Střídavá péče - pro, proti a proč?

Obsah článku:

• Střídavá péče: co to je
• Zákonná úprava střídavé péče
• Střídavá péče v judikatuře Ústavního soudu České republiky
• Střídavá péče mezi znesvářenými rodiči
• Pokud jeden rodič se střídavou péči nesouhlásí
• Pro a proti
• Zájem dítěte především 

Odpověď na ni v zásadě tyto subjekty rozděluje do dvou nesmiřitelných táborů: ty, kteří ji striktně odmítají, poukazují na nedostatky tohoto výchovného uspořádání a zdůrazňují, že dítě potřebuje jeden domov, stabilní zázemí a nezvládá časté změny prostředí, a ty, kteří ji prosazují za jakýchkoli podmínek, neboť tvrdí, že péče obou rodičů zcela převáží případné nedostatky této úpravy (pokud je vůbec připouštějí). Mezi nimi jsou pak ti, kteří prosazují pečlivé zvážení každé konkrétní situace, především osobnosti nezletilého dítěte, jeho přání či vůle, vztahů mezi rodiči tak, aby nejlepší zájem dítěte byl skutečně naplněn.

Střídavá péče: co to je

Střídavá péče znamená, že dítě žije po určitý, zpravidla delší časový úsek s každým z rodičů. Zákon tak opustil dřívější judikaturou a též mnoha psychology dlouhodobě zdůrazňovaný požadavek stálosti výchovného prostředí; dochází k tomu, že se dítě pravidelně střídá - zpravidla v týdenních či dvoutýdenních intervalech - v domovech svých rodičů (střídání rodičů, nikoliv dětí je jen vzácnou výjimkou), někdy střídá i školy a předškolní zařízení, mimoškolní organizované činnosti apod. Poznatky psychologů ze zemí, kde je možnost střídavé péče dlouhodobě upravena, však ukazují, že střídavá výchova není vhodná pro všechny děti.

Klade rovněž značné požadavky na výchovnou způsobilost rodičů a jejich schopnost se na výchově dohodnout, nicméně ta je v rámci soudních rozhodnutí často přehlížena. „Nezbytným předpokladem, aby soud schválil dohodu rodičů (znovu podotýkáme, že direktivní rozhodnutí soudu není v zájmu dítěte) je, že dítě nebude měnit školu, kterou navštěvuje, případně předškolní zařízení. Zejména v případě raného školního věku je schválení dohody o střídavé výchově značně závislé na osobnosti dítěte a výchovných schopnostech obou rodičů a mělo by být spíše výjimkou. ... Pokud rodiče nezvládnou jednotný výchovný postup vůči dítěti, pak střídavá výchova s sebou nese značná úskalí jak pro rodiče, tak zejména pro dítě."[1]

Soudní praxe nevyžaduje, aby časový úsek, ve kterém je dítě v péči toho kterého z rodičů, byl při rozhodnutí o střídavé péči shodný, může být stanovena i tzv. asymetrická střídavá péče; v praxi však převažuje týdenní či dvoutýdenní střídání, v případě rodičů, kteří žijí každý v jiné zemi, pak může dojít ke střídání např. i po šesti měsících.

Setkáváme se i s případy, kdy v zásadě časově shodná úprava podílu péče rodičů, např. od středy do neděle, je v jednom případě upravena režimem střídavé péče, v jiném spočívá ve výlučné péči jednoho z rodičů a úpravě širokého styku s rodičem druhým.

V jednom ze svých rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že „... vzhledem k tomu, že v českém kontextu instituty péče o dítě a styk s dítětem mají v podstatě shodný obsah, kritéria pro rozhodování o svěření dítěte do péče se analogicky uplatní i v případě rozhodování o styku... Pokud obecné soudy rozhodují o úpravě styku, nutno vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů, a tudíž je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn." [2]

Zákonná úprava střídavé péče

Jakkoli tedy zákon výslovně neuvádí, že souhlas rodičů se střídavou péčí není nutný, lze toto implicitně dovodit právě z podmínky souhlasu s péčí společnou, neboť pokud by zákonodárce souhlas vyžadoval, byla by tato podmínka součástí zákona. Je však nutno zmínit, že v původním návrhu nového kodexu z roku 2007 byla souhlasem obou rodičů podmíněna i střídavá péče, na základě pozměňovacích návrhů byl však již v roce 2009 předložen návrh, který obsahoval současné znění zákona. [3]

Přitom mnozí psychologové poukazují na skutečnost, že v případě nesouhlasu jednoho z rodičů a jejich konfliktních vztahů není tato úprava vhodná, což lze ilustrovat i na mnohých zkušenostech z reálného života.

Videorozhovor s JUDr.Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D.

Střídavá péče v judikatuře Ústavního soudu České republiky

K otázce svěřování dětí do péče po rozchodu rodičů se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjadřuje, přičemž rozhodující je vždy zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že na „... péči o děti mají zásadně právo oba rodiče. Toto právo je plně naplněno tehdy, pokud každý rodič má možnost o dítě pečovat po stejnou dobu jako rodič druhý. Případné odchylky od tohoto pravidla musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, přičemž konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány." [4]

Z hlediska rozhodování o střídavé péči byly průlomové tzv. květnové nálezy v roce 2014, jimiž se Ústavní soud rozhodnutím příslušných senátů zcela jednoznačně postavil na stranu střídavé péče, když dovodil, že by soudy za předpokladu stejných kvalit obou rodičů měly nařídit — i proti vůli druhého z rodičů — přednostně střídavou péči.

Soud v odůvodnění svého rozhodnutí [5]  konstatuje: „... obecné soudy přesto, že stěžovatel naplňoval veškerá kritéria relevantní pro rozhodování, komu má být dítě svěřeno do péče, stejnou měrou jako matka nezletilých (neboť je biologickým rodičem nezletilých, má s nimi silnou citovou vazbu a udržuje s nimi pravidelný a úzký kontakt a je schopen zajistit jejich vývoj i veškeré potřeby), nevycházely z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, a nesnažily se potud, pokud to nebylo v přímém rozporu se zájmy nezletilých, tohoto stavu dosáhnout..."

Ústavní soud se v tomto rozhodnutí vyjadřuje i k otázce důkazního břemene, když podle něj za situace, kdy jsou splněna kritéria pro svěření nezletilých do střídavé péče (schopnost děti vychovávat, zájem rodiče o takovou formu výchovy, hluboký citový vztah mezi dětmi a tímto rodičem), se břemeno tvrzení a důkazní přesouvá na rodiče druhého a obecný soud buď musí popřít splnění uvedených předpokladů, nebo prokázat zásadní důvody, které vylučují střídavou péči. „Nelze postupovat opačně, tedy presumovat, že status quo (svěření dítěte do péče matky) je prima facie vhodné řešení, a je na rodiči, který o střídavou péči usiluje, aby je vyvrátil". [5]

  ↑ nahoru

Podobnou vlnu zájmu vyvolal o několik málo dní mladší nález Ústavního soudu České republiky[6] , který potvrdil rozhodnutí soudu druhého stupně o nařízení střídavé výchovy při velké vzdálenosti bydlišť rodičů (Česká Lípa - Olomouc). Do té doby v zásadě, až na několik málo případů, nebyla při velké vzdálenosti bydlišť, případně docházce do dvou školních zařízení střídavá péče nařizována.

V daném případě Ústavní soud konstatoval, že „... nemá předem za vyloučené, že by model střídavé výchovy mohl přetrvat i poté, co nezletilá nastoupí do první třídy základní školy [např. možnost individuálního vzdělávání ve smyslu § 41 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „školský zákon"), plnění základní školní docházky ve dvou základních školách ve smyslu § 49 odst. 4 školského zákona], přestěhování vedlejšího účastníka poblíž bydliště stěžovatelky, jež vedlejší účastník zvažoval, apod." V tomto nálezu je pozoruhodné odlišné stanovisko jednoho z členů senátu[7], byť není pro soudy právně závazné, který uvedl:

„Nejsem si vůbec vnitřně jist, zda má Ústavní soud rozhodovat o tak osobně citlivých otázkách, jakými jsou výchova a výživa nezletilých dětí. Zejména v těchto věcech je významný kontakt s účastníky - a na rozdíl od nalézacích soudů nemá Ústavní soud (není-li nařízeno jednání) před sebou ani rodiče, natož děti... Ač střídavá výchova nezletilé již několik let fakticky probíhá, děje se tak v době umísťování dítěte do předškolního či předškolních zařízení. Čtrnáctidenní interval střídání výchovného prostředí v každém měsíci mezi dvěma velmi vzdálenými bydlišti rodičů je pro nezletilou zcela jistě velmi náročný, ale snad zvládnutelný. Věřím tomu, že dítě potřebuje lásku a péči obou rodičů. Přece jen si ale myslím, že dočasně utišené ego jednoho z nich nestojí za škody, které mohou být takto realizovanou střídavou výchovou na psychice nezletilé napáchány."

Ačkoliv se tehdy zdálo, že soudy budou napříště - v rozporu se zákonem - svěřovat děti automaticky do střídavé péče, další nálezy jednoznačnou aplikovatelnost tohoto pravidla usměrnily:

„... Střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Při svěřování dětí do péče musí obecné soudy posoudit zejména následující čtyři objektivní kritéria:

(i.) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou;
(ii.) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření o péče té které osoby;
(iii.) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby;
(iv.) přání dítěte .[8]

Obecné soudy jsou však nejen oprávněny, ale i povinny vzít v potaz další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují. V případě, že jeden z rodičů naplňuje relevantní kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče."

Z této judikatury i z dalších navazujících nálezů Ústavního soudu tedy jednoznačně vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče není automatickým řešením při rozchodu rodičů. Skutečný zájem obou rodičů o dítě a naplnění relevantních objektivních kritérií zhruba ve stejné míře u každého z nich pak pouze vytvářejí presumpci ve prospěch střídavé péče.

„... Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, či velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte. Ve výjimečných případech může být důvodem k vyloučení střídavé péče i nevhodná či vůbec neprobíhající komunikace mezi rodiči...".

Ústavní soud také zdůraznil, že stabilita výchovného prostředí dětí má „... pro blaho dětí důležitou hodnotu. Děti samy mohou být na nastavený režim navyklé a nemusí být v jejich nejlepším zájmu jej měnit. Stálost výchovného prostředí pro děti je důležitou hodnotou, kterou je třeba chránit. Je však třeba zvážit, zda v konkrétních okolnostech každého případu je zájem na stálosti výchovného prostředí jako součást nejlepšího zájmu dítěte schopen převážit nad zájmem jednoho rodiče na stejný styk s dětmi jako druhý rodič."[2]

Střídavá péče mezi znesvářenými rodiči

Jakkoliv je nutné vždy přihlížet k osobnosti dítěte a jeho přáním, měla by být střídavá péče soudem nařizována pouze v případě, kdy je na tomto uspořádání společná vůle rodičů. Ústavní soud jednoznačně deklaroval, že „... svěření dítěte do střídavé péče nesmí být výrazem ústupků vzájemné rivality rodičů, která jen sleduje „boj o dítě", případně nízké pohnutky jednoho rodiče k trýznění druhého rodiče skrze své vlastní dítě." [9]

„... Jestliže jsou vztahy mezi rozvádějícími se rodiči značně vyhroceny a mění se v souboj o dítě, což je v případech domácího násilí v zásadě pravidlem, pak je třeba vždy velmi pečlivě zvažovat, zda střídavá nebo společná výchova je za této situace v zájmu dítěte. S přihlédnutím k požadavku zákona, že rozhodnutí o společné nebo střídavé výchově musí být v zájmu dítěte, se domníváme, že pokud soud nemůže schválit dohodu o společné nebo střídavé výchově, ale měl by o střídavé výchově rozhodnout, tj. rozhodnout proti názoru jednoho z rodičů, protože se rodiče na svěření do střídavé výchovy nemohou dohodnout, pak toto rozhodnutí jen stěží bude v zájmu dítěte. Jestliže každý z rodičů žádá svěřit dítě do své výchovy a jde o dítě nižšího věku, které se samo k této otázce nemůže vyjádřit, pak rozhodnutí o střídavé výchově je podle našeho názoru v příkrém rozporu se zájmem dítěte." [1] 

K nesouhlasu rodiče se střídavou péčí se opakovaně vyjadřovaly jak Ústavní soud České republiky, tak i Evropský soud pro lidská práva s tím, že obecné soudy nemohou střídavou péči vyloučit z důvodu, že s tímto způsobem péče jeden z rodičů nesouhlasí, protože chce mít dítě ve své výlučné péči.[10]

Na druhou stranu platí, že pokud nesouhlas rodiče není založen jen na zjevně iracionálním nebo nepřezkoumatelném důvodu, obecné soudy musí dostatečně zjistit důvody, proč daný rodič není ochoten s druhým rodičem na společné či střídavé péči spolupracovat, přičemž za relevantní pak lze považovat jen takové důvody, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmů dítěte, a aby případně přijaly opatření, která svěření dítěte do společné či střídavé výchovy obou rodičů v budoucnu umožní." [5]

Pokud jeden rodič se střídavou péči nesouhlasí

O střídavé péči je tedy možno rozhodnout i za situace, kdy jeden z rodičů s ní nesouhlasí, avšak v takovém případě musí být dán reálný předpoklad, že jsou oba rodiče schopni se v požadované míře dohodnout na zajišťování výchovy a potřeb dítěte, neboť střídavá péče klade vysoké nároky na spolupráci rodičů. Důsledky neshod a jejich dopad na výchovu nezletilého nelze podceňovat.
Délka trvání nekomunikace, případně konfliktní komunikace vylučuje možnost, aby byla výchova upravena formou střídavé péče rodičů. Pokud jeden z rodičů se střídavou péčí nesouhlasí, musí být dán reálný předpoklad, že oba rodiče budou schopni se v požadované míře dohodnout na zajišťování výchovy a potřeb dítěte, neboť střídavá péče klade vysoké nároky na jejich spolupráci.

↑ nahoru

PhDr. Josef Pavlát, Ph.D. ve své studii konstatuje, že „snahy o ‚zrovnoprávnění' mužů vedou k paradoxním výsledkům: soudní spory vedou k těžkému postižení všech zúčastněných stran včetně dětí. Ze sporů o svěření dítěte do péče se rodí hostilita. Prospěch dítěte je ohrožen jeho popouzením a manipulacemi. Při rozhodování o tom, jaké uspořádání zvolit, je třeba brát v úvahu životní styl rodiče, adekvátnost jeho chování. Je zvláště žádoucí, aby rodič, jemuž je dítě svěřeno, měl zázemí ve své širší rodině, aby u něj byla záruka, že nebude mařit styk s nerezidenčním rodičem a členy jeho rodiny, aby byl adekvátně sociálně a pracovně adaptovaný.

Pod vlivem rostoucího vědomí důležitosti péče obou rodičů tedy byl ve Spojených státech v osmdesátých letech zaveden institut střídavé péče, na konci devadesátých let pak i u nás. Některé studie sledující prosperitu dětí žijících v tomto uspořádání jsou velmi optimistické.

Pro a proti

Pro střídavou péči mluví skutečnost, že pro dítě je důležité, aby i po rozvodu mělo možnost zažívat pokračující vztah a péči obou rodičů. Střídavá péče představuje pro rodiče menší zátěž než péče výlučná a vede k větší spokojenosti rodičů. Zamezuje častému prožitku ztráty nerezidenčního rodiče a přetížení rodiče rezidenčního. Podle studie konfliktních rodičů děti v tomto uspořádání s větší pravděpodobností mají problémy s chováním a jsou emočně nevyrovnané. Všeobecně přijímaným pravidlem je zásada, že v případě konfliktních rodičů nemá být toto uspořádání užíváno. Děti, které se ocitnou uprostřed rodičovských konfliktů, prosperují velmi špatně, všechny potenciální výhody tohoto uspořádání jsou tak zmařeny.
Institut střídavé výchovy přináší dětem obtíže, pokud se nezakládá na dohodě rodičů a je nařízen soudem. Tehdy je střídavá péče značně nestabilní uspořádání - téměř polovina dětí ve střídavé péči během dvou let přešla do výlučné péče. Je spolehlivě prokázáno, že rodičovský konflikt ohrožuje prosperitu dětí."
Střídavé péče jsou schopni jen dobře kooperující rodiče, jen tehdy může dítě prosperovat. [11]

Zájem dítěte především

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není z ústavněprávního pohledu možné nadřazovat modely fungování vztahů mezi oddělenými rodiči a nezletilými dětmi, které mají orgány veřejné moci zažité, nad zájem dítěte. Tyto modely, jakkoliv jsou v mnoha případech přínosné a použitelné, nemohou postihovat situaci každého jednotlivého nezletilého dítěte. Je proto věcí obecných soudů, aby při zohledňování všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými, nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy nebo správními orgány, rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi." Nelze tedy automaticky střídavou péči nařídit, ale ani vyloučit.[12]
Jakkoliv má rodič nepochybně právo vychovávat své děti (a dítě má právo být vychováváno oběma rodiči), má dítě především „právo vyrůstat v atmosféře štěstí, lásky a porozumění". [13] Za situace vyhrocených soudních sporů a konfliktních vztahů mezi rodiči však toto jeho právo zůstane nenaplněno.

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku