Dítě traumatizované v blízkých vztazích

Obsah článku:

• Trauma a nervová soustava
• Okolnosti a podmínky vzniku traumatu u dětí
• Traumata spojená s vlivem pečujících dospělých
• Trauma a paměť
• Traumatizace ztrátou pečující osoby
• Trauma a vazba na blízké lidi
• Dlouhodobé následky dětského traumatu

Psychické trauma lze definovat jako zážitek krajního ohrožení spojený s intenzivním strachem, se kterým se dítě nebo dospělý nedokáže v krátké době vyrovnat. Tato zkušenost pak má vliv na postoje a chování, a to krátkodobě i dlouhodobě.

Trauma a nervová soustava

Vznik psychického traumatu souvisí s aktivací tzv. systému přežití (survival system), viz Le Doux (2002). Jiní autoři mluví o okruzích přežití (survival circuits), viz Saxe (2007). Tyto okruhy fungují jak v nervové soustavě mnoha zvířecích druhů, tak v nervové soustavě lidské.V mozku existují návazně pracující systémy, které řídí reakce zvířete nebo člověka na bezprostřední hrozbu.

Základními prvky v nich jsou vývojově staré části mozku, takzvaný „plazí mozek" čili amygdala a talamus. Tyto mozkové struktury po zaznamenání hrozby spouštějí prostřednictvím příslušných hormonů rychlou reakci a tak jedinci zajišťují přežití. Základními typy reakcí na bezprostřední hrozbu jsou v chování celého organismu útok, útěk nebo tzv. zamrznutí.

Systém reakce na hrozbu je nastaven tak, aby potřebné „záchranné chování" začalo co nejrychleji. Pokud vnímaný podnět odpovídá schématu hrozby, spouští se poplach pro celý organismus a ten má přednost před vším, což až dosud poutalo pozornost nebo řídilo chování. Po vyhlášení poplachu se až se zpožděním mohou do hodnocení ohrožujících podnětů zapojit další, vývojově mladší, vyšší struktury mozku. Vstupem do nich je také talamus. U člověka se aktivují nadřazené oblasti mozkové kůry - oblast senzorická, prefrontální a temporální -, ve kterých se s malým zpožděním vyhodnocují vnímané podněty v kontextu dostupných zkušeností. Výsledek tohoto porovnání pak s dalším malým zpožděním přichází do amygdaly, která je centrem pro emoce a řídí prostřednictvím vegetativního nervového systému fungování těla.

Dodatečné posouzení instinktivního „alarmu" vyššími částmi mozku může prvotní reflexivní reakci zastavit nebo změnit. Pokud je však hrozba vyhodnocena jako reálná, spuštěné reakce těla a záchranné strategie chování pokračují dál.

Nová literatura přináší důkazy o tom, že v reakci na ohrožení mají u lidí významnou roli i jiné části nervového systému než mozek. Polyvagová teorie (polyvagal theory, Porges, 2007) je model nervové regulace autonomního nervového systému. Bloudivý nerv (nervus vagus), nejdelší a nejkomplexnější hlavový nerv, představuje jakýsi most mezi mozkem a vnitřními orgány. Převládají v něm vlákna dostředivá, jen asi čtvrtina vláken je odstředivých.

Má dvě větve. Systém sociální komunikace, který se aktivuje v situaci pociťovaného bezpečí, je spojen s fungováním myelinizovaného vagu, který tlumí vlivy sympatiku na vnitřní orgány a tím posiluje stav klidu. Nemyelinizovaný vagus (nazývaný také vegetativní vagus) je spojen s fungováním sympatiku a spouští fylogeneticky nejstarší systém reakce na hrozbu, tzv. zamrznutí. Tento systém má většina všech obratlovců.

Vedle tohoto okruhu existuje ještě další obranný systém ovládaný sympatickou částí autonomního nervového systému prostřednictvím vyplavování adrenalinu z nadledvinek - ten připravuje organismus na boj nebo útěk. Potenciální hrozby jsou vyhodnocovány prostřednictvím tzv. neurocepce, což je komplexní vnímání chování jiných bytostí a charakteristik prostředí, které není plně reprezentováno ve vědomí.

