Sdílené rodičovství - Když jedna máma a jeden táta nestačí

Obsah článku:

• Příklad první – sdílené rodičovství po rozvodu
• Příklad druhý – sdílené rodičovství při asistované reprodukci
• Příklad třetí – náhradní mateřství
• Zákony zatím chybí
• Nevyzkoušená nizozemská cesta  

Takzvaný multiple-parenting neboli sdílené rodičovství je poměrně čerstvě užívaný a také značně obsáhlý pojem. V praxi se jím označují vesměs všechna rodinná uspořádání, ve kterém kromě biologického otce a matky přejímají rodičovské role i další lidé. Může tak jít o zmíněné rodiny vzniklé po rozvodu rodičů, ve kterých dítě žije střídavě s každým z nich a zároveň společně s jejich novými partnery. Řada dětí vyrůstá v rodinách gayů, leseb a transgender rodičů, které vznikly po rozpadu původního rodičovského páru. Podle psycholožky Hany Konečné, která se zaměřuje na etické aspekty rodičovství, existoval tento pojem svým způsobem odjakživa. Jeho význam se dnes ale rozšiřuje mimo jiné díky novým možnostem asistované reprodukce i společenskému uvolnění, směřujícímu k neobvyklým rodinným uspořádáním. Právo pracuje se třemi rodičovskými rolemi - biologickou, právní a sociální. K nim se přidružuje ještě rodičovství genetické. Ideálně jsou nositeli všech těchto rolí biologičtí rodiče dítěte. Jak si ale ukážeme na příkladech níže, realita je často složitější. 

Příklad první – sdílené rodičovství po rozvodu

 I když v Česku v posledních letech rozvodovost klesá, stále se v tuzemsku podle dat Českého statistického úřadu rozpadne ročně 45 procent svazků. V téměř třech pětinách rozpadlých manželství žily nezletilé děti. Více než 7 500 rozvedených párů mělo jedno dítě, přes 6 400 dvě děti a téměř 800 pak tři a více dětí.

V těchto případech často získává dítě dalšího “rodiče” soužitím s novým partnerem biologické matky či otce. Tato další pečující osoba nemá zákonem daná rodičovská práva ani povinnosti. Přesto, z pohledu sociálně - psychologického, mnohdy rodičovskou roli v očích svých i očích dítěte zastává. Především, když se dítě s jedním z biologických rodičů stýká minimálně. „I taková péče střídavá, nebo ze strany prarodičů, případně když dítě hlídá kamarádka, je také sdílená péče. Zde už by měla fungovat jasná pravidla a 100% souhra toho sdílení. Bez souhry i mezi rodiči, nikdy nic nefunguje. “: uvádí Dagmar Sobíšková, vedoucí oddělení odboru sociálních věcí pro Prahu 6.

Pro takové rodiny se vžil termín “ sešívané rodiny”, v angličtině “patchwork families”. Co když jsou v nich vzájemné vztahy natolik nadstandardní, že dotyčné děti i oba právní rodiče souhlasí s tím, že se z dosavadního „strejdy Pepy” stane další legální rodič? Zákon tuto možnost nenabízí. Na druhou stranu si „sešívané rodiny“ umí poradit s možnostmi, které v současnosti mají. Náš článek na toto téma si můžete přečíst ZDE.

Příklad druhý – sdílené rodičovství při asistované reprodukci

Komplikovanější mohou být formy sdíleného rodičovství u asistované reprodukce. Podle českých zákonů je dárcovství vajíček i spermií zcela anonymní (§ 3, odst. 4, písm c) zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách). Dárce - genetický rodič - pravděpodobně nikdy nepřijde s dítětem do styku. Dítě má v takovém případě nadále pouze dva biologické rodiče. Nabízí se ale i jiné možnosti.„U nás je jediný požadavek, aby u asistované reprodukce vždy byl pár. Muž a žena. Není ale dáno, v jakém mají být svazku.“: uvádí Hana Konečná, psycholožka a spoluzakladatelka občanského sdružení Adam ČR, zabývajícího se problematikou nenaplněného rodičovství. Pár si tak může svého dárce prakticky vybrat, stačí s ním absolvovat celou proceduru. Tím se navíc otevírá cesta k asistované reprodukci homosexuálním párům, které mohou za tímto účelem tvořit jakési aliance. Dítě se o svém genetickém rodiči může, ale nemusí dozvědět. Pokud je dárce anonymní, nemají heterosexuální páry podle Hany Konečné potřebu sdělovat dítěti informace o způsobu početí. Dítě také nemá důvod o svém původu pochybovat, taková rodina bývá typická, složená z otce a matky. Přesto si lze představit uspořádání, ve kterém bezdětnému páru pomůže k dítěti blízká osoba, která by také ráda byla rodičem. Na něm může mezi zúčastněnými panovat shoda, ale zákon je neumí uchopit.

U homosexuálních párů je situace složitější. Dítě se zeptá na své početí, dárce je navíc většinou rodině známý/á a s jeho rolí  ve vztahu k dítěti se často počítá. Situace se tedy opět otevírá některé z forem sdíleného rodičovství a formou dohody tomu tak skutečně bývá. Zákon si ale s naznačenou situací opět neví rady. 

Příklad třetí – náhradní mateřství

Náhradní mateřství není v Česku nijak regulováno. Není tedy zakázáno, to ale neznamená, že je legální.  I tak se podle odhadů lékařů u nás narodilo pomocí náhradních matek několik desítek dětí.

Pár, ve kterém nemůže mít žena z různých důvodů dítě, si nejprve sám na vlastní odpovědnost sežene náhradní matku. Následně všichni tři přijdou na kliniku, která je ochotna jim v jejich postupu vyhovět, ale náhradní matku jim nezajistí. Náhradní matka podstoupí umělé oplodnění, v ideálním případě vajíčkem ženy z objednatelského páru oplodněným jejím mužem. Ten se pak během těhotenství přihlásí jako otec dítěte. Když se náhradní matka po porodu dítěte vzdá, dostane ho otec do péče a jeho partnerka – genetická matka  – následně požádá o adopci. Je to jediná možná cesta. Matkou je totiž podle zákona vždy jen žena, která dítě porodila (§ 775 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Genetická matka, v tomto případě dárkyně vajíčka z objednatelského páru, nemá k dítěti v okamžiku narození žádný zohlednitelný právní vztah.

Náhradní matka se může dítěte vzdát, respektive dát souhlas k adopci, až po uplynutí šesti týdnů od porodu. Během dalších tří měsíců má právo své rozhodnutí odvolat.  Pokud soud rozhodne, že se jedná o nejlepší zájem dítěte, je to možné i po uplynutí lhůty. Osvojení nelze žádným způsobem zrušit až po uplynutí tří let. Žena, která si nechala odnosit dítě náhradní matkou musí počítat s tím, že bude minimálně několik měsíců žít v nejistotě, zda o dítě nepřijde. V krajním případě může být na jejího partnera, biologického otce, uvalena povinnost platit náhradní matce alimenty.

I když tyto “trojice” mezi sebou často předem uzavírají smlouvu o podmínkách umělého oplodnění, zákon do ní nepovoluje zakotvit povinnost matky, aby se po porodu dítěte vzdala ve prospěch objednatelského páru, neboť dítě je subjektem, nikoliv objektem práv. Je také trestné sjednat v této věci odměnu. V těchto případech bývá  zpravidla oboustranně žádoucí, aby náhradní matka zůstala dítěti neznámá. Realita však bývá odlišná a do hry vstupují rozličné faktory - dítě se nemusí narodit zdravé, nebo původní záměr náhradní matky přehluší mateřský pud. Pro všechny aktéry se tak jedná o značně riskantní počin s nejistým výsledkem, jak v dokumentu Duši neprodám popsala režisérka Eva Tomanová. To vždy neplatí u homosexuálních párů, jak bylo popsáno výše. Když si například muž ze stejnopohlavního páru účelově sežene partnerku pro umělé oplodnění, je ona svým způsobem také náhradní matkou. Možná se svou rolí souhlasila za účelem vytvoření rodiny bez stálého sexuálního partnera. Partner otce v tuto chvíli ale pravděpodobně chce být také rodičem. Situace je o to komplikovanější, že náhradní matka není anonymní a dítě se o její existenci nevyhnutelně dozví. Anonymitu náhradní matky zákon nezaručí. V obou případech by sdílené rodičovství mohlo být cestou. 

Zákony zatím chybí

Jak je vidět, sdílené rodičovství se v současnosti dynamicky proměňuje Občanský zákoník se ale vyvíjí s menší pružností. V Česku nemá většina příslušných institucí o výskytu různých typů sdíleného rodičovství žádné souhrnné údaje. Data nesbírá ani Ministerstvo práce a sociálních věcí, ani jednotlivé kraje. I v tuzemsku je podle platných předpisů počet zákonných rodičů limitován maximálně na dvě osoby. V ostatních případech jde o náhradní rodinnou péči.

 „Krajský úřad nevede pro své ani jiné potřeby žádné statistiky ani výzkumy v této oblasti. Ohledně odborného posuzování žádostí  jednotlivých žadatelů o zařazení do evidence osob vhodných stát se osvojiteli krajský úřad posuzuje jednotlivé žadatele vždy podle zákonných kritérií a na každého žadatele je nahlíženo stejně bez ohledu na jeho sexuální orientaci.” uvedl Mgr. Daniel Rychlík, vedoucí odboru sociálních věcí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje.

„Ministerstvo práce a sociálních věcí nesleduje rodinný stav žadatelů o zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče, tj. kolik žadatelů žije v manželství, registrovaném partnerství nebo v nesezdaném soužití. Informace o žadatelích žijících v registrovaném partnerství byly naposledy zjišťovány v létě 2017, kdy bylo evidováno 6 žadatelů zařazených v evidenci pro zprostředkování osvojení a dále 4 žadatelé, o jejichž žádosti ještě nebylo rozhodnuto. Lze předpokládat, že za uplynulý rok se počet žadatelů žijících v registrovaných partnerství zvýšil již na několik desítek.”: vzkázala Barbara Hanousek Eckhardová z Ministerstva práce a sociálních věcí.

„ Zrovnoprávnění manželství by tak vedlo také ke zrovnoprávnění dětí žijících v rodinách s rodiči stejného pohlaví. Tyto děti by již nevyrůstaly ve svazcích, které lze z hlediska práva i vnímání společnosti považovat za druhořadé, a navíc by jim zákon umožnil, aby jejich vztah k druhému rodiči nebyl jen faktický, ale byl právně zakotven buď prostřednictvím přiosvojení nebo společného osvojení. Přiosvojením by se faktický rodič stal podle občanského zákoníku plnoprávným rodičem a zákonným zástupcem dítěte, měl by k němu vyživovací povinnost a byl by nositelem rodičovské odpovědnosti a všech souvisejících práv. “píše se v důvodové zprávě k navrhované novele OZ.

Přiznání těchto práv podle zprávy vítají ústy Profesní komory sociálních pracovníků v ČR i sociální pracovníci.

„Doporučujeme k řešení situaci párů stejného pohlaví s dětmi z předchozích vztahů. Partneři těchto rodičů nemohou mít k dětem, které fakticky vychovávají, legální vztah a nemohou tak přímo zasahovat v každodenní starosti o děti (školní prospěch, zdravotní stav apod.). Nesouhlasíme s názorem, že existuje pouze jeden rodinný „správný“ model, a ostatní nefungují. Přirozených variant výchovy dětí je mnoho (osamělý rodič, vícegenerační soužití, nesezdané páry, páry s jedním rodičem dlouhodobě žijícím v zahraničí apod.) a žádný z modelů nevede automaticky dítě k patologickému vývoji nebo výrazné dysfunkci.“: shrnuje Profesní komora sociálních pracovníků v ČR. 

Spolek Adam ČR, který se zaměřuje na podporu lidí řešících problémy s nenaplněným rodičovstvím, souhlasí s hlavní myšlenkou návrhu, že by registrovaní partneři měli mít stejná práva jako manželé. Varuje ale před možnými důsledky případného zrovnoprávnění těchto partnerů i při asistované reprodukci. V tomto směru je podle spolku současná situace vyhovující.

„Domníváme se, že pro homosexuální osoby toužící po rodičovství není vlídnější systém než ten, který je v ČR. Když už totiž není možné před dítětem předstírat, že homosexuální pár jsou výhradní rodičovské osoby, aspoň jim umožňuje si ty osoby, s nimiž bude  homosexuální pár sdílet rodičovství, sám vybrat a domluvit se s nimi na podmínkách sdílení rodičovství, bez asistence armády nejrůznějších poradců.” dodává zpráva spolku Adam ČR k novele. 

S tím se zcela neshoduje Ministerstvo zdravotnictví, které má jinak k novele vlastní připomínky.V nich zdůrazňuje, že podle zákona o specifických zdravotních službách může být umělé oplodnění ženě provedeno pouze ze zdravotních důvodů na straně její nebo jejího muže - tj. neplodnému páru (§ 6). Tedy neměla by ani dnes být možná varianta různých “ domluv” homosexuálních partnerů s třetí osobou, ať už to v praxi na klinikách probíhá jakkoliv. Ministerstvo zdravotnictví tak k celé novele zaujímá neutrální stanovisko a podotýká následující:

 „Jak tedy vyplývá ze zákona č. 373/2011 Sb., lze ženě provést umělé oplodnění pouze ze zdravotních důvodů na straně její nebo muže, s nímž tvoří neplodný pár. Ve vztahu k zákonu č.  373/2011 Sb. je tak navrhované doplnění § 778 občanského zákoníku matoucí. Podle zákona č. 373/2011 Sb. se umělé oplodnění váže na léčbu neplodnosti páru tvořeného mužem a ženou (neplodný pár). Není tak jasné, zda v případě manželství dvou žen, lze tuto podmínku neplodného páru považovat za splněnou. Rovněž není jasný vztah ženy, která nebude „součástí“ neplodného páru, k dítěti, tj. zda bude též rodičem s rodičovskou zodpovědností, nebo nebude mít k dítěti až do provedení možné adopce práva a povinnosti.V návrhu zákona nejsou výše uvedené otázky jednoznačně upraveny.“

 Novelu zatím schválila vláda, na jednání v Poslanecké sněmovně ale teprve čeká. Její znění tak mohou změnit stanoviska příslušných výborů i následné pozměňující návrhy. V prvním čtení o ní budou poslanci rozhodovat nejdříve na říjnové schůzi.

Nevyzkoušená nizozemská cesta

Jak je z výše uvedených příkladů i dílčích legislativních kroků patrné, téma sdíleného rodičovství se pomalu hlásí o pozornost zákonodárců a například v zemích Beneluxu se jím už seriózně zabývají. Jejich přístupy k právnímu postavení sdíleného rodičovství podrobně zkoumala ve své práci profesorka  Ingrid Boone z Katolické univerzity v belgické Lovani. Podle ní je v naprosté většině států v legislativě počet zákonných rodičů pověřených péčí o děti limitován na dvě osoby. Tento model ovšem podle Boonové nijak nechrání vztah mezi dítětem a jiným rodičem v domácnostech, kde roli rodiče prakticky naplňuje víc lidí. „Medicínský a sociální vývoj vede ke vzniku nového typu rodiny, která zahrnuje více než dvě osoby, které se vědomě rozhodnou mít a vychovávat dítě společně. V takovém sdíleném rodičovství každá dospělá osoba přejímá rodičovskou roli vůči dítěti a to hlavně ve smyslu péče a finančních povinností. Takové rodiny existují v různých formách. Může jít o homosexuální i heterosexuální páry, které získají dítě od známého dárce, nebo může jít o svobodnou ženu, která se chce podílet na rodičovství a výchově dítěte mužského homosexuálního páru. Všichni mají společné to, že touží vytvořit rodinu, kterou sami z různých důvodů nemohou mít a přitom chtějí do výchovy zapojit oba biologické rodiče. “ píše Ingrid Boone v knize Co - parenting before conception.

Právě obrat „mít a vychovávat dítě společně” je přitom klíčový. Případné legislativní změny se ve světě zaměřují na umožnění vzniku takové rodiny před narozením dítěte. Sešívaná rodina z prvního příkladu se tedy zásadního uvolnění poměrů pravděpodobně nedočká. Legislativa tak reaguje spíše na nové možnosti medicíny a posun v přijímání genderových rolí v následujících příkladech, než na pomalou erozi tradiční nukleární rodiny, kterou se snaží chránit.Jak Belgie, tak Nizozemsko řeší, právní ukotvení rodin s více než dvěma osobami v rodičovské roli tak, aby všechny mohly mít stejná rodičovská práva. Belgický senát přijal usnesení, že by se toto téma mělo stát předmětem parlamentní debaty. Nizozemský vládní výbor dokonce definoval podmínky pro příslušnou právní úpravu.

Jedním z doporučených bodů je samotné zavedení legálního sdíleného rodičovství. To by ale nemělo být samozřejmostí. Povoleno by bylo pouze v případě, že zapojení rodiče souhlasí s tím, že budou mít všichni stejná a rovná práva. Na uspořádání se podle návrhu musí dohodnout před narozením dítěte. Jedná se například o to,kde bude dítě mít hlavní domov, jaké bude mít každý z rodičů finanční povinnosti nebo  čí příjmení bude dítě používat . Rodinu mají podle zákona tvořit maximálně čtyři rodiče ve dvou možných domácnostech. Přesto Boonová přiznává, že jde o nevyzkoušenou cestu, která přináší mnohé otazníky především v případě rozpadu takových rodin. Podobnou obavu naznačuje i průzkum Nadace Sirius, který se věnoval běžným nukleárním rodinám. Rozpad rodiny a především přítomnost nového partnera zvyšuje tendenci – někdy více jak dvojnásobně – ke vzniku rizikových situací. Klesá také pravděpodobnost úspěšného řešení těchto situací.

Sdílené rodičovství by mohlo ve výše zmíněných případech fungovat podobně, jako klasická nukleární rodina. Výzkumy v této oblasti chybí. Boonová uvádí pouze výstupy z konference nizozemského ministerstva spravedlnosti, kde vystoupilo osm dětí z rodin, praktikujících sdílené rodičovství. Všech osm se v situaci orientovalo a vnímalo rodičovské osoby stejně přirozeně, jako v nukleární rodině. Klíčová pro ně byla dobrá rodičovská péče, ne biologické vazby. Při minimálním počtu respondentů a nejasných kritériích výběru však nelze takový vzorek považovat za dostatečně vypovídající. Výše naznačený výzkum Nadace Sirius naopak naznačuje, že v případě rozpadu takových rodin může vyšší počet potenciálních nových partnerů zvyšovat pravděpodobnost vzniku rizikových situací. V úvahu je také nutné vzít znepřehlednění situace pro soudy rozhodující o následné péči i další orgány sociálně - právní ochrany dětí. Nad legalizací sdíleného rodičovství tedy zatím visí otazník. Nutnost jeho rozřešení ukáže pravděpodobně až budoucí společenský pohyb, spolu s vývojem a způsobem využití metod asistované reprodukce.  

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.