na celoživotní problémy. Klíčovým hráčem v celé rovnici je stres a efekt, jaký má na náš organismus.

Druhy stresu v závislosti jeho působení na organismus

Pozitivní reakce na stres – běžná a zásadní součást zdravého duševního vývoje. Vyznačuje se drobným zrychlením srdečního tepu a lehce zvýšenou hladinou hormonů. Je charakteristický při překonávání náhlé a krátce trvající nepohody. Například když dítě poprvé hlídá někdo jiný než rodiče nebo poprvé dostane injekci.
Tolerovaná reakce na stres – stresový faktor v tomto případě působí déle a je závažnější. Může se jednat o ekonomické potíže rodiny, těžký úraz nebo ztrátu blízké osoby. Vztah s dospělým je v takovou chvíli pro dítě klíčový. Pokud je dobře nastavený, udrží stres v tolerované rovině a umožní dítěti lépe se na situaci adaptovat a překonat ji.
Toxická reakce na stres – důsledek intenzivní, časté, trvající a neřešené biologické reakce organismu na stresový faktor. Může jít o případy z předchozího příkladu, ve kterých však nebyl dospělý oporou. Toxický stres typicky vzniká také při manipulaci, sexuálním zneužívání, násilí, odmítání dítěte. Právě tento stres a jeho dlouhodobé působení negativně ovlivňuje vývoj architektury mozku, a dokonce dalších orgánů.

Běžný stres je pro nás užitečný a ve svém důsledku může posilovat sociální vazby a upevňovat naši duševní stabilitu. Působení toxického stresu naopak zvyšuje pravděpodobnost projevu duševních poruch – okamžitě i po letech. Díky přetrvávajícímu vlivu na vývoj mozku může ovlivnit jak fyzické zdraví, tak schopnost vykonávat pro dnešní společnost zásadní činnosti. Například úspěšně se vzdělávat. Toxickým stresem jsou nejčastěji ohroženy malé děti žijící v nebezpečných čtvrtích a potýkající se s chudobou. Průvodním jevem bývají další rodinné patologie – odmítání či zneužívání dítěte, časté násilí, závislosti, neléčená duševní onemocnění rodičů. Ačkoliv některé děti vykazují podivuhodnou odolnost vůči takovému strádání, existují určité limity ve schopnosti úspěšně se z prožitých traumat zotavit. I po změně prostředí tak dítě nadále bojuje se sebevědomím, regulací svého chování, navazováním vztahů a dalším. Náprava vyžaduje mimořádné úsilí dospělých opatrovníků. V případě ohrožení duševního zdraví dítěte je tedy klíčovým faktorem prevence a včasná pomoc.

Podpora zdravého vývoje

Ukazuje se, že letitý spor o to, zda naše kvality určují výhradně geny, nebo naopak prostředí, ve kterém vyrůstáme, nahrává spíše důležitosti prostředí. Respektive kvalitě vztahů, ve kterých se dítě nachází. Geny mají ve vývoji nového jednotlivce samozřejmě nezastupitelnou roli, ale omezení, která přináší prostředí, snadno způsobí, že se vrozené předpoklady – například k učení – nemusí vůbec projevit. Respektive se projeví ty, které nepovažujeme za žádoucí. Co to způsobuje? Genetická výbava představuje pouze plán, podle kterého se mozek má vyvíjet. Lze ho přirovnat k architektonickému projektu. Výslednou podobu stavby i její průběh ale ovlivňují ti, kdo ji realizují; zadavatelé, stavební firma. Pokud dostatečně nedbají na kvalitu použitého materiálu a správný postup, stavba se od projektu odchyluje a ovlivní to i její budoucí stabilitu. Tým doktorky Tottenhamové zkoumal v zásadě dva modely fungování mozku. Dominuje-li amygdala, můžeme mluvit o módu přežití, pokud je aktivnější m. prefrontální kortex, dítě se nachází v módu učení. Úlohou pečující osoby je tudíž zajistit dítěti takový komfort, který mu umožní setrvávat v módu učení, rozvine jeho potenciál a podpoří jeho budoucí vyrovnanost. Problematika ústavní péče v tomto smyslu nabývá nových rozměrů. Střídání pečovatelek a jejich povinnosti vůči všem dětem způsobují, že je dětský mozek v podstatě v permanentním módu přežití.

Kvalita péče během raného dětství určuje mimo jiné, zda bude dítě v budoucnosti pro společnost spíše přínosem, nebo přítěží. Na celý život může ovlivnit dokonce i fyzické zdraví. Jak tedy vypadá podpora zdravého vývoje dítěte? Výzkumníci pro její popis používají sportovní terminologii podání (nabídky) a vrácení míčku (serve and return). V podstatě to není žádná věda a většina rodičů a blízkých osob s dítětem tímto způsobem komunikuje intuitivně. Přesto si prostřednictvím harvardské brožury můžeme připomenout pět zlatých pravidel hry.

Zaznamenej nabídku a sdílej s dítětem předmět zájmu – dítě někam ukazuje, vydává zvuky nebo se šklebí a gestikuluje. Úlohou rodiče je poznat, o co dítěti v danou chvíli jde. To nelze dělat neustále, ale rodič by měl využívat vhodných příležitostí – při oblékání nebo čekání na vlak. Rodič poznává a udržuje si představu o zájmech, potřebách a schopnostech dítěte. Váš zájem podporuje dítě v objevování a posiluje se vzájemné pouto.
Vrať míček prostřednictvím podpory a povzbuzení – podle situace můžete dítěte utěšit objetím nebo vlídným slovem. Můžete mu pomoci, hrát si s ním, poučit ho. Dejte mu zvukem nebo gestem najevo, že jste si všimli stejné věci. Nebo mu podejte věc, na kterou ukazuje. Podpora a povzbuzení funguje jako odměna za zvědavost. Pokud jsou signály dítěte dlouhodobě přehlíženy, může to být stresující. Správná reakce dává dítěti najevo, že nasloucháte a rozumíte jeho myšlenkám a pocitům.
Pojmenuj to – pojmenujte, co dítě dělá, vidí nebo cítí. Budujete tak v dětském mozku důležitá spojení mezi jazykem a vnímanou skutečností dokonce dlouho předtím, než vám začne rozumět nebo samo mluví. Pojmenování věcí pomáhá dítěti lépe rozumět světu kolem něj a poznat, co má v různých situacích očekávat. Pojmenování je také malý dárek, schopnost, kterou dáváte dítěti k dispozici. Ukazujete tím, že vám na něm záleží.
Střídejte se a čekejte – pokaždé když reagujete na nabídku dítěte, dejte mu čas vrátit míček zpět. Přehazujte si pomyslný míček, dokud dítě projevuje zájem. Důležité je umět čekat. Dítě někdy potřebuje čas k promyšlení své reakce. Střídáním se dítě učí sebekontrole a komunikaci s ostatními. Čekáním dáváte dítěti čas rozvinout vlastní nápady a podporujete jeho sebevědomí a nezávislost. Díky čekání můžete také lépe vnímat potřeby dítěte.
Procvičujte začátek a konec – děti dávají najevo, když jsou hotové s jednou aktivitou a chtějí se zaměřit na novou. Ať odložením hračky, výběrem jiné, nebo změnou zaměření pozornosti. Pokud s dítětem sdílíte předmět zájmu, snadno poznáte, kdy chce ukončit stávající činnost a začít s novou. Nechte se v takových případech dítětem vést. Podpoříte jeho touhu objevovat svět a povzbudíte ho k většímu množství vzájemných interakcí.

Výše zmíněnými postupy vytváříme prostředí, ze kterého mohou čerpat inspiraci děti i rodiče. Zároveň dítěti pomáhá rozvíjet důležitý soubor dovedností, které mu později výrazně usnadní život. Jedná se o takzvané exekutivní funkce. Umožňují nám například soustředit se na předmět naší činnosti, reagovat na nečekané změny a odolávat rušivým elementům. Nejsou vrozené, člověk si je osvojuje až během života a přímo souvisejí s tím, jak se v dětství náš mozek naučil zpracovávat emoce. Ostatně nejvíc se rozvíjí mezi třetím a pátým rokem života, tedy záhy potom, co je hotová základní architektura mozku. Trénovat je podle odborníků z Harvardu lze následovně:

Poznáním, kde má vaše dítě hranici mezi výzvou a frustrací
Podporou exekutivních funkcí procvičováním
Vytvářením příležitostí k procvičování – například her
Podporou během procvičování – odstíní nadbytečný stres
Zvyšováním obtížnosti úkolů – souvisí se znalostí zmíněné hranice
Hra by neměla mít jasný, očekávaný konec, měla by zohledňovat kreativitu dítěte a stavět na sociální interakci
Fyzickou aktivitou, která duševnímu rozvoji také prospívá

V České republice se attachmentem a vývojem mozku zabývá pod hlavičkou Natama – Institutu rodinné péče PhD. Petra Winnette. Institut na dané téma pořádal konferenci. V rámci kampaně Osvěta 2018 vydal přehledné materiály a na stejné téma publikoval vlastní článek.

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

Odebírat newsletter Sledovat na Facebooku

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Zdroje:

Materiály Centra pro vývoj dítěte při Harvardově univerzitě: https://developingchild.harvard.edu/resources/
Nim Tottenhamová - Vývoj nervových obvodů mezi amygdalou a prefrontálním kortexem a role pečovatele: https://www.youtube.com/watch?v=vs17dks7xmg
Institut rodinné péče Natama: https://www.natama.cz/cs/