Sexuální výchova u osob s postižením

Sexuální výchova bývá někdy nedoceněná. Ať už se to týká domácích poučení, nebo povinné položky v osnovách školního roku, je často zdrojem vtipů a zlehčování ze strany dětí, ale i rodičů. Ukazuje se tím, že i dospělý, pedagoga nevyjímaje, je mnohdy, navzdory zkušenosti, na tomto poli nejistý. Opravdovým oříškem se pak může sexuální výchova stát v případě, že má dítě odlišné potřeby, se kterými sami nemáme zkušenost.

Obsah článku:

• Sexuální výchova a její význam
• Jak je to v rodinách, kde jsou děti se zdravotním postižením?
• Prevence už od dětství
• Vybrané typy postižení a specifika sexuální výchovy
• Ideální cesta

Sexuální výchova a její význam

Na zásadní roli sexuální výchovy poukazuje doc. PaedDr. Miluše Rašková (2015), která ji zařazuje k integrální součásti výchovy ke zdraví. Proces má směřovat k tomu, aby děti chápaly zdraví ve všech jeho aspektech, osvojily si nejzákladnější praktické dovednosti a způsoby chování související s péčí o zdraví, vzhled i kondici, učily se rozpoznávat nebezpečí ohrožující zdraví, osvojily si způsoby bezpečného chování v různých situacích a při komunikaci s neznámými lidmi. Sexuální výchova má mít těžiště v rodině, nelze však zaručit, že nebude tabuizována a že dítě bude získávat subjektivně i společensky žádoucí vědomosti, postoje a vzory.

Problematika lidské sexuality je tak začleněna do edukačního procesu prostřednictvím sexuální výchovy. Prvotní úloha rodiny se ve školní sexuální výchově nepopírá, nelze však její realizaci ponechat jen na její svobodné volbě. Sexuální výchova musí být odborně garantována učitelem (Rašková, 2008, 2011, 2012, 2013) a to vzhledem ke specifickým zvláštnostem žáků a nutnosti respektování humanizačních kritérií a etických zásad (Rašková, 2008, 2011, 2012). Učitel by měl respektovat alternativní světonázorové postoje rodičů, které nejsou v rozporu s principy a normami společnosti. Bez trvalé a koncepční spolupráce, včetně přiměřené komunikace s rodinou žáka, a akceptování rodinných světonázorových postojů, s výjimkou asociálně orientovaných, nelze sexuální výchovu zcela bez problémů zvládnout.

Jak je to v rodinách, kde jsou děti se zdravotním postižením?

Je otázkou, jakým způsobem realizovat sexuální výchovu v podmínkách rodiny, která řeší více než sexualitu dítěte jeho jiné, pro rodinu v daný čas významnější potřeby. Sexualita a s ní spojené chování dítěte se v těchto rodinách nejčastěji řeší, až když vznikne problém s nevhodným či nežádoucím chováním dítěte, či dospívajícího. Rodiče dětí s postižením se v průběhu výchovy neustále vyrovnávají s nároky zdravotního postižení a mnohdy je sexualita postižených dětí nezajímá, popřípadě ji vnímají „po svém“. Důvodem je fakt, že chtějí, aby jim zůstaly jejich jistoty.

S rostoucím fyzickým věkem dítěte (nejčastěji v dospívání) si někteří rodiče nepřipouští, že jejich dítě dospívá ve všech složkách. Tedy i v sexuálním vývoji. Na rovině poučení se v rodině mnoho neodehrává. Někteří rodiče se domnívají, že se vinou postižení sexuální vývoj jejich dětí opozdí. Často tak ani oni, ani jejich děti, nemají teoretické a praktické informace o sexualitě. Naopak obě skupiny (rodiče i děti) mohou mít zkušenosti, které se pro mnohé z nich stávají normou v projevovaném sexuálním chování dítěte. Chybí ochrana před sexuálním zneužitím. Některé rodiny „volají“ po informacích (často však až poté, co se sexuální chování dítěte stává pro rodinu, dítě či okolí, ohrožujícím). Rodiče instinktivně cítí, že by měli něco podniknout, ale sami si neví rady. Jejich nejistoty jsou nejčastěji spjaty s problematikou hygieny, masturbace, obnažování na veřejnosti, nevhodných doteků.

Každá rodina má navíc své normy a s ní související limity, které určují, kdy, a jakou, sexuální výchovu (pokud vůbec) dítě z rodinného prostředí dostane. Je potřeba začít s rozvojem sexuality a s formováním postojů od raného dětství. Přitom není vždy jednoduché učit děti, k tomu vlastní, sociálně-sexuálním otázkám. Schwier a Hingsburger (2003) uvádějí, že u rodičů dětí s postižením (mentálním, poruchou autistického spektra, kombinovaným postižením) se k problematice sexuality váže více bariér. Rodiče se mohou setkávat s názory některých odborníků i laiků, že „vaše dítě nikdy nebude schopné…“. K tomu pak přistupují ještě sklony k rodičovským úzkostem. Jak se se sexualitou bude jejich dítě vyrovnávat v běžném sociálním životě? Co když dítě nebude schopno přiměřeně a vhodně vyjádřit své sexuální nutkání a stane se tak terčem sexuálního zneužití? Rodičovská úzkost často ústí v hyperprotektivitu, která nechtěně brání naplňování práv sexuality a svobodné volbě dětí.

Řešením by byla dobrá dostupnost odborníků, kteří by provázeli rodinu zajímající se o sexuální výchovu dítěte s postižením. Ti bohužel nejsou, a je-li pak potíž, rodiče nemusí včas vyhledat specializovanou pomoc. Někdy se například ostýchají o sexuálních otázkách hovořit. Často jsou vystaveni negativnímu pohledu okolí, což zvyšuje jejich bezradnost (Štěrbová, 2013). Rodiče tuší, že je pro jejich děti důležité získat sociální dovednosti v oblastech sexuality. Nevědí ale, jak jim onen správný vzor dát. Rodičům dětí s postižením chybí praktická dovednost sdělování informací o tom, jak se v sexualitě uplatnit, a nevedou děti formou nácviku.

Prevence už od dětství

Pevné a důsledné meze takového chování, stanovené už v dětství, jsou tou nejúčinnější prevencí problémů v budoucnosti. Jasná a jednotná pravidla týkající se svlékání na veřejnosti, témat, o nichž lze otevřeně hovořit i s cizími lidmi, pravidla, kdy a kde lze masturbovat, musí být zavedena co nejdřív. S tím by měly pomoci také instituce, které dítě navštěvuje.

Na rodiče s dětmi v tomto ohledu ale čeká další překážka. V pregraduální přípravě pedagogických pracovníků není systematicky řešeno, jak učit témata sexuality (výuka se od nesexuálních témat přeci jen liší). Následně v rozšiřování kvalifikace není dostatek certifikovaných odborných seminářů a kurzů. Bez řádné přípravy pedagogům v kvalitní výuce brání vlastní nejistota a postoje k sexualitě (včetně sexuality osob s postižením) i strach z určitých sexuálních témat. Dítě a dospívající s postižením tak mají méně informací ze školního prostředí, než jejich zdraví vrstevníci (a pokud ano, tak na úrovni mechanického zapamatování, bez dovednosti informaci v praxi použít). Z rodiny většinou informace nemají. Není tak zabezpečen kvalitní systém předávání základních poznatků z oblasti sexuality pro žáky s hendikepem, stejně jako nejsou dostatečně pojmenovány problémy, které se sexuality dětí a dospívajících týkají. Ty jsou sice známé, ale rodiny, školy a dítě jim neumí předcházet, či je vhodně řešit. Vzdělávání v oblasti sexuality je důležitým základem pro získávání informací, díky kterým lze předejít neplánovanému těhotenství, pohlavnímu zneužívání, sexuálnímu napadení a šíření HIV/AIDS a dalších pohlavně přenosných chorob. Rodičům i pedagogům může předávání informací usnadnit domácí literatura nebo naučná videa. 

Proškolený pedagogický pracovník by měl rozpoznat rizika sexuálního zneužití a zároveň by měl dokázat pracovat s žáky, včetně žáků s mentálním postižením, v cílených programech sexuální výchovy na prevenci sexuálního zneužití. V zahraničí jsou popisovány programy a nácvik osob s mentálním postižením pro rozpoznání rizika sexuálního zneužití (např. Doughty & Lindsey, 2010).

Lumley a Miltenberger (1997) popisují, že jedinci s postižením musí získat tři dovednosti:

• být schopni rozpoznat situaci jako nebezpečnou,
• umět reagovat takovým způsobem, jakým by nejlépe ze situace unikli
• oznámit skutečnost, s níž byli konfrontováni, někomu, kdo je k tomuto určený

Autoři tyto dovednosti specifikovali k osobám s mentálním postižením, avšak jsou důležité pro jedince s jakýmkoli zdravotním postižením.

Vybrané typy postižení a specifika sexuální výchovy

Osoby s mentálním postižením a osoby s poruchou autistického spektra

Cílená sexuální výchova je potřebná. Je nezbytné mít informace o dítěti a dospívajícím s konkrétním postižením, znát jeho diagnózu, jeho projevy. Kupříkladu jedinci s mentálním postižením – a týká se i jedinců s poruchou autistického spektra (dále PAS) – mají nižší sexuální vědomosti a objevují se u nich častěji negativní pocity ve spojitosti se sexualitou. I když se jim dostává informací, nedokáží je využít v praxi a dostávají se do rizikových sexuálních situací (McCabe, Cummins, Deeks, 2000). Člověk s autismem pak obvykle v tomto chování pokračuje i v pozdějším věku, protože si buď neuvědomuje jeho společenskou nepřijatelnost, nebo naopak chce vzbudit žádoucí pozornost (Howlin, 2005). Náprava chování, které by mohlo být v dospělosti potenciálně problémové, musí začít prevencí v raném dětství.

K dalším problémům, zejména u jedinců s PAS, se řadí získávání sexuálních znalostí neúměrně svému věku. Některé děti získávají fakta o sexu a sexuálním aktu přes internet a video. Emočním aspektům sexuálního vztahu zřídka rozumí. Prozkoumávají sebe a druhé. Mají potíže s porozuměním vlastní sexuální orientaci. Nevědí, kdy a jak masturbovat. Masturbace je přitom jejich nejčastějším sexuálním vyjádřením. Mají tendence k masturbaci na veřejnosti. Nerozumí kontextu sociálních situací. Bývají označováni jako stalkeři. Tím, že se jim informace o sexualitě nedostávají, mohou, a bývají, sexuálně frustrováni. Mohou být za své nevhodné sexuální chování trestáni, aniž by se jim dostalo odborné pomoci a podpory v rozvoji vhodných změn chování.

Podotýkám, že je nutné včas reagovat na jakékoli nevhodné a rizikové chování, a to v jakémkoli věku dítěte. V dospívání i v dospělosti se řeší požadavky rodičů, pedagogů a pracovníků v přímé péči typu: „Sahá si na genitálie ve škole a oni s tím mají problém“ (chlapec s dg. lehké mentální retardace a znaky poruchy autistického spektra), „Plazí se po druhých – všude“ (chlapec s dg. dětský autismus, SFA), „Objímá mě a když jej odstrčím, stává se agresivním“ (chlapec s dg. středně těžké mentální retardace a symptomatologie poruch autistického spektra), „Dává si ruku do kalhot a vytahuje penis a taky masturbuje v autobuse na čtyřsedadle“ (muž s mentálním postižením, 25 let, umístěn v zařízení poskytujícím sociální služby, na popud matky), „Osahává a lehá si na mladší sestru (chlapec 16 let s dg. atypický autismus, středně těžká mentální retardace), „Má 15 let a vzruší jej vše. Skončí v psychiatrické léčebně, a to my nechceme“ (chlapec s dg. dětský autismus, středně těžká mentální retardace), „Klient vyžaduje sex po asistentkách.“

Pracovníci v přímé péči by měli být o sexualitě osob jimž poskytují péči proškoleni, za což ručí zaměstnavatel. Některá zařízení pak mají dokument vztahující se k sexualitě a vztahům, takzvaný protokol sexuality. V případě nevhodného chování ve škole se pak rodiče mohou obrátit na Speciálně pedagogické centrum (například SPC Nautis). Pedagogové se mohou v problematice sexuální výchovy osob se specifickými vzdělávacími potřebami vzdělat v kurzech Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu Praha (SPRSV Praha), které certifikovala ministerstva školství, i práce a sociálních věcí. Tým složený z Barbory Dlouhé, Ani Geislerové a Pavla Lišky pak vytvořil naučné video pro mentálně postižené.

Osoby se smyslovým postižením

Podíváme-li se na osoby se smyslovým postižením a do studií např. Davilla (1977), Fitz-Gerald, D. & Fitz-Gerald, M. (1977, 1978), zjistíme, že neslyšící osoby mají méně informací z oblasti sexuality než jejich vrstevníci. Ačkoli se zdá, že studenti, kteří jsou neslyšící, mají všeobecné vědomosti o HIV/AIDS, mají současně málo přesných informací o přenosu a o rizikovém chování, které zvyšuje pravděpodobnost přenosu viru. Děti s těžkou sluchovou vadou nemají možnost, na rozdíl od svých vrstevníků, získat informace o sexualitě tím, že zaslechnou rodiče, ani díváním se na televizi nebo četbou písemných materiálů. Zejména, je-li jejich první jazyk znakový jazyk. Problematické jsou i videoprogramy určené pro nepostižené jedince. Sluchově postižený zde může odezírat, ale odezírání je schopnost, kterou neovládají všichni sluchově postižení. Děti mají potíže sledovat tlumočníky do znakového jazyka a videozáznam současně. To samé platí pro titulkovaná videa. 

Dítě se sluchovým postižením a dítě s hluchoslepotou (dle Moss, Blaha, 2001) má nedostatek základních pojmů, vztahujících se k tělesnému schématu a chování. Má omezený přístup k informacím a pravidlům vztaženým k sexualitě formou pozorování a náhodného učení. Senzorické postižení mu neumožňuje, aby věnovalo pozornost neformálním návodům a příkladům tak, jako ostatní děti. Ne vždy dostává jasnou zpětnou vazbu, vztahující se k jeho chování. Je-li jeho sexuální chování ignorováno, jde o špatnou zpětnou vazbu, kterou si dítě neumí, ani nemůže, vyhodnotit. Trvá mu déle, než se naučí novým dovednostem. To znamená, že návody na správné chování potřebuje získávat velmi brzy (dříve, než se obvykle dospělý domnívá, že je dítě bude vůbec potřebovat). Pohybuje se v různých prostředích a situacích, ve kterých okolí předpokládá, že bude schopno měnit své chování. Mění-li jej nevhodně či zachovává-li stejné, může to okolí vnímat negativně. Dítě aplikuje jen to, co zná. Změnu situace či prostředí neakceptuje. To může dítě ohrozit ve smyslu, že je označeno za původce sexuálního obtěžování. Bez systematické přípravy není schopno se bezproblémově účastnit lékařských prohlídek, vyjma vyšetření pod anestézií. Je tak ve větším riziku zdravotního ohrožení. Tato situace se týká zejména dětí s vrozenou hluchoslepotou, ale i dětí s těžkým kombinovaným postižením.

Odborná pomoc je pro dítě také hůře dostupná. V rodinách adolescentů s hluchoslepotou se setkáváme se stejnými obavami, které byly prokázány výzkumem v rodinách dospívajících a dospělých jedinců s mentálním postižením a autismem. Bojí se, že jim nebude schopen poradit ani profesionál. Zároveň platí, že sexualita je v nich spíše tabuizovaným tématem.

Přístupy a postoje v takových rodinách jsou:

• Eliminace sexuality. Rodiče neprojevují o otázky sexuality jejich dítěte – adolescenta – hlubší zájem, neřeší ji. Vnímají své adolescentní dítě jako věkově mladší. V souvislosti se sexualitou svého dítěte pociťují nejistotu.
• Právo na sex (v širším slova smyslu) s určitými podmínkami a omezeními. Rodiče nechávají řešení otázek sexuality „ostatním“.
• Právo na sex (v širším slova smyslu) dle potřeb osob s postižením. Rodiče si všímají otázek sexuality a zabývají se především sekundárními pohlavními znaky, masturbací, menstruací (spojenou se změnami chování), intimitou a soukromím (nahota, oblékání, hygiena), dotyky. Vyjadřují obavu ze zneužití (Štěrbová, 2013).

Pomoci mohou opět některé publikace. Sexuální výchově dětí se zrakovým postižením se v několika publikacích věnuje Daniela Škutová. Mgr. Věra Pavličková je pak autorkou dvoudílné publikace Sexuální výchova pro neslyšící děti, která je na internetu volně dostupná ve formátu PDF (1. díl a 2. díl). Tématu sexuální výchovy a osvěty u osob s hluchoslepotou se věnovala autorka textu.

Ideální cesta

Bylo by optimální, pokud by se v rodině dětí s postižením probrala témata sexuality v rámci programu sexuální výchovy v obdobném rozsahu, jak navrhuje Belote (1997):

• všeobecný rozvoj: názvy a funkce částí těla; změna těla během puberty; rozdíly mezi malými dětmi (kojenci a batolata), dětmi staršími, adolescenty a dospělými
• osobní bezpečí a společenské bezpečí: rozlišení mezi důvěrně známými lidmi a lidmi cizími; nevhodné doteky od ostatních a nevhodné dotýkání se ostatních; chování na veřejných místech; trénink asertivity; prevence zneužívání
• veřejná a soukromá místa: poznání osobních soukromých míst; rozlišení mezi soukromými místy ve škole a soukromými místy doma; chování odpovídající veřejným a soukromým místům
• péče o tělo, zdraví a hygiena: koupání a sprchování; menstruační péče; toaletní dovednosti a mytí rukou; prevence chorob; příprava pro lékařské prohlídky
• laskavý (něžný) výraz: vhodné pozdravení se známými lidmi, s přáteli, učiteli atd.; vyjádření přátelství; výběr a rozlišení mezi přáteli a známými osobami
• sexuální vyjádření: masturbace; pohlavní styk a regulace porodnosti; bezpečné alternativy pohlavního styku; bezpečné a rizikové chování ve vztahu k sexuálně přenosným nemocem; identifikace – dovednost rozpoznání partnera, který souhlasí s požadovaným sexuálním chování

Další témata pro sexuální výchovu mohou být následující: vytváření pozitivní hodnoty sebe sama; sebeúcta; odpovědnost za své schopnosti, schopnost řešení problémů; schopnosti scházet se s druhým; rozvíjení dlouhodobých vztahů; těhotenství a plánované rodičovství; slangová vyjádření; alternativy k těhotenství; narození dítěte; rodičovství.

Lidé s postižením mají stejné sexuální cítění jako kdokoliv jiný, ale rozumí mu daleko méně. Potřebují spíše ochranu před sexuálními vztahy, které nechápou, než naprostou volnost, která není spojena s realistickým smyslem odpovědnosti. Na závěr uveďme příklad pro dobrou praxi australské organizace Family Planing Queensland (2005, In Higgins, 2010), která se věnuje užití systému pravidel jako základu behaviorálního programu pro mládež s mentálním postižením. Spočívá v systému „Ne, odejdi, řekni“ (v originále NO, GO, TELL), kdy dítě má umět říci NE, být schopno ODEJÍT na bezpečné místo a být schopno ŘÍCT někomu o tom, co se stalo.

Související literaturu a zdroje najdete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku