O mateřském zranění (1. část)

Autor/ka: PhDr. Eva Labusová
Datum publikace: 07. 10. 2022, Aktualizováno: 15. 11. 2022
Ruka, která hýbe kolébkou, hýbe světem, praví lidová moudrost. Míněna je především ruka matčina. Otec dodává celou polovinu genetické výbavy a dnes bývá v životě svých dětí též intenzivně přítomen. Z psychologického hlediska přesto nelze obvyklou převažující účast matky na utváření lidské osobnosti nevidět, a to především v počátcích života. V matčině těle se nový člověk utváří. Matka ho rodí a kojí. V naprosté většině případů je matka takzvanou primární pečující osobou. Také současné mezioborové vědecké výzkumy zabývající se vývojem lidského mozku a osobnosti dávají úsloví zdůrazňujícímu zásadní vliv matky na to, kým se staneme, čím dál více za pravdu. Vyvstává otázka, nakolik je tento vliv žádoucí, podpůrný a vítaný, a nakolik může být také zatěžující, ubližující a destruktivní.

Druhou část článku ZDE.

Obsah článku

Naše matka v nás

Moderní psychologie tu a tam vypustí do veřejného povědomí nový pojem. K takovým v posledních letech patří anglický výraz mother wound, který se do češtiny překládá jako mateřské zranění. Stručně řečeno jde o poškození, jichž se dítěti dostane skrze jeho vlastní matku tím, že z nějakého důvodu nebyla/není dostatečně fyzicky či emocionálně dostupná, respektive nebyla/není mu schopna poskytnout potřebnou péči a bezpečí.

Pro pochopení podstaty mateřského zranění musíme vyjít ze skutečnosti, že lidská bytost přichází na svět s nehotovým mozkem. Ten se zásadním způsobem dotváří až po narození a je přitom zcela závislý na okolnostech, v nichž se jedinec vyvíjí.

Mozek novorozence je nehotový polotovar

Nezralý lidský mozek potřebuje po porodu ještě určitou dobu, aby se dotvořil. K žádoucí socializaci a k uspokojivému citovému i mravnímu vývoji dochází, při zohlednění mimořádných potřeb v čase raného věku, až v důsledku vhodného zacházení dospělých s dítětem, tedy zhruba do třetích narozenin.

Vysvětlení: V limbickém systému lidského mozku jsou ukryty dvě pro emoční prožívání důležité části, zvané amygdala a hipokampus. Amygdala zpracovává vypjaté pozitivní i negativní zážitky a funguje jako poplachové zařízení. Ve stavech mimořádného stresového vypětí dochází k vyplavení zvýšeného množství stresových hormonů a dítě se dostává do stavu nezvladatelného přetížení. Jen citlivá reakce pečující osoby je může zmírnit a pomoci zvládnout. Hipokampus naproti tomu zpracovává a uchovává sdělitelné, chronologicky uspořádané vzpomínky, které se ukládají do mozkové kůry. Díky němu jsme schopni vnímat souvislosti svého života a porozumět jim. Zatímco amygdala je dotvořená v posledních měsících prenatálního života, takže už novorozenci a děti raného věku velmi intenzivně emočně vnímají, kvůli dosud nefunkčnímu hipokampu ještě nedokážou zpracovat emoce. Pokud není na blízku pečující osoba, která tak učiní za dítě svým empatickým chováním, dochází k traumatickému zaplavení. Hipokampus dozrává až kolem třetího roku věku, což je zhruba doba, od které býváme schopni vnímat svůj život jako sled událostí.  Předchozí emocionální vzpomínky zůstávají ukryty v takzvaném nevědomí.

Pro vývoj dětí je zásadní, aby v raném věku měly nablízku patřičnou citlivostí vybavenou primární pečující osobu a aby se, pokud možno, nepotkaly s příliš negativními zážitky. Pokud dítě takové štěstí nemá, nemožnost tyto zážitky racionálně a paměťově uchopit zpravidla vede k nejistému vazebnému chování či k traumatickému niternému rozštěpení.

Lidská miminka a batolata jsou pro nezralost své nervové soustavy doslova vydaná napospas. Nejen svým pečovatelům a prostředí, ale také svým vlastním pozvolna se vynořujícím pocitům a prožitkům, jež dosud neumějí samostatně regulovat a zpracovat. Během raného věku, zhruba do svých třetích narozenin, proto nezbytně potřebují pomoc, a to zejména od své primární pečující osoby, s níž – než vznikne jejich autonomní „já“ - tvoří těsně propojenou jednotku. Matka je pro naplňování potřeb dítěte přednostně vybavena i díky hormonálním změnám během těhotenství, porodu a kojení – za předpokladu, že vše zmíněné proběhne přirozeně a netraumaticky. O citlivosti matky směrem k dítěti rozhoduje dále její osobnost a historie. Klíčová je schopnost vyladit se na potřeby dítěte a vnímat signály, které dítě vysílá živelným pláčem, hněvem nebo vzdorem. Jinak totiž dítě své nepohodlí či problémy na počátku života komunikovat neumí. Všemu se teprve potřebuje naučit.

Obrázek
Matka chová dítě

Asi největším úkolem matky je proto zvládat dosud nezralé, asociálně se projevující dětské stavy při zachování vlastního klidu. Matka dítěti skrze sebe samu pomáhá regulovat, zprostředkovávat a zrcadlit to, co dítě sice emocionálně prožívá, ale k čemu dosud nemá vědomý přístup, takže není v jeho možnostech se s tím samostatně vypořádat. V psychoterapii mluvíme o potřebě kontejnování a mentalizace: dítě prostřednictvím své primární pečující osoby navazuje spojení s vlastním tělem i pocity a dostává možnost začít se orientovat v chování a prožitcích druhých.

K pozoruhodným postřehům současné vědy patří hypotéza, že empatie vůči sobě i druhým je vlastně naučená dovednost. Bez jejího osvojení nedochází k patřičnému rozvoji svědomí ani etického cítění. Z hlediska výchovy pak platí, že obojí zmíněné se přednostně utváří skrze schopnost vnímání vztahu k sobě i k druhým, a nikoliv prostřednictvím vnějšího osvojování společenských pravidel výchovou zdůrazňující dodržování vnějších forem žádoucího chování bez účasti vnitřní motivace. Zatímco dříve se u dětí „poslušnosti“ dosahovalo především strachem z trestu nebo odměnou, a tedy vlastně operantním podmiňováním typu cukr a bič, dnes se snažíme motivovat dítě skrze láskyplný vzájemný vztah. Dítě se učí: máme se rádi, vycházíme si vstříc, pečujeme o sebe navzájem. A také si odpouštíme. Klademe-li ve výchově důraz na autenticitu a prosociální chování, zjišťujeme, že výsledek závisí především na schopnosti citové seberegulace a sebekontroly, kterou dítě získá – nebo nezíská – prostřednictvím zacházení a příkladu nás vychovatelů. Pro mnoho rodičů je toto zjištění v současnosti silným aha-momentem.

Matka dává, co sama má, aneb potřeba strategie přežití

Výše zmíněné vysvětluje, proč v současnosti padá jedno z nejstarších tabu a proč se bortí mýtus automatické a bezvýhradné mateřské lásky. Jakkoliv její archetyp stále zastupuje snad nejsilnější možnou kvalitu umění milovat směrem k bezpodmínečnosti, nezištnosti a sebeobětování, je zároveň čím dál zjevnější, že matka nemůže dát svému dítěti to, co sama postrádá. Není-li nejprve k dispozici sama sobě a ve spojení se zdravými částmi vlastního já, nebývá navzdory vší své snaze schopna o dítě žádoucím způsobem pečovat a nedokáže na ně přiměřeně reagovat. Jakkoliv si to sama přeje, není „dost dobrou matkou“, protože jí v tom brání něco v ní samé. Ono „něco“ souvisí se třemi dalšími pojmy, jimiž moderní psychologie v posledních desetiletích silně argumentuje. Jde o takzvaný attachment (citovou vazbu), o mezigenerační přenos a o vliv nezhojeného traumatu.

Attachment, mezigenerační přenos a trauma  

Čím více jsme díky stále sofistikovanějším možnostem zkoumání mozku schopni vidět do zákonitostí jeho vývoje, tím více do popředí vstupují tyto tři mezioborově zkoumané fenomény. Objevitelem teorie ATTACHMENTU (citové vazby, citového pouta či přilnutí) je anglický psychiatr John Bowlby (1907–1990), který ho definoval jako vrozený vývojový a motivační systém, srovnatelný s žízní a touhou po vodě. Attachment vytváří v dítěti vnitřní instinktivní motivaci k vyhledávání blízkosti matky jako zdroje zázemí a bezpečí. Souvisí s pudem sebezáchovy. Lidské mládě bez matky nebo osoby, která ji zastupuje, nepřežije. Každý novorozenec proto přichází na svět s hlubokou potřebou blízkosti a vztahu a hned od narození to velmi nepřehlédnutelnými nebo i jen jemnými signály dává najevo. Jedním z nejmocnějších z těchto signálů je pláč. V optimálním případě jsou matka a dítě na sebe vyladěni. Je-li matka vnímavá, její péče láskyplná a její chování stabilní, pak se v mozku dítěte ukládá základní informace, že být ve vztahu je bezpečné a obohacující. Pokud jsou podmínky pro vytvoření této první prototypní vazby pro dítě nějak nevýhodné nebo dokonce nebezpečné, může dojít k narušení. Podle podmínek našeho dětství tak může mít náš attachment podobu jistého a bezpečného připoutání (mluvíme o takzvané jisté vazbě), ale může se také jednat o vztah poznamenaný nedůvěrou, nejistotou, nečitelností a zraněními (vazba nejistá). Právě v tom je ten háček; naše primární pečující osoby, nejčastěji matky,  do nás nepozorovaně otiskují, v dobrém i ve zlém, sebe samé. Je to jako přírodní zákon v oblasti vztahů. Říkáme tomu MEZIGENERAČNÍ PŘENOS. Jde o nevědomé přenášení či vědomé předávání vztahových, emocionálních, hodnotových, obranných, zdravotních, spirituálních a dalších principů, strategií a orientací mezi generacemi. Toto předávání může být posilující a nadějeplné, stejně jako zraňující a destruktivní. Ve druhém případě zátěž nezřídka vzniká v důsledku zděděného nezhojeného traumatu.

Jako TRAUMA označujeme cokoliv, co ve svém dopadu jednorázově náhle, nebo dlouhodobě vlekle přetíží naše adaptační mechanismy a způsobí zhroucení našeho nervového systému. Je důležité uvědomit si, že trauma nelze zvládnout běžnými adaptačními a kompenzačními mechanismy. Trauma totiž vypíná rozum. Člověk upadá do paniky, do bezmoci. Do oněch částí mozku odpovědných za reakce typu útok, útěk, zamrznutí. Aktivuje se takzvaný plazí mozek. Dochází k přerušení vnímání, k porušení vlastních hranic, ke ztrátě orientace v čase a prostoru, ke ztrátě integrity, vnitřní elasticity, rytmu a pohyblivosti, kontroly, pocitu bezpečí, důvěry a v konečném důsledku i k přerušení spojení sama se sebou, s druhými, s okolím, se světem. U postiženého se hroutí obvyklé vnímání života. Aby člověk tento děsivý stav zvládl, nevědomě se uchyluje k některé ze strategií přežití. K nejčastějším patří, že se od reality i od sebe samotného odpojí, a prázdnotu, která tím vzniká, vyplňuje náhradními obsahy. Postižení nežijí naplno, spíš jen živoří. Neřešené trauma má na život zničující dopad. Vede k problémovému chování, k rozpadům vztahů, ke zdravotním potížím, k destruktivnímu sebepoškozování a především k celé řadě únikových závislostí.

Není-li matka schopna naplnit potřeby dítěte, potřebuje to dítě nějak zvládnout, nebo dokonce přežít. Na nevědomé úrovni si k tomu vytváří strategii. Hlavní roli přitom hraje jeho vrozená dispozice citové vazby – instinktivní potřeba vztahu s matkou. Dítě se jí, aniž si to ještě může uvědomit, nabízí jako její velký spoluhráč i pomocník. Není-li matka v pořádku, její potřeby dostanou přednost. Prostor pro bezpečný vývoj autonomního já dítěte se umenšuje nebo mizí a dítě se přizpůsobuje matce. Nedostává od ní příležitost bezpečně projít obdobím vývojově podmíněné plné závislosti na matce. Neprosperuje, jak by mohlo. Nespojí se dostatečně s vlastním tělem. Nenaučí se rozpoznávat své vlastní potřeby, emoce ani zájmy. Zažívá vývojová poškození různé intenzity. Jeho mozkové struktury se vyvíjejí, organizují a stabilizují jen v omezené míře. Přednostně činné a výkonné začnou být ty části mozku, které člověku pomáhají zvládnout stav ohrožení, a naopak zakrňují ty části, jež jsou určeny pro uvědomělé zvládání emocí, rozvoj vztahovosti a pro kognitivní funkce.

Právě odtud pochází ona rozumem neuchopená vnitřní zachvacující úzkost, kterou v sobě tolik lidí cítí, ale neumí pojmenovat. Bere pak na sebe podobu některé z typických automatických obranných reakcí, vycházejících z nejstarších částí lidského „plazího“ mozku: únik, útok, nebo zamrznutí. Ve všech uvedených případech obranných strategií dochází k neuvědomovanému vnitřnímu rozštěpení.  Vývoj zdravého autonomního prosperujícího já neproběhne. Strategii přežití řídí já přežívající. To všechno proto, aby trpící traumatizované já bylo odstaveno a umlčeno.

Obrázek
Matka s malou dcerou

V životě se to projevuje třeba tak, že požadavky, které na nás kladou druzí, automaticky přejímáme za vlastní. I na svůj úkor, aby nedocházelo ke konfliktům, jež jsme se nenaučili řešit. Nebo hledáme bezpečí ve vlastní dominanci, agresi či násilí páchaném na druhých, abychom vyloučili možnost, že tutéž strategii vůči nám použijí oni. Případně unikáme, nejčastěji do některé závislosti. Závislost je obecně definována jako trvalý náhradní vztah k někomu nebo něčemu, vycházející z pocitu úzkosti a sebeodcizení a z urgentní potřeby osobní prázdnotu, vztahovou neukotvenost a niternou bolest uspokojit za každou cenu. Takový stav jednání závislého člověka předurčuje, okrádá ho o možnost svobodného rozhodování a může ho, jak známo, i zabít.

Rodičovství jako otevřené okno příležitosti

Příklad: Matka s úzkostně vyhýbavou citovou vazbou se blízkosti s dítětem, aniž si to uvědomuje, bojí a vyhýbá. Nemusí jí být třeba příjemné mazlit se s dítětem nebo těžko snáší jeho pláč, který v ní budí agresi, úzkost nebo pocity viny, že je špatná matka, když dítě neumí utišit. Jindy matka, niterně zasažená nízkým sebevědomím a pocity méněcennosti, volí nepřiměřenou a pro dítě až dusivou mateřskou angažovanost a nevědomě podléhá nutkavému perfekcionistickému a kontrolujícímu chování.

Jakkoliv je matka zraněná, není úplně bezmocná. Mimo jiné proto, že výše uvedené informace jsou dnes již dostupné a mnozí současní rodiče zaujímají k rodičovství zvídavý aktivní postoj ještě, než se jim dítě narodí. Nesrovnatelně více než předchozí rodičovské generace si uvědomují, co je ve hře. Například už vědí, že jejich utvářející se vztah s dítětem na nevědomé úrovni silně oživuje jejich vlastní deficity a aktivuje jejich nezpracovaná vývojová témata.

Otevírá se tak naděje na zlepšení. Současná rodičovská generace hromadně vstupuje do vnitřní práce a mnozí už nechtějí předat svým dětem vlastní zranění. V terapeutických ordinacích vzpomínají, jak jejich matky pečlivě dbaly na jejich fyzické potřeby, ale vyhýbaly se intimitě emoční. K potřebě psychoterapie nezřídka vede osobní pocit narušené vztahovosti a neschopnost jednat jinak než pod vlivem autopilota, poháněného tím, co člověk kdysi zažil od vlastních rodičů. Zejména jde o nevhodné zacházení s pláčem a s takzvanými problematickými dětskými emocemi – smutkem, vztekem, hněvem, úzkostí, strachem. Jak odhalují mnohé psychoterapeutické rozhovory, neschopnost rodičů naplňovat potřeby dětí směřuje zpětnou stopou k jejich vlastnímu dětství a k jejich vlastním vývojovým traumatům. Obrat nastává ve chvíli, kdy si výše zmíněné souvislosti začneme uvědomovat a se svou zátěží vědomě pracujeme. Niterně jsme totiž nahlédli, že dokud rodič není vědomý, automaticky a nepozorovaně předává vlastní zranění i limity potomkům.

Pokračování článku zaměřeného na téma mateřského zranění si můžete přečíst ZDE.

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!

 

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

 

Autor/ka

Věnuje se poradenství, vzdělávání a publicistice v oblastech rodičovství, výchovy a vztahů. Zaměřuje se zejména na problematiku citové vazby, mezigeneračního přenosu a propojování psychoterapie a spirituality.

Odborná knihovna:
Články: