Emoční potřeby dítěte a důsledky jejich deprivace

Obsah článku:

• Proč tolik záleží na tom, jak se dítěti daří
• Psychická deprivace
• Deprivace emočních potřeb a její důsledky
• Problémy přetrvávají do dospělosti
• Základní psychické potřeby člověka

Přijít na tento svět, přežít v něm a zažívat jej obecně jako „dobré místo pro život“ není zdaleka samozřejmostí. Prožít jej nadto v podmínkách dobrého tělesného i duševního zdraví, štěstí, spokojenosti a „plnosti“ ve vztazích s druhými, to už předpokládá i jakýsi osobní „kumšt“. A co teprve chápat se svého života odvážně, radostně a tvořivě? Dokázat jej trvale prodchnout i dostatečným smyslem a nadějí?

To už je teprve „umění“, které si však z objektivních důvodů nemůže osvojit zdaleka každý. Přitom to není jen otázka naší genetické výbavy, přístupu k materiálním zdrojům, společenských podmínek nebo doby. Velmi totiž záleží i na tom, jakým způsobem jsme byli do tohoto světa přijati a jak s námi bylo od nejranějších chvil nakládáno.

Mnohdy jsou tyto okolnosti skutečně rozhodující. Řeč bude tedy zejména o významu láskyplné péče, emoční dostupnosti rodičovských objektů (ne vždy jsou jimi skuteční rodiče, natož oba), ale také o podmínkách a důsledcích citového strádání a psychické deprivace.

Proč tolik záleží na tom, jak se dětem daří

Že není lhostejné, jak se dětem daří, je naprosto jasné. Přesto se domnívám, že je u nás závažnost situace stále značně podceňována a zatím nedostatečně chápána. Potvrzuje to i následující krátké interkulturní srovnání. Začněme jej poněkud sugestivním dotazem: „Jak se daří vašim dětem?“ Pokud nejste v pravém smyslu rodičem, nepropadejte zbytečně skepsi ve vztahu k možnostem tuto otázku kvalifikovaně zodpovědět. Možná jste rodiči adoptivními, možná pěstouny, dětmi se nějak zabýváte profesně nebo jen okolo sebe máte či dobře znáte děti, na kterých vám záleží. Podstata tohoto dotazu totiž netkví ve snaze vzbudit ve vás pocity hrdosti nebo viny.

Ve skutečnosti se totiž jedná o pozdrav. Jistě, u nás se zdravíme slovy „Ahoj“ či „Dobrý den“. Těmto slovům však v řeči keňských Masajů odpovídá v přímém překladu právě dotaz „Jak se daří vašim dětem?“ Můžeme si tedy říci – proč se ti lidé tak podivně zdraví? Protože tak podle svých zvyklostí ověřují rovnováhu systému, tedy spokojenou existenci svého společenství. Věří, že pokud nejsou s to reagovat pozitivní odpovědí, musí se okamžitě postarat o to, aby jejich děti měly všechno, co potřebují.

Nejsem sice žádný odborník na kulturní antropologii, přesto si troufám odhadovat, že tito Masajové se nejspíš budou moci „pochlubit“ po staletí relativně stabilní a v rámci možností svého prostředí i prosperující historií. Čím se můžeme naproti tomu pochlubit my? Vzpomeňme jen 20. století... Podobně jako jiné „přírodní“ národy tito Masajové také zcela určitě nedisponují žádnými vězeními, „blázinci“, dětskými domovy a výchovnými ústavy. Asi je na rozdíl od nás nepotřebují. Čím však oproti nám zjevně disponují, je onen všeobecně přijímaný a staletími prověřený „vědomý nástroj kontroly“. Z generace na generaci předávaná jistota v tom, že (snad i ze všeho nejvíce) záleží právě na tom, jak se daří jejich dětem.

↑ nahoru

Psychická deprivace

U nás jsou naproti tomu institucionální výchova, péče a služby záležitostí zcela běžnou. Jistěže to není důsledek toho, že se jinak zdravíme. Ke skutečně komplexnímu pochopení důvodů tohoto rozdílu by nám ostatně nestačil ani jeden celý život zasvěcený důkladnému bádání. S ohledem na výše uvedené však můžeme přinejmenším spekulovat, že existence takto širokého aparátu institucí cosi naznačuje o naší kulturní „vykořeněnosti“. Je-li tomu tak, potom jistě není v našich silách s tím něco radikálně udělat (osobně ani nejsem zastáncem radikální a živelné deinstitucionalizace – varovným příkladem nám budiž například reforma psychiatrické péče v Itálii v 70. letech minulého století). Na druhou stranu – bude-li nám dost záležet na tom, jak se mají naše děti, je dost možné, že se s problémy tohoto druhu (tedy s „důsledky vykořeněnosti“) dokážou zásadněji poprat právě ony. Nebo ještě spíše děti našich dětí…

Vraťme se však do současnosti. Vykořeněnost jde ruku v ruce se ztrátou tradic. Můžeme-li se dnes v naší společnosti (notně sekularizované a zmítané důsledky globalizace) odkázat na nějakou tradici, pak je jí bezesporu věda. Pojďme se tedy nyní o ni opřít a nebojme se jít alespoň trochu „ad fontes“, tedy „ke kořenům“…

Ruku v ruce s institucionální péčí o dítě je často skloňován termín psychická deprivace. Ač je tento pojem u nás zásluhou popularizačních snah PhDr. Zdeňka Matějčka (ale i dalších) poměrně dobře znám i laické veřejnosti, přesto se u něj krátce zastavme. Historický exkurz do zkoumání tohoto fenoménu vynecháme, leccos je v tomto smyslu ostatně zmíněno v jiném článku na portále Šance Dětem „Základní instinkt dítěte: Nesmím být opuštěno, jinak zemřu!“

Tak především – co to vlastně je ona „psychická deprivace“? Termín pochází z anglosaské psychologické tradice (z angl. deprivation = nedostatek, ztráta, pocit ochuzení) a je obvykle užíván právě ve vztahu k duševním, respektive psychickým potřebám dítěte. Ovšemže i dospělý, dokonce i zvíře může být deprivováno, ostatně to dokládají četné vědecké experimenty (zájemce odkazuji na experimenty Harryho Harlowa - mnoho informací na toto téma lze nalézt na internetu). Tradičně bývá „deprivace“ definována vymezením oproti situaci „frustrace“.

Frustraci patrně všichni dobře známe – jedná se o takový duševní stav, kdy se nám něčeho důležitého nedostává nebo kdy jsou naše potřeby uspokojovány v nedostatečné míře. Pro příklad si vezměme potřebu porozumění a akceptace partnerem. Pokud je tato naše potřeba aktuálně uspokojována jen málo nebo vůbec, obvykle nás to pěkně štve, je nám to líto, cítíme se „pod psa“, na partnera se zlobíme a podobně. Pro frustraci je přitom typické, že nás mobilizuje k brzké akci, a tudíž netrvá příliš dlouho. Obvykle tedy nevyústí v nemoc a také na ni neumřeme. Dokonce ji směle považujme za nezbytnou pro život (a vývoj člověka) – samozřejmě v přijatelné míře a s ohledem na věk, interindividuální rozdíly a tak dále.

Deprivace je naproti tomu takový stav duše, kdy se nám něčeho opravdu nezbytného nedostává po příliš dlouhou dobu a jednoznačně tím strádáme. Langmeier a Matějček například uvádějí ještě některé další pojmy užívané (spíše již historicky) v obdobném kontextu – psychické hladovění, psychická podvýživa či přímo psychická kachexie (chorobné psychické „vyhubnutí“).

↑ nahoru

Deprivace emočních potřeb a její důsledky

Že důsledky takového dlouhodobého psychického „hladovění“ (deprivace) mohou být podobně závažné jako důsledky dlouhodobého hladovění „somatického“ (jak se s tím setkáváme například u mentální anorexie), o tom v žádném případě nepochybujme! Ostatně, právě v poruchy příjmu potravy může dlouhodobá deprivace spolu s nesprávnými postupy v péči (mimo jiné přílišné bránění přirozeným separačním procesům dítěte) a výchově vyústit – ačkoliv současné poznatky o etiopatogenezi (tedy souboru příčin a mechanizmů, které vedou ke vzniku a rozvoji nemoci), předpokládají spíše jakousi „souhru“ spolu s dalšími příčinami.

Langmeier a Matějček ve vztahu k psychickým potřebám dítěte oprávněně podtrhují zejména význam vřelého emočního zázemí: „Všeobecně se má za to, že dítě ke svému zdravému vývoji v prvé řadě potřebuje citovou vřelost, lásku. Dostává-li se mu dosti sympatie a citové podpory, pak to vynahradí i nedostatek jiných psychických prvků – například nedostatek smyslových podnětů, nedostatek hraček, nedostatek výchovy a vzdělání. Základní patogenní význam pro poruchy vývoje a charakteru má tedy nedostatečné ukojení afektivních potřeb: emoční, afektivní deprivace.“

Následky emoční deprivace přitom bývají vždy o to závažnější, čím dříve ve vývoji dítěte k deprivaci docházelo. Zde můžeme pro zjednodušení použít příměr k pyramidě. Bude-li vrcholek této pyramidy zosobňovat dospělého, po všech stránkách zdravého a zcela samostatného člověka (de facto již nezávislého na emoční podpoře a hodnocení rodičů), pak základnou budiž čerstvý novorozenec. Šíře jeho (oprávněných!) nároků na naši citlivou péči, bezpodmínečnou lásku a vždy pohotovou pozornost odpovídá šíři základny této pyramidy. Ta naštěstí není nekonečná (to bychom samou péčí a něhou nemohli ani oka zamhouřit), ale je značně široká.

Jak dítě roste, třeba do věku batolete a předškoláka, postupně nazrává čas i na jiné důležité komponenty našeho vztahu – vytyčování prvních důležitých hranic (maminka se „nebacá“), převážně trpělivé zodpovídání neutuchajících dětských „proč“ a tak dále. Tyto komponenty pomalu jakoby zužují původně nezměrný prostor vyhrazený jen pro naši citlivost, pozornost, onu bezpodmínečnou lásku, třebaže mají být vždy v pozadí našeho jednání a vlastně stále v pohotovosti.

↑ nahoru

Problémy přetrvávají do dospělosti

Pokud tyto emoční kvality naší péče (spolu s její kontinuitou, pohotovostí k uspokojování potřeb, citlivostí vůči míře a adekvátnosti podnětů a tak dále) dítě postrádá již v nejranějším věku, je takřka jednoznačně zaděláno na vážné zdravotní komplikace a poruchy vývoje. Novorozenci a děti kojeneckého věku vlastně nemají v repertoáru svého chování nic než nástroje, jimiž je příroda vybavila k získání naší citlivé péče (příroda počítá s přirozenou aktivací našeho „behaviorálního systému péče“). Nedostává-li se jim z naší strany dlouhodobě odpovídající odezvy, nemají po ruce žádnou alternativu oproti té, která selhala!

Uvádí se, že v extrémních případech emoční deprivace v raném věku může dojít i k úmrtí. Spekuluje se, že se tak děje následkem smutku, já spíše věřím, že následkem příliš masivního a dlouhotrvajícího stresu, který rychle vyčerpá zdroje organismu, rozvrátí vnitřní prostředí a doslova zlikviduje imunitu. Pokud je mi však známo, tyto případy jsou skloňovány výhradně v souvislosti s institucionální péčí a referují de facto o statisticky vyšší míře úmrtnosti. Tedy těžko říci, zda jsou závěry o letálních následcích deprivace oprávněné.

Zejména z ústavního prostředí jsou však vzhledem k ranému věku dítěte již poměrně dlouho a dobře doloženy případy takzvané anaklitické deprese (následkem dlouhotrvající separace od matky či jiného „primárního“ pečovatele), mentální retardace, zaostávání ve vývoji a v lepším případě „pouze“ různých vývojových opoždění (například vývojové poruchy řeči).

U dětí předškolního věku, vyrůstaly-li do té doby v dostatečně podnětném prostředí a emočně saturujícím zázemí a k deprivaci došlo například v důsledku svěření do péče v tomto méně kompetentního rodiče, se pak setkáváme například s poruchami opozičního vzdoru s elektivním mutismem, širokým spektrem úzkostných poruch, nezdravě četnými a vystupňovanými fobiemi a pod. Nezřídka tyto děti bývají také značně dezinhibované (takzvaně odbrzděné, nekontrolovatelné…).

Vyskytla-li se následkem různých okolností (například vleklý konfliktní rozvod, během něhož pro potřeby dítěte jaksi„nezbylo místo“) emoční deprivace až v mladším školním věku, může takové dítě vykazovat známky deprese (ani v takto mladém věku není zdaleka ojedinělá!), různých poruch chování, poruch pozornosti a podobně. Často tyto děti mívají (třebas přechodně) zhoršený prospěch ve škole, snadněji se stávají oběťmi i původci šikany a tak dále.

V průběhu staršího školního věku a dospívání se již může častěji objevovat například záměrné sebepoškozování, rizikové chování všeho druhu (zneužívání návykových látek, rizikové sexuální chování, vandalismus a podobně) a oproti dřívějším vývojovým obdobím již značně narůstá také riziko sebevraždy.

U dětí všeobecně (zejména pak předškoláků a mladších školáků) bývají také častější různé somatické stesky. Zejména pak v situacích různých rodinných konfliktů a nepohody a nestability v rodinném zázemí obecně. Časté bolesti břicha, vysoká nemocnost (a tudíž absence ve škole) a podobně by tak měly být vždy brány vážně, neboť mohou právě o potížích tohoto typu (okolí mnohdy jinak skrytých) do značné míry vypovídat.

Dospělí, kteří byli v dětství vystaveni dlouhodobé emoční deprivaci nebo psychickému týrání (emoční deprivace a týrání jdou ostatně mnohdy ruku v ruce), důležitým vztahovým ztrátám a podobně, se pak všeobecně hůře přizpůsobují nárokům samostatného života a častěji selhávají v rolích, které s sebou dospělý život přináší (zaměstnanec, partner, rodič…). Také vykazují podstatně vyšší prevalenci širokého spektra různých psychiatrických poruch (včetně psychóz, poruch osobnosti, vážných afektivních poruch a těžkých závislostí). Pokud vás důsledky psychické deprivace a institucionální výchovy zajímají blíže (ale nechcete číst odborné knihy), doporučuji shlédnout dokument „Děti bez lásky“.

Poslední část článku věnujme základním a všeobecným psychickým potřebám. Ostatně, ony „emoční“ potřeby od „ostatních“ psychických potřeb v praxi stejně těžko odlišují – život není laboratoř, spíše nadmíru komplikovaný příběh. Činím tak z toho důvodu, že problematika dlouhodobého strádání dětí se v současnosti týká čím dál vyšší měrou samotné instituce rodiny – a tak bych rád posledních pár řádků věnoval raději tomu, co děti (ale i dospělí) vlastně potřebují, a navrch i přidal několik jednoduchých doporučení.

↑ nahoru

Základní psychické potřeby člověka

Ačkoliv psychologických teorií o lidských potřebách a motivaci je v současnosti takřka nepřeberné množství (existují i rozsáhlé seznamy čítající až stovky různých potřeb), osobně považuji v tomto směru za nejvýstižnější koncept rakouského psychoterapeuta Klause Graweho, a to zejména s ohledem na skutečnost, že jej vyvodil mimo jiné ze soudobých poznatků „neurovědy“. Grawe také oproti jiným autorům nabízí relativně jednoduchý a výstižný model čtyř univerzálních „prazákladních“ psychických potřeb (opomíjející snad jen ztěžka definovatelné potřeby spirituální, respektive duchovní), který především platí pro člověka v jakémkoliv věku, doslova od početí po umírání. Jsou to:

• Potřeba orientace a kontroly
• Potřeba dosažení libosti/vyhýbání se nelibosti
• Potřeba „připoutání“ (respektive „vztahové vazby“)
• Potřeba zvýšení a ochrany vlastní hodnoty

Ač to na první pohled nemusí být zrovna zřejmé, ony „emoční“ potřeby se v praxi rozprostírají v rámci všech čtyř uvedených oblastí. Pojďme se tedy na tyto potřeby podívat ještě jednou a o něco podrobněji – když se nad nimi důkladně zamyslíte, jistě vám mnohé souvislosti s vaším citovým životem a případně i vašich dětí samy vyvstanou.

Potřeba orientace a kontroly: Abychom dokázali ve světě přežít, musíme se v něm dokázat orientovat a také jej dokázat kontrolovat, ovlivňovat. Tyto tendence projevuje už kojenec a v omezené míře dokonce i dítě v děloze (od pátého měsíce plod rozeznává některé slabiky, ovlivňuje polohu matky svými pohyby). Děti všeho věku také potřebují jakýsi „řád“ (postupně čím dále pružnější), neboť dokážou-li díky němu předvídat dění, cítí se bezpečně. Když se dítě postupně učí různým dovednostem, je vlastně poháněno potřebou zvyšovat své možnosti kontroly. Podporujme je na cestě k jejich osvojení a neříkejme „tobě to nejde“, „ty jsi ale nešika“ a podobně. Bez orientace a kontroly by byl náš svět roztříštěn do chaosu a nevzniklo by v něm prostředí k životu.

Potřeba dosažení libosti/vyhýbání se nelibosti: Zde je situace jasná, přesto si neodpustím poukázat na to, jak málo na tuto potřebu leckdy vzpomeneme, když dítě „zašije“ úkol, aby mohlo jít „kopat mičudu“, či zalže, aby se vyhnulo trestu. To samé do jisté míry platí i o takzvané „lenivosti“ (děti jsou ze své povahy přirozeně spíše aktivní, a pokud tomu tak není, obvykle se jim něco důležitého a neblahého děje).

Potřeba „připoutání“ (respektive vztahové vazby): Rozhodně nejde o potřebu „být spoután“! Je tím zjednodušeně řečeno míněna naše přirozená potřeba mezilidské blízkosti, sdílení a intimity ve vztazích s druhými. U velmi malých dětí pak potřeba jisté a bezpečné vztahové základny v podobě citlivě, dovedně a konzistentně pečující „primární vazbové osoby“ (běžně matky) a vytváření pevného pouta s ní.

Potřeba zvýšení a ochrany vlastní hodnoty: Těžko by se nám žilo, kdybychom o sobě neměli ani trochu dobrého mínění. Ať už jsme ve skutečnosti jacíkoliv, náš vlastní sebeobraz si potřebujeme vždy chránit ve smyslu převážně dobrého mínění o sobě (a naše vlastní „Já“, je-li dostatečně pevné, se také s jakoukoliv kritikou dokáže velmi rychle vypořádat, aniž o tom vůbec víme). Pokud by tomu tak nebylo, bude tím vážně narušeno naše duševní zdraví a může to končit i velmi tragicky. Děti toto „Já“ ještě zdaleka nemají tak pevné, proto si vždy dobře rozmysleme, jaké „vzkazy“ k nim svými promluvami, ale i neverbálními projevy, zájmem či nezájmem a tak dále vysíláme.

Ostatně, i my dospělí v sobě v jistém smyslu stále chováme své „vnitřní dítě“ (dle teorie transakční analýzy jich ve svých duších nosíme dokonce sedm). Mějme je tedy stále na paměti a v lásce.

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Kde hledat pomoc:

• Pedagogicko-psychologické poradny
• Krizové psychologické služby
• Linky důvěry
• Krizová centra
• Organizace rodičů a příbuzných

Související literatura:

• Langmeier, J., Krejčířová, D.:  Vývojová psychologie. Praha: Grada, 2006
• Brisch, K., H.: Poruchy vztahové vazby: Od teorie k terapii. Praha: Portál, 2011
• Grawe, K.: Neuropsychoterapie. Praha: Portál. 2007
• Langmeier, J., Matějček, Z.: Psychická deprivace v dětství. Praha: Karolinum, 2011
• Stephenson, B.: Co dělá z chlapců muže: Duchovní přechodové rituály ve věku nevšímavosti. Praha: Dharma Gaia, 2012