Lidé mají různé vrozené dispozice ke vzniku reakcí na hrozbu, mají i nestejné schopnosti tlumit instinktivní reakce nižších úrovní mozku. Oslabení vlivu vyšší úrovně na nižší úrovně mozkových struktur může vyvolat i nepříznivá zkušenost, například traumatická zkušenost. Při aktivaci traumatu podnětem, který připomíná nezpracovanou traumatickou situaci, příp. osobu, která byla zdrojem traumatu, pak pravděpodobně proběhne reflexivní intenzivní reakce.

Když je mozek traumatickými zkušenostmi opakovaně aktivován, ukládají se do paměti jen neintegrované vzpomínky, které jsou připomínkou ohrožení. Tím se ztěžuje hodnocení běžných situací a druhotně i představa o vlastních kompetencích a vlastní hodnotě (Saxe et al., 2007).

Traumatické události mohou podle těchto autorů ovlivnit činnost další specifické mozkové struktury - parietální oblasti mozkové kůry. Ta vyhodnocuje poměr „příležitostí" a „rizik". Nezpracované trauma může zkreslit vnímání do té míry, že člověk vnímá rizika i v situacích, kde mu žádná nehrozí. Omezuje pak své aktivity, vyhýbá se neznámému. Nebo riziko přehlíží a dostává se do situací, ve kterých může být ohrožen.

↑ nahoru

Okolnosti a podmínky vzniku traumatu u dětí

Děti jsou traumatizací ohroženy více nežli dospělí, protože se rodí (ve srovnání s jinými savci) jako bytosti „nehotové" a tím pádem dlouho a komplexně závislé na péči dospělých. Dlouhá doba odkázanosti dětí na péči dospělých je na druhé straně evoluční výhodou druhu Homo sapiens;
je totiž dobou, kdy děti mohou učením získávat znalosti a dovednosti, které budou potřebovat v dospělosti.

V našem typu společnosti přispívá k ohrožení dětí i křehkost a nestabilita rodiny.

Její důvody jsou dobře známé:

• dlouhá doba lidského života
• existence sociálního státu zajišťujícího jednotlivce ve všech náročných situacích
• fakt, že volba partnera není předmětem sociální kontroly ze strany širokých rodin ani jiných autorit
• dalekosáhlé změny v mužské a ženské roli směrem k zrovnoprávnění a stejnému společenskému uplatnění aj.

Rodiny se miniaturizují, děti jsou konfrontovány s rozvody svých rodičů, dětem se v úloze rodičovských osob může střídat více dospělých. Na druhé straně v našem typu společnosti děti nejsou traumatizovány válkami, hladomorem nebo epidemiemi nemocí.

Traumatem pro dítě ale samozřejmě může být válka, přírodní katastrofa, požár, autonehoda, ale i jeho vážná nemoc, omezující nebo s bolestivými zákroky spojená zdravotní péče. Zdrojem dětského traumatu může být vážná nemoc pečující osoby, psychická porucha pečující osoby (zejména schizofrenie a deprese), závislost pečující osoby na návykových látkách, trvalá osobnostní abnormita pečující osoby, těžší mentální deficit pečující osoby, zmizení pečující osoby, konflikt pečujících dospělých a nevhodné zacházení ze strany pečujících osob (které může mít původ v dětských traumatech pečujících osob).

Také týrání a zneužívání dětí má vysoký traumatogenní potenciál. Má ho tělesné trestání, zvláště když je pro dítě nesrozumitelné, když ho dítě vnímá jako nezasloužené a když je spojeno s fyzickým zraněním dítěte. Také psychické týrání může dítě traumatizovat, například když je dítěti vyhrožováno tím, že bude z rodiny vyhoštěno, jsou mu ukládány úkoly, které jsou nad jeho síly, a je striktně vyžadováno jejich plnění, je popouzeno proti rodiči v rozvodové situaci, je izolováno, je mu odmítána podpora v situaci, kdy má vysokou potřebu opory od pečující osoby, apod. Extrémní zanedbávání základních potřeb dítěte (jídla, pití, zdravotní péče, kontaktu) může být také oprávněně klasifikováno jako traumatizace.

Traumata spojená s vlivem pečujících dospělých

Během prvního roku života dítěte se vyvíjí pro něj klíčová vazba na primární pečující osobu. Pokud u dítěte kontakt s pečující osobou vzbuzuje očekávání, že budou uspokojeny jeho potřeby, mozek dítěte aktivuje jiná spojení než v případě, kdy kontakt s touto osobou bude přinášet frustraci, nebo dokonce hrozbu. Mozkové spoje posilované blízkostí pečující osoby se při dalších kontaktech s ní vždy aktivují přednostně. V případě reakce dospělého, která je dostatečně sladěná s potřebami dítěte, bude dítě svými naučenými reakcemi posilovat jistou vazbu mezi sebou a pečující osobou, v případě netečného nebo agresivního dospělého bude u dítěte automaticky spouštěno obranné chování. Oba typy reakcí na primární pečující osobu se pak obvykle generalizují a přenášejí na jiné lidi, kteří se podílejí na péči.

Dítě, které vyrůstá v bezpečném prostředí, se učí regulovat své emoce a řešit nesoulad svých potřeb s očekáváním dospělých. V této regulaci mu pomáhají dospělí tím, že dávají najevo pochopení pro jeho stavy a přizpůsobují své chování možnostem dítěte. Když dítě vyrůstá v prostředí, které není bezpečné a chápající, je pro ně hlavní obrana. Obranné reakce se pak v psychice dítěte spouštějí „preventivně", a to i v situacích, kdy újma nehrozí. Už samu blízkost dospělého mohou tyto děti pokládat za signál ohrožení, také neutrální výraz obličeje mohou považovat za výraz opovržení nebo hněvu.

Zdrojem traumatizace mohou být také vrstevníci dítěte. Šikana ve školním kolektivu obvykle představuje pro oběť trauma. Incest mezi sourozenci může být spojen s traumatizací jednoho dítěte. Agresivně se chovající sourozenec může v rodině traumatizovat několik dětí, obvykle mladších. Zdrojem traumatu mohou být dospělí, kteří nejsou primárními pečujícími osobami, přesto se s rodinou stýkají. To je časté v případech sexuálního zneužívání dětí (pachatelem bývá partner matky, prarodič, strýc).

↑ nahoru

Trauma a paměť

Hodnocení míry traumatizace není možné opírat o paměťové stopy traumatu. Ziegler, který se zabýval spolehlivostí paměti s ohledem na trauma (2000), rozlišuje dva typy paměti, tzv. paměť implicitní a explicitní. Implicitní paměť zahrnuje vzpomínky a zkušenosti uložené ve vývojově starých
oblastech mozku, v limbickém systému. Do ní se ukládají mimo jiné i traumatické zážitky z dětství, které jsou později nesnadno vybavitelné. V průběhu dalšího života se tyto vzpomínky někdy objevují bez zřetelného vztahu k aktuální situaci.

Explicitní paměť zahrnuje vědomě uložené vzpomínky (na místa, osoby, situace a souvislosti). Ta se naplňuje postupně během dospívání dítěte. Když jde o vzpomínky spojené s traumatem, je explicitní paměť také málo spolehlivá, protože je ovlivňována aktuální situací a také aktuálními zájmy. U menších dětí snadno podléhá „programování" od dospělých, jehož účelem může být zahladit vzpomínky na traumatizující chování programujícího dospělého, resp. navodit falešné vzpomínky na traumatizaci chováním jiného dospělého. Není výjimečné, že si dítě idealizuje osobu, jež s ním špatně zacházela, což je druh psychické obrany - vytěsnění příliš traumatických zážitků. Z explicitní paměti jsou nepřijatelné vzpomínky obvykle vymazávány nebo jsou transformovány do takové podoby, ve které nezraňují.

Traumatizace ztrátou pečující osoby

Ztráta může být relativní - například z každodenního kontaktu dítěte s otcem se kvůli rozvodu stane kontakt v délce dvou dnů jednou za dva týdny. Ještě menší kontakt mívá dítě s rodičem, který si odpykává trest odnětí svobody ve vězení; v takovém případě dítě nemusí rodiče vidět i roky. Někdy se rodič vzdálí od dítěte na dlouhou dobu kvůli pracovním povinnostem. Někdy je rodič díky nemoci dlouhodobě hospitalizován. Ztráta může být absolutní, pokud dítěti rodič zemře.

Nejhůře se dítěti zpracovávají ztráty v případech, kdy vztah k osobě, které zmizela, nebyl pozitivní a šlo o osobu přímo o dítě pečující. Nejlépe se zpracovávají ztráty, které byly spojeny s úlevou, s řešením neúnosné situace (Jewett, 1982). U dětí opuštěných přímo pečující osobou jsou běžné projevy vývojové regrese. Oplakávání zmizelé pečující osoby má u dětí podobné projevy jako u dospělých; jde o dlouhodobý proces začínající obvykle protestní reakcí nebo popíráním ztráty a přecházející do smutku a zoufalství, přičemž tyto fáze vyrovnávání se se ztrátou nejsou ohraničené a mohou se prolínat. Pokud před ztrátou významné osoby nebyla poškozena schopnost dítěte vázat se na dospělé, začne se dítě postupně orientovat na jiné zdroje opory.

Trauma a vazba na blízké lidi

Jistá vazba na blízké pečující osoby je v současnosti pokládána za nezbytnou podmínku zdravého psychického vývoje. Pokud rodič nereaguje na dítě adekvátně, dítě má tendenci zrcadlit jeho přístup - na odmítání reaguje stažením, na nekonzistentní chování nekonzistentním chováním, na agresivní projevy vlastními zlostnými projevy (Kagan, 2004).

U dětí traumatizovaných v blízkých vztazích se proto ve vztahu k pečujícím dospělým vyskytuje nejčastěji vazba vyhýbavá a vazba odporující (Anderson a Alexander, 2005), což jsou typy nejistých vazeb. Vyhýbavá vazba (avoidant attachment) spočívá v tom, že dítě potlačuje citové projevy, na které pečující osoba reaguje negativně. Tím si chce dospělého naklonit, ale za cenu pseudodospělé vyrovnanosti. Současně s tím si dítě zkouší, zda a v kterých situacích by bylo možné se bez opory dospělých obejít. Odporující (rezistentní) vazba (resistant attachment) je strategie označující přehánění emočních projevů, čímž dítě chce vyvolat pozornost rodiče nebo jiných lidí. Pokud ji získá, projevuje v dalším kontaktu zdráhavost nebo závislost. U těžce traumatizovaných dětí je ještě popisována dezorganizovaná vazba (disorganised attachment), která se typicky vyskytuje u dětí zneužívaných a zanedbávaných, u dětí vyrůstajících v chaotickém prostředí. Ty nenašly konzistentní způsob chování, který by jim umožnil udržet pouto s pečujícím dospělým. Jejich reakce na dospělé jsou nepředvídatelné a nesrozumitelné.

Nejčastější poruchy chování u dětí s nejistou vazbou na pečující osoby uvedeme podle Hughese (1997), který do následujícího přehledu shrnul výsledky v té době dostupných výzkumných studií:

↑ nahoru

Dlouhodobé následky dětského traumatu

Lidé, kteří měli v dětském věku nepříznivé zkušenosti s dospělými, mají pak v dospělosti prokazatelně více zdravotních problémů, včetně alkoholismu, deprese, užívání nealkoholových drog, je u nich také častější partnerské násilí a sebevražedné pokusy. Vliv dětských nepříznivých zkušeností je kumulativní, což znamená, že čím více takových zkušeností jednotlivý člověk v dětství udělal, tím větší zdravotní a sociální problémy má v dospělosti.

Očekávaná délka života u lidí, kteří měli víc než 6 typů takové zkušenosti v dětství, je o dvacet let kratší v porovnání s lidmi, kteří vyrůstali v bezpečném prostředí (Wilkins et al., 2014).

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Text byl publikován se svolením nakladatelství Portál - jako úryvek z knihy Dítě traumatizované v blízkých vztazích.