Děti v digitální džungli potřebují ochranu a průvodce

• Velký třesk: Vytvořili jsme technologii, která nás přerostla
• Lamentování a rezignace jsou k ničemu
• Zákony digitální džungle
• Kurikulum pro digitální věk
• Digitální džungle prorůstá společností, musíme pečovat i o ni

Měli bychom si přiznat jednu důležitou skutečnost: technologický pokrok zrychlil natolik, že mu sociální adaptace nestačí. Ještě ve 20. století měla technologicky vyspělá společnost relativně hodně času seznámit se s novou technologií (třeba s televizí) a nějak ji integrovat do svého života. Nejprve byla černobílá, každý den vysílala pouze krátce. Teprve postupně, pomalu, měnila mediální prostředí a lidské návyky. Trvalo dekády, než se z ní stalo těžiště přenosu informací a zábavy. Zároveň byla pořád více méně stacionární, byla závislá na terestrálním signálu, na náročně připravovaném programu, na práci mnoha lidí. Trvalo půl století, než mohl americký kulturní a mediální kritik Neil Postman konstatovat, že se kvůli televizi “ubavíme k smrti”.

Neil Postman zemřel v roce 2003, na počátku internetového věku. Co by asi řekl o internetu, který společnost převálcoval a proměnil během dvaceti let do podoby, se kterou si v mnoha ohledech nevíme rady?

Velký třesk: Vytvořili jsme technologii, která nás přerostla

Internet je něco jako technologický velký třesk. Nejenže se během dvaceti let rozvinul z původní podoby decentralizovaných jednotek do podoby velkých digitálně-feudálních říší. Kromě ohromně rychlé komunikace a nepochybně snadného sdílení informací přinesl celou spoustu negativních externalit (druhotné dopady lidské činnosti, například když při průmyslové výrobě dochází k produkci toxických látek), které zřejmě zpočátku nikdo nezamýšlel, ale které v současnosti efektivně paralyzují euroatlantickou civilizaci. Mezi tyto negativní externality patří:

1. Závislost na produkci dopaminu z ocenění (lajky, srdíčka) a interakci na sociálních sítích.
2. FOMO, čili “fear of missing out.
   Jde o pocit, že nám něco důležitého uteče, pokud nebudeme on-line.
3. Zneužívání, kyberšikana a zesilování sebedestruktivního chování.
4. Ovlivňování mezilidských vztahů.
   Pohodlnost a nezávaznost vztahů v digitálním prostoru ovlivňuje jejich fyzické prožívání.
5. Vytváření nereálných vzorů a očekávání.
   Vykonstruované a vyumělkované obsahy staví společnost, nejen mladé lidi, do situace marné snahy o naplnění představ o vlastním úspěchu.
6. Servírování možných obětí zneužití digitálním predátorům (například lidem vyhledávajícím dětský obsah kvůli možnému sexuálnímu zneužití).
7. Vytváření takzvaných echo chambers, komor ozvěn, tedy prostředí, které nás obklopuje pouze informačními obsahy utvrzujícími nás v našich postojích.
8. Polarizace společnosti. Manipulace, nenávist a agresivita v digitálním prostoru vedou k odcizování.
9. Agresivita a její normalizace.
   Nejde jen o brutální obsahy jednoduše dostupné v digitálním prostředí. Jde i o to, že bez fyzické přítomnosti jiných lidí se mnoho z nás chová v komunikaci agresivně, vulgárně a nenávistně.
10. Prohlubování individualismu.
    Digitální prostor dokáže díky algoritmům zobrazovat svět takový, jaký ho chceme mít bez ohledu na ostatní.
11. Přetlak špatných zpráv.
    Obrovská konkurence producentů informací vede k útoku na lidské emoce, z nichž nejsilnější je strach, znepokojení a zhnusení.
12. Krize médií.
    Informace “zadarmo” (bez ohledu na jejich kvalitu) činí seriózní mediální business neudržitelným.
13. Dominance informačního chaosu.
    Obrovský přetlak informací a nutná povrchnost jejich vnímání vedou k dezorientaci ve zdrojích. 
14. Deformace hodnot.
    V digitálním prostředí dochází k silné manipulaci hodnotových postojů, k jejich relativizaci a k normalizaci zejména antidemokratických nálad a posilování demokracii nepřátelských tendencí.
15. “Dumbing down”, čili doslova zblbnutí.
    Sociální sítě preferují masově oblíbený obsah, který směřuje k průměru, bizarnosti, emocionálnosti, pudovosti. Tento dekultivační trend zahlcuje společnost a vytváří běžný způsob chování v přístupu k zábavě, trávení volného času, ke společným tématům.
16. Monopolizace digitálních nástrojů.
    Celá komunikace na internetu je v současnosti významně koncentrovaná a ovlivňovaná několika málo společnostmi a jejich vlastníky. 

Obrázek

Nejde o úplný výčet, nepochybně bychom přišli na další nežádoucí dopady života v kombinované, digitálně-fyzické realitě. I tak je to výčet znepokojivě obsáhlý. Nadto se netýká nějakých okrajových aspektů lidského života, ale hluboce zasahuje prožívání našich individuálních životů i společenského vývoje. Bez nadsázky jde o vlivy, které zcela proměňují způsob lidského života, aniž by nám historie poskytovala návod k řešení. Kromě toho, že sami dospělí bojují – často zcela neúspěšně – s adaptací na nové podmínky, dochází k druhotnému nežádoucímu dopadu: změna podmínek života nutně vyžaduje změnu způsobu výchovy a vzdělávání. Pokud chceme děti a dospívající připravovat na budoucnost, pak je třeba umět rozpoznat přítomnost v jejích důležitých, určujících rysech. Pokud nejsme jako dospělí schopni pochopit, v čem se situace života technologicky vysoce rozvinutých demokratických společností změnila, pak nebudeme schopni připravovat následující generace na to, co je čeká. Místo toho budeme stále dokola opakovat tutéž chybu: vnucovat dětem a dospívajícím představu o světě, který nenávratně zmizel.

Lamentování a rezignace jsou k ničemu

Stále mě překvapuje, že se, jako společnost, nejsme schopni vyrovnat s několika zásadními předpoklady, což omezuje naši schopnost věnovat potřebné zdroje, zejména mentální, k tomu, abychom se na nové podmínky adaptovali. Základní předpoklady jsou následující:

1. Podmínky současného světa, tedy i podmínky prožívání dětství a dospívání, se radikálně proměnily.
2. Základními příčinami změn jsou prudký technologický rozvoj, díky kterému se otevřela zcela nová, digitální dimenze života, a prudký nárůst dostupných zdrojů, hmotných i nehmotných.
3. Změny jsou tak zásadní, že způsobují zjevný posun v kulturní evoluci lidské civilizace, zejména v oblastech, kde je koncentrace příčinných faktorů nejvyšší (euroatlantický prostor).
4. Významná část adaptace společnosti závisí na přizpůsobení výchovných, vzdělávacích a seberozvojových konceptů a modelů nové realitě. Jednoduše řečeno, pouze tehdy, kdy odrážejí stav světa a z něj vyplývající potřeby, mohou být funkční.
5. Snažit se pouze reprodukovat modely výchovy, vzdělávání a seberozvoje, které nerespektují podmínky života v přítomnosti a pravděpodobný vývoj v budoucnosti, nepřináší smysluplné řešení. Tento přístup navíc zvyšuje riziko nedůvěry, že veřejný vzdělávací systém dokáže plnit svou roli.
6. Na základě výchovy, vzdělávání a seberozvoje, které neodpovídají potřebám současnosti a budoucnosti, dochází ve zvýšené míře k neschopnosti žít spokojený život, ke zvyšujícímu se mezigeneračnímu i intergeneračnímu neporozumění a k ohrožování řádu světa demokratických, lidská práva respektujících společností.

Obrázek

Stav neochoty přijmout základní předpoklady pro rozvoj výchovy, vzdělávání a seberozvoje, není univerzální. Z vyšší ochoty přistoupit na tyto předpoklady pramení také větší ochota k potřebné akci. Všechny bohaté technologicky rozvinuté  společnosti Evropy a Severní Ameriky více či méně zápolí s potřebou adaptace na nové podmínky. V řadě případů jim to ale jde významně lépe než té české. Skvělým příkladem je finské školství, které se vyrovnalo s urgentní potřebou zvyšovat informační gramotnost dětí a mládeže tak, že práci se zdroji a kritický odstup k hodnocení přijímaných informací učinilo součástí jazykové výuky. Žádný nový předmět – prostě práce s informacemi a zdroji ve výuce jazyků. Jednoduché a funkční.

Podobný přístup bychom si měli osvojit i my. Někdy tomu snad brání naše posttotalitní, provinční mentalita. Směsice méněcennosti, nedůvěry, pasivity a retrotopie (mýtické idealizace minulosti). Prakticky se tyto postoje projevují v:

1. Nepřipravenosti na změny.
2. Strachu z toho “udělat chybu”.
3. Přesvědčení, že co přichází shora (z ciziny) je apriori špatně.
4. Očekávání, že pokud někdo chce změnu, musí přijít s podrobným plánem provedení a udělat to za nás.
5. Přesvědčení, že všechno víme nejlépe (a věděli jsme to už před třiceti lety).

Obrázek

Tento sebeklam neplatí pochopitelně obecně, nicméně se domnívám, že stále paralyzuje velkou část společnosti. A nevyhýbá se přirozeně ani vzdělávání. Jakkoliv můžeme soudit, že nejde o zlý záměr, přeci jen jde zároveň o svého druhu pokrytectví a zbavování se odpovědnosti za to, jaký svět jsme vytvořili a do jakého světa jsme děti přivedli. Protože to je jednoznačně naše odpovědnost. Děti si nevybraly, do jakého světa chtějí přijít, ale v naší moci je ovlivnit, jak tento svět vypadá (a může vypadat). Je vysoce alibistické (i hloupé) tvrdit, že svět i děti nejsou, co bývali.

Zákony digitální džungle

Ocitli jsme se v digitální džungli, jejíž rizika jsme si popsali výše. Žít v ní musíme, nemáme na výběr. Důležité je nezavírat oči, naopak, vidět její příležitosti i rizika, umět z nich těžit a vyhýbat se predátorům. 

Nejde to samo od sebe – je třeba se učit a to není snadné. Nikoli získat pouhou znalost zásad používání digitálních nástrojů. Jde o komplexní souhrn znalostí, dovedností, orientace, prevence, proaktivity a předvídavosti. Nejde o strohé rozhodnutí, zda a jak používat telefony ve školách. Jde o to přijmout a pochopit, že svět urychlený digitálními technologiemi staví člověka do nové role; do role digitálního “sběrače a lovce” v neustále se proměňujícím prostředí. Pochopit to můžeme prostřednictvím Nicholase N. Taleba a jeho konceptu antifragility, dovednosti těžit ze změn. Shoshany Zuboff píšící o fungování digitálního kapitalismu, který z běžných lidí dělá datové nevolníky. Slovy Timothy Snydera je také potřeba přijmout skutečnost, že v digitální džungli mohou jednoduše vznikat podmínky pro vznik nových tyranií. Na tom bychom měli stavět nové kurikulum, které potřebujeme ve školách.

Kurikulum pro digitální věk

Zde je možný návrh školního kurikula pro digitální věk:

1. Sebepoznání, identita a duševní rovnováha:
   Schopnost chápat sebe sama, vystavět vlastní, pevnou identitu a naplňovat ji s ohledem na vlastní přednosti, ale i s ohledem na naše role v demokratické společnosti.

Otázka: Co děláme pro naše děti, ale i sami pro sebe, abychom toho společně dosáhli?

2. Vztahy a spolubytí – win-win partnerství jako princip:
   Naše životy sestávají zejména ze vztahů s ostatními lidmi. Spokojenost v těchto vztazích určuje spokojenost našich životů. Umění partnerství je uměním dosahovat stavu, kdy u všech zúčastněných stran převládá spokojenost.

Otázka: Žijeme spokojeně v osobních, mezigeneračních a profesních vztazích? Pokud ne, co nám chybí k tomu, aby to tak bylo? Co pro to můžeme udělat? Co se můžeme naučit?

3. Iniciativa a odvaha, podnikavost, explorace a antifragilita jako způsob přizpůsobení se podmínkám života v digitální džungli:
   Rychlost změn a jejich trvalá přítomnost v našich životech ukazuje, že se je musíme učit pochopit a předvídat. Těžit z nich. Nejen ve prospěch nás samotných a našeho nejbližšího okolí, ale také ve prospěch společnosti. O deset procent více aktivních a podnikavých lidí, kteří mají na srdci více než jen zisk, může změnit společnost k lepšímu.

Otázka: Jsme schopní vynaložit dostatečné úsilí a podstoupit přiměřené riziko, abychom realizovali své nápady? Mají takové nápady přidanou hodnotu přesahující osobní zisk? A vedeme k podobnému jednání děti? 

4. Růstové myšlení, učení se z chyb a hodnotově orientovaná skepse:

Změny přicházejí v rychlém sledu a přinášejí složité dopady na naše životy. Ještě nedávno jsme řešili Wikipedii a Google, dnes se nám před očima prudce vyvíjí modely „umělé inteligence“. Velká část našich návyků pod náporem změn zastarává: za poznáním nechodíme do knihovny, vztahy se neodehrávají pouze na fyzických místech Pokud chceme efektivně vytvářet informace, musíme k tomu umět používat vhodné nástroje. Pokud chceme pochopit současný svět, musíme se orientovat ve zdrojích. Pokud chceme pochopit sociální sítě, musíme vědět, že se nás snaží využít (zneužít). K efektivnímu poznání vede ochota experimentovat, dělat chyby, učit se z nich a osvojovat si růstové myšlení (growth mindset). S vědomím, že hodnoty vtělené do demokratické ústavy je nutné respektovat a pečovat o jejich platnost.

Otázka: Jsme schopni připustit si, že na některé výzvy neznáme okamžitou odpověď? Jsme ochotni dělat chyby? Jsme si vědomi, že určité hodnoty jsou při hledání nových řešení “svaté”? A vedeme k tomu děti?

5. Odolnost vůči nadbytku i nedostatku:

Evolučně jsme zvyklí vytvářet si rezervy. Naši rodiče a prarodiče dobře znají situace nedostatku a toto nastavení máme ještě i my, kteří jsme zažili socialismus. Současnost je ale dobou materiálního nadbytku pro většinu a digitálního nadbytku pro všechny. Je to zbrusu nová zkušenost, na kterou lidstvo nezná odpověď. Nejviditelnějšími příznaky je masový nárůst obezity, zahlcenost odpadem, fast fashion nebo hodiny strávené bezcílným sledováním videí na TikToku či Instagramu. 

Vůči nadbytku je třeba umět vytvářet podobnou odolnost, jako vůči nedostatku. Potřeba je zejména vůle odepřít si zbytečnosti, což v podmínkách digitální persvaze (emocionální přesvědčování) a celkově vysokého standardu života není jednoduché. Je to ale zcela v rukou každého svéprávného člověka.

Otázka: Děti se řídí zejména vzory. Jsme takovými vzory? Umíme hledat optimum v přesyceném prostředí?

6. Řád v jeho svobodném a svobodomyslném pojetí:

Nemálo lidí žije v důsledku různých příčin ve stavu nespokojenosti. Není to pravidlem, ale dlouhodobá nespokojenost se následně často přenáší i do vztahu ke světu. A do tohoto vztahu velmi významně promlouvá informační džungle, respektive její predátoři. Algoritmy sociálních sítí perfektně odhalí, pokud se někdo cítí nespokojený. Takový člověk většinou hledá nějaké vysvětlení pro to, proč zrovna jemu svět křivdí. A právě na něj systematicky cílí dezinformační průmysl, dokáže jeho rozpoložení zneužít a obrátit proti systému. Právě lidé, kteří cítí nespokojenost, jsou následně ochotni připisovat příčinu demokratickému systému a požadují jeho nahrazení. Že to jejich situaci nijak nezlepší, právě naopak, si nepřipouští.

Otázka: Uvědomujeme si dostatečně křehkost demokratického řádu? Chápou i naše děti, na čem je postavený a co je třeba pro jeho zachování udělat?

7. Rozhodování a rozhodovací paralýza:

Digitální džungle vytváří neustálý tlak na naše rozhodování. Přemíra možností a snaha korporací zpeněžit naši přítomnost v digitálním světě (děti nevyjímaje) vytváří prostředí, v němž se neustále musíme rozhodovat, co přijmout, a co odmítnout. Před děti takovou volbu často klade prostředí her, jejichž principem je zisk: virtuální měny, různých odměn nebo “životů”). Pokud jsme ale zahlceni možnostmi, upadáme do takzvané rozhodovací paralýzy. Nejen, že se neumíme rozhodnout, co chceme, ale ztrácíme také orientaci v tom, co je pro nás důležité. Právě to je třeba děti a mladé lidi učit, aby uměli v digitální džungli žít.

Otázka: Trávíte dlouhé hodiny výběrem nepodstatných věcí? Nebo ukazujete dětem, že je ztrátou drahocenného času zabývat se nekonečným přívalem laciných lákadel? Umíte tato lákadla nahradit jinými hodnotami?

8. Soustředění je předpoklad cílevědomosti, důslednosti a uspokojení z dokončeného díla:

Průměrná délka videí na TikToku je zhruba osm vteřin. Takzvaný attention span, tedy délka pozornosti, se stal jedním z nejdůležitějších faktorů při hodnocení efektivity digitálního obsahu. V digitálním světě panuje obrovská konkurence. O naši pozornost usiluje nespočet obsahů. Zachytit a udržet pozornost se stalo alfou a omegou úspěchu, který je – jak jinak – poháněn zejména ekonomicky (pozornost znamená potenciál k prodeji). V okamžiku poklesu atraktivity lidé – a zejména děti – okamžitě hledají něco nového. To prokazatelně vede ke ztrátě soustředění, ale i k rozpadu “dlouhých příběhů” do útržků a fragmentů z často plochých obsahů (většinou videí). Ztráta schopnosti soustředit se přitom znamená neschopnost dosahovat v budoucnu výsledků, k nimž je třeba důslednost a překonání “nedostatku atraktivity”.

Otázka: Jsme pro děti vzorem pozornosti a zdravých návyků? Ukazujeme jim, že soustředění, odhodlání a důslednost vedou k satisfakci? Umíme nabídnout aktivity, které to ukazují?

9. Pohyb a dovednost posoudit vlastní zdraví je nejohroženější přirozenost lidské biologické existence:

V drtivé většině ohledů se standard našeho života posunul do nadbytku: jídlo, teplo, střecha nad hlavou i další sekundární potřeby. Co se ale prudce změnilo je, že pro jejich zajištění nepotřebujeme pohyb. Z technologicky rozvinuté civilizace se stala sedavá společnost, což má drastické dopady na fyzické a psychické zdraví. Umět se vyhnout pastem, které vytvářejí nezdravé návyky a vrátit do našeho života pohyb je existenční nutnost.

Otázka: Vidí děti, že se pravidelně hýbeme, že jen nesedíme? Hýbeme se s nimi? 

10. Digitální dospělost a bezpečný lov i sběr v digitální džungli jsou více než dovednost ve využívání jejích nástrojů (sociální sítě, AI):

Digitální džungle může být vysoce prospěšná, pokud se v ní umíme pohybovat. Pokud víme, v čem spočívají její rizika a kde hledat, co je užitečné. Nejde zdaleka jen o používání nástrojů, které se ostatně mění a jejichž používání se musíme neustále učit. Mnohem více jde o nastavení vlastního postoje k digitálnímu světu ve smyslu nepodléhání relativně jednoduchým závislostem (sociální sítě, hry, pasivní sledování plochého obsahu). V digitální džungli musíme také pobývat rozumnou dobu. Digitální dospělost znamená, že máme kontrolu nad digitální džunglí, ne ona nad námi.

Otázka: Jsme jako dospělí dospělí i digitálně? A vidí to naše děti?

Když digitální džungle prorůstá společností, musíme pečovat i o ni

Digitálně dospělý člověk si uvědomuje, jakým způsobem digitální svět ovlivňuje společnost, ve které žije. Podílí se na aktivitách, které upevňují její soudržnost a oslabují negativní dopady propojení s digitálním světem. Často to znamená, že z něj musí vykročit. Ukazuje se, že značný vliv na naši spokojenost má míra společenské důvěry. Jak ji zvyšovat? Nezištnou pomocí druhým, všímavostí ke svému okolí a vytvářením funkčních komunit. Takové je všednodenní hrdinství. Naše děti by měly vidět, že se snažíme pomáhat i tehdy, pokud za to nic bezprostředně nezískáme, protože z takové občanské společnosti vyrůstá silná demokracie. A život v demokracii našim dětem z celého srdce přeji.

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku