Záchvaty vzteku u dětí jsou přirozená fáze vývoje. Naučte se je zvládnout

• Co jsou záchvaty vzteku
• Proč je důležité o vzteku mluvit
• Proč děti zažívají záchvaty vzteku
• Jak záchvat vypadá
• Co dělat během záchvatu - 3 postupy
• Co dělat po záchvatu
• Jak záchvatům předcházet
• Kdy zpozornět a vyhledat pomoc
• Rodič jako průvodce emocemi
• Vztek není chyba, ale příležitost k růstu

Co jsou záchvaty vzteku

Záchvaty vzteku jsou přirozenou součástí vývoje dítěte. Objevují se nejčastěji v batolecím období – zhruba od roku a půl do čtyř let – tedy v době, kdy dítě začíná objevovat svoje já a svými činy si potvrzuje jeho existenci. Jenže naráží na hranice – něco nemůže, něco nejde, rodič řekne „ne“. Dítě chce něco udělat samo, ale ještě to nezvládne.

V tu chvíli přichází exploze emocí – křik, pláč, vztek. Mozek batolete ale ještě není schopen emoce regulovat a dítě ještě neumí slovy dobře vyjádřit, co potřebuje. Navíc si neuvědomuje, že druzí mají jiné myšlenky a nevidí mu do hlavy. Nechápe, že my ho nechápeme.

Je ale důležité dodat, že vztek je jednou z důležitých lidských emocí. Je reakcí na frustraci, když se nám něco nedaří nebo nemáme naplněné své potřeby. Pak se v nás nahromadí energie a vyjde ven prostřednictvím vzteku. Vztek nám vlastně dává energii k tomu, abychom překonali překážku či se s frustrující situací nějak vyrovnali.

Proč je důležité o vzteku mluvit

Obrázek

Záchvaty vzteku neprožívají jen děti, ale i rodiče. A má to vliv na vzájemné vztahy, proto je důležité o nich mluvit. Z pohledu dítěte je klíčové, aby cítilo, že dospělí jeho projevy chápou. To neznamená, že mu všechno dovolí, naopak. Dítě musí narážet na hranice a zažívat frustrace. Učí se tím zjišťovat, kde končí ono samo a začíná druhý člověk. Co je druhým nepříjemné a co se – z morálního hlediska – smí a nesmí. Ale je něco jiného zažívat frustraci doprovázenou rodičovským odmítáním či dokonce trestem, nebo cítit přijetí a podporu, i když moje potřeby aktuálně nemohou být naplněny. Rodiče jsou pro dítě důležití také proto, aby mu pomáhali jeho emoce regulovat. Tím se mozek dítěte učí, jak se to „zvládání emocí“ dělá. Mozek se rozvíjí tam, kde se používá. A když se dítěti podaří s pomocí rodiče náročnou situaci zvládnout, zvyšuje se schopnost jeho mozku regulovat emoce i celková psychická odolnost. Pokud naopak rodič reaguje křikem, tresty nebo posměchem, dítě se učí, že jeho emoce jsou nežádoucí a že je má buď potlačit, nebo vybuchnout ještě víc. Negativní reakce rodičů jsou navíc pro dítě sekundárním stresorem a pokud se dlouhodobě cítí nepřijímané, narušuje se jeho sebehodnota.

Z pohledu rodičů je důležité o tématu mluvit, protože čelit záchvatům vzteku dítěte je nesmírně vyčerpávající. Rodič se cítí zahlcený, bezmocný, častý je pocit trapnosti na veřejnosti. Když ale ví, že záchvaty jsou normální a že mají svůj vývojový smysl, cítí větší sebejistotu a méně selhává. Stejně jako když ví, co v dané chvíli může dělat, aby se zmírnil jeho pocit bezmoci.

Téma záchvatů vzteku je důležité i z hlediska vzájemného vztahu rodiče a dítěte. Způsob, jakým situace zvládneme, buď posílí důvěru mezi rodičem a dítětem, nebo ji oslabí. Záchvat může být krizová situace, ale také příležitost k tomu, aby dítě cítilo: „Můžu být s tebou i v těžkých emocích, neztrácím tě, i když křičím a válím se po zemi. Cítím, že mám pro tebe hodnotu, i když se nechovám podle očekávání.“ Rodič v tu chvíli přijímá dítě, jaké je. Dítě ví, že je v pořádku a vytváří si tak základy zdravé sebehodnoty už od batolecího období.

Proč děti zažívají záchvaty vzteku

Batolecí věk:

V batolecím věku je příčinou záchvatů vzteku nedostatečný vývoj prefrontálního kortextu. Část mozku, která řídí emoce (limbický systém), je v dětství velmi aktivní, ale „brzdy“ – tedy prefrontální kortex – dozrávají až mnohem později. Dítě tedy emoce prožívá naplno, ale neumí je regulovat. Batole také neumí jasně popsat, co chce nebo co mu vadí. Pokud mu nerozumíme, frustrace rychle stoupá. Stejně jako dospělí reagují i děti podrážděně, když jsou unavené nebo hladové, ale jejich reakce jsou prudší a neumí se samy uklidnit. Příčinou záchvatů vzteku je také přirozená batolecí potřeba autonomie, protože dítě má silnou potřebu zkoušet věci samo a prosazovat své „já“. Naráží ale na hranice – buď svých schopností, nebo omezení zvenku – a to vede k výbuchu. No a v neposlední řadě může být záchvat vzteku signálem potřeby jasných hranic – dítě prožívá záchvat i proto, aby vědělo, kde jsou hranice a že je rodič zvládne ustát.

Starší děti (konec předškolního věku, mladší školní věk):

Obrázek

U starších dětí mají záchvaty vzteku jinou příčinu. Může se jednat o dlouhodobý chronický stres, který zcitliví nervovou soustavu dítěte. To pak reaguje i na nepatrné podněty silnou emoční reakcí. Chronickým stresem může být například šikana nebo narušená sebehodnota dítěte. Ta vzniká jako následek dlouhodobého pocitu nepřijetí ze strany rodičů, kteří dítě sice milují, ale nechápou jeho vrozenou osobnost nebo přímo její projevy odmítají. 

Jak záchvat vypadá

Záchvat vzteku může mít různé podoby. Nejčastěji si představíme dítě, které křičí, pláče, kope nohama, válí se po zemi, bouchá pěstičkami nebo hází věcmi. To jsou ty dramatické projevy, které bývají pro rodiče i okolí hodně viditelné a nepříjemné.

Ale existují i méně nápadné formy. Některé děti se stáhnou do sebe – sednou si do kouta, trucují, odmítají komunikovat. To, že jsou tiché, ještě neznamená, že prožívají menší vztek – jen ho ventilují jinak.

Je také důležité rozlišovat mezi skutečným „záchvatem vzteku“ a opozičním chováním či manipulací. V opravdovém záchvatu dítě nemá nad svými emocemi kontrolu. Je to spíš jako lavina, která ho strhne, než vědomá snaha něčeho dosáhnout. Opoziční chování vypadá jinak – dítě sleduje reakci rodiče, zkouší, kam až může zajít, a jeho chování se dá odklonit. U záchvatu vzteku logické domlouvání nefunguje, je-li dítě v opozici, tak fungovat může.

Co dělat během záchvatu - 3 postupy

Záchvat vzteku není nic jiného, než stresová reakce našeho mozku. Naši odezvu je proto potřeba volit podle toho, v jaké fázi stresové reakce se dítě nachází a jaká část jeho mozku ho tedy v dané chvíli řídí. A tam zacílit náš postoj. V silných emocích nikdy nefunguje tzv. regulace rozumem – tedy že dáváme logická vysvětlení a nabízíme racionální řešení. Stresovou reakci dítěte to může ještě prohloubit. Až když se dítě uklidní, můžeme řešit, co k záchvatu vzteku vedlo a co můžeme příště udělat, abychom situaci řešili jinak.

Obrázek

Regulace vztahem

Pokud je dítě v silných emocích, ale ještě nás vnímá, pak je jeho mozek ve fázi „poplach“ a řídí ho emoční centrum (limbický systém). V tomto případě funguje tzv. regulace vztahem. Člověk, se kterým se dítě cítí v bezpečí, ho může uklidnit. Zásadní je přitom zůstat v klidu a hlídat si neverbální komunikaci. Dítě totiž v té chvíli nevnímá to, co říkáme, ale jak to říkáme. Významnou roli hraje tón hlasu, gesta, postavení těla, ne slova. Výraz v obličeji by měl být přátelský, vstřícný. Odtažitý nebo jen soustředěný či vážný výraz obličeje může stresovou reakci prohloubit. Pak můžeme nabídnout fyzický dotek, náruč, posazení na klín. Ale nenutit to dítěti, pokud nechce. Některé děti v této fázi záchvatu vzteku odcházejí a potřebují být chvíli samy. Je to v pořádku. Není ale v pořádku poslat je z místnosti pryč, aby se „uklidnily“. Musí to být rozhodnutí dítěte a má vědět, že jsme tam stále pro něj. Po chvíli bychom měli dítěti naši přítomnost nabídnout, ale není třeba nic říkat. Můžeme ale krátkými větami komentovat, že jsme s dítětem, vidíme, že ho něco nazlobilo.

Zaměření na tělo a smysly

Dítě se ale může dostat do nejhlubší fáze stresu, kdy už nás prakticky nevnímá, protože ho řídí centrum senzomotorické regulace (mezimozek a mozeček). Slova ani laskavá náruč nefungují. Pomáhá jedině zaměření na tělo a smysly. Tedy například dítě zaměřit na dech a zkusit ho zpomalit tím, že spolu s ním pomalu nadechujeme a dlouze vydechujeme. Pomáhá také soustředění na smyslovou realitu – někomu pomůže hebká deka, jinému určitá vůně. Většině dětí pomáhá ke zklidnění sání – tedy láhev s brčkem nebo třeba kapsička s přesnídávkou.

Zastavení ubližování

Zvláštní pozornost vyžaduje situace, kdy dítě ve vzteku ubližuje – kope, kouše, bouchá kolem sebe. Rodiče se často leknou, že jejich dítě je „agresivní“. V hlavě jim naskočí obavy: „Z něj vyroste násilník. Nebude mít kamarády. Nikdo ho nebude mít rád.“ Je dobré vědět, že u malých dětí to ve většině případů není skutečná agrese v tom smyslu, jak ji chápeme u dospělých. Dítě neútočí proto, aby vědomě ubližovalo, ale protože neumí jinak vyjádřit své potřeby (je frustrované, volá o pomoc, potřebuje pozornost). Nemá ještě rozvinuté schopnosti sebeovládání nebo testuje hranice. V takové chvíli je nutné zasáhnout - vzít dítě klidně a jemně, ale zároveň pevně do náruče nebo ho chytit za ruku a zastavit ho. A komentovat klidně situaci „Tohle ti nedovolím, protože by to bolelo tebe nebo někoho jiného.“ A můžeme dodat větu „Co jsi vlastně chtěl?“ Tou dáváme dítěti najevo, že chápeme, že si útokem na druhé o něco říká a dáme mu příležitost nám to říct nebo jinak dát najevo.

Co dělat po záchvatu

Obrázek

Jakmile záchvat odezní, dítě je často unavené, vyčerpané a potřebuje bezpečí. Tehdy pomáhá nabídnout náruč, obejmout ho, dát mu čas se zklidnit.

Pak přichází chvíle pro slova. Je dobré pojmenovat emoce, které prožívalo: „Byl jsi hodně naštvaný, protože jsi chtěl ještě zůstat venku.“ Tím se dítě učí rozpoznávat své pocity a chápat, co se v něm děje.

Důležité je také vysvětlit situaci zpětně, ale bez výčitek: „Nemohl jsi dostat další lízátko, protože by tě pak bolelo bříško.“ Nejde o to dítě potrestat, ale nechat ho pochopit, že emoce jsou v pořádku, jen způsob jejich vyjádření někdy není bezpečný.

Každý záchvat může být příležitostí k posílení vztahu: dítě si odnese zkušenost, že „i když jsem křičel a kopal, rodič mě má pořád rád a pomůže mi to zvládnout“.

Jak záchvatům předcházet

Záchvaty úplně nezmizí, protože k dětství patří, ale jejich četnost a intenzita se dá zmírnit.

Dítě musí především cítit, že má pro nás rodiče hodnotu. Že nám stojí za to snažit se mu porozumět, vnímat svět jeho očima, naplňovat jeho potřeby. A i když nám to někdy nejde, snažíme se.

Důležité jsou také jasné a laskavé hranice. Dítě se cítí jistěji, když ví, co platí a že se na rodiče může spolehnout. Hranicemi však není systém pravidel, která dítě naprosto svazují a nemá žádný prostor pro svou volbu. To je totiž další důležitá prevence záchvatů vzteku – dítě ví, že může ovlivňovat to, co se ho týká. Neboli zažívat tzv. vnitřní pocit kontroly, samozřejmě přiměřeně věku a jeho typu osobnosti. Pokud nemůže o ničem rozhodovat a je pouze ve vleku kontrolující nebo příliš ochranitelské výchovy, vede to k dvěma důsledkům. Nerozvíjí se schopnost dítěte nést zodpovědnost za své činy a také zažívá pocit bezmoci, který je velkým stresorem.

V prevenci záchvatů vzteku pomáhá také naplňování fyziologických potřeb. Hlad, únava nebo příliš mnoho podnětů často spouštějí výbuchy. Když víme, že dítě potřebuje jíst nebo odpočívat v určitou dobu, snažíme se ji nepřetahovat. Měli bychom dohlížet i na spouštěče, které u dítěte vysledujeme – někdo těžko snáší změny, jiný moc hluku a další dítě třeba pocit nekompetence. Když spouštěče známe, můžeme zareagovat dřív, než přijde exploze.

V neposlední řadě je dobré učit dítě pracovat s emocemi. Rozpoznávat je, pojmenovávat, prožívat, ale zároveň přitom druhým neubližovat. Ale neměli bychom být na děti v tomto ohledu příliš nároční. I mnoho dospělých má přece problém ovládnout své emoce a vyhnout se záchvatu vzteku.

Kdy zpozornět a vyhledat pomoc

Záchvaty vzteku patří k vývoji, ale někdy je dobré zbystřit a poradit se s odborníkem. Varovným signálem jsou     velmi časté a extrémně intenzivní záchvaty, případně situace, kdy dítě ubližuje sobě nebo ohrožuje druhé. Kritickým milníkem je 8. rok věku. Pokud záchvaty přetrvávají i po něm a narušují vztahy s vrstevníky nebo fungování v rodině, není ostuda říct si o pomoc. Naopak to ukazuje, že rodič bere potřeby dítěte vážně a záleží mu na něm.

Rodič jako průvodce emocemi

Obrázek

Pro dítě jsme největším vzorem. To, jak se chováme v hněvu my, je pro něj víc než všechny naše řeči. Pokud dítě vidí, že se umíme zastavit, nadechnout a omluvit, když něco přeženeme, učí se totéž.

Je důležité pečovat i o sebe – o svou trpělivost, odpočinek, podporu. Nikdo nevydrží zvládat dětské emoce s úsměvem, když je vyčerpaný a sám bez pomoci. Proto není selhání, ale zralost, když rodič řekne: „Potřebuju pauzu, potřebuju podporu.“

Vztek není chyba, ale příležitost k růstu

Vztek k dětství patří. Neznamená, že je dítě špatné nebo nevychované. Je to důležitá součást vývoje, kdy se učí poznávat samo sebe, své hranice i to, jak se chovat k druhým.

Úkolem rodičů není vztek odstranit, ale pomoci dítěti naučit se s ním žít. Být mu průvodcem, který ukazuje, že i silné emoce mají v životě místo, že nám mohou být dokonce užitečné a že se s nimi dá pracovat.

Každý záchvat je šance – pro dítě naučit se krok za krokem zvládat samo sebe, a pro rodiče růst v trpělivosti, empatii a odvaze být dítěti nablízku, i když je to těžké.

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku