Dítě s mentálním postižením

V jakémkoliv lidském společenství bychom jen těžko hledali dva identické jedince. Každý člověk je individualitou, původní bytostí s nezaměnitelnými osobnostními rysy a vlastnostmi. V tomto ohledu není člověk se zdravotním postižením žádnou výjimkou. A ani lidé s mentálním postižením, kteří patří mezi jednu z nejpočetnějších skupin postižených osob v naší společnosti, netvoří stejnorodou skupinu.

Pro toto postižení je charakteristická snížená úroveň rozumových schopností, tedy inteligence. A inteligence je schopnost uvědomovat si podstatné vztahy mezi věcmi a využívat jich při řešení nově vzniklých problémů. Mentální postižení je poruchou trvalou, přestože vhodným působením výchovně-vzdělávacích a terapeutických vlivů, může docházet ke zlepšení.

Projevy mentálního postižení zahrnují sníženou schopnost učení, myšlení, orientace v určitém sociálním prostředí, schopnost učit se z minulých zkušeností, v neposlední řadě jsou patrné odlišnosti v oblasti řeči, motivace a emocionality, vlastností či motoriky.

Některé konkrétní mentální poruchy – klasifikace, zařazení do života, rady a zkušenosti – naleznete níže ve videích:

• Aspergerův syndrom
• Downův syndrom
• Autismus
• Smith Magenis syndrom
• Turnerův syndrom

Příčiny vzniku mentálního postižení

Mentální postižení může být způsobeno vnitřními nebo vnějšími příčinami, přičemž obě složky mohou být vzájemně propojeny. Mezi vnitřní vlivy řadíme poruchy ve struktuře nebo funkci genetického aparátu. Sem patří mentální postižení způsobená chromozomálními odchylkami (například Downův syndrom, Turnerův syndrom), poruchami počtu pohlavních chromozomů, poruchami metabolismu a polygenní dědičností.

Vnější příčiny lze rozdělit z hlediska období, ve kterém působí. V období od početí do narození dítěte to mohou být faktory biologické (bakterie, viry), vlivy chemické (alkohol, drogy, nikotin) či vliv fyzikálních činitelů (rentgenové záření, úrazy). V období těsně před, během a těsně po porodu může dojít k poškození vlivem nedostatečného zásobení plodu kyslíkem. Určité riziko s sebou přinášely v minulosti prováděné klešťové porody, při nichž mohlo v důsledku mechanického stlačení hlavičky dojít ke krvácení do mozku.

K poškození mozku může rovněž dojít v období po porodu, může být zapříčiněno například zánětem mozku. Pokud poškození vzniká po druhém roce života dítěte, již nemluvíme o mentální postižení, ale o demenci, která se od mentální retardace liší zejména dalším vývojem (Škoda, Fischer, 2008).

Je třeba uvědomit si, že u každého jednotlivého člověka nelze většinou jednoznačně určit, zda jeho mentální postižení bylo způsobeno pouze biologickými jevy a do jaké míry se na jeho aktuálním stavu podílejí vlivy sociální. Různé faktory se v osobnosti člověka prolínají. Původní obraz postižení může být pozměněn pozitivně i negativně vlivem podnětného či nepodnětného sociálního prostředí a životních zkušeností. Přes veškeré pokroky biologických věd a zpřesňující se možnosti diagnostiky, zůstává mnoho příčin vzniku mentálního postižení dosud neznámých (Černá a kol., 2008).

↑ nahoru

Počet dětí s mentálním postižením

V celosvětovém měřítku četnost výskytu mentálního postižení stoupá. Tento fakt lze vysvětlit jako důsledek zkvalitnění pediatrické péče o novorozence, která umožňuje zachránit i ty děti, které by dříve bez intenzivní péče nepřežily. Dalším často uváděným důvodem je lepší evidence osob s mentálním postižením. Absolutní počet mentálně retardovaných v naší populaci není znám.

Kvalifikované odhady uvádějí, že v současnosti jsou mentálním postižením zasažena asi 3 procenta jedinců, přičemž nejvíce, asi 2,5 procenta připadá na jedince s lehkým mentálním postižením. Co se týče dětí s mentálním postižením, statistika z roku 2008, kterou uveřejňuje na svých stránkách Český statistický úřad, uvádí počet 12 tisíc dětí s mentálním postižením od novorozeneckého období do čtrnácti let (ČSÚ, 2008).

Mentální postižení a mýty

Stejně jako jiné oblasti lidské odlišnosti, se kterou nemá veřejnost žádnou nebo malou zkušenost, i mentální postižení obklopuje mnoho negativních mýtů a předsudků. Výzkum sociálních postojů vůči lidem s mentálním postižením naznačuje, že postoj dané společnosti závisí také na představách o příčině vzniku postižení. Ve společenstvích, která příčiny vzniku postižení spatřují v chování rodičů, zejména matky před narozením dítěte, jsou takto postižení lidé ohroženi sociálním vyloučením (srov. Šiška, Bandura, 2010).

Dalo by se předpokládat, že v současnosti, kdy je o problematice mentálního postižení k dispozici značné množství informací, dojde k výraznému úbytku předsudků. Ty však, i když zřejmě ve snížené míře, stále přetrvávají. Jako první významný předsudek se může jevit přesvědčení, že mentální postižení je stav neměnný a zlepšení tohoto stavu není možné. Většina výzkumů však poukazuje na fakt, že je jedinec s mentálním postižením vhodným působením ovlivnitelný a může být schopen relativně samostatného života ve společnosti.

↑ nahoru

Dopad na rodinu dítěte s mentálním postižením

Narození dítěte s mentálním postižením, představuje pro jeho rodinu náročnou životní situaci. Rodiče, jež očekávali narození zdravého potomka a na základě toho si vytvářeli představu o jeho budoucnosti, jsou postaveni před mnoho neuspokojivě zodpovězených otázek souvisejících s budoucností dítěte s postižením.

Stejně tak je tomu i v případě, je-li diagnóza mentální postižení stanovena později. S. E. Green hovoří o takzvaném dvojitém traumatu. Dvojité trauma zahrnuje jak ztrátu představy zdravého dítěte, která je nahrazena tíživou skutečností narození postiženého dítěte, tak i neočekávanou, ale nutnou změnu dosavadního stylu života (ta vyplývá z nutnosti přizpůsobit se okolnostem plynoucím z postižení dítěte).

Je to nejenom okamžité trauma, ale narození postiženého dítěte znamená pro rodinu rovněž dlouhodobý stres. Ten s sebou nese krizi rodičovské identity, ztrátu představ o otevřené budoucnosti, ohrožení pocitu bezpečí a jistoty. Krize rodičovské identity představuje reakci na nepříznivou odlišnost dítěte od ostatních dětí a jeho budoucích perspektiv, částečně nejistých a nejasných a částečně negativních, tedy hůře přijatelných (Vágnerová, Strnadová, Krejčová, 2009).

Je-li u dítěte diagnostikováno mentální postižení, reakce rodičů bývají různé. Odborná literatura předkládá několik modelů, které popisují jednotlivé fáze, jimiž procházejí rodiče při vyrovnávání se s traumatickou situací. Jednotlivé fáze jsou (Černá a kol., 2008):

• fáze šoku a popření – tato fáze představuje prvotní rekci po sdělení diagnózy
• postupné přijetí reality
• realistický postoj – představuje fázi, ve které rodiče akceptují své dítě s jeho postižením

Časové intervaly mezi těmito fázemi jsou u jednotlivých rodičů odlišné a závisí na několika proměnných. V první řadě jde o osobnostní dispozice (předpoklady) rodičů, jejich životní zkušenosti a zdravotní stav. Dále záleží na typu a míře postižení dítěte.

Situace rodičů dětí s lehkým stupněm mentálního postižení bude jistě odlišná od situace rodičů dětí se závažnější poruchou. Při sdělení diagnózy někteří rodiče nemusí reagovat šokem a popřením, ale naopak úlevou, protože daleko více stresující pro ně bylo vědět, že s jejich dítětem není něco v pořádku a netušit co (Černá a kol., 2008).

Zejména konflikty spojené s hledáním viníka zodpovědného za postižení dítěte mohou často přispět až k rozpadu manželství. Funkční rodina má přitom pro vývoj a socializaci dítěte s mentálním postižením velký význam. Pro další vývoj dítě je tedy důležité, aby se rodiče dokázali se všemi změněnými okolnostmi vyrovnat a zaujali k dítěti pozitivní postoj.

Zcela nevhodné je odmítání dítěte. Za velmi nevhodný přístup lze považovat také nepřiměřenou přísnost, kterou mohou rodiče vůči dítěti uplatňovat ve snaze „vycvičit" ho tak, aby se co nejméně odlišovalo od vrstevníků. Naproti tomu druhým extrémem může být přílišně opatrovnický postoj k dítěti, který se vyznačuje shovívavostí s minimálními nároky na dítě, případně úplnou rezignací na jakoukoli výchovu.

Více informací najdete v našem článku:
Jak se vyrovnat s postižením dítěte

Videorozhovor s psychologem PhDr. Jaroslavem Šturmou o přijetí postiženého dítěte

Významnou úlohu v životě rodin s dítětem s mentálním postižením hrají dobrovolné organizace. Rodina zde nachází neformální spojence s podobnou zkušeností. Dobrovolné organizace nabízejí příležitosti k setkávání, k výměně názorů či ke společnému prosazování zájmů a práv. V České republice je nejvýznamnější rodičovskou organizací Společnost pro podporu osob mentálním postižením a jejich rodin (SPMP ČR) s celonárodní působností.

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.