Patologicky dominantní sourozenec

• Projevy chování dominantního jedince
• Dominantní jedinec v rodinné dynamice
• Kde hledat příčiny sklonů k dominanci?
• Jak pracovat s dominantními projevy dítěte?

Dominantní jedinec má ve společnosti lidí tendenci prosadit se. Pokud upřednostňuje své potřeby před potřebami druhých, můžeme to chápat jako známku hraničního chování, které z dlouhodobého hlediska vytváří patologické vztahy.

Projevy chování dominantního jedince

Dominantní chování u jedince vykazuje společné znaky, které lze zachytit i z jeho neverbální komunikace. Tělo mívá převážně vzpřímené, pohled neústupný. Někdy své potřeby prosazuje křikem či záchvaty vzteku. Verbálně se projevuje v jednoznačných větách a jedinci se sklonem k choleričnosti se nebojí použít agresivní a vulgární slova. Ve svých názorech a požadavcích jsou nekompromisní. Doktorka Prekopová popsala obraz takzvaných tyranů ještě barvitěji. „Mezi těmito malými tyrany najdeme nejen takové, kteří svým extrémně agresívním chováním ovládají okolí, ale také ty, pro něž je panovačnost příliš náročná a takové výlevy zuřivosti si netroufnou. Ti se chovají spíš odmítavě, vyčkávavě pozorují scénu a obracejí se do vlastního ostrovního světa, v němž je ještě možno vztahy ovládnout a v němž nestojí sami sobě v cestě.“ [1]

Dominantní jedinec v rodinné dynamice

Obrázek

Patologické chování bývá spuštěno silným pocitem úzkosti, která není na první pohled vidět. Dítě může působit sebevědomě, sobecky a nevychovaně, ale pocit úzkosti vyvolává velmi silnou potřebu kontroly nad okolním prostředím. Úzkost zahltí jeho kapacitu vztahovat se k druhým lidem. Jeho účelové jednání blokuje přirozený a svobodný vývoj ostatních sourozenců, bez ohledu na to, zda se jedná o vlastního či nevlastního sourozence. Vlastní sourozenci mají s dominantním sourozencem stejné genetické, rodinné a historické zázemí. Společný příběh, kde vystupují příbuzní, kteří mohou v prožívání rodinného uspořádání hrát významnou roli. U nevlastních sourozenců je společná historie a interakce započatá později. Vztahové vazby s nevlastními rodiči jsou ovlivněny okolnostmi, za jakých patchworková rodina vznikla. Soutěživost, nelítostné jednání, touha po pozornosti, boj o své místo v nové rodině, to vše může být projevem špatné adaptace na nově vytvořený rodinný systém. Dominantní sourozenec může využívat svůj vliv na rodinu a tím si zajistit trvalé uspokojení svých potřeb a přání. Nadřazená pozice mu dává výhodu kontroly a prostor k manévrování. Některé osobnostní rysy, jako narcismus, sebestřednost, sociální nezralost až antisociální chování, přispívají k potřebě kontroly. Jejich nositelé mají sníženou schopnost empatie, silnou touhu po moci a svých cílů často dosahují manipulací.

Kde hledat příčiny sklonů k dominanci?

Rodina podporující soutěživost, hierarchii a upřednostňování jednoho sourozence, nezdravou dynamikou rodinného systému u svých členů přirozeně podporuje mocenskou tendenci. Patologické chování rodičů může být pro dítě jediný známý způsob, jak se vztahovat k druhým.

„Otec křičí, aby zjednal respekt. Budu křičet taky, protože takhle se to dělá.“

Strach ze ztráty pozice v rodině, obava, že se dítě v rodinné smečce neprosadí, probouzí přirozený pud sebezáchovy být drsný a neústupný. Nadvláda umožňuje kontrolovat strach ze ztráty své pozice a tím i obavu z vyloučení z rodiny. Pokud totiž rodiče nejsou schopni dětem nabídnout bezpečné hranice, děti v rodině zažívají strach.

Obrázek

Nepřiměřené dominantní chování dítěte může být obrazem toho, že nese tíhu rodinného systému. Sourozenecký vztah pak může vnímat jako ohrožující a jeho chování směřuje k zachování vlastního bezpečí. Nejistota vede k destruktivnímu chování, které často bývá směřováno na slabšího sourozence. Přirozená rivalita k sourozeneckým vztahům sice patří, zde ale mluvíme o záměrném destruktivním chování, které vede k získávání výhod na úkor druhého. Dominantní dítě může používat svého sourozence jako nástroj k uspokojení svých potřeb. Záměrnou a promyšlenou manipulací vede slabšího sourozence k jednání, jehož prostřednictvím dosahuje osobních cílů. Hlavním záměrem je získání materiálního či emocionálního prospěchu. Nejčastěji jde o získání lepšího jídla, více času na internetu, vyššího kapesného, delšího času venku, více pozornosti rodičů.

Dovolím si ocitovat úryvek z knihy „Malý tyran“ od autorky Jiřiny Prekopové. Vyplývá z něj, že dominantní jedinec přirozeně bojuje o svůj pocit štěstí. Využívá prostředky, které jsou k dispozici a tento proces někdy bývá skutečně bolestný nejen pro okolí, ale i pro něj.

Jak pracovat s dominantními projevy dítěte?

Jakým směrem se ubírat, když jeden ze sourozenců vykazuje symptomy patologické dominance? Zkuste si pro začátek odpovědět na následující otázky:

1. Má jedinec dostatečně pevnou jistotu, že je milován?

2. Máte čas vyslyšet jeho potřeby?

3. Rozumíte jeho potřebám?

4. Jsou u vás doma nastavené zdravé, jasné hranice?

5. Umí je jedinec rozpoznat?

6. Jste rodiče, kteří hranice umí udržet a ustát jejich zpochybňování? Dodržujete je?

7. Je váš domácí režim strukturovaný, pro členy rodiny kontrolovatelný?

8. Má váš rodinný systém jednoznačné uspořádání?

9. Kdo zajišťuje péči, laskavost, domácí teplo a kdo pevnost, finanční zabezpečení?

10. Učíte se v rodině vzájemně respektovat druhé členy rodiny v závislosti na vývojových stádiích?

Řešení či zmírnění následků pak hledejme u odborníků, kteří umí pracovat jak s dětmi, tak s rodinami. Hlavní cílem nebývá terapie pouze dominantního jedince, ale celého rodinného systému. Změní-li se jedna věc v rodinném systému, začnou se změny promítat i na jednotlivé členy rodiny.

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku