Výživné z pohledu dítěte

Obsah článku:

• Právní ukotvení vyživovací povinnosti vůči dětem
• Komu náleží výživné?
• Určení spravedlivé výše výživného

Vyživovací povinnost je upravena zákonem č. 89/2012 Sb. Občanský zákoník (dále jen „NOZ“). Mimo vyživovací povinnost vůči dětem (potomkům), upravuje občanský zákoník také další druhy vyživovacích povinností, a to vyživovací povinnost vůči předkům (rodičům a prarodičům), ale také výživné mezi manžely, rozvedenými manžely nebo zvláštní výživné, které náleží neprovdané matce nezletilého dítěte.

Právní ukotvení vyživovací povinnosti vůči dětem

Legislativní úprava vyživovací povinnosti rodičů vůči jejich dětem je zakotvena v NOZ. Sám pojem výživné však v zákoně definován není. Běžně se namísto termínu výživné používá termín „alimenty“ odvozený z latinského slova „alimentum“, tedy „potravina“.  Ze znění zákona však lze dovodit, že pod pojmem „výživné“ jsou zahrnuty prostředky na zabezpečování a úhradu odůvodněných potřeb dítěte. Výživné nepředstavuje pouze částku, která má oprávněné osobě zajistit jídlo – ačkoliv to k tomu závěru, již právě s odkazem na latinský původ slova alimenty, svádí –,  ale jedná se skutečně o veškeré odůvodněné potřeby dítěte. Ty zahrnují i bydlení oprávněné osoby, její lékařskou péči, vzdělání a zájmové činnosti. Vedle toho zákon výslovně počítá s možností, že v určitých případech může být výživné použito na tvorbu úspor. Zde se jedná o situace, kdy jsou majetkové a výdělečné poměry rodičů natolik vysoké, že by výše výživného převyšovala odůvodněné potřeby dítěte. 

Obrázek

Z judikatury Ústavního soudu České republiky, konkrétně nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014 se potom podává, že „alimentace a vyživovací vztahy jsou projevem rodinné solidarity a zajišťují funkčnost rodiny samotné. Jedná se o zákonem uloženou povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze a aby životní úroveň dítěte odpovídala jeho odůvodněným potřebám“.

Dá se říct, že výživné náležející dětem, a to jak nezletilým, tak i těm zletilým (pod podmínkou, že se nejsou schopny živit samy) z výčtu druhů výživného vystupuje a má výsadní postavení. Toto takříkajíc výsadní postavení spočívá především v jeho rozsahu, neboť dítěti má být v souladu s ustanovením občanského zákoníku zajištěna zásadně stejná životní úroveň, jako mají jeho rodiče, zatímco v případě vyživovací povinnosti dětí vůči rodičům a prarodičům vzniká nárok „pouze“ na slušnou výživu. Manželé, rozvedení manželé a neprovdaná matka mají právo na přiměřenou výživu. V každém z těchto případů existuje potom zvláštní vzorec, dle kterého lze výši výživného matematicky dovodit. Oproti ostatním typům výživného není vyživovací povinnost rodičů vůči dětem závislá na splnění jakýchkoliv dalších podmínek a vyživovací nárok vzniká v případě existence vztahu dítě–rodič automaticky. Pokud se jedná o úplnou rodinu, není nutné vyživovací povinnost upravovat. Tato je plněna v běžném životě zajišťováním běžných (potraviny, drogerie, školní vybavení a zájmové aktivity) i zvláštních potřeb (například léčebné prostředky, rovnátka, brýle atd.) dítěte. Jiná situace nastává v případě rozpadu, rozvodu, nebo rozchodu rodičovského páru, kdy je výživné třeba určit; ať už vzájemnou dohodou nesezdaných rodičů nebo rozhodnutím soudu, které je předpokladem následného rozhodnutí soudu o rozvodu manželství.

Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem vzniká narozením dítěte a trvá až do doby, kdy je dítě schopno živit se samo. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3113/10 ze dne 21. 4. 2011 Ústavní soud uvedl, že "schopnost samostatně se živit" znamená, že dítě je schopno samostatně uspokojovat své potřeby, a to hmotné, kulturní a další, včetně bytové. Jinými slovy to znamená, že dítě má určitý trvalý příjem finančních prostředků, z něhož své potřeby hradí.  Tento mezník je nejčastěji představován ukončením a dosažením vzdělání, které umožní nástup do zaměstnání a s tím související finanční osamostatnění se dítěte. Existují však i případy, kdy se děti pro svůj nepříznivý zdravotní stav nikdy nestanou schopnými vykonávat práci a uživit se. V takových případech vyživovací povinnost rodičů vůči dětem trvá i v jejich pozdní dospělosti.

Obecně lze konstatovat, že okamžik osamostatnění a zánik alimentační povinnosti může nastat jak před dosažením zletilosti, tj. dosažením 18 let věku, tak i později. Dřívější zánik vyživovací povinnosti umožňuje skutečnost, že pracovněprávní předpisy umožňují vznik zaměstnaneckého poměru s mladistvou osobou, která dosáhla 15 let věku, za předpokladu dokončení základní školní docházky. Zvláštními případy dřívějšího nabytí svéprávnosti před nabytím zletilosti jsou tzv. emancipace, tedy přiznání svéprávnosti na návrh nezletilého a dále nabytí svéprávnosti v souvislosti s uzavřením manželství. V obou těchto případech přímo ze zákona zaniká vyživovací povinnost. V případě emancipace musí nezletilý prokázat, že je schopen se sám uživit. V případě uzavření sňatku je povinnost rodičů nahrazena v přiměřeném rozsahu vzájemnou povinností manželů. Naopak pozdější zánik vyživovací povinnosti může souviset se studiem vysoké školy.

Komu náleží výživné?

V praxi s klienty často řeším otázku, kdo je adresátem výživného a komu má být výživné hrazeno. Jak vyplývá již ze samotného názvu institutu, je oprávněným adresátem – tedy osobou, jíž vyživovací nárok náleží – dítě. A to i přesto, že je výživné až do doby nabytí zletilosti – tedy do 18 let věku dítěte – hrazeno k rukám pečujícího rodiče. 

Obrázek

Jakmile dítě dosáhne věkové hranice 18 let, dívá se na něj právo jako na dospělého. Veškerá práva související s jeho nárokem na výživné vykonává dítě samo, a to i v rovině procesní. Není-li tedy vyživovací povinnost plněna, nebo neodpovídá-li její rozsah například majetkové situaci povinného rodiče, je to právě zletilé dítě, které musí samo uplatnit svá práva vůči povinnému rodiči (například podáním žaloby, případně exekučního návrhu), zatímco do dosažení zletilosti činí procesní kroky pečující (oprávněný) rodič. Tato skutečnost souvisí s obecnou úpravou zastoupení dítěte zákonným zástupcem v péči o jeho jmění. Pokud se jedná o nezletilé dítě, nakládá s uhrazeným výživným rodič a z těchto prostředků zabezpečuje potřeby dítěte. Dospělé děti s výživným potom hospodaří samostatně a výživné je hrazeno k jejich rukám. 

Ačkoliv pravidelně bývá výživné hrazeno jedním rodičem, kdy druhý zajišťuje například bydlení a stravu studujícího dítěte, může nastat i situace, kdy jsou povinnými k hrazení výživného oba rodiče. Výše výživného u nich ale nemusí být stejná, zvláště pokud spolu nežijí. Zohlední se jejich individuální majetková situace, poměry a osobní schopnosti. Taková situace může nastat v případě skutečně rozvrácených rodin, kdy zletilé dítě studuje nebo se jinak připravuje na své budoucí povolání a nebydlí ani s jedním z rodičů. 

Výživné bývá zpravidla hrazeno v měsíčních platbách a je splatné vždy měsíc předem. Je však možné ujednat si odchylnou frekvenci hrazení výživného nebo jinou splatnost.

Určení spravedlivé výše výživného

Nejtěžší otázkou ve vztahu k výživnému je určení jeho výše. Jedná se o otázku, která v případě nedohody zaměstnává soudce a advokáty. Zákonná kritéria pro určení výše výživného musejí zkoumat jak na straně povinného, tedy rodiče, tak na straně oprávněné osoby, tedy dítěte. Jak uvádí hned první odstavec tohoto článku, má dítě právo požívat zásadně stejnou životní úroveň jakou mají jeho rodiče, a to jak dohromady, tak i každý zvlášť v případě rozvodu.

U rodičů je třeba zabývat se zkoumáním majetkových a příjmových poměrů a schopností, ale také jejich výdaji, případně dalšími vyživovacími povinnostmi. Kritériem zkoumání je také doba, kterou povinný rodič v měsíci s dítětem tráví a jakou měrou o něj osobně pečuje. Přihlíží se též ke zdravotnímu stavu rodiče a v této souvislosti i jeho odůvodněným potřebám. Je třeba zmínit, že spolu s poměry povinného rodiče mají být, v souladu se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 527/06 ze dne 7. 3. 2007, zkoumány též poměry partnera nebo partnerky, žijících s rodičem ve společné domácnosti. Bohužel existují případy, kdy se rodič odcházející od rodiny a dětí pokouší výši svých příjmů utajit, případně zkreslit. Prokázání výše příjmu je potom velice komplikované, zejména v případě tzv. OSVČ, a často hraničí s nemožností. Na takové případy pamatuje NOZ, dle něhož soud při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného musí také zkoumat, zda se povinný (třeba jen zdánlivě) nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Pro případ, že se příjem rodiče nepodaří prokazatelně zjistit, neboť povinný rodič nespolupracuje a soudu požadované doklady nepředloží, může soud dle NOZ použít tzv. výdělkovou fikci, kdy bude příjem povinného rodiče určen jako pětadvacetinásobek částky životního minima jednotlivce. Od ledna roku 2023 se jedná o částku ve výši 121.500 Kč (25 x 4.860,- Kč dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu).

Majetkové poměry – a především potom jejich odůvodněné potřeby – se stejně zkoumají u dětí coby osob oprávněných. Při stanovování výše výživného soud musí přihlížet k věku dítěte,  jenž má na odůvodněné potřeby značný vliv. Pochopitelně, jiné potřeby má roční kojenec, a jiné potřeby má čtrnáctiletý gymnaziální student. Shora uvedená kritéria musejí být nahlížena ve vzájemném kontextu a s přihlédnutím k podmínce zásadně stejné životní úrovně s dovětkem, že toto kritérium předchází kritériu odůvodněných potřeb dítěte. To znamená, že je-li životní úroveň povinného rodiče nadprůměrně vysoká, náleží taková životní úroveň též oprávněnému dítěti, bez ohledu na to, že by mu jinak, vzhledem k jeho věku a odůvodněným potřebám, „stačilo méně“.

Obrázek

Podstatným měřítkem je též zdravotní stav dítěte a jeho případné léčebné výlohy a náklady zdravotních pomůcek všeho druhu. Nejčastěji brýlí, rovnátek či ortopedických vložek, ale i mnoha dalších, souvisejících například s vážnějším hendikepem dítěte. V neposlední řadě soud přihlíží k fyzické a duševní vyspělosti dítěte, formě a způsobu přípravy na budoucí povolání, osobním zájmům a koníčkům a jejich finanční náročnosti.

Za účelem sjednocení rozhodovací praxe soudů a také pro lepší orientaci oprávněných osob a jejich zástupců (rodičů) vytvořilo Ministerstvo spravedlnosti doporučující tabulky, sloužící jako praktické vodítko, avšak nelze z nich vycházet bez přihlédnutí k výše uvedeným bodům. Tyto tabulky dělí děti do skupin podle věku a při určování výše zohledňují příjem rodiče. Dítěti náleží určitý podíl na příjmu rodiče, a to v rozmezí od 11 do 25 % dle toho, do jaké věkové skupiny patří. Na internetu jsou běžně dostupné tzv. kalkulačky výživného, které tyto tabulky reflektují.

Věk hraje velkou roli i v oblasti zvyšování výživného, kdy již samotné plynutí času a dosažení určitého věku má velký význam. Důležitými milníky jsou nástup do první třídy, přechod na druhý stupeň základní školy, nástup na střední, nebo vysokou školu. Nejde ale o jediné kritérium rozhodující pro možnou změnu výše výživného. Zákon uvádí, že v případě změny poměrů může soud změnit dohodu a rozhodnutí soudu o výživném. Změna poměrů může nastat jak u dítěte, tak u dospělého a výše výživného může být jak zvyšována, tak snižována s ohledem na charakter změny poměrů.

Jak bylo uvedeno výše, jedná za dítě do doby jeho zletilosti tzv. oprávněný rodič (zpravidla rodič, který má dítě ve výlučné péči). Nutno ale dodat, že v případě střídavé péče bývá povinnost hradit výživné ukládána oběma rodičům a oba rodiče mohou v případě změny poměrů podávat návrhy na úpravu změny výše výživného. Po nabytí zletilosti činí tyto kroky samo dítě. 

Nárok na výživné lze uplatnit formou podání návrhu na úpravu poměrů v případě absence dohody nebo v případě, že taková dohoda není povinným rodičem plněna. Výživné dítěti lze přiznat i tři roky zpětně a v případě prodlení může oprávněná osoba požadovat též úroky. V případě existujícího pravomocného rozhodnutí, které není plněno, může oprávněný podat návrh na nařízení exekuce a dluh na výživném vymáhat prostřednictvím exekutora. Neplacením výživného po dobu delší než čtyři měsíce může být naplněna i skutková podstata trestného činu zanedbání povinné výživy ve smyslu zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, za který hrozí i trest odnětí svobody, případně alternativní trest zákazu řízení motorových vozidel. 

Je jistě doporučeníhodné, aby si děti byly vědomy svých práv a byly podporovány v jejich uplatnění, i když osobně i ve své praxi dávám přednost smírnému řešení rodinných sporů a domnívám se, že děti by do konfliktů svých rodičů měly být zapojovány co nejméně, aby měly možnost plnými doušky si užít dětství.
 

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně pod pojmy výživné a alimenty.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!