Zdravý sourozenecký vztah

Obsah článku

• Co ovlivňuje dynamiku sourozeneckého vztahu?
• Ovlivňuje vztahy pořadí narození?
• Sourozenecký vztah je jako tanec – vyžaduje blízkost i odstup
• Sourozenecký vztah jako ostrov bezpečí a vzájemné důvěry

Mějme na paměti, že sourozenecký vztah se vyvíjí v čase a jeho průběh je dynamický v souladu s vývojem zapojených jedinců. S dynamikou vývoje sourozenců se mění kvalita vztahů sourozeneckých i vztahů v rodinném systému.

Co ovlivňuje dynamiku sourozeneckého vztahu?

Obrázek

Základní aspekty ovlivňující sourozenecký vztah je pohlaví dětí a jejich osobnostní temperament. Děti stejného pohlaví mohou mít více společných zájmů, her i stejnou preferenci pohádek.

Do vztahu mezi sourozenci zasahuje také jejich věkový rozdíl. Nabízí se myšlenka, že čím menší, tím více si sourozenci mohou rozumět, být parťáci ve hře i v řešení životních zkoušek. Malý věkový rozdíl může ale také podporovat rivalitu a nepřiměřenou soutěživost, například když se jednomu sourozenci daří v něčem lépe než druhému. Rodiče mohou soutěživost mírnit vhodnou intervencí, budovat trpělivost s danou činností u méně šikovného dítěte a dopřávat mu chvíle úspěchu.

Pokud věkový odstup mezi sourozenci přesahuje osm let, nabízí se otázka, zda jedinci nevyrůstají téměř odděleně, jako dva jedináčci. Možné je také, že si starší sourozenec vybuduje k mladšímu spíše pečující až ochranitelský vztah.

Mezi další aspekty ovlivňující sourozenecký vztah můžeme zařadit významné životní události v rodině jako například stěhování, rozvod, nemoc, úmrtí a další. Mohou mezi sourozenci vytvořit napětí, nebo je ve vztahu sblížit. Jak sourozenecký vztah zvládne tuto událost záleží také na tom, v jakém vývojovém období ji děti zažívají.

Vliv má i společenské soužití: širší rodina, tradice, přátelé, kultura, hodnoty a další.

Největší roli hraje ovšem rodič a jeho citlivost ke změnám potřeb dětí, ale i k sobě samému.

Ovlivňuje vztahy pořadí narození?

Počátkem dvacátého století se hlavní představitel individuální psychologie Alfred Adler (Přehled teorií osobností) zabýval dynamikou sourozeneckých vztahů v souvislosti s pořadím narození a jejich vlivem na formování osobnosti dítěte.

Obrázek

Prvorozené popisuje jako jedince, kteří přirozeně přebírají odpovědnost za mladšího sourozence. Často se orientují na pravidla a dohlíží na jejich dodržování, někdy až s tendencí k dominanci a perfekcionalismu. Starší sourozenec je mnohdy pro mladšího sourozence vzorem a do jisté míry může ovlivnit i jeho sebepojetí. Přirozená rivalita jej vede ke zlepšování dovedností a zároveň k nácviku, jak unést prohru. Myšlenku Alfreda Adlera rozvíjel další psycholog Frank J. Sulloway, který pořadí sourozenců obohatil o teorii, že prvorození jedinci bývají konzervativnější a mívají větší tendence k identifikaci s autoritou.

Druhorození podle Adlera přirozeně přijímají funkci vyrovnávat a zachovávat harmonické klima rodinného systému i za cenu svých neuspokojených potřeb. Nicméně druhorozené pořadí vede jedince k tendenci prvorozeného sourozence dohnat. V běžném životě to může znamenat rivalitu, soutěživost a viditelnou potřebu se prosadit a zviditelnit. Eckstein naopak popisuje prostřední děti jako rebely s tendencí navazovat vztahy mimo rodinný systém. Mohou vynikat výrazně dobrými komunikačními a sociálními dovednostmi (Eckstein, et. Al.,2010).

Nejmladším sourozencům Adler připisuje kouzlo roztomilosti, které strhne pozornost nejen dospělých, ale i starších sourozenců. Jsou zahrnuti láskou a shovívavostí. Mohou bezděky třímat ovladač k rodinnému systému a používat ho tak, aby jejich potřeby byly skvěle uspokojeny – mnohdy i na úkor ostatních sourozenců. Jejich nenápadné vedoucí postavení rodiče často ani neodhalí. „Mazánek“ bývá méně samostatný, ale vykazuje hravost, uvolněnost a kreativitu, která v dospělosti může přinést optimistický postoj k životu nebo naopak závislost na péči ostatních.

Jedináčci jsou sice oproštění od zatěžujících situací souvisejících se sourozeneckým soupeřením, ale jsou ochuzeni o jistý nácvik života s vrstevníky. Privilegovaný vztah s rodiči je daný. Výhradní vztahování může vést k přílišné zodpovědnosti a závislosti na dospělých. Potřeba přizpůsobovat se, ustupovat nebo naopak něco vybojovat, bývá vyvolána pouze vrstevníky mimo domov. Zmíněné vlastnosti mohou být překážkou ve správné adaptaci v nově vzniklé rodině, ať s příchodem nového sourozence nebo spojením dvou rozvedených rodin.

Adlerovu teorii kritizovali švýcarští vědci Ernst and Angst (Cecile Ernstová a Jules Angst), kteří v roce 1983 provedli studii poukazující na to, že vývoj osobnosti jedince je z větší míry ovlivněn spíše genetickými faktory a individuální zkušeností než pořadím sourozenců. Nicméně Adlerova teorie je stále populární. Vývoj jedince je chápán jako multifaktorový proces, kde má své místo i pořadí narození.

Sourozenecký vztah je jako tanec – vyžaduje blízkost i odstup

Významněji sourozenecký vztah ovlivňují takzvané sourozenecké potřeby. Pokud nejsou naplněny, dochází mezi sourozenci ke konfliktům, které mohou mít negativní až patologický vliv na vývoj jejich osobnosti. K lepší orientaci nabízím přehled základních sourozeneckých potřeb v emocionální, psychologické i sociální oblasti.

Potřeba sounáležitosti: děti potřebují cítit, že jsou součástí rodiny a že mezi nimi existuje vzájemné bezpečné pouto. Důležité je ujištění, že je sourozenec akceptuje. Potřebují zažít, že mají v rodině svou roli a místo. Není-li tato podmínka sounáležitosti splněna, mohou se cítit z rodiny vyloučeny.

Obrázek

Sounáležitost mohou narušovat především rivalita, napětí a podezíravost, které v atmosféře rodinného systému opakovaně probublávají. Je třeba vnímat, zda některý ze sourozenců není příliš dominantní. Utlačované dítě se pak může uchylovat k obranným mechanismům: submisivitě a snaze být neviditelný, nebo naopak identifikaci s dominantním sourozencem a snaze o vytvoření, byť nevýhodné, koalice. Dominantní sourozenec může jeho pocit izolace podporovat a prohlubovat. Ve vztahu se pak může vytvořit propast ovlivňující dynamiku celého rodinného systému.

Emocionální i praktická podpora: sourozenci potřebují vědět, že se na sebe mohou vzájemně spolehnout v krizových situacích: konfliktech ve škole, nesouhlasu s rodiči, vymezování názorů s ohledem na generační rozdílnost, vzájemném sdílení zkušeností. Starší sourozenci by měli mít přirozenou potřebu chránit svého mladšího sourozence a mladší sourozenec vzhlížet ke staršímu sourozenci. Je to daná hierarchie a ve zdravých mezích dává vztahu řád a bezpečí bez ohledu na to, zda se jedná o vlastní nebo nevlastní sourozence.

Respekt k vlastním hranicím a osobnímu prostoru: sdílením společného prostoru se sourozenci učí nepřekážet si. Potřebují zažívat blízkost, ale i separaci. Žít vedle někoho a zároveň být sami se sebou. Vybudovat si svou individualitu odlišnou od sourozence. Nedopřejí-li si prostor, mohou pociťovat nesvobodu, neschopnost se rozvíjet. To může vést ke sníženému pocitu sebedůvěry a emocionálnímu strádání.

Respektování jedinečnosti (například v zájmech) a rozdílnosti potřeb: specifika mohou být danáosobností, ale i onemocněním či postižením jednoho ze sourozenců. Zdravý sourozenec může prožívat pocity viny za to, že nezažívá takové omezení a zároveň žárlit, neboť nemocnému sourozenci se dostává zvýšená pozornost pečujících rodičů. Celý rodinný systém zahrnující rodiče, postiženého sourozence i zdravého sourozence může  výrazně ovlivňovat neuvědomovaný pocit smutku, úzkosti, bezmoci.. Výsledné napětí v rodinném kruhu může zapříčinit rozpad celého rodinného systému. Proto je důležité o pocitech a potřebách jednotlivých členů rodiny otevřeně mluvit, aby vztahy mohly bít pro všechny bezpečné a uspokojující.

Sourozenecký vztah jako ostrov bezpečí a vzájemné důvěry

Sourozenci ve zdravém vztahu vytváří společné bezpečné místo, kde mohou sdílet své myšlenky a pocity; i takové, které se těžko sdělují rodičům. Tyto vzájemně sdílené citlivé informace nesmějí zneužít. Pokud k tomu dojde, přichází pocit ponížení, studu či zrady a důvěra v sourozeneckém vztahu se velice snadno vytratí. 

V úzkém sourozeneckém vztahu je důležité, aby o sebe sourozenci pečovali a učili se vzájemně oceňovat své pokroky, jedinečnost, úspěchy a schopnosti. Aby pěstovali vzájemné uznání a ocenění. Pokud je jeden ze sourozenců výrazně dominantní, může záměrně znevažovat úspěchy druhého či přehlížet pozitivní změny, což vede k vytvoření nízkého sebevědomí až pocitu méněcennosti submisivního sourozence. To může vyústit v nekritické vzhlížení k dominantnímu sourozenci, až k závislosti. Dominantní sourozenec tak získává moc nad druhým sourozencem.

Obrázek

Úkolem rodičů je zajistit v rodině pocit rovnocennosti. Nepodporovat rivalitní prostředí a vytvářet prostor pro vzájemné pochopení. Je-li tomu naopak a jeden sourozenec bývá v určitých situacích rodičem upřednostňován, ve vztahu sourozenců se posiluje závist, křivda a pocit zrady. V takové atmosféře může mít protěžovaný sourozenec tendenci znásobit svou kontrolu nad slabším jedincem, aby tak snížil vlastní pocit nejistoty.

Sourozenci se mohou často vystavovat vzájemným soutěživým tlakům. Důvodem je přirozená potřeba uspět a mít své stabilní místo na světě. Čím méně jim tuto potřebu bazální rodina poskytuje tím více mají sklony uplatnit svou dominanci.

Rodiče by si měli dát pozor na to, aby dítě nezískalo dojem, že je jejich láska a pozornost podmíněna výkonem dítěte. Poměrně známý je tento fenomén u rodičů, kteří si plní vlastní sny skrze úspěchy svých dětí. Děti pak mohou trápit myšlenky jako:

„Když jsem úspěšný, má mě rodič rád! Co se bude dít, když nebudu úspěšný? Co by se stalo s rodičovskou pozorností, kdyby byl úspěšný můj sourozenec? Bez pozornosti rodičů, mám ještě nějakou hodnotu?“

Zaslepeny dětskou touhou po pozornosti, která může mít i krátkodobý charakter, mohou rozbít křehké, ale zásadní sourozenecké pouto. Pokud se ho naopak podaří posílit, může mít celoživotní hodnotu pro všechny zúčastněné.

Společný čas a zážitky vytvářejí společnou historii; chvilky, kdy se sourozenci vzájemně ladí a ovlivňují. Učí se poznávat své potřeby, budovat vzájemný respekt a ladit individuality osobností, mnohdy velice pestré. Sourozenci společně zažívají blízkost a intimitu, což může mít zásadní význam pro jejich další blízké vztahy. Naopak nedostatek pozitivních společných zážitků vede k odcizení, absenci pozitivní interakce a snížení pravděpodobnosti vybudování důvěry a porozumění. Po takové zkušenosti může zůstat na duši důležitý otisk ovlivňující pohled jedinců na rodinu. Pokud svá zranění či nefunkční vzorce přenesou do rodiny, kterou sami založí, vzniká transgenerační otisk. Jedna z věcí, kterou rodič může pro vztahy svých dětí udělat, je mít odvahu hledat ve vlastní historii a snažit se pojmenovat jizvy sourozeneckých vztahů, které mohly ovlivnit jeho výchovný přístup. Protože právě ve svém dětství můžeme hledat klíč k porozumění vlastním dětem. Může si z něj vzít to správné a funkční, i odhodit to, co vyhodnotí jako nefunkční a pracovat na své změně. Zkoumat své nejistoty z dětství není ostuda, třeba i s vhodným terapeutickým poradcem nebo psychoterapeutem. Naopak se tak otvírá cesta ke změně a spokojeným sourozeneckým vztahům.

Tento článek se snažil poukázat na rozmanitost a významnost sourozeneckých vztahů. Hlouběji se dotýkáme kvality vztahů, které nás formují a provázejí celý život. Sourozence si nevybíráme, sourozenci jsou nám souzeni a ve společném soužití se učíme být tím kým jsme. Mnoho společných zkušeností nás vede k tomu, abychom jednou svým dětem mohly vyprávět, jak inspirativní může být vyrůstat ve vztahu s vrstevníkem.

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku