Zastane se sněmovna do voleb dětí v kojeneckých ústavech? Zrušeny mohly být už deset let

Na tom, že se argumenty pro zrušení kojeneckých ústavů za deset let nezměnily, není nic divného. Matějček je ostatně vyjádřil už v 60. a 70. letech minulého století. Již tehdy bylo jasné, že se existence takových zařízení neslučuje s Úmluvou o právech dítěte a jejich zrušení doporučoval také Výbor OSN pro práva dítěte. O negativním vlivu, který má na děti absence bezpečné citové vazby v útlém věku, jsme se od té doby dozvěděli ještě víc. Také bylo jasné, že rozdělení péče o děti mezi tři ministerstva, není systémové ani ekonomické. Podivné je tedy především to, že kojenecké ústavy stále existují a že si jejich zastánci vystačí se stále stejnou písničkou: bez kojeneckých ústavů se neobejdeme, o děti v nich se nikdo jiný nepostará kvůli nedostatku pěstounů či zájmu o některé děti (sourozenecké skupiny, děti se zdravotním postižením).

Navzdory finanční krizi

V roce 2011 Česká republika čelila bezprostředním dopadům finanční krize, propuknuvší v roce 2008. Přesto se našla vůle situaci dětí v kojeneckých ústavech řešit. Nejednalo se samozřejmě o slepý zákaz, jak to tehdy i dnes popisují zastánci kojeneckých ústavů. Součástí jejich uzavření byla i systémová opatření, která měla zajistit, aby bylo o děti postaráno. Počítalo se s větším důrazem na práci s rodinou, ke které by například mohl docházet asistent, rozvíjející kompetence rodičů. Pokud by rodina v péči o dítě přesto selhala, měli se o ně postarat profesionální pěstouni. Potřebná infrastruktura měla být hotova do roku 2013. V roce 2011 se ale nakonec kojenecké ústavy zrušit nepodařilo. Aktivity směřující k jejich zrušení nicméně pokračovaly. 4. ledna 2012 schválila vláda Národní strategii ochrany práv dětí, ve které se zavázala vytvořit do roku 2018 funkční systém zajišťující důslednou ochranu všech práv dětí a naplňování jejich potřeb. Vzhledem k tomu, že ústavní péče –jakkoli kvalitní – nemůže nejmenším dětem zajistit jejich základní vývojové potřeby, vztahovala se i na kojenecké ústavy. V návaznosti na strategii vznikl ještě ambicióznější akční plán. V něm se počítalo například s ukotvením spodní věkové hranice pro umisťování dětí do ústavní péče už v roce 2014. Ve stejný čas se ale postupně začala vytrácet politická podpora. Miloslav Macela už tak v únoru 2013 v rozhovoru pro web idnes.cz mluvil o záměru rušit kojenecké ústavy mnohem opatrněji, a zaměřil se spíše na systémová opatření, která ho mohou později umožnit. O přímé politické zastání pak myšlenka definitivně přišla s jeho odvoláním v červnu 2013.

Systém je připravenější, než kdy dřív

V onom únorovém rozhovoru Macela uváděl, že rezervy vnímá například v kapacitách pěstounů. Mluvil tehdy o dvou tisících pěstounů v celé republice, z nichž jen čtyřicet bylo připraveno postarat se o malé dítě na přechodnou dobu. Na příkladu pěstounů je krásně vidět, že odvolání Macely na jednu stranu znamenalo ztrátu nejviditelnějšího politického zastánce zrušení kojeneckých ústavů, na tu druhou ale určitě nezastavilo procesy, které k němu měly směřovat. Ostatně důvody pro jejich zrušení nezmizely, naopak byly stále pádnější. V roce 2013  byly v návaznosti na novelu zákona o sociálně-právní ochraně dětí (ZSPOD) zavedeny nové služby pro pěstouny (podpora doprovázení a dohod) a vznikla pozice přechodných pěstounů. Opatření vedlo k tomu, že v roce 2017 bylo u nás řádově více pěstounů (přes 12 000 včetně příbuzenských), z toho 900 přechodných. Souběžně klesala obsazenost kojeneckých ústavů. Zatímco v roce 2010 prošlo kojeneckými ústavy přes dva tisíce dětí, v roce 2018 jich bylo jen něco málo přes čtyři sta. Za pozitivním trendem stála vytrvalá práce odborníků a neziskových organizací. Mohla se zúročit v roce 2017, kdy záměr zrušit kojenecké ústavy deklarovala tehdejší ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová (ČSSD). Nový akční plán, počítající s jejich uzavřením v roce 2020, tehdy ale přes shodu všech dotčených ministerstev neprošel přes vládu. Oblíbeným argumentem se nově stala nutnost zabezpečení potřeb těžce postižených dětí.

Zvládli bychom to tehdy, zvládneme to nyní?

Od roku 2011 uběhlo deset let a Česká republika se ocitá v přesně opačné situaci. Jsme v závěru dlouhé konjunktury ale ekonomiku čeká vypořádat se s dopady pandemie covid-19. Finančně méně nákladná pěstounská péče tak dává smysl. Zvlášť, pokud uvážíme, že děti v ní pravděpodobně budou mít, oproti ústavním dětem, méně problémů i v budoucnu. Máme pěstouny schopné postarat se o děti, ačkoli podporu pěstounů stát dlouhodobě podcenil a v této oblasti bude potřeba další úsilí. Dětí v ústavech je historicky nejméně a samotné ústavy často volají po transformaci. Například právě na zařízení, která dovedou účinně pomáhat rodinám postarat se o těžce postižené děti. A poslanecká sněmovna se zabývá hned třemi poslaneckými návrhy, které institut kojeneckých ústavů ruší. Jeden z nich dokonce podporují všechna tři zainteresovaná ministerstva: Ministerstvo školství, Ministerstvo práce a soc. věcí a Ministerstvo zdravotnictví. Podrobnosti o třech poslaneckých návrzích najdete v přiložených infoboxech.

Záměru navíc vyjádřil svou podporu premiér Andrej Babiš, který současně zdůraznil potřebu podpořit systém pěstounské péče. Takový souběh politické vůle a připravenosti systému na transformaci je skutečně mimořádný. Známé argumenty zastánců kojeneckých ústavů už zde neobstojí. Na jejich zrušení jsme dnes skvěle připraveni, když ne v roce 2023, rozhodně do konce roku 2024. Snad si naši poslanci uvědomují, že neexistuje jediný opravdový důvod, proč neumožnit změnu, která pomůže těm nejzranitelnějším dětem začít lepší život. Na to, aby každé dítě u nás dostalo v nejdůležitějším období svého života pocit bezpečí a bezvýhradné lásky, současné sněmovně už moc času nezbývá.