Zvládání každodenních situací

Typickým znakem dětí s mentálním postižením je omezenější potřeba zvídavosti a preference (upřednostňování) podnětového stereotypu.

Děti s mentálním postižením bývají spíše pasivnější a více závislé na zprostředkování informací jinými lidmi. Svět je pro ně méně srozumitelný, a proto se jim může jevit více ohrožující (Vágnerová, 2004).

Nápadnosti v chování dětí s mentálním postižením se stávají zřetelnými zejména v období započetí školní docházky. Důvodem jsou zvyšující se požadavky na dítě ze strany školy. Učení se tak stává hlavní činností, která s sebou přináší rostoucí nároky na psychické a sociální funkce jedince. Při řešení problému nebo úkolu jsou u dítěte s mentálním postižením patrné zvláštnosti především v oblasti myšlení a paměti. Myšlení bývá konkrétní, s omezenou schopností zobecňování (abstrakce). Důležité je proto vytvářet pro dítě motivující a srozumitelné prostředí s širokou škálou podnětů.

Charakteristickým znakem paměti dětí s mentálním postižením je pomalé tempo osvojování poznatků a nestálost jejich uchovávání spojená s nepřesností vybavování, což se někdy označuje jako „zapomnětlivost“.

Způsob řešení problému či úkolu je u člověka ovlivněn analýzou dosavadních zkušeností uchovaných v paměti. Paměť je však u dětí s mentálním postižením převážně mechanická.

Kvalitu paměti dětí s mentálním postižením výrazně snižuje i nízká úroveň myšlení. Míra a rozsah podpory dítěte při řešení úkolů závisí na jeho individuálních potřebách. Vždy je třeba respektovat sníženou schopnost dítěte postihovat logické vztahy mezi věcmi či událostmi.

Vývoj základních motorických schopností a dovedností je opožděn a závisí na hloubce postižení, tělesném růstu a vnějších podmínkách. Motorika mentálně postiženého dítěte se projevuje horší pohybovou koordinací.

Pokroky v oblasti hrubé a jemné motoriky nejsou tak nápadné. Většina dětí s mentálním postižením se postupně dokáže samostatně pohybovat. V průběhu vývoje dítěte dochází k dalšímu zdokonalování a zlepšování koordinace pohybů. Postupné pokroky v motorice pozitivně ovlivňuje oblast sebeobsluhy – svlékání, oblékání, obouvání, zavazování tkaniček, mytí a koupání. Dochází ke zdokonalování zručnosti při činnostech s různými materiály a v kresbě.

Dítě s mentálním postižením si ve srovnání s vrstevníkem osvojuje návyky v sebeobsluze pomaleji. Děti se závažnějším postižením jsou zpravidla v sebeobsluze, v oblékání či ve stolování a osobní hygieně závislé na jiné osobě.

Poskytovaná podpora by proto měla vždy nabízet co nejvíce příležitosti tyto dovednosti získávat, upevňovat a dále rozvíjet. Chybou je, když personál nebo rodiče vykonávají úkony sebeobsluhy za dítě. Pak hovoříme o zneschopňování, které příležitosti k učení se novému nenabízí, a zároveň vede k oslabování dovedností již získaných.

Uspokojování potřeb dítěte s mentálním postižením klade na jeho rodinu mimořádné nároky. Pro rodinu je péče o dítě s mentálním postižením náročná fyzicky i psychicky. Míra zapojení dítěte do každodenních aktivit rodiny je ve srovnání s vrstevníkem snížená, a to v závislosti na hloubce postižení či výchovném stylu rodiny. Důležitou pozitivní roli v životě rodiny hrají podpůrné sociální služby, jako například služba osobní asistence, úlevová (respitní) péče či poradenství. Dostupnost těchto služeb je pro rodinu z hlediska jejího fungování klíčová.

Děti s mentálním postižením bývají emočně nevyspělé, můžeme se u nich setkat s velkou citovou otevřeností a spontánním projevem emocí.

Často se může jednat o zvýšenou dráždivost a větší pohotovost k afektivním (prchlivým) reakcím. Nedostatečná kontrola a ovládání vlastních emocí, spojená s koncentrací na přítomnost, vede k preferenci takového jednání, které přináší bezprostřední uspokojení (Vágnerová, 2004 In Škoda, Fischer, 2008).

Problematické chování může být výrazem neschopnosti vyjádřit svoje aktuální pocity standardnějším a pro ostatní srozumitelnějším způsobem (Škoda, Fischer, 2008). Poskytovanou podporu je proto třeba zaměřovat také na oblast vytváření a udržování prospěšných mezilidských vztahů s vrstevníky.

Hlavní životní oblasti, komunitní, sociální a občanský život

Hlavní oblastí života dítěte ve školním věku je vzdělávání. Orientace v prostředí školy je pro dítě s mentálním postižením náročnější, protože hůře rozlišuje významné a nevýznamné znaky jednotlivých objektů a situací a hůře chápe jejich vzájemné vztahy, což je třeba respektovat.

Pokud jde o obsah vzdělávání, děti s mentálním postižením si potřebují osvojit dovednosti potřebné pro život v komunitě. Potřebují vědět jak a kde nakupovat, dojít na poštu, k lékaři nebo do nemocnice. Potřebují se vedle základních věcí naučit i takovým praktickým dovednostem, jako je podílení se na společenských aktivitách, cestování veřejnou dopravou, trávení volného času či vyjadřování svých přání a zájmů.

Jak vyplývá z předchozího textu, přístup k dětem s mentálním postižením by měl být volen především s ohledem na individuální zvláštnosti každého dítěte a vycházet z jeho silných stránek.

V první řadě je důležitá dostatečně diferenciovaná diagnostika mentálního postižení, která nebude cílit prioritně na oblast rozumových schopností. Jako důležité se jeví zejména vymezení míry a oblastí podpory, kterou dítě s mentálním postižením potřebuje k úspěšnému fungování ve společnosti.

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!