Počítačové hry nesou rizika, ale i přínosy. Jak je vyvážit?
Obsah článku
- Proč děti i dospělé hry tolik přitahují
- Kdy je hraní videoher rizikové
- Pět mýtů o videohrách
- Může být hraní videoher pro děti přínosem?
- Jak na zdravou míru hraní
Proč děti i dospělé hry tolik přitahují
Videohry nejsou objev moderní doby – první vznikaly již v šedesátých letech minulého století a velký boom zažily v letech osmdesátých, kdy se vědci poprvé začali zaobírat i jejich možnými riziky. Moderní technologie a přístup k internetu či mobilním telefonům však hraní zpřístupnily širšímu publiku. Za několik desítek let navíc měli herní vývojáři spoustu času vypilovat herní mechanismy tak, aby si přilákali a udrželi co nejvíce hráčů.
A to je jeden z důvodů, proč mladí lidé často hrají. Hry nabízejí jasně vytyčené cíle, rychlou zpětnou vazbu a opakovaný pocit úspěchu. To v mozku aktivuje odměnový systém a vyplavuje dopamin – chemickou látku spojenou s pocitem radosti a motivace. Ještě silněji působí prvek nepředvídatelnosti, kdy hráč nikdy přesně neví, kdy získá odměnu či kýžený vzácný předmět. Tento princip posiluje chuť pokračovat v hraní dál podobně jako u hazardních her. Mobilní hry zase děti mohou hrát téměř kdykoliv a kdekoliv, často také obsahují denní výzvy, sběratelské prvky a odměny za účelem pravidelného hraní.
Multiplayerové hry (hry, ve kterých hraje člověk online s jinými hráči) zároveň fungují jako sociální prostor, kde se navazují vztahy a vytváří komunita. To může být lákavé především pro ty, kteří jsou v „offline životě“ příliš stydliví pro navázání přátelských vztahů. Právě prostředí videoher zde může sloužit jako prostor pro bezpečné seznamování. V neposlední řadě poskytují hry možnost úniku – stát se někým jiným, zkusit si roli hrdiny či tvůrce vlastního světa. Realistická grafika, působivá hudba a celková imerze (pocit, že je hráč součástí virtuálního světa) tento zážitek ještě umocňují. Kombinace prostoru pro socializaci, výzev, odměn i odpočinku tak dělá z her nejen pro děti velmi atraktivní způsob, jak trávit volný čas.
Kdy je hraní videoher rizikové
Hraní her je ve většině případů bezproblémové. Kdy je ale třeba být na pozoru? Když je ohrožený a narušený každodenní život a čas u počítače slouží jako jediný způsob zvládání stresu. Pokud se z hraní stane hlavní náplň dne a dítě nemá alternativy k tomu, jak trávit svůj volný čas, může to ovlivňovat jeho vztahy, fungování ve škole či jeho celkové emoční naladění. Už zmíněné mechanismy her cílí na to, aby u nich hráč trávil co nejvíce času – což je často jedním z rizikových faktorů rozvinutí závislosti na hraní videoher. Světová zdravotnická organizace definuje tzv. herní poruchu jako stav, kdy dochází k těmto skutečnostem:
- Ztráta kontroly nad hraním
- Upřednostňování hraní před jinými aktivitami a zájmy
- Pokračování v hraní i přes negativní důsledky
Aby bylo možné mluvit o poruše, musí být splněna všechna výše uvedená kritéria, tyto potíže musí přetrvávat alespoň dvanáct měsíců a významně narušovat fungování v rodině, škole či sociálním životě. Se závislostí se poté pojí spousta negativních dopadů – zvýšené riziko depresí a úzkostí, vyšší osamělost či vyšší riziko sebevražedného chování. Riziko závislosti však podle průzkumů není v Česku tak závratné, jak se může z mediální paniky zdát.
Dle dat z projektu Czech Gamers, který před dvěma lety proběhl v Česku pod vedením Institutu pro psychologický výzkum (INPSY) na Masarykově univerzitě, spadalo pouze 2,5 % hráčů do kategorie potencionálně rizikového hraní. Navíc u těch, kteří vyplnili i další vlnu sběru po devíti měsících, to již bylo pouhých 0,5 %.
Závislost na hraní videoher je však posledním stupněm v závažnosti potíží. U hráčů se může často objevit problematické hraní, které se nedá klasifikovat jako závislost, ale také se pojí s obtížemi a omezeními v každodenním životě hráčů a ovlivňuje psychickou, sociální i finanční sféru života hráčů.
V psychické rovině se často objevuje zvýšená podrážděnost, pocity prázdnoty či oslabená schopnost zvládat stres. Protože se při problematickém hraní zvyšuje odolnost mozku vůči dopaminu, tedy látce zodpovědné za pocity potěšení, běžné aktivity pak hráčům mohou připadat méně atraktivní. To vede k tomu, že pokud nemohou hrát, mívají pocit nudy a neuspokojení, který si nezvládnou nahradit jinými činnostmi. Ve škole a v sociálním prostředí se tyto potíže mohou projevit sníženou výkonností, horší koncentrací, neplněním školních povinností, častějšími konflikty v rodině či postupnou sociální izolací.
Po zdravotní stránce se mohou dostavit problémy se spánkem, únava, bolesti hlavy nebo zhoršení zraku, ale i narušení pravidelného denního rytmu a zanedbávání základních potřeb jako osobní hygieny či stravování. Nezdravé stravovací návyky se pak promítají do vyššího rizika obezity nebo naopak vyhublosti. V některých případech může dojít i k rozvinutí poruch příjmu potravy. Problém může být i v nedostatku pohybu, což může u dětí vést ke zhoršené motorice. Existuje také vyšší riziko kardiovaskulárních onemocnění a vyššího krevního tlaku v pozdějším věku. Finanční rizika pak spočívají v nekontrolovaném utrácení za herní obsah či oslabení vnímání hodnoty peněz.
- Videohry zvyšují u dětí tendenci k násilnému chování
Experti se na tomto tématu zatím nejsou schopní shodnout, výsledky meta-studií však naznačují, že násilí ve videohrách může mírně ovlivňovat úroveň agrese (ne tendence k násilnému chování!) u dětí. Například socioekonomický status, specifické osobnostní charakteristiky či vystavení násilí v rodině hrají významně větší roli.
- Videohry hrají jen samotářští podivíni
Jedno z nejčastějších stigmat, se kterým se hráči potýkají. Videohry mohou velmi často sloužit jako efektivní nástroj k vybudování nových přátelství a fungovat jako ochranný faktor proti osamělosti.
- Hraní videoher je jen zabitý čas
Řada výzkumů ukazuje, že hraní může rozvíjet pozornost, paměť, prostorové vnímání či schopnost řešení problémů. Navíc pro mnoho dětí a dospívajících představují hry důležitý způsob socializace a spolupráce s vrstevníky.
- Videohry hrají jen chlapci
Přibližně polovinu hráčů tvoří ženy a dívky, i když často volí jiné žánry než chlapci. Herní kultura je proto mnohem rozmanitější, než by se podle stereotypů mohlo zdát.
- Hraní videoher je jen pro děti
Průměrný věk hráčů se pohybuje kolem třiceti let a hry dnes hrají lidé napříč generacemi – od dětí po seniory. Herní průmysl se proto zaměřuje na širokou škálu žánrů a témat, které oslovují různorodé skupiny hráčů.
Může být hraní videoher pro děti přínosem?
Celkově by se mohlo zdát, že videohry dětem škodí a nepřinášejí nic pozitivního. Ve skutečnosti však nabízí i řadu příležitostí a mohou se stát cenným nástrojem pro jejich rozvoj.
Jednou z výhod videoher je sociální propojení s jinými hráči. Studie naznačují, že pokud spolu hrají kooperativně, rozvíjí se tím jejich prosociální chování (jakékoli dobrovolné jednání zaměřené na prospěch druhého člověka nebo skupiny). Kooperativní hry mohou hráče učit spolupracovat, sdílet, tvořit a posilovat vztahy i mimo herní prostředí. Online hry mohou fungovat také jako prostor pro budování identity, učí týmové komunikaci a získávání pocitu sounáležitosti. Pro děti a dospívající, kteří mohou být v běžném životě sociálně znevýhodnění nebo introvertnější, představují hry příležitost bezpečně navazovat kontakty a učit se spolupráci. Díky hrám lze tak nejen navazovat nová přátelství, ale také rozvíjet sociální dovednosti, které se uplatní i v každodenním „offline“ životě.
Kromě sociálních kompetencí mohou videohry pomáhat posilovat kognitivní dovednosti u dětí – například zlepšení pozornosti či rychlejší zpracování informací a rozhodování. Tyto aspekty zlepšují především akční hry či FPS (first-person shooters), ve kterých jsou k úspěchu potřeba rychlé reakce a distribuce pozornosti na více podnětů. Hráči se zároveň učí lepšímu řešení problémů pomocí plnění různých komplexních cílů a misí. To jim může v budoucnu pomoci například při plnění instrukcí či v rozhodování v náročných situacích. Kromě zmíněných dovedností mohou hry zlepšovat i vizuálně-prostorovou představivost a fantazii. Fakt, že se hráči většinou pohybují ve 3D prostředí, sledují pohybující se objekty či manipulují s různými objekty v prostoru, pomáhá rozvinout právě klíčové schopnosti prostorového vnímání a představivosti. Tyto schopnosti mohou mít přesah i do jiných situací – velmi ceněné jsou například v technických oborech, dětem mohou pomoci vynikat v geometrii či rozvíjet jejich kreativní potenciál při tvoření.
Díky kombinaci interaktivity, zpětné vazby a postupného navyšování obtížnosti se hry dají využít jako efektivní vzdělávací nástroje a lze je také zakomponovat do dětské diagnostiky. Příkladem může být společnost Invenio, založená v rámci Institutu pro psychologický výzkum, která pomocí her pomáhá vytipovat žáky s mimořádným nadáním. A v neposlední řadě – videohry patří mezi nejunikátnější a nejkomplexnější formy současných médií. Spojují poutavé vizuální zpracování a silné příběhy s často impozantním kvalitním hudebním doprovodem. To v kombinaci s velkou interaktivitou a možností aktivně zasahovat do virtuálního světa poskytuje jednu z nejintenzivnějších forem konzumace obsahu. Videohry tedy nemusíme nutně vnímat jako nástroj, díky kterému se cítíme lépe nebo hůře, ale také jako kulturní a volnočasové obohacení propojující několik úrovní prožitku.
Jak na zdravou míru hraní
Role rodičů a pedagogů je ve formování zdravých návyků hraní videoher klíčová. Děti často nemají dostatečně rozvinuté schopnosti seberegulace, proto je velmi důležité, aby si rodič všímal varovných signálů potencionálně problematického hraní videoher a mohl pomoci s regulací času stráveného u hraní. Velmi důležitý je aspekt edukace (toto platí zejména u pedagogů) – mluvit s dítětem o tom, jaká rizika přináší příliš mnoho času u hraní a jak to může vypadat, když nastanou problémy. Vhodná je také podpora zvládacích strategií – například co dělat, když je ve škole moc stresu a dítě je z ní přehlceno. Rodič může s dítětem pracovat na vzájemné komunikaci, učit ho jednoduchým technikám relaxace, podporovat pravidelný pohyb nebo mu pomoct hledat zdravé způsoby odpočinku, které nebudou spočívat jen v sezení u obrazovky. Efektivní bývá především jít příkladem. Rodič by neměl jen úkolovat děti, ale sám se chovat tak, jak to chce po nich. Dalším důležitým aspektem je projevení zájmu o hraní dítěte – rodiče by měli s dětmi o hrách mluvit, ptát se, co je na nich baví, jak se u nich cítí a snažit se porozumět tomu, proč jsou pro dítě důležité. Prospěšné může být i zahrát si s dítětem jeho oblíbenou hru. Rodič tak stráví čas se svým dítětem a může mu to pomoci pochopit, proč jsou pro něj hry tak zábavné a důležité. Rodiče mohou pomoci i organizovat volný čas dítěte – zjistit například informace o kroužcích v místě bydliště a probrat s dítětem, které by ho zajímaly. Důležité je i nastavení hranic, pravidel a limitů. Zásadní je, aby konverzace probíhala oboustranně a nejednalo se pouze o autoritativní vymezení ze strany rodiče. Celkově jde o hledání rovnováhy mezi hraním a ostatními oblastmi života. Ta posiluje zdravý vztah k digitálním hrám.
Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.
Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!
Odebírat newsletter Sledovat na Facebooku
