Jak předcházet sekundární viktimizaci

Obsah článku

• Zraňujeme, protože toužíme po předvídatelném a bezpečném světě
• Jak lze pochodům sekundární viktimizace předcházet?
• Média mohou pomoci, i uškodit

Právě viktimologie objevila fenomény druhotného zraňování oběti. Experti mluví přímo o očerňování oběti (blaming the victim). Proč máme tendenci očerňovat oběť? A proč je tato tendence poměrně rozšířená, a to nejen mezi laiky? Podle viktimologie jde o naše vnitřní obranné mechanismy, pomocí nichž si zachováváme iluzi, že „neštěstí chodí po horách a jiných lidech“, ale nám se vyhne.

Je ironií, že očerňování obětí plyne z touhy vidět svět jako spravedlivé místo, kde se člověku děje to, co si zaslouží. Problém s oběťmi spočívá v tom, že jejich osudy otřesou naší iluzí férového a spravedlivého světa. Musíme si připustit, že obětí trestného činu se může stát každý, tedy že zlé věci se dějí i hodným lidem. Jedna z možností, jak si iluzi spravedlivého světa zachovat, spočívá v očernění oběti. Jde o to sám sebe přesvědčit, že si oběť svůj osud zasloužila anebo si ho vykoledovala riskantním chováním. K tomu slouží vnitřní mentální procesy, takzvané atribuce, čili připisování příčin určitému chování či události, které se snažíme pochopit.

Zraňujeme, protože toužíme po předvídatelném a bezpečném světě

Obrázek

Odborně tendenci následně očerňovat oběť trestného činu vysvětlují dvě koncepce. První je takzvaná teorie defenzivní atribuce (defensive attribution theory). V tomto případě přisoudíme oběti neopatrné, riskantní chování. Tato úvaha nám pomáhá zachovat si iluzi kontroly nad svým životem a víru, že viktimizaci se lze vyhnout, tím že se budeme chovat bezpečně. Druhá teorie se nazývá hypotéza spravedlivého světa (the just world hypothesis). Tato hypotéza předpokládá, že lidem se děje v životě to, co si zaslouží. Ve své podstatě jde o víru či iluzi, že zlé věci se dějí jen zlým lidem.

V tom případě leží chyba v problematickém charakteru či osobnosti oběti. Obě zmíněné koncepce popisují obranné mechanismy fungující jako zeď proti informacím o kriminalitě, jež v nás vyvolávají obavy a strach. Jenže konfrontaci se světem zločinu se nevyhneme tím, že budeme očerňovat oběti. Naopak je znepokojující, že druhotné zraňování v podobě očerňování se nevyhýbá ani dětským obětem.

Jak lze pochodům sekundární viktimizace předcházet?

Především osvětou korigující naznačené stereotypy a obranné mechanismy. A také osvětou pěstující více pochopení a empatie vůči obětem. Když se lidé naučí vnímat zločin také očima oběti, mají prokazatelně menší sklony k sekundární viktimizaci. To platí pro laiky i profesionály, kteří přicházejí do kontaktu s oběťmi díky své profesi. Ke zmírnění sekundární viktimizace přispívá, když umíme obětem poskytnout účinnou pomoc, a tak zmírnit jejich utrpení. Pomocí obětem vlastně obnovujeme víru ve spravedlivý svět. Opět je prokázáno, že povědomí o možnostech pomoci obětem redukuje projevy druhotného zraňování. Přesněji řečeno, faktická pomoc obětem obnovuje iluzi spravedlivého světa účinněji než jejich očerňování.

Pro policisty, státní zástupce a soudce je předcházení sekundární viktimizaci zákonnou povinností. K jejímu plnění ovšem nestačí jen dobrá vůle.  Zejména kontakt se zvláště zranitelnými oběťmi včetně dětí vyžaduje odbornou průpravu z patřičných kapitol viktimologie. Víme totiž, že právě děti bývají často nejen oběťmi trestného činu, ale také chybějící profesionality. Důvodem je nedostatečné know how, nerozvinuté schopnosti navazování kontaktu a komunikace s dětskými svědky, nejistota při orientačním posuzování jejich věrohodnosti a také odhadu hloubky traumatizace. Tyto mezery vedou buď k nedůvěře a skepsi vůči dětským svědectvím, anebo naopak k neodborným snahám o ochranu dítěte. Obě okolnosti (nedůvěra i neodborná pomoc) brání odhalení pravdy o činu a vedou k druhotnému zraňování.

Obrázek

Studium relevantních poznatků z viktimologie proto představuje hlavní nástroj k efektivní prevenci sekundární viktimizace. Pro specialisty u policie zaměřené na děti a mládež dnes existuje solidní nabídka odpovídajících kurzů. O edukaci státních zástupců a soudců spadajících pod justici pečuje Justiční akademie. O pozitivních trendech svědčí aktivity pod heslem „justice vstřícná dětem“. Je totiž mnoho dětí, které se do kontaktu se soudem dostanou, ať už kvůli rozpadu vztahu rodičů či ve vlastní věci. Soudnictví přátelské k dětem jde ruku v ruce s důrazem na takzvaná participační práva dětí. Tato práva vymezují dětem větší spoluúčast v těch řízeních, kde se o nich rozhoduje. To znamená, že i děti mají právo se k věci vyjádřit. Víme totiž, že zážitky vlastní „účinnosti“ jsou pro psychické zdraví i další vývoj dítěte centrální. Aktivita léčí. Zážitky bezmoci naopak ohrožují duševní vývoj dětí a vedou k depresivitě. Pod participační práva dětí patří také právo být informován o věci a právo na sdělení, jak bylo ve věci rozhodnuto.

Evropská komise zařadila justici vstřícnou k dětem mezi své priority již před více než deseti lety a dlouhodobě usiluje o vstřícný přístup k dětem různými způsoby. Provádí související výzkumy, předkládá různé návrhy (například speciální výslechové místnosti pro děti, výslech vedený vždy stejnou osobou a další) a organizuje certifikovaná školení v rámci EU.

Média mohou pomoci, i uškodit

Média sehrávají ve vztahu k prevenci druhotného zraňování (dětských) obětí dvojí roli. V té pozitivní jim přísluší důležité místo v osvětě, třeba i tím, že burcují pozornost veřejnosti  k případům sekundární viktimizace dětí. Aktuálně odkážeme na takzvaný „lex Anička“. Jde o pracovní název pro soubor legislativních návrhů, mimo jiné i na vzdělávání soudců. Tímto návrhem reagují zákonodárci na některé medializované případy, především pak na kauzu dívky, které se v médiích přezdívalo „Anička“. Dívku téměř dva roky opakovaně znásilňoval otčím, a právě v jejím případě došlo k evidentní sekundární viktimizaci formou jejího očerňování, a to přímo v textu zdůvodňujícím mírný rozsudek pro pachatele. 

Kromě pozitivní role v prevenci sekundární viktimizace však mohou média sehrávat i negativní roli. Často jsou původcem sekundární viktimizace, mohou obětem ubližovat, a to zejména v souvislosti s porušováním práva dětských obětí na ochranu jejich soukromí.

Někdy je nešetrná medializace dětských obětí způsobena neznalostí novinářů či jejich fascinací násilím, které dětská oběť zažila. Jindy jde spíše o cílenou honbu za senzací. I pro sdělovací prostředky však platí zákonná povinnost předcházet druhotnému zraňování dětských obětí. Oběti a jejich rodiny by měly vědět, že samy rozhodují o tom, nakolik chtějí svůj příběh sdílet s veřejností.

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku