Vzdělávání dětí s mentálním postižením

Kde a jak se vzdělávají děti s mentálním postižením od raného věku, jaké typy vzdělávacích zařízení u nás existují a jaké jsou podmínky pro jejich vzdělávání zakotvené v české legislativě, se dozvíte na následujících řádcích.

Vzdělávání dětí s mentálním postižením může probíhat buď v rámci škol hlavního vzdělávacího proudu (běžné typy škol), nebo v rámci speciálního vzdělávání (speciální typy škol).

V současné době se stále více dostává do popředí proces integrace dětí s mentálním postižením do běžných škol a hovoří se i o inkluzivním vzdělávání (inkluze = splynutí s intaktní společností). Školská integrace znamená vzdělávání dětí s mentálním postižením v běžném typu a prostředí základní školy. O integraci pojednávájí mj. legislativní dokumenty - zákon č. 561/2004 Sb. (školský zákon) a  vyhláška č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných. Vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (kam spadají i žáci s mentálním postižením) může probíhat:

• v běžné škole (s využitím všech podpůrných opatření),
• ve školách, třídách, odděleních či studijních skupinách (pro děti, žáky a studenty s mentálním postižením, o tomto typu hovoří v § 19 Vyhláška č. 27/2016 Sb.).

Základní terminologie

Základní pojmy, se kterými se můžete setkat v souvislosti se stanovením diagnózy, jsou mentální retardace, mentální postižení a demence. Někteří odborníci považují termíny mentální retardace a mentální postižení za synonyma, jiní mezi nimi spatřují rozdíly, které jsou popsány níže.

Mentální retardaci můžeme definovat jako „vývojovou duševní poruchu se sníženou inteligencí, demonstrující se především snížením kognitivních, řečových, pohybových a sociálních dovedností s prenatální (období těhotenství), perinatální (období při porodu a během porodu) a postnatální (období po narození) etiologií“ (Valenta – Müller, 2003, s. 14). Diagnostikovat mentální retardaci může v České republice psycholog či psychiatr (změří pomocí testů inteligence výši inteligenčního kvocientu – IQ). Mentální retardace může být stanovena pouze do dvou let života dítěte, po druhém roce věku dítěte hovoříme o přítomných obtížích jako o demenci.

Z pohledu lékařských věd dochází k definování a následné diagnóze mentální retardace stanovením inteligenčního kvocientu pod 70. Dle stupně závažnosti se pak podle Mezinárodní klasifikace nemocí dále rozlišuje:

• F 70 Lehká mentální retardace (IQ 69–50)
• F 71 Středně těžká mentální retardace (IQ 49–35)
• F 72 Těžká mentální retardace (IQ 34–20)
• F 73 Hluboká mentální retardace (IQ 19 a níže)
• F78 Jiná mentální retardace – u daného dítěte jsou intelektové schopnosti prokazatelně výrazně snížené a mentální retardace je u něj zřejmá, avšak vzhledem k těžkému kombinovanému {Lmd?En6oRT}, poruchám chování či poruchám autistického spektra není možné zrealizovat spolehlivé vyšetření
• F 79 Nespecifikovaná mentální retardace – intelektové schopnosti dítěte jsou výrazně snížené, ale pro nedostatek informací nelze daného jedince zařadit do některé z výše uvedených kategorií

Dále se ještě přidává kód charakterizující přidružené obtíže v rámci chování, kdy:

• 0 znamená žádné či minimální problémy v chování.
• 1 představuje výrazné obtíže v rámci chování. (Valenta – Müller, 2010)

Z hlediska speciální pedagogiky, která zdůrazňuje individualitu každého jedince, členění osob do těchto kategorií pouze podle výše uvedené kategorizace nestačí. Přidává se i míra sociálního uplatnění a praktické orientace v každodenním životě s ohledem na budoucnost člověka s mentálním postižením.

Mentální postižení je vnímáno jako širší pojem než označení mentální retardace a jde o zastřešující termín pro snížení inteligence na rozličném etiologickém podkladě. Mentální postižení v sobě zahrnuje jedince s IQ nižším než 85.

Jako demence je označován takový stav, kdy k poruše inteligence došlo po druhém roce života (do věku dvou let vzniká mentální retardace).

Další informace hledejte v naší rubrice Děti s mentálním postižením.

Vzdělávání (edukace)

Rodina je považována za první a nejpřirozenější prostředí pro rozvoj dítěte. Dítě se postupně v rámci výchovy identifikuje s dospělými (napodobuje chování dospělých, se kterými se denně setkává). Rodina je také nejbližší okolí, se kterým dítě přichází do styku. Přitom rodina jako nejpřirozenější sociální prostředí a rodinné vztahy v ní mohou společně s výchovou ovlivnit příslušné limitující faktory, které vyplývají z mentálního postižení jako takového. Jde například o úpravu nediferencovanosti a nekoordinovanosti emocí (tedy o pomoc dítěti v oblasti ustálení prožívání a chování).

Pokud jde o systém vzdělávání, který je zajišťován českým Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, je nutné zmínit pojetí žáků s mentálním postižením v rámci českého školství. Hlavní legislativní úpravou je zákon 561/2004 Sb., zákon o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen školský zákon). Tento zákon uvádí zastřešující termín žáci se speciálními vzdělávacími potřebami, kam patří i žáci s mentálním postižením.

Proces vzdělávání dítěte s mentálním postižením lze rozdělit do čtyř oblastí:

• předškolní vzdělávání,
• období plnění povinné školní docházky,
• střední vzdělávání,
• celoživotní vzdělávání.

Pomůcky, které se v rámci vzdělávání využívají, se nijak zásadně neliší od pomůcek používaných v rámci běžných škol (modely, mapy, obrazy, počítačové programy, CD přehrávače, interaktivní tabule, diaprojektory, reálné předměty). V celém vyučovacím procesu se klade důraz na názornost a časté opakování naučeného, a to především spojením nově osvojené činnosti s praktickou aktivitou, společným zapojením co nejvíce smyslů (například žáci se učí poznávat ovoce, a tak jdou do obchodu, kde se vše nakoupí, a společně pak jednotlivé ovoce ochutnávají).

Předškolní vzdělávání

Předškolní vzdělávání dětí s mentálním postižením je založeno na spolupráci rodiny a předškolního zařízení. Předškolní zařízení může spadat do resortu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (například mateřské školy), Ministerstva práce a sociálních věcí (například raná péče, denní stacionáře) a neziskového sektoru.

V raném věku dítěte lze využít služeb rané péče. Služba rané péče je ukotvena v § 54 zákona o sociálních službách, a dále se řídí prováděcí vyhláškou č. 505/2006 Sb. V rámci tohoto zákona je raná péče řazena mezi služby sociální prevence. Podle zákona se jedná o službu, která je poskytována dítěti a rodičům dítěte, u kterého je přítomno zdravotní postižení nebo jehož vývoj je ohrožen v důsledku dlouhodobého nepříznivého zdravotního stavu. Raná péče je zaměřena na děti od narození do sedmi let věku.

Další variantou pro rozvoj dětí s mentálním postižením v mladším předškolním věku je využití programu takzvané včasné stimulace – v České republice je to program Portage. V tomto programu je velmi podrobně rozpracován nácvik pohybových aktivit, rozumové stimulace, sociálních dovedností, komunikačních schopností a sebeobsluhy. Jako instruktoři těchto programů mohou působit speciální pedagogové, popřípadě psychologové, kteří službu poskytují v přirozeném prostředí dítěte (doma či v zařízení sociálních služeb, pokud zde dítě trvale žije). Setkání se konají v rozmezí jednoho až dvou týdnů a součástí aktivit je i emoční podpora pro rodiče a poradenství. Důležité je, že instruktor společně s rodiči plánuje a upravuje další postup. Tento stimulační program je součástí náplně práce speciálně pedagogických center pro žáky s mentálním postižením.

V systému sociálních služeb lze v předškolním věku využít také sociálních služeb denních stacionářů (§ 46) nebo osobní asistence (§ 39) (opět jsou uvedeny v zákoně o sociálních službách č. 108/2006 Sb., která obsahově spadá do resortu Ministerstva práce a sociálních věcí). Denní stacionář může navštěvovat dítě, které v blízkosti trvalého bydliště nemá dostupnou žádnou vhodnou mateřskou školu (a pro rodiče je obtížné dopravovat dítě do jiného města), nebo mohou být denní stacionáře využity jako alternativa za jesle, ovšem pouze do tří let věku dítěte. Osobní asistence je vhodná forma při podpoře pravidelné docházky do různých institucí a lze ji využít v průběhu dospívání i dospělosti.

↑ nahoru

První institucí, kterou může dítě s mentálním postižením navštěvovat, je mateřská škola. Do mateřské školy jsou přijímány děti od tří let věku a mohou ji navštěvovat do doby zahájení povinné školní docházky. Přednost při rozhodování o přijetí do mateřské školy mají děti v posledním roce před zahájením povinné školní docházky. Formu vzdělávání v běžné mateřské škole využívají děti s lehkým mentálním postižením, protože tyto obtíže nejsou v daném věku natolik zřetelné, aby byly diagnostikovány. Pro děti s těžším postižením je k dispozici mateřská škola speciální nebo integrace dítěte v běžné třídě mateřské školy.

Mateřská škola speciální je typ školského zařízení, do kterého jsou přijímány děti s mentálním postižením. V mateřské škole speciální již dochází k určitému uzpůsobení podmínek, jako je třeba snížení počtu žáků ve třídě, přítomnost speciálního pedagoga, odpovídající materiální a didaktické vybavení. Dítě s mentálním postižením může navštěvovat i mateřskou školu pro děti s vadami sluchu a zraku (kombinovaný typ postižení).

Před započetím povinné školní docházky může dítě s mentálním postižením docházet do přípravného stupně základní školy speciální (§ 48a školského zákona). Tento přípravný stupeň spadá pod základní školu speciální (dítě je v ní vzděláváno), ale nezapočítává se do doby plnění povinné školní docházky. Přípravný stupeň je primárně určen dětem se středně těžkým, těžkým a hlubokým mentálním postižením a kombinovaným postižením a je chápán jako příprava na proces povinné školní docházky. Přípravný stupeň základní školy speciální může dítě s mentálním postižením navštěvovat od pěti let věku. Počet žáků je zde limitován, a to na maximálně šest dětí a nejméně čtyři děti.

Další variantou je přípravná třída základní školy, která funguje v rámci běžné základní školy. Přípravné třídy nespadají pod povinnou školní docházku, děti jsou v nich vzdělávány podle Rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání (stejně jako v mateřských školách).

Čtěte také:

• Volný čas dětí s mentálním postižením
• Asistent pedagoga u dětí se zdravotním postižením a služba osobní asistence
• Dávky pro rodiny dětí se zdravotním postižením

Základní vzdělávání

Základní vzdělávání souvisí s plněním povinné školní docházky, která trvá v České republice devět let (to platí i pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami). Základní vzdělávání navazuje na výchovu v rodině a v předškolních institucích. Počátek školní docházky připadne obvykle na šestý rok věku dítěte (ačkoli v současné praxi se stává běžným odklad o jeden rok). Nejpozději musí dítě započít plnění povinné školní docházky v osmi letech věku. Základní školu může dítě navštěvovat do sedmnácti let věku (žák může na prvním i druhém stupni opakovat jeden ročník, aniž by byl vyloučen z příslušné základní školy). Pokud zákonný zástupce požádá ředitele školy o prodloužení a ten vyhoví, lze tuto hranici posunout o jeden rok (u žáků se zdravotním postižením až na věk dvaceti let a u žáků s kombinovaným postižením až na věk dvaceti šesti let, avšak výhradně se souhlasem zřizovatele školy).

Žák s mentálním postižením se může vzdělávat v běžné základní škole nebo základní škole speciální. Docházka do základní školy speciální je podmíněna vyjádřením a doporučením školského poradenského zařízení (viz níže) a písemným souhlasem zákonného zástupce žáka.

V běžné základní škole může být žák s mentálním postižením vzděláván formou integrace (viz výše). Z hlediska školského zákona má každé dítě s mentálním postižením právo na integraci ve spádové škole.

Žáci se středně těžkým, těžkým a hlubokým mentálním postižením mohou navštěvovat základní školu speciální (dříve pomocná škola). Ta se zaměřuje na rozvoj oblasti poznatků o společnosti, dále na základní návyky sebeobsluhy, praktických činností a maximální možnou míru osvojení si dovedností trivia (čtení, psaní, počítání). Doba docházky do základní školy speciální činí deset let (tedy o rok více než běžná základní škola). Základní škola speciální se rovněž skládá ze dvou stupňů: 1. stupeň (první až šestý ročník) a 2. stupeň (sedmý až desátý ročník).

Žáci jsou vzděláváni podle Rámcového vzdělávacího programu pro základní školu speciální, který se skládá ze dvou částí:

• Díl I se zaměřuje na vzdělávání žáků se středně těžkým mentálním postižením.
• Díl II obsahuje vzdělávání žáků s těžkým mentálním postižením a souběžným postižením více vadami.

Česká legislativa zmiňuje i jiný způsob plnění povinné školní docházky, o kterém hovoří § 40–42 školského zákona. Jiný způsob plnění povinné školní docházky může mít podobu individuálního vzdělávání nebo vzdělávání žáků s hlubokým mentálním postižením. Individuální vzdělávání je taková forma, kdy žák plní povinnou školní docházku, aniž by pravidelně docházel na výuku v budově školy. V tomto případě jde o formu, která není přímo učena dětem s mentálním postižením, lze ji však jako alternativu využít. S individuálním vzděláváním musí souhlasit ředitel školy na základě žádosti zákonného zástupce. Prakticky výuka probíhá tak, že dítě je vzděláváno ve svém přirozeném prostředí (domov, zařízení sociálních služeb) a přezkoušení probíhá každé pololetí ve škole.

Vzdělávání žáků s hlubokým mentálním postižením je kompetentní zajistit krajský úřad, a to na základě vyjádření a doporučení školského poradenského zařízení a praktického lékaře. Krajský úřad pověří základní školu speciální nebo speciálně pedagogické centrum zajištěním metodické a pedagogické podpory při vzdělávání těchto žáků. Vzdělávání žáků s hlubokým mentálním postižením se realizuje, pokud nepříznivý zdravotní, popřípadě psychický, stav dítěte nedovoluje docházku do školy (u žáka je přítomno kombinované postižení, závažné tělesné postižení, případně zásadní zdravotní obtíže).

V rámci školního věku lze využít systém speciálně pedagogických center. Speciálně pedagogická centra a pedagogicko-psychologické poradny jsou školská poradenská zařízení.

Činnost speciálně pedagogických center je ukotvena ve vyhlášce č. 72/2005 Sb. (§ 6), o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních. Do speciálně pedagogického centra je možné s dítětem docházet nebo pracovníci centra sami navštěvují školy a školská zařízení, kde se vzdělávají žáci s mentálním postižením a za závažných podmínek i rodiny dítěte s mentálním postižením. Děti s mentálním postižením mohou navštěvovat speciálně pedagogická centra pro žáky s mentálním postižením, případně speciálně pedagogická centra pro děti s více vadami (což bývá v praxi častější).

↑ nahoru

Střední vzdělávání

Obecně platí, že žáci s mentálním postižením si mohou zvolit k dalšímu studiu jakoukoliv střední školu při splnění dvou podmínek. První je dosažení základního vzdělání absolvováním základní školy a druhou podmínkou je splnění přijímacího řízení na zvolený typ školy. Přímo pro žáky s mentálním postižením jsou zřízena odborná učiliště a praktické školy.

Odborná učiliště jsou primárně určena pro absolventy základní školy (dříve základní školy praktické). Výuka se skládá z mnoha různých oborů (orientovaných na manuální práce, těžištěm výuky jsou praxe/stáže), jednotlivé učební plány jsou redukovány. Doba trvání výuky jsou dva, případně tři roky, výstupem získá absolvent výuční list,

Praktická škola se liší dobou docházky. Praktická škola může být buď roční, nebo dvouletá. První typ je určen absolventům základní školy speciální (žákům s těžkým mentálním postižením, žákům s kombinovaným postižením). Vzdělání na praktické škole je zaměřeno více na oblast praktického života a na jednoduché manuální činnosti. Studenti jsou vzděláváni podle Rámcového vzdělávacího programu pro obor vzdělání praktická škola jednoletá. Praktická škola dvouletá je určena rovněž absolventům základní školy praktické (žákům se středně těžkým mentálním postižením nebo žákům s lehkým mentálním postižením v kombinaci s postižením jiným). Vzdělání je opět zaměřeno na praktické činnosti s důrazem na rozšíření všeobecného vzdělání, získání základních pracovních návyků, přípravu na vykonávání jednoduchých pracovních činností. Studenti jsou vzděláváni podle Rámcového vzdělávacího programu pro obor vzdělávání praktická škola dvouletá.

Celoživotní vzdělávání

Proces celoživotního vzdělávání u osob s mentálním postižením vymezují dvě základní kategorie vzdělávání, a to základní vzdělávání a další vzdělávání.

Základní vzdělávání je typ, který je poskytován resortem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Základní vzdělávání je primárně určeno těm osobám s mentálním postižením, které byly v mládí zbaveny povinnosti docházet do školy a po dobu jejich života nedošlo k revizi tohoto rozhodnutí.

Do kategorie další vzdělávání spadají tři dostupné možnosti celoživotního vzdělávání pro osoby s mentálním postižením:

• kurzy pro doplnění vzdělání,
• večerní školy,
• aktivační centra.

V kategorii kurzy pro doplnění vzdělání rozlišujeme kurz pro získání základního vzdělání a kurz pro získání základů vzdělání. Kurz pro získání základního vzdělání realizuje běžná základní škola a střední škola. Forma studia může být dálková, nebo denní. Doba trvání kurzu je jeden rok a nástup do kurzu není omezen věkem zájemce o studium. Studium je ukončeno zkouškou, která odpovídá výstupům Rámcového vzdělávacího programu. Kurz pro získání základů vzdělání realizují základní školy speciální, je určen pro osoby se středně těžkým, těžkým mentálním postižením a kombinovaným postižením, které ukončily vzdělávání na základní škole (dříve na základní škole praktické) v nižším než devátém ročníku. Doba trvání kurzu je jeden rok, a to buď v každodenní docházce, nebo jde o individuální výuku ve škole či místě bydliště žáka, případně v zařízení sociálních služeb (pokud tam člověk s mentálním postižením trvale žije).

Večerní školy poskytují možnost následné edukace absolventům základních škol speciálních. Večerní školy mohou navštěvovat i dospělé osoby s mentálním postižením, které nenavštěvovaly dříve základní školu, a tedy nemají ukončenou povinnou školní docházku. Náplní večerních škol je především prohlubování stávajících vědomostí a praktických dovedností, poskytují smysluplné trávení volného času, rozšiřují komunikační kompetence a jsou důležitým prvkem sociální interakce. Náplň vzdělávacích aktivit se odvíjí od individuálních (nebo aktuálních) potřeb. Zřizování večerních škol je zpravidla záležitostí neziskového sektoru (občanských sdružení). První večerní škola byla založena v roce 1991 Psychopedickou společností ve spolupráci s Pedagogickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze.

Aktivační centra jsou školská zařízení, která se zaměřují na poskytování celoživotních vzdělávacích aktivit dospělým osobám s mentálním postižením, které absolvovaly povinnou školní docházku, ale nenalezly uplatnění na otevřeném nebo chráněném trhu práce či tuto možnost z různých důvodů ztratily. Aktivační centra jsou zřízena převážně při základní škole praktické nebo základní škole speciální.

S ohledem na zvyšující se význam celoživotního vzdělávání nejen u populace bez postižení, ale i u osob s mentálním postižením je třeba během celého života klást důraz na možnost volnočasových aktivit u osob s mentálním postižením, případně jakýchkoli aktivizačních činností. Právě volnočasové aktivity, které jsou realizovány mimo proces vzdělávání, poskytují možnost pro rozvoj komunikačních schopností, praktických dovedností a sociální interakce.

Velice důležité je během celého života v maximálně možné míře posilovat samostatnost, soběstačnost, dovednosti sebeobsluhy a v období dospívání a dospělosti také sociální roli dospělého člověka (i člověk s mentálním postižením dospívá). Neboť právě způsob, s jakým je dítě (a později dospělý) s mentálním postižením konfrontováno, představuje stěžejní zkušenost pro jeho vlastní dospělost a situaci, kdy se o něj rodiče nebudou moci v důsledku stárnutí a stáří postarat a další příbuzní (sourozenci či širší rodina) o tuto skutečnost neprojeví zájem.

↑ nahoru

Příslušné legislativní dokumenty, které se týkají dané problematiky

• Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon)
• Vyhláška č. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky
• Vyhláška 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních
• Vyhláška č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných (platná od 1.9. 2016, zrušuje vyhlášky 147/2011 Sb. a 73/2005 Sb.)
• Vyhláška č. 14/2005 Sb., o předškolním vzdělávání

Odkazy na některé instituce rané péče v různých krajích České republiky

• Raná péče Zlín – pro děti s mentálním a kombinovaným postižením, funguje pro Zlínský a Olomoucký kraj
• Středisko cesta – pro děti s tělesným postižením, mentálním postižením a kombinovaným postižením, funguje pro Uherské Hradiště a okolí
• Raná péče – pro děti s mentálním postižením, tělesným postižením, děti s opožděným či ohroženým vývojem
• Charita Havlíčkův Brod – pro děti s mentálním tělesným, kombinovaným postižením, funguje v okolí Havlíčkova Brodu
• Společnost pro ranou péči – pro děti se zrakovým postižením, kombinovaným postižením, funguje v Brně, Olomouci, Ostravě, Českých Budějovicích
• Slezská diakonie v Českém Těšíně – zaměřuje se na práci s dětmi s mentálním postižením, kombinovaným postižením v Českém Těšíně  a okolí
• Slezská diakonie v Brně
• Středisko rané péče v Pardubicích
• Středisko rané péče Sluníčko v Hradci Králové – služba rané péče zaměřená na práci s dětmi s mentálním postižením a tělesným postižením
• Kontakty na speciálně pedagogická centra: www.apspc.cz – na těchto internetových stránkách najdete přehledný seznam speciálně pedagogických center v jednotlivých krajích České republiky, řazených podle jejich klientely

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

 

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Seznam použité literatury

• BENDOVÁ, P. – ZINKL, P. Dítě s mentálním postižením ve škole. Praha: Grada, 2011.
• ČERNÁ, M. a kol. Česká psychopedie. Praha: Karolinum, 2015.
• KŘÍŽKOVSKÁ, P. a kol. Problematika edukace osob s mentálním postižením. Olomouc: Univerzita Palackého Olomouc, 2011.
• VALENTA, M. – MÜLLER, O. Psychopedie. Praha: Parta, 2003.

Literaturu související s tímto tématem hledejte v naší Odborné knihovně.