Zvládání každodenních situací

Autor/ka: doc. PhDr. Jan Šiška, Ph.D.
Datum publikace: 03. 01. 2021, Aktualizováno: 12. 03. 2021

Typickým znakem dětí s mentálním postižením je omezenější potřeba zvídavosti a preference (upřednostňování) podnětového stereotypu.

Děti s mentálním postižením bývají spíše pasivnější a více závislé na zprostředkování informací jinými lidmi. Svět je pro ně méně srozumitelný, a proto se jim může jevit více ohrožující (Vágnerová, 2004).

Nápadnosti v chování dětí s mentálním postižením se stávají zřetelnými zejména v období započetí školní docházky. Důvodem jsou zvyšující se požadavky na dítě ze strany školy. Učení se tak stává hlavní činností, která s sebou přináší rostoucí nároky na psychické a sociální funkce jedince. Při řešení problému nebo úkolu jsou u dítěte s mentálním postižením patrné zvláštnosti především v oblasti myšlení a paměti. Myšlení bývá konkrétní, s omezenou schopností zobecňování (abstrakce). Důležité je proto vytvářet pro dítě motivující a srozumitelné prostředí s širokou škálou podnětů.

ilustrační foto – dívka s knihou
Charakteristickým znakem paměti dětí s mentálním postižením je pomalé tempo osvojování poznatků a nestálost jejich uchovávání spojená s nepřesností vybavování, což se někdy označuje jako „zapomnětlivost“.

Způsob řešení problému či úkolu je u člověka ovlivněn analýzou dosavadních zkušeností uchovaných v paměti. Paměť je však u dětí s mentálním postižením převážně mechanická.

Kvalitu paměti dětí s mentálním postižením výrazně snižuje i nízká úroveň myšlení. Míra a rozsah podpory dítěte při řešení úkolů závisí na jeho individuálních potřebách. Vždy je třeba respektovat sníženou schopnost dítěte postihovat logické vztahy mezi věcmi či událostmi.

ilustrační foto – matka s dcerou na louce
Vývoj základních motorických schopností a dovedností je opožděn a závisí na hloubce postižení, tělesném růstu a vnějších podmínkách. Motorika mentálně postiženého dítěte se projevuje horší pohybovou koordinací.

Pokroky v oblasti hrubé a jemné motoriky nejsou tak nápadné. Většina dětí s mentálním postižením se postupně dokáže samostatně pohybovat. V průběhu vývoje dítěte dochází k dalšímu zdokonalování a zlepšování koordinace pohybů. Postupné pokroky v motorice pozitivně ovlivňuje oblast sebeobsluhy – svlékání, oblékání, obouvání, zavazování tkaniček, mytí a koupání. Dochází ke zdokonalování zručnosti při činnostech s různými materiály a v kresbě.

ilustrační foto – smějící se holčička ležící v trávě
Dítě s mentálním postižením si ve srovnání s vrstevníkem osvojuje návyky v sebeobsluze pomaleji. Děti se závažnějším postižením jsou zpravidla v sebeobsluze, v oblékání či ve stolování a osobní hygieně závislé na jiné osobě.

Poskytovaná podpora by proto měla vždy nabízet co nejvíce příležitosti tyto dovednosti získávat, upevňovat a dále rozvíjet. Chybou je, když personál nebo rodiče vykonávají úkony sebeobsluhy za dítě. Pak hovoříme o zneschopňování, které příležitosti k učení se novému nenabízí, a zároveň vede k oslabování dovedností již získaných.

Uspokojování potřeb dítěte s mentálním postižením klade na jeho rodinu mimořádné nároky. Pro rodinu je péče o dítě s mentálním postižením náročná fyzicky i psychicky. Míra zapojení dítěte do každodenních aktivit rodiny je ve srovnání s vrstevníkem snížená, a to v závislosti na hloubce postižení či výchovném stylu rodiny. Důležitou pozitivní roli v životě rodiny hrají podpůrné sociální služby, jako například služba osobní asistence, úlevová (respitní) péče či poradenství. Dostupnost těchto služeb je pro rodinu z hlediska jejího fungování klíčová.

ilustrační foto – matka s dcerou na louce
Děti s mentálním postižením bývají emočně nevyspělé, můžeme se u nich setkat s velkou citovou otevřeností a spontánním projevem emocí.

Často se může jednat o zvýšenou dráždivost a větší pohotovost k afektivním (prchlivým) reakcím. Nedostatečná kontrola a ovládání vlastních emocí, spojená s koncentrací na přítomnost, vede k preferenci takového jednání, které přináší bezprostřední uspokojení (Vágnerová, 2004 In Škoda, Fischer, 2008).

Problematické chování může být výrazem neschopnosti vyjádřit svoje aktuální pocity standardnějším a pro ostatní srozumitelnějším způsobem (Škoda, Fischer, 2008). Poskytovanou podporu je proto třeba zaměřovat také na oblast vytváření a udržování prospěšných mezilidských vztahů s vrstevníky.

Hlavní životní oblasti, komunitní, sociální a občanský život

Hlavní oblastí života dítěte ve školním věku je vzdělávání. Orientace v prostředí školy je pro dítě s mentálním postižením náročnější, protože hůře rozlišuje významné a nevýznamné znaky jednotlivých objektů a situací a hůře chápe jejich vzájemné vztahy, což je třeba respektovat.

Pokud jde o obsah vzdělávání, děti s mentálním postižením si potřebují osvojit dovednosti potřebné pro život v komunitě. Potřebují vědět jak a kde nakupovat, dojít na poštu, k lékaři nebo do nemocnice. Potřebují se vedle základních věcí naučit i takovým praktickým dovednostem, jako je podílení se na společenských aktivitách, cestování veřejnou dopravou, trávení volného času či vyjadřování svých přání a zájmů.

Jak vyplývá z předchozího textu, přístup k dětem s mentálním postižením by měl být volen především s ohledem na individuální zvláštnosti každého dítěte a vycházet z jeho silných stránek.

V první řadě je důležitá dostatečně diferenciovaná diagnostika mentálního postižení, která nebude cílit prioritně na oblast rozumových schopností. Jako důležité se jeví zejména vymezení míry a oblastí podpory, kterou dítě s mentálním postižením potřebuje k úspěšnému fungování ve společnosti.

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

Zpět na téma Děti s mentálním postižením

Autor/ka
doc. PhDr. Jan Šiška, Ph.D.

Působí na katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde se věnuje speciální pedagogice se zaměřením na mentální postižení. Je místopředsedou odborné sekce pro mezinárodní komparaci sociálních politik při International Association of Scientific Studies of Intellectual Disability (IASSID), národním expertem pro Českou republiku v Academic Network of European Disability Experts (ANED) při Evropské komisi a členem odborné skupiny pro vzdělávání při Vládním výboru pro zdravotně postižené občany. Svůj odborný zájem orientuje zejména na aspekty podpory lidí s postižením a jejich rodin, řízení a evaluaci sociálních služeb.

Odborná knihovna:
Články:
Žena v domácnosti [fotograf Cliff Booth]