Slovník pojmů
Pedagogicko-psychologická poradna je školské poradenské zařízení, které poskytuje bezplatně odborné psychologické a speciálně pedagogické služby dětem, mládeži, jejich rodičům a učitelům na všech stupních škol, tedy od mateřských až po střední školy. Objednat dítě do poradny mohou rodiče či zákonní zástupci, podnět může vznést i škola, kam dítě dochází. Poradny řeší především obtíže při výchově a vzdělávání dětí. Posuzují tak školní zralost dítěte s ohledem na možný odklad školní docházky, školní neúspěšnost žáků (nezvládání školních nároků, vyšetřují specifické poruchy učení či poruchy pozornosti), výchovné obtíže dítěte (poruchy chování, odchylky v osobnostním a sociálním vývoji), zjišťují studijní předpoklady žáků v souvislosti s volbou střední školy. Dále pak spolupracují se školami a učiteli, kterým poskytují odbornou pomoc, nabízejí vzdělávací programy a metodické materiály.
Vztahující se k období před porodem dítěte a krátce po něm.
Rafinovanější forma vylákání hesla či přihlašovacích údajů, vytváří u uživatele iluzi, že je přihlášen a pohybuje se v zabezpečené zóně, kam běžně chodí. Cílem je opět získání dat a jejich následné zneužití.
Praktika za účelem získání určitých dat (například hesla k e-mailu, přístupové údaje k elektronickému bankovnictví, aj.), ponejvíce jde o podvodné webové stránky.
Činnost zaměřená na podporu rozvoje osobnosti a řešení problémů, kterou provádí tým odborníků (nejčastěji lékař, psycholog, speciální pedagog, sociální pracovník atd.). Poradenství je složkou rané péče zdravotně postižených dětí, poskytuje pomoc při vzdělávání ve škole, v pozdějším životě má význam při volbě povolání, pracovním zařazení a zaměstnávání.
Poručnictví je druh zákonného zastoupení. Hlavním účelem poručnictví je ochrana nezletilého dítěte, které vzhledem k věku nemá plnou způsobilost k právním úkonům. Poručníka dítěti ustanoví soud, a to v případech, kdy rodiče: zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, byl jim pozastaven výkon jejich rodičovské zodpovědnosti, nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu (například jsou-li sami nezletilí). Soud zpravidla ustanoví poručníkem fyzickou osobu, přednost se dává osobě, kterou doporučili sami rodiče, zejména pokud jde o někoho z příbuzných nebo osob dítěti nebo rodině blízkých. Poručník je zákonným zástupcem dítěte, avšak nevzniká vztah jako mezi rodiči a dětmi, rovněž poručník nemá vyživovací povinnost k dítěti. Zákonem stanovená práva a povinnosti poručníka jsou zejména výchova dítěte, jeho zastupování a správa jeho majetku, při rozhodování o podstatných věcech dítěte je třeba souhlasu soudu. Pokud poručník osobně pečuje o dítě, je zabezpečen dávkami státní sociální podpory jako při pěstounské péči. Poručnická péče je pod dohledem soudu, kterému poručník podává pravidelné zprávy o výkonu poručenství.
Preferované držení, dítě preferuje otočení hlavičky na jednu stranu. Může umět otočit hlavičku na druhou stanu, ale procentuálně má více času za den obličej stočený na jednu konkrétní stranu (např. doleva). Na preferované straně mívá šikovnější ručičku (otevření dlaně, případně úchop hračky na čelistní straně), naopak na záhlavní straně je ručička méně pohyblivá.
Lékařský latinský termín, který označuje souhrnně dobu od početí dítěte až po jeho narození.
Probační a mediační služba pracuje s pachateli trestné činnosti v oblasti řešení konfliktů spojených s trestnou činností a současně organizuje výkon alternativních trestů a dalších opatření v rámci prevence kriminality. Probační a mediační pracovníci se snaží v rámci probačních programů o znovu začlenění pachatele trestné činnosti do běžného života společnosti bez dalšího porušování zákonů. Klient probačně-mediační služby musí dodržovat pravidla uložená probačním pracovníkem, kterým je pravidelně kontrolován. Kromě probačních služeb poskytuje Probační a mediační služba také mediaci – mimosoudní řešení konfliktů mezi pachatelem a poškozeným. Probační a mediační služba se zaměřuje na dospělé i mladistvé klienty, služby jsou poskytovány bezplatně.
Předběžné opatření je nařízení soudu nebo správního orgánu v České republice, kterým jsou dočasně řešeny určité poměry, než je ve věci vydáno definitivní rozhodnutí. Předběžné opatření soud vydává v nejrůznějších záležitostech, jednou z oblastí je úprava výchovy dítěte. V případě, že je výchova dítěte ohrožena a narušena a předchozí opatření nevedla k nápravě, může dát buď sociální orgán, či zákonný zástupce dítěte podnět příslušnému okresnímu soudu podle trvalého bydliště dítěte, aby vydal předběžné opatření a dočasně tak řešil poměry dítěte, a to do té doby, než se v jeho věci rozhodne definitivně. Po tu dobu je dítě svěřeno do péče jiné osoby nebo do ústavu či zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Pokud je život a vývoj dítěte vážně ohrožen, může soud vydat předběžné opatření bez odkladu. Platnost tohoto opatření je pak měsíc a jeho platnost se může prodlužovat, neměla by však přesáhnout dobu šesti měsíců.
Odborník na duševní zdraví, který se snaží pomáhat lidem v psychických nesnázích. V praxi se lidé mohou setkávat s psychology různé odbornosti a odlišného zaměření. Klinický psycholog se zabývá závažnějšími psychickými problémy, které vyplývají z narušení duševního zdraví jedince a často již souvisí s psychickou poruchou (deprese, úzkostné stavy, neurotické projevy a podobně). Tito odborníci pracují převážně v oblasti zdravotnických služeb. Specializují se na dospělé jedince či na dětské klienty. Školní psycholog působí nejčastěji ve školském poradenském zařízení nebo přímo ve škole a řeší převážně obtíže spojené s výchovou a vzděláváním dětí (školní neúspěšnost, poruchy učení a chování). Poskytuje podporu nejen dítěti a rodičům, ale úzce spolupracuje se školou a jednotlivými učiteli.
- Ambulantní péče – klient dochází na terapeutická „sezení“ do psychoterapeutického zařízení. Sezení trvají obvykle jednu hodinu. Podle druhu terapie a typu „problému“ dochází klient na terapii obvykle jednou týdně, ale vždy závisí na dohodě s terapeutem. Sezení mohou být častější nebo naopak méně častá (jednou za tři měsíce).
- Stacionární péče – klient dochází na terapii do terapeutického zařízení – stacionáře – na celý den nebo na celý týden. Na noc nebo na víkend se vrací domů. Terapeutický program bývá intenzivnější. Tento typ péče se využívá pro klienty s kombinovaným postižením, pro seniory či pro lidi se závažnějšími psychickými poruchami.
- Komunitní péče – jde o široký soubor služeb, programů a zařízení, jehož cílem je pomoci lidem s duševní poruchou žít co nejvíce v podmínkách běžného života. Péče je poskytována klientům v jejich běžném prostředí.
- Terapeutická komunita – klient podstupuje terapii v uzavřené komunitě – skupině podobně postižených lidí – pod vedením několika terapeutů, oddělen od svého běžného prostředí, které na něj má negativní vliv. Nejčastěji se terapeutické komunity zaměřují na léčbu drogové nebo alkoholové závislosti. Klient žije v komunitě dlouhodobě – od několika měsíců, až roků. Přispívá k jejímu chodu svou prací – jde o úklid, vaření, zemědělství, chov zvířat a podobně. Na druhou stranu práce a soužití s ostatními přispívá k vytvoření zdravých životních návyků, dobrému vztahu k lidem, ke světu i k sobě samému.
Způsob zvyšování duševního zdraví a zkvalitňování života člověka prostřednictvím různých druhů technik. Obvykle se odehrává mezi psychoterapeutem a klientem formou rozhovoru – individuální psychoterapie . Psychoterapeut také může pracovat se skupinou klientů, kteří řeší podobné problémy – skupinová psychoterapie . V psychoterapii se může pracovat i s celou rodinou, pak se jedná o rodinnou psychoterapii. Vedle rozhovoru se může k terapii využívat celá řada dalších technik, například výtvarných, hudebních, divadelních, ale také třeba hypnóza. Někdy psychoterapie navazuje na lékařskou diagnostiku a léčbu zejména psychiatrickou. Psychoterapie se využívá především jako druh pomoci při řešení osobních či vztahových problémů, v životních krizích či po prožití nějakého traumatu (ztráta blízké osoby, povodeň, autohavárie, závažné život ohrožující onemocnění a podobně). Bývá také součástí léčby psychických nemocí (neurózy, deprese a jiné), závislostí (například na alkoholu, drogách, hracích automatech).
Znovuzačlenění (opětovné usazení) jedince do společnosti, např. po propuštění z vězení nebo po opuštění jiného státního / ústavního zařízení.
Opakování prožitého fyzického nebo psychického traumatu, například při vzpomínce na ně. Hrozí například, když je klient s traumatem konfrontován příliš brzy, neodborně a opakovaně.
Přiznání práva na vzdělávání každému dítěti bez ohledu na jeho zdravotní postižení. Rovnost vzdělávacích příležitostí je zakotvena v Listině základních práv a svobod a je součástí české legislativy. Realizace tohoto principu souvisí s vytvářením a zkvalitňováním podmínek pro inkluzivní vzdělávání, přeměnou školy na „školu pro všechny“, zlepšováním organizačních forem výuky a respektováním individuality každého žáka (vytvářením individuálních vzdělávacích plánů).
Latinský výraz pro slovo nasycení. Nejčastěji se používá v souvislosti s množstvím kyslíku v krvi. Saturace krve kyslíkem je snížena při hypoxemii, což je stav, se kterým se v pediatrii setkáváme především u novorozenců krátce po porodu nebo u dětí s některými vrozenými srdečními vadami či vrozenou, nebo získanou plicní chorobou. Akutní kritické snížení saturace krve kyslíkem bývá důvodem k zahájení umělé plicní ventilace, protože hrozí poškození organismu, především mozkových buněk při nedostatku kyslíku. V případě hypoxie z důvodu vrozené srdeční vady je řešením anatomická nebo funkční korekce této vady. Snížená saturace kyslíku provází záchvaty dušnosti při astmatu i těžké stavy zápalu plic. Kritický nedostatek kyslíku v krvi vzniká při obstrukci dýchacích cest vdechnutím cizího tělesa.
Sekundární viktimizace, jinak také druhotné zraňování (míněno oběti) je pojem, užívaný zejm. v kriminologii, kriminalistické psychologii, soudnictví, v mediálním prostoru aj. Označuje stav, během něhož se oběť trestného činu stává obětí znovu, neboť o ní a činu opakovaně hovoří orgány činné v trestním řízení, média nebo společnost a oběť tak trpí znovu, tentokráte psychicky. Zásadním problémem při sekundární viktimizaci bývá zveřejňování identity oběti a podrobností o činu, např. u znásilnění, neboť okolí má tendenci část viny za zločin připsat oběti samotné. Neméně důležité je i sociální prostředí oběti, tedy rodina, přátelé, známí, orgány činné v trestním řízení, znalci při vypracování znaleckých posudků aj. Sekundární viktimizaci lze předcházet vhodnou komunikací s obětí trestného činu a podporou při zdravých způsobech vyrovnávání se s traumatickým zážitkem. Sekundární viktimizace je jedním z nejčastějších důvodů, proč oběti vyhledávají poradny pro oběti trestných činů.
V případě dítěte znamená sekundární viktimizace vystavování dítěte nadbytečné psychické zátěži v průběhu vyšetřování. Dítě jako oběť trestného činu se stává ještě obětí vyšetřování. Dítě je nuceno svou výpověď opakovat několikrát, dospělí mohou přenášet zodpovědnost na samotné dítě.
Výraz je odvozen od slova spasticita, což je výrazné napětí svalů ve vnitřních orgánech, zejména v kosterních svalech. Spastická obrna je stav, kdy svaly postižené končetiny jsou zvýšeně napjaté. Je porušena hybnost, končetiny kladou odpor pasivnímu ohýbání. Ke spastické obrně dochází vlivem poškození mozku v důsledku krvácení, hypoxie nebo při poškození míchy. V souvislosti se slovem spastický se ale můžeme setkat také s pojmem spastická bronchitida, kde jde o zánět průdušek provázený zvýšeným svalovým napětím v hladké svalovině průdušek, jež vede ke zúžení jejich průsvitu. Spastická bronchitida je častá u kojenců a batolat se skonem k atopii. Může být ekvivalentem astmatu.
Zaškrcení, uškrcení.
Sugestibilní znamená podléhající působení jiných osob, příliš přístupný vnějším podmanivým vlivům, ovlivnitelný.
Latinský termín pro slovo sebevražedný. Používá se ponejvíce se slovem tendence.
Latinský termín pro slovo sebevražda, tedy pro dobrovolné ukončení vlastního života.
Speciálně pedagogická disciplína zabývající se výchovou, vzděláváním a rozvojem jedince se sluchovým postižením a snahou o jeho plné začlenění (sociální, pracovní) do společnosti. Název je odvozen z latinského slova surdus = hluchý a řeckého paideia = výchova. Surdopedie se stala samostatnou disciplínou teprve roku 1983, kdy se oddělila od logopedie. Vyžaduje multioborovou spolupráci (foniatrie, psychologie, pedagogika, logopedie a ORL). Pro sluchové vady obecně je nejdůležitější včasné rozpoznání a následná včasná korekce vady prostřednictvím kompenzační pomůcky. Jedině tak se dítě může učit řeči.
V těle zodpovídá za energii, motivaci, elán a nadšení. Je také účasten tzv. poplachové fáze vykonávané činnosti. Tato fáze je řízena automaticky, bez zásahu mozkových center a jejím úkolem je připravit naše tělo na boj nebo útěk.
Jde o autozomálně recesivně dědičnou poruchu projevující se zároveň výskytem hluchoty a slepoty. Začíná zúžením zorného pole a noční slepotou. Postupně se během dospívání rozvíjí úplná slepota. Pro člověka s poruchou sluchu i zraku je charakteristické vzájemné ovlivňování a umocňování obou složek postižení. Výsledný handicap přináší mnohem závažnější ztížení podmínek života, než by byl jen pouhý součet obou handicapů dílčích. Kombinace postižení obou hlavních smyslů zabraňuje možnosti kompenzovat jedním ze smyslů výpadek druhého (jak je to běžné u osob pouze se zrakovým nebo pouze se sluchovým postižením). Hluchoslepota proto extrémně komplikuje výchovu, vzdělávání, pracovní uplatnění, ale i rodinný a společenský život postižených.
