Školní období a změny v období puberty a dospívání

Předchozí články k tématu:

• Co je psychická odolnost
• Obecné principy výchovy k psychické odolnosti
• Vyrovnávání se s nároky života
• Vývoj psychické odolnosti: Kojenecké období (do 1 roku věku)
• Vývoj psychické odolnosti: Batolecí období (věk 1–3 roky)
• Vývoj psychické odolnosti: Předškolní období (věk 4–6 či 7 let) 

Nástupem do školy se pro dítě hodně věcí mění, získává zcela novou roli a zodpovědnost. Zatímco dřív v jeho životě převládala hra a jeho úkolem bylo jejím prostřednictvím získávat zkušenosti, respektive skrz zkušenosti poznávat svět, lidi okolo, sebe a své schopnosti, ve školním věku se k tomu přidává zcela nová forma učení a poznávání: dítě už se neučí jen hrou, ale musí naslouchat a zapamatovávat si konkrétní a později i abstraktní informace.

Navíc má nové povinnosti, které musí plnit, mnohem více je srovnávané s ostatními, musí podávat určitý výkon a nést zodpovědnost za jeho kvalitu. Dítě je mnohem více a mnohem častěji hodnocené – jak prostřednictvím pochval nebo napomenutí, tak prostřednictvím známek a následně reakcí rodičů.

Vstupem do školy výrazně narůstá nárok na sebekontrolu dítěte – musí plnit své povinnosti, dávat pozor, vydržet sedět v lavici a respektovat nová školní pravidla. Ze školy už nemá moc možností úniku, prostě do ní chodit musí. Zejména v rodinách, kde jsou hodnoty, normy a pravidla nastavené zcela odlišně od toho, jak je to ve škole, to pro dítě může být velký problém, protože mu to narušuje jeho pocit jistoty ohledně toho, jak to vlastně ve světě funguje.

Proto je dobré, aby se rodiče snažili dítěti situaci co nejvíc usnadnit, a i když s mnoha věcmi ve škole nesouhlasí, nestavěli se proti ní a snažili se spolupracovat. Následkem totiž jinak bývá to, že dítě pravidla školy nepřijme, a to přinese starosti a problémy všem: spolužákům, protože dítě narušuje výuku, učiteli, protože se snaží dítě usměrnit, rodičům, protože musí neustále řešit stížnosti a chodit do školy, ale především dítěti samotnému. Získává totiž nálepku problémového žáka a neoblíbeného (nečitelného, nepochopeného) spolužáka a dostává se do role toho, kdo je průšvihář. To umocňuje jeho negativní vztah ke škole, který byl v počátku způsobený především tím, že rodiče, ti, jejichž názor je stále ještě svatý a správný, školu kritizují, neuznávají a berou ji jako nutné zlo.

Jistě všichni víme, že školství u nás není dokonalé a v lecčems není k dětem příliš přátelské, ale tím, že vlastně dítě stavíme proti škole, mu jen uškodíme. Potřebuje mít jasno v pravidlech a potřebuje dostat právě od vás, rodičů, jasnou zprávu o tom, jak se má ve škole chovat a koho má poslouchat. Pokud ji nedostane, nebude školu uznávat a bude prostě zlobit, nedávat pozor, neučit se. Vlastně pak nemá moc důvod to dělat, protože ti, kteří jsou pro něj hlavním měřítkem všeho, školu považují za špatnou.

Je samozřejmě právo každého rodiče vychovávat dítě podle hodnot, které uznává. Pokud ale chceme, aby dítě co nejlépe obstálo v životě, musíme pamatovat na to, že život není jen rodinný mikrosvět, ale že každý se musí vyrovnávat i s nároky okolního světa a společnosti. Na začátku školy dítě ještě nechápe abstraktní pojmy a hodnoty a nedokáže do detailů rozlišit, proč je něco správné a v čem. Proto potřebuje mít nějakou jasnou strukturu a řád, normy a pravidla, představu o tom, jak svět funguje a co je správné a co špatné. Teprve až později, ve věku kolem dvanácti třinácti let, začne dítě chápat abstraktní pojmy a význam různých hodnotových systémů a názorů a začne hledat svou vlastní cestu, to, k čemu se samo přikloní.

↑ nahoru

Z toho je jasné, že dítě již potřebuje mít vybudovanou psychickou odolnost z minulých období a že je tato odolnost celkem intenzivně testovaná. Základy odolnosti již dítě má z předškolního období, ale její vývoj stále pokračuje a role rodičů je v provázení dítěte touto novou životní etapou (mimochodem školní docházka bude trvat u většiny dětí 13 nebo 18 let) velice významná. Podstatné je umět dítě podporovat a motivovat do všech činností, které dělat chce nebo musí, ale také ho provázet a podporovat v případě neúspěchu. Základní pravidla práce s neúspěchem dítěte jsme si už řekli u předškolního období a ta platí i pro děti ve školním věku, rozdíl je ale v tom, jakým způsobem přemýšlí o svém úspěchu a neúspěchu, čemu už rozumí a co je schopné si představit.

Dítě už má většinu základních pravidel a principů zvnitřněnou a používá k seberegulaci vnitřní řeč. Dokáže už poměrně dobře fungovat v kolektivu a chápat příčiny a následky dění kolem něj. Chceme-li jeho psychickou odolnost dále rozvíjet a posilovat, můžeme už používat slovní vysvětlování příčin úspěchů a neúspěchů a také možností řešení problémů. Dítě už je schopné chápat smysl různých požadavků, pravidel a nároků, a proto je dobré mu je vysvětlovat. Pokud pochopí jejich hlubší smysl, pomůže mu to přijmout je a respektovat.

Většina dospělých má pocit, že dítě musí poslouchat a že není třeba, aby chápalo, proč mu něco nařizujeme nebo mu něco zakazujeme, protože tak to prostě je. Ale je oboustranně výhodné, když dítě pochopí význam, smysl a přínos toho, když udělá, co mu rodič říká. Pro dítě je takové pravidlo trvanlivější a snadněji ho zvnitřní, než když mu nerozumí. Může se pak také naučit se podobným pravidlem řídit i v jiných situacích v budoucnu, protože bude chápat důsledky různého chování a povahu situace. To znamená, že rodič ušetří energie a naučí dítě něco trvanlivějšího a obecnějšího a dítě se obohatí o nový vhled do situace, získá schopnost lépe se orientovat a porozumět světu. Celkový efekt je win-win – vítězství pro obě strany.

Ve věku kolem deseti let dítě začíná ovládat nový způsob myšlení: začíná být schopné takzvané metakognice, tedy přemýšlení či náhledu na své myšlení. S tím jde ruku v ruce také schopnost nahlížet své prožívání a emoce. Tato nová kvalita je pro dítě velmi významná a z hlediska psychické odolnosti znamená to, že dítě si vytváří svou vlastní teorii o svých úspěších a neúspěších, respektive o svých schopnostech, limitech a možnostech v kontextu toho, jak samo sebe hodnotí, jak vyhodnocuje své prožívání a jak o sobě přemýšlí.

Zatímco mladší děti se do většiny činností pouštějí s velkým optimismem a téměř beze strachu, děti, které už dokážou přemýšlet o svých psychických procesech, začínají pociťovat určité obavy, zábrany a bloky. Ve věku čtrnácti patnácti let už děti obvykle velmi řeší nejen to, jak jsou úspěšné, ale především to, co si o nich myslí ostatní, co znamená úspěch nebo neúspěch z hlediska pozice mezi vrstevníky, co si o nich pomyslí důležití lidé. A to je vlastně docela těžká zkouška pro psychickou odolnost. Až dosud bylo celkem jasné, jak se vlastně věci mají a co je správné. Najednou ale dítě začíná vidět víc variant a to mu dává prostor přemýšlet a případně pochybovat jak o pravidlech, normách a hodnotách, tak o svých vlastnostech a schopnostech. Začíná hledat sebe samé svýma očima, začíná utvářet svou vlastní identitu, kterou čím dál tím méně ovlivňují názory dospělých, tedy především rodičů.

Dítě musí prostě ustát to, že už není všechno jasné a že už neplatí to, že rodiče mají vždy pravdu a nejlepším řešením je řídit se tím, co mu vštěpují. Pokud má něco přijmout, musí tomu rozumět a vidět v tom smysl. Proto by se vychovatelé měli snažit především o to, aby dětem veškeré své požadavky, příkazy a zákazy co nejjasněji vysvětlili a poukázali na důsledky jejich odmítnutí v kontextu hodnot, dlouhodobého efektu a důsledků, které to může mít pro ně i pro ostatní.

↑ nahoru

U důsledků chování dítěte pro jeho okolí se ještě zastavíme. Jde o to, že dítě by se mělo učit představit si, jaké by to bylo pro něj, kdyby bylo v kůži někoho druhého, v tomto případě toho, koho zasáhne nějaké porušení pravidel. Vždy, když dítěti něco vysvětlujete, snažte se najít nějaký hodně konkrétní případ, který má pro dítě osobní význam. Použijte v něm například osoby, které má rádo, nebo situace, které zažilo. Čím lépe se dítě dokáže vžít do kůže někoho druhého, tím ohleduplněji pak za normálních okolností bude jednat.

Pro období dospívání je charakteristická také touha zkoušet nové věci, nyní už na úrovni absolutní samostatnosti, tedy bez dohledu rodičů nebo jiných dospělých. Dospívající mívá pocit, že i když ho někdo varuje před možnými riziky a následky, jemu se to stát nemůže.

Vychovatelé z toho pochopitelně mívají vrásky a tendenci dospívajícího chránit, protože sami už mají nějakou zkušenost, kterou mu chtějí předat a ušetřit ho tak různých šrámů. Nicméně i dospívání je dalším krokem k samostatnosti a mladý člověk si opravdu potřebuje své síly a možnosti ověřit sám, ačkoli to obnáší značné riziko. Zákazy v tomto období nejsou příliš efektivní, protože jejich důsledkem bývá to, že si dospívající najde prostor zákaz překročit, ať už teď, nebo později, a to většinou s mnohem horšími důsledky.

Samozřejmě to neznamená nechat ho tak, jak si sám přeje, a nijak mu nezasahovat do života. Lepší je ale o věcech diskutovat a vyprávět své zkušenosti, případně zkušenosti jiných lidí, zkrátka si o věcech povídat. V tomto období je už naprosto klíčový smysl všech hranic, které dítěti dáváte, takže pokud máte k něčemu negativní postoj, pamatujte na to, že je potřeba ho umět zdůvodnit a předložit tu dobrou variantu. Jinak totiž u dítěte příliš neobstojíte.

Adolescence je období, kdy mladý člověk vlastně přebírá roli rodiče v tom smyslu, že začíná být sám svým vychovatelem, korektorem, učitelem, tím, kdo určuje směr svého života. Je pravda, že věk, kdy k tomu dochází, se díky čím dál složitějšímu světu trochu posouvá nahoru, ale i tak – pokud je vašemu dítěti sedmnáct osmnáct let, je nejvyšší čas přijmout, že už si chce a potřebuje určovat sám, co je dobré a co špatné.

Pokud vaši podporu a názor vyhledává, je to fajn, ale i tak ho směrujte k tomu, aby si vytvářelo vlastní hodnoty, normy a aby věřilo v sebe. Nemůžete už vždy stát za ním a pomáhat mu, teď už je život na něm – naplno využije svou psychickou odolnost a ověří si, kým vlastně je. Je ideální, když bude až do dospělosti vědět, že jste tu a může se o vás kdykoli opřít, ale pevné a jasné kroky ve svém životě už dělá samo.

Vývoj psychické odolnosti člověka pokračuje po celý jeho život. Setkává se s různými překážkami, náročnými životními situacemi, ztrátami i ohroženími. Od dospělosti už je však především na něm, jak bude stavět na základech, které získal v dětství a dospívání, jak bude se svou psychikou dále pracovat a jaký postoj k životním událostem zaujme. Sociální opora a kvalitní blízké vztahy samozřejmě velice pomáhají a posilují, ale to, jestli se bude člověk dál ve své odolnosti zdokonalovat a co si vezme z náročných situací, záleží opravdu na něm.

Dá se říct, že nejlépe zvládají nepříznivé okolnosti, události a krize ti, kteří mají důvěru v sebe a své schopnosti, považují se za aktivního činitele a toho, kdo řídí jejich život, své úspěchy i neúspěchy vnímají jako důsledek vlastní aktivity a dokážou realisticky posoudit, které situace můžou a které nemůžou ovlivnit. Umějí pracovat s kritikou a znají své silné stránky i slabiny. Mají zdravé sebevědomí, které je založené hlavně na poznání sebe sama, nikoli jen na hodnocení druhých, úspěchy druhých je nijak neohrožují a nesnižují jejich sebedůvěru. Dokážou hledat v každé situaci nějaké pozitivum a chybu berou jako prostředek k učení a osobnímu rozvoji.

Pokračování tématu:

Shrnutí: Základní principy výchovy k psychické odolnosti

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně pod pojmy "adolescence" a "psychická odolnost".