Jak se vyjadřovat o lidech s postižením?

Obsah článku:

• Člověk na prvním místě
• S respektem a bez nálepkování

Mrzák, slepec nebo idiot – taková označení pro druhého člověka dnes považujeme za nevhodné a pejorativní výrazy, anebo přímo nadávky. Přitom ještě před sto lety se jednalo o běžně užívané, a dokonce v té době odborně korektní termíny pro pojmenování lidí s určitými druhy postižení. Známý Jedličkův ústav tedy například vznikl na základě iniciativy pražského „Spolku pro výchovu mrzáků“. Ernestinum spojené s osobou Karla Slavoje Amerlinga se zase původně jmenovalo „Ústav idiotů Jednoty paní sv. Anny v Praze“ a zařízení na smíchovské Palatě bylo založeno pod názvem „Ústav pro zaopatřování slepců“. Označení používaná v souvislosti s lidmi s určitým postižením nebo znevýhodněním se samozřejmě vyvíjela a proměňovala současně s vývojem a změnami jazyka, kultury i celkové hodnotové a názorové orientace většinové společnosti. V každé době se totiž převládající filozofie a hodnoty společnosti (tedy to, co označujeme jako společenské paradigma) nevyhnutelně odrážejí v postojích, přístupech a chování společenské většiny k jedincům nebo menšinovým skupinám těch, kteří jsou jakkoliv odlišní.

Historie ukazuje, že ke skutečným změnám společenského paradigmatu nedochází příliš rychle ani překotně. Setrvačnost dlouho pěstovaných názorů, zvyklostí, modelů jednání i jazykových konvencí je opravdu veliká a jen velmi obtížně se zažitých vzorců zbavujeme. Ani revoluční politické a kulturní mezníky neznamenají okamžitou proměnu společnosti – a jak můžeme sledovat v našich zemích, i po třiceti letech mohou stále přežívat mnohé předsudky a mýty, které určovaly vztah k lidem s postižením a znevýhodněním před rokem 1990. I z toho důvodu je pro mnoho z nás obtížné nacházet správná slova, když mluvíme o člověku nebo o lidech s určitým typem postižení a znevýhodnění. Je vlastně obtížné i přesně stanovit, které pojmy a která označení jsou ta nejvíce správná a vhodná. Tápe v tom nejenom laická veřejnost, ale také média, a dokonce i řada profesionálů, kteří se často snaží balancovat mezi odbornou terminologií a lidským, empatickým přístupem k druhému člověku.

Zapomeňme tedy nejprve na historicky překonaná pojmenování, která sice zlidověla, ale drží se stále ve slovníku neinformované části populace, přestože při jejich vyslovení nebo přečtení docela snadno rozpoznáme jejich nevhodnost a nepatřičnost pro současný svět. Slepec, mrzák nebo idiot jsou dnes opravdu už archaismy (ačkoliv se zastaralou a již několik desetiletí neplatnou klasifikací mentální retardace, která skutečně používala pro označení stupňů závažnosti tohoto postižení termíny debilita, imbecilita a idiocie, jsme se mohli setkávat ve zprávách některých psychiatrů a psychologů donedávna). To nejpodstatnější pro naši současnost přinesl vývoj v přístupu k lidem s postižením a znevýhodněním během posledních tří desetiletí. A pokud bude nadále pokračovat aktuální inkluzivní trend, měli by být tito lidé stále více akceptováni a respektováni jako běžní členové společnosti a rovnocenní občané, aniž bychom pro ně museli vymýšlet nějaká specifická označení.

Rozhovor se speciálním pedagogem PhDr. Josefem Slowíkem o tom, jak mluvit o lidech a s lidmi s různými typy hendikepu.

Člověk na prvním místě

Zásadně se u nás od 90. let začal v pomáhajících profesích prosazovat přístup zaměřený na člověka (Person Centered Approach), se kterým souvisí také jazyk upřednostňující především důraz na pozornost a respekt vůči člověku, nikoliv důraz na jeho omezení, postižení nebo znevýhodnění (tzv. People First Language). Zatímco tedy dříve velmi frekventovaná (a doposud běžně používaná) označení jako např. „tělesně postižený“ nebo „nevidomý“ vlastně odkaz na člověka vůbec neobsahovala, dnešním trendem je namísto toho používat raději spojení člověk s tělesným postižením, člověk s postižením zraku atd. To lze považovat za jakýsi moderní standard.

Zejména v mediálním a úředním jazyku se u nás stal zastřešujícím pojmem pro označování lidí s různými druhy postižení souhrnný pojem osoby se zdravotním postižením. Mezi takzvaná zdravotní postižení je však zahrnuto jak postižení tělesné (včetně závažných dlouhodobých onemocnění a zdravotních oslabení), tak i postižení smyslová, psychická a další. Problémem je, že na člověka se zdravotním postižením pak bývá automaticky nahlíženo jako na někoho, kdo nemůže být zdravý – což je však spíše velké nedorozumění.

Obrázek

Z hlediska oficiální mezinárodní definice je totiž zdraví chápáno pozitivně, a sice jako „stav kompletní fyzické, duševní a sociální pohody, a nikoliv pouhé nepřítomnosti nemoci či vady“ (WHO, 1948). Tato definice předpokládá velmi subjektivní hodnocení vlastního stavu dotyčného člověka. Na jedné straně naznačuje, že v populaci možná schází zdraví i těm, kteří jsou okolím za zdravé považováni, zatímco na druhé straně umožňuje respektovat jako zdravé i takové lidi, kteří jsou okolím naopak vnímáni jako nezdraví – například člověka s Downovým syndromem, který má sice více chromozomů v jádru buňky, některé viditelné fyzické zvláštnosti a snížený intelekt, ale subjektivně třeba prožívá naprostou fyzickou, duševní i sociální pohodu, bez pocitu jakéhokoliv zásadního deficitu. Jestliže takového člověka zařadíme do kategorie osob se zdravotním postižením, obdrží zpravidla nálepku, která je typická pro nemocného člověka, a přisuzuje mu tak roli pacienta. 

Dlužno dodat, že role pacienta je specifickou sociální rolí, která člověku přináší určitá privilegia, ale také určitá zásadní omezení a která neodpovídá sociální roli člověka s postižením v současném světě (pokud se ovšem chceme zbavit již historicky překonaného medicínského pojetí postižení). I z toho důvodu je dnes už neaktuální a nevhodné třeba také vyjádření, že někdo „trpí postižením“, protože postižení vůbec nemusí znamenat utrpení ani životní katastrofu.

Jisté otázky vzbuzuje i spojení člověk se speciálními potřebami, které je frekventované především v anglicky mluvících zemích (People with Special Needs). Lidé s postižením totiž mají většinou úplně běžné lidské potřeby, zcela shodné se všemi ostatními (např. potřebu vzdělávat se, pracovat, komunikovat atd.). To, co v jejich případě můžeme označit jako „speciální“, je pouze způsob uspokojování těchto potřeb, který musí být, vzhledem k omezením způsobeným jejich postižením, odlišný ve srovnání s ostatními. Nicméně termín děti, žáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami, který je od roku 2004 zakotven v české školské legislativě, vystihuje naopak již docela srozumitelně situaci takových jedinců v procesu jejich vzdělávání.

S respektem a bez nálepkování

Obrázek

To, jak hovoříme a píšeme o jednotlivcích a skupinách lidí, souvisí s naším respektem k jejich lidské hodnotě a důstojnosti a také k jejich právům. Konkrétní označení závisí samozřejmě vždy i na konkrétním prostředí a souvislostech, ve kterých se o těchto lidech někdo vyjadřuje. Důležité ale je, abychom se důsledně vyhýbali nálepkování (labelingu) a stigmatizaci.

Je v pořádku, že pro lékaře ve zdravotnickém zařízení zůstává skutečně nemocný člověk dodnes pacientem bez ohledu na to, jestli se jedná o člověka s postižením nebo bez postižení. Jinak tomu je třeba v oblasti sociálních péče, kde se z dřívějších „chovanců“ a „svěřenců“ stali v posledních desetiletích uživatelé sociálních služeb – anebo snad ještě lépe klienti.

Jak je vidět, obecnou tendencí je volit spíše neutrální názvy, které nijak nezdůrazňují postižení a omezení člověka a které jsou třeba (ač v trochu odlišném kontextu) obecně známé i z jiných oblastí života společnosti. Velmi důležité je také zohledňovat, jak si samotní lidé s určitými druhy postižení přejí, aby se o nich hovořilo a psalo – a jak se o sobě vyjadřují i oni sami (ačkoliv tam musíme být poněkud obezřetní, abychom nepřejímali třeba slangové výrazy určité skupiny lidí s konkrétní specifickou diagnózou pro obecné označování všech podobně znevýhodněných osob).

Obecná pravidla pro výběr vhodného označování lidí s postižením lze shrnout následujícím způsobem:

1. Vyhýbáme se primárnímu důrazu na samotné postižení nebo znevýhodnění: tedy raději ne vozíčkář (přestože takto si lidé na vozíku mezi sebou říkají – my ale chceme vidět nejprve člověka, nikoliv vozík), ale spíše člověk na vozíku, příp. obecněji člověk se závažným tělesným/pohybovým postižením (nebo omezením).
2. Formulace pojmenování bychom měli volit srozmyslem: např. člověk s postižením zraku je vhodné obecné označení, zatímco člověk s nevidomostí by znělo poněkud krkolomně. I tak je ale spojení nevidomý člověk lepší než pouze nevidomý. Podobně je neslyšící člověk přirozenější označení než člověk s hluchotou nebo hluchý člověk. Takřka urážkou je pro neslyšícího člověka označení „hluchoněmý“ – neslyšící lidé totiž nejsou němí, přestože nepoužívají běžnou mluvenou řeč ale třeba znakový jazyk.
3. Nepoužíváme nálepkující nebo jinak stigmatizující označení: dokonce i mnoho profesionálů má ve zvyku hovořit třeba o lidech s Downovým syndromem jako o „daunících“ nebo o žácích s dyslexií jako o „dyslekticích“. To jsou ovšem ukázkové příklady labelingu (nálepkování), který často vede nejenom k nesprávnému zobecňování, ale může napáchat mnoho škody jak v sebevědomí a sebepojetí „onálepkovaného“ jedince, tak deformovat i jeho role v sociální skupině.
4. Vycházíme ze současného poznání: na to by měla reagovat nejenom odborná terminologie, ale i jazyková kultura celé společnosti. Mnoho dnes slyšíme a čteme o autistech, ale málokdy se dozvíme něco o poruchách autistického spektra. A že je těch poruch opravdu celá řada a jsou mezi nimi zásadní rozdíly! Když pak zahrneme pod zjednodušené označení autista jak dítě s těžkou formou nízkofunkčního autismu, tak i mimořádně nadané dítě s Aspergerovým syndromem, vznikne velký zmatek a možná tím některé rodiny i vyděsíme.
5. Pojmenování konkrétních případů lidí s postižením můžeme snadno odvozovat z obecnějších označení – přehledově tedy mohou pomoci následující příklady: lidé s tělesným postižením (např. člověk na vozíku, člověk s omezením pochybu, příp. imobilní člověk), lidé s postižením zraku (např. slabozraký člověk, nevidomý člověk, osleplý člověk), lidé s postižením sluchu (nedoslýchavý člověk, neslyšící člověk), lidé s mentálním postižením (např. člověk s mentální retardací, člověk s demencí), lidé s narušenou komunikační schopností (např. člověk s vadou výslovnosti, člověk s koktavostí), lidé s poruchami autistického spektra, lidé s vývojovými poruchami učení (např. s dyslexií, s dysgrafií atd.), lidé postižení více vadami (např. člověk postižený hluchoslepotou apod.) a další.

Vedle toho, jak se vyjadřujeme o lidech s postižením a znevýhodněním, je ovšem stejně důležité to, jak – a zda vůbec – hovoříme s nimi. Právě zkušenost osobního setkávání a bezprostřední komunikace s takovými lidmi nám totiž pomůže i v řešení otázky, jaká označení zvolit, když o těchto lidech hovoříme nebo píšeme. Nejenže tak třeba zachytíme, která označení jsou pro ně samotné přijatelná nebo příjemná a naopak, ale takové setkání nám může pomoci lépe porozumět jejich situaci a alespoň zčásti se do ní vcítit. Pak možná i sami odhadneme, jaké pojmenování by se líbilo nebo nelíbilo nám samotným a budeme lépe schopni jednat a vyjadřovat se tak, jak bychom chtěli, aby v podobné situaci ostatní jednali s námi a vyjadřovali se o nás. Pro navázání kontaktu s lidmi s postižením samozřejmě možná bude potřeba překonat určitý ostych nebo obavy – ale to je zdravá výzva a není pochyb o tom, že přínosem bude rozhodně nová a obohacující zkušenost.

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!