Sekundární viktimizace u dětských obětí

Obsah článku

• Formy sekundární viktimizace dětí
• Výskyt a dopady sekundární viktimizace
• Jak může sekundární viktimizaci rozpoznat okolí oběti
• Jak se chránit před sekundární viktimizací?
• Nejlepším lékem je chápající okolí
• Jak předcházet sekundární viktimizaci

Experti definují sekundární viktimizaci jako „špatné reakce anebo chování sociálního okolí a formálních institucí vůči oběti, které ji druhotně poškozují“. Můžeme si je ilustrovat dvěma příklady.

Formy sekundární viktimizace dětí

Sekundární viktimizace může v kontextu dětských obětí nabývat různých forem:

1. Tendence očerňovat dítě a přenášet na něj vinu

U pachatele často hledáme polehčující okolnosti, snažíme se jeho chování pochopit. U oběti tomu tak nebývá. Máme naopak sklon podsouvat oběti údajné riskantní chování či neopatrnost. Hledáme, zda a kde se zachovala špatně.

Proč byla dívka sama na procházce parkem? Proč si oblékla údajně provokující šaty? Proč se zachovala rizikově a šla na schůzku s neznámým mužem z internetu? Tyto necitlivé otázky ilustrují běžnou podobu či formu sekundární viktimizace. Tou je tendence očerňovat oběť a přenášet na ni vinu. K dalším typickým podobám patří také bagatelizace následků (dětská oběť sexuálního zneužití nemá psychické následky, protože si neuvědomuje, co se stalo; nejde o násilí, jde jen o přísnější výchovu).

2. Neprofesionálně vedené výslechy dítěte

Obrázek

Zhruba jedna třetina dětí před výslechem v rámci trestního řízení mívá poruchy spánku, průjem, či teplotu. Ve výzkumech děti uvádějí, že mají z výslechu strach, ale po něm říkají, že to nebylo tak zlé, jak čekaly. Tyto anticipační obavy jsou normální a lze je redukovat včasným poskytnutím relevantních informací a podporou dítěte. S dítětem je třeba o jeho obavách mluvit, srozumitelnou formou mu přiblížit, co ho čeká, dát mu prostor pro dotazy. Příklady toho, na co se děti ptají, jsou různorodé:

„Co se stane, když si nevzpomenu? Když mi nebudou věřit, půjdu do vězení? Jak dlouho se skladuje spis? Mohu si k soudu vzít kamarády? Kde jsou na soudu toalety? Co mají soudci pod pláštěm? Odvedou pachatele rovnou do vězení?“ 

V trestním řízení mají vyslýchající osoby ze zákona povinnost dítě na začátku takzvaně poučit - srozumitelně mu vysvětlit, co se od něj očekává a co se dál bude dít. Anticipační obavy a určitý stres k výslechu patří, neboť nejen dítě prožívá výslech jako náročnou situaci. O sekundární viktimizaci mluvíme až tehdy, když je výslech veden necitlivě a předpojatě, tedy neprofesionálně (například vyslýchající zcela ignoruje potřeby dítěte a jeho situaci). Také opakované výslechy mohou, ale nemusí automaticky vést k sekundární viktimizaci. Opět platí, že záleží na důvodnosti opakovaného výslechu, a především na stylu, jakým je výslech veden. Zejména u malých dětí je třeba s opakovanými výslechy zacházet velmi uvážlivě.

3. Jiné neprofesionální projevy v kontaktu s dítětem

Některé děti dlouho mlčí. Není pro ně snadné nalézt důvěryhodnou osobu a svěřit se. Reakce osoby, které se dítě poprvé svěří, je pro ně klíčová. Děti očekávají, že jim bude naslouchat, že se jim dostane pochopení a důvěry. K nevhodným zraňujícím reakcím patří takzvaná dramatizace. Místo naslouchání a porozumění, vnímá dítě jen zaplavu silných emocí a zbrklé nápady osoby, u které hledalo pomoc. Může to vypadat třeba takto:
 

4. Odnímání důvěry

U dětí má druhotné zraňování často podobu projevů nepodložené nedůvěry. Ke zpochybňování jejich věrohodnosti může dojít ze strany orgánů činných v trestním řízení anebo OSPOD, někdy bohužel i ze strany rodiny. Nedůvěra a odmítání věřit tomu, co dítě líčí, se konkrétně projevuje tím, že osoba dítěti nenaslouchá, přerušuje jeho líčení a klade nápadně nedůvěřivé dotazy. V nejhorším případě může dítě zranit tím, že je přímo nazve lhářem. Obavy z této formy sekundární viktimizace jsou časté zejména u starších dětí a dospívajících a vedou k tomu, že před rodiči či učiteli mlčí.

5. Setkání s pachatelem a délka trestního řízení

Dětské oběti se obávají kontaktu s obviněným či obžalovaným, což potvrdily četné výzkumné studie. Tento faktor sekundární viktimizace však přímo zohledňuje zákon o obětech trestných činů. Oběť anebo osoba jí blízká mají právo požádat o zabránění takovému kontaktu. U dětí jako zvláště zranitelných obětí jsou příslušné orgány povinny vyhovět, jestliže to nevylučuje povaha prováděného úkonu. (viz §17, z. č. 45/2013 Sb.) Jako sekundární viktimizace může působit také dlouhé trestní řízení. Oběť se ve své mysli totiž nemůže odpoutat od zraňující události, dokud není proces ukončen.

6. Ignorování, přehlížení a devalvace oběti

Další formou sekundární viktimizace, typicky ze strany sociálního okolí, je ignorování, přehlížení anebo ponižování dětské oběti. Odborně mluvíme o negativní stigmatizaci oběti. Může se odehrávat v reálném světe i na internetu v prostředí sociálních sítí. Pro děti a dospívající představuje ignorování a negativní stigmatizace velmi zraňující formu sekundární viktimizace, protože ve školním věku a dospívání hrají dobré kontakty s vrstevníky důležitou roli.

Obrázek

Vede k pocitům samoty a vyloučenosti z kolektivu. U dětské oběti může způsobit prudké zhoršení psychických potíží. Dítě si myslí že ztratilo svou hodnotu tím, že se stalo obětí trestného činu. Má pocit, se o ně nikdo nezajímá, že je pro ostatní „nic“.

7. Porušování práva na ochranu soukromí

Původcem sekundární viktimizace mohou být také média, a to zejména tím, jak informují o případu. Za sekundární viktimizaci je považováno nerespektování soukromí oběti, to jest zveřejňování informací o oběti a prožité viktimizaci, jestliže se tak děje bez jejího souhlasu a mimo její kontrolu. Média například publikují informace z trestního spisu či stáhnou fotografie mladistvé oběti z Facebooku nebo jiných sociálních sítí a prezentují je veřejnosti. Mohou se pídit po „pikantnostech“ v jejím dosavadním životě a následně je publikují. Pronikání do soukromí může být přímo invazivní. Známe případ, kdy hrstka novinářů obléhala dům, ve kterém mladistvý zavraždil svoji mladší sestru.  

Výskyt a dopady sekundární viktimizace

Se sekundární viktimizací se nejčastěji setkáváme paradoxně právě u činů, které děti a dospívající nejvíce poškozují a traumatizují. Jde o domácí násilí, sexuální zneužívání v rodině i mimo ni, o (kyber)šikanu ve všech jejích podobách, o krádeže i loupeže mobilů a značkových věcí vůbec a zejména pak o trestné činy na dítěti v prostředí internetu (sexting, grooming, sextorze).

Sekundární viktimizace způsobuje na dětské duši větší či menší emocionální rány. Její dopad nelze přesně změřit, ale vždy škodí. Kumuluje se totiž s přímými dopady činu, lépe řečeno je prohlubuje a zhoršuje. Záleží také na tom, kdo je původcem sekundární viktimizace a jakou má intenzitu. Nejzávažnější dopady mívá sekundární viktimizace ze strany nejbližších. Chybí-li dítěti podpora v rodině anebo u širšího příbuzenstva, mohou být následky dalekosáhlé, jako v následujícím příkladu:

Starší děti a dospívající těžce snáší také sekundární viktimizaci ve skupině vrstevníků. Dětské oběti často říkají, že je špatné reakce okolí v době po činu bolí více než zranění od pachatele. Prožívají pocity osamění, ztráty a zrady, nespravedlnosti a neférového světa. Je však třeba zdůraznit, že na sekundární viktimizaci reaguje každé dítě individuálně. Záleží na jeho resilienci (schopnosti zvládat a ustát stres) a na dostupnosti podpory.

Jak může sekundární viktimizaci rozpoznat okolí oběti

Nejlépe samozřejmě tím, že jsme očitými svědky necitlivého zacházení s dětskou obětí, anebo na ni dítě či mladistvý sám upozorní. Při dovozování sekundární viktimizace z nepřímých signálů a náznaků bychom měli být obezřetní. Sekundární viktimizace totiž nevede k přesně ohraničenému výčtu příznaků. Neexistuje kontrolní seznam symptomů, které bychom jen odškrtávali. Náhlá nespavost, noční můry, stavy úzkosti a deprese či uzavírání se do sebe mohou mít i jiné příčiny.

Obrázek

Zmínili jsme, že každé dítě reaguje individuálně. A tak jsme při rozpoznávání druhotného zraňování odkázáni jen na určitá vodítka. K nim patří především nápadné změny a výkyvy v psychickém rozpoložení a chování dětské oběti v době po činu, které lze označit jako zhoršení oproti dřívějšku a nelze je vysvětlit jinými příčinami. Zdaleka ne každé zhoršení stavu dítěte však musí být podmíněno sekundární viktimizací. Proto je důležité si všímat, zda  změny následují po konkrétních, reálných událostech (informace o případu v médiích, termíny spojené s projednáváním případu). Signálem sekundární viktimizace za strany školního okolí dítěte může být například neochota nebo strach oběti chodit do školy. Máme-li vágní podezření na sekundární viktimizaci, je třeba s dítětem komunikovat a ptát se, co ho trápí.

Jak se chránit před sekundární viktimizací?

Vůči druhotnému zraňování nejsme bezbranní. Základní prostředky ochrany poskytuje zákon o obětech trestných činů (z. č. 45/2013 Sb.). Všechny oběti trestných činů mají dle tohoto zákona právo na ochranu před druhotnou újmou. K jeho zajištění zavádí zákon různá ustanovení, například zabránění kontaktu oběti s osobou, kterou označila za pachatele; právo na doprovod důvěrníkem a další. Důležité je, že děti (tedy osoby do 18 let) jsou ze zákona zvláště zranitelné oběti a těm přísluší další práva. Ilustrativně zmíníme ustanovení k výslechu zvlášť zranitelné oběti. Zákon uvádí toto: Zvlášť zranitelnou oběť je v trestním řízení nutné vyslýchat obzvláště citlivě a s ohledem na konkrétní okolnosti, které ji činí zvlášť zranitelnou. Je-li obětí dítě, výslech v přípravném řízení provádí vždy osoba k tomu vyškolená s výjimkou případů, kdy se jedná o úkon neodkladný a vyškolenou osobu nelze zajistit. Výslech zvlášť zranitelné oběti se provádí tak, aby později nemusel být opakován. (§ 20 z. 45/2013 Sb. o obětech trestných činů)

Nikdo z nás nechodí po světe s lexikonem svých práv v hlavě. Jako laici navíc nemusíme právním formulacím porozumět. Vyjmenovat a objasnit všechna práva dětských obětí, která je chrání před sekundární viktimizací, by vydalo na několik článků. Nicméně zásadní význam pro dětské oběti a jejich blízké má doporučení včas vyhledat specializovaná místa pro pomoc obětem trestných činů. Chceme-li předejít sekundární viktimizaci dětské oběti, potřebujeme totiž znát patřičné právní informace, abychom mohli svá práva uplatnit. Specializovaná místa pomoci (například Locika, Bílý kruh bezpečí, Linka bezpečí) takové informace šité na míru konkrétního případu poskytnou. 

Ideální prevenci před sekundární viktimizaci může dětské oběti zajistit právní zmocněnec. Zmocněnec je v rámci trestního řízení procesním zástupcem poškozeného, vlastně plní funkci „advokáta oběti“. Hlídá, aby nebyla porušena jeho práva oběti a poškozeného, je oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech (například výsleších), může obviněnému i jiným vyslýchaným osobám klást otázky a podobně. Důležité je zdůraznit, že dětské oběti mají právo na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně přímo ze zákona. To mimochodem platí pro všechny zvláště zranitelné oběti, jak je definuje zákon.

Nejlepším lékem je chápající okolí

V ideálním případě funguje okolí pro dětskou oběť jako opora. Jak toho docílit? Především důvěrou k dítěti. Okolí by mělo věřit dítěti či mladistvému, že se vše odehrálo tak, jak spontánně líčí, naslouchat a neodsuzovat. Rodina nenaléhá, netlačí na oběť a respektuje okamžiky, kdy mlčí. Blízkým osobám se tak podaří dát dětské oběti pocit fyzického i emocionálního bezpečí.  Přínosné je, když klíčové osoby zaujmou jasné stanovisko a událost pojmenují jako bezpráví, kterého se dopustil pachatel. Dobře fungující sociální síť kolem oběti pomáhá nejen k psychické rekonvalescenci, ale také k její fyzické ochraně. Je totiž notoricky známo, že pachatelé si často vybírají své oběti z řad osamělých dětí z málo funkčních rodin a bez pevných sociálních vazeb.

Je prokázáno, že dětské oběti s podporující rodinou, která jim věří a stojí za nimi, lépe zvládají stresy spojené s trestním řízením. V takových případech také prokazatelně častěji dochází k uznání viny pachatele a k jeho odsouzení. Naopak oběti bez podpory rodiny působí před policií i soudem málo věrohodně, jejich případy vedou často ke zproštění pachatele. Když selže ochranná funkce rodiny, zvyšuje se i riziko vzniku odložených a dlouhodobých psychických následků.

Jak předcházet sekundární viktimizaci

Příčiny druhotného zraňování obětí jsou různé. Mezi typické patří falešné mýty a předsudky o obětech trestných činů. Mýtus o naivitě obětí například předpokládá, že oběť mohla události předejít, kdyby se chovala dostatečně rozumně a opatrně. Další příčinou bývá nedostatek ověřených (evidence based) poznatků o obětech. O pachatelích víme hodně, o obětech relativně málo. Vědecké zkoumání se totiž dlouho věnovalo pouze pachatelům a věda o obětech (viktimologie) se začíná systematicky rozvíjet až od druhé poloviny 20. století.

Právě viktimologie objevila fenomény druhotného zraňování oběti. Experti mluví přímo o očerňování oběti (blaming the victim). Proč máme tendenci očerňovat oběť? A proč je tato tendence poměrně rozšířená, a to nejen mezi laiky? Podle viktimologie jde o naše vnitřní obranné mechanismy, pomocí nichž si zachováváme iluzi, že „neštěstí chodí po horách a jiných lidech“, ale nám se vyhne.

Obrázek

Je ironií, že očerňování obětí plyne z touhy vidět svět jako spravedlivé místo, kde se člověku děje to, co si zaslouží. Problém s oběťmi spočívá v tom, že jejich osudy otřesou naší iluzí férového a spravedlivého světa. Musíme si připustit, že obětí trestného činu se může stát každý, tedy že zlé věci se dějí i hodným lidem. Jedna z možností, jak si iluzi spravedlivého světa zachovat, spočívá v očernění oběti. Jde o to sám sebe přesvědčit, že si oběť svůj osud zasloužila anebo si ho vykoledovala riskantním chováním. K tomu slouží vnitřní mentální procesy, takzvané atribuce, čili připisování příčin určitému chování či události, které se snažíme pochopit.

Odborně tendenci následně očerňovat oběť trestného činu vysvětlují dvě koncepce. První je takzvaná teorie defenzivní atribuce (defensive attribution theory). V tomto případě přisoudíme oběti neopatrné, riskantní chování. Tato úvaha nám pomáhá zachovat si iluzi kontroly nad svým životem a víru, že viktimizaci se lze vyhnout, tím že se budeme chovat bezpečně. Druhá teorie se nazývá hypotéza spravedlivého světa (the just world hypothesis). Tato hypotéza předpokládá, že lidem se děje v životě to, co si zaslouží. Ve své podstatě jde o víru či iluzi, že zlé věci se dějí jen zlým lidem. V takovém případě leží chyba v problematickém charakteru či osobnosti oběti. Obě zmíněné koncepce popisují obranné mechanismy, fungující jako zeď proti informacím o kriminalitě, jež v nás vyvolávají obavy a strach. Jenže konfrontaci se světem zločinu se nevyhneme tím, že budeme očerňovat oběti. Naopak je znepokojující, že druhotné zraňování v podobě očerňování se nevyhýbá ani dětským obětem.

Pocit křivdy nesmyjete

Druhotné zraňováni se odehrává poté, kdy oběť promluví o tom, co se jí přihodilo. Jeho pachatelé ví, že se jedná o oběť, a přesto se tak k ní nechovají. Problematizují její roli oběti, očerňují ji. Mnohé oběti se uzavřou do sebe, nespolupracují a mlčí. Zjistit pravdu o trestném činu je přitom nejen v zájmu obětí, ale také v zájmu celé společnosti. Proto je třeba věnovat prevenci sekundární viktimizace větší pozornost. To platí zvláště pro dětské oběti, které si mnohdy nesou pocity křivdy a nespravedlnosti po celý život.

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku