Dysmorfofobie u dospívajících

Dysmorfofobie je duševní porucha s typickým začátkem v období dospívání. Dospívající trpí přesvědčením, že mají na svém těle nějakou vadu, která je hyzdí a přitahuje pozornost okolí. Prožívají neustálou úzkost z toho, jak bude okolí na jejich vzhled reagovat, bojí se výsměchu. Svou vadu se snaží zakrýt nebo odstranit.

Obsah článku:

• Příčina onemocnění
• Jaký je výskyt dysmorfofobie v populaci?
• Způsoby léčení dysmorfofobie
• Jak by se měli chovat rodiče, když jejich dítě vykazuje příznaky dysmorfofobie?
• Kdy by měli rodiče zpozornět?
• Co doporučit dítěti s dysmorfofobií?
• Kazuistiky

Jejich domnělé fyzické nedostatky běžně okolí nevnímá, považuje je za nevýznamné nebo neexistující. Nápadné jsou spíše formy maskování defektů nebo výsledky kosmetických úprav a plastických operací. Dysmorfofobici mohou být nespokojeni s jakoukoliv částí svého těla. Často uvádí obavy z toho, že mají velký nos, úzké rty, řídké vlasy, malá či velká prsa. Chlapci se trápí velikostí svého penisu nebo nedostatečnou svalovinou. Své domnělé defekty dospívající úzkostlivě skrývají pod make-up, za brýle, pod dlouhou ofinu, pod čepici, kterou nesundají ani v místnosti, pod příčesky a paruky. Větší tělesné proporce zakrývají nadměrně těsným oblečením, malé proporce různými vycpávkami.

Pravidlem bývá, že tito dospívající tráví mnoho hodin před zrcadlem, jak maskováním defektů, tak nutkavým kontrolováním svého vzhledu. Často se pozorují ve výlohách obchodů, v oknech domů a aut. Mnohdy si inkriminovanou oblast těla vyfotí, aby se ubezpečili, že je dobře maskovaná. Také od druhých vyžadují opakované ujišťování, že vypadají dobře. Stálé nutkavé obavy ohledně vzhledu znemožňují dospívajícím plně se soustředit na výklad učitelů a doma na přípravu do školy. Porucha tak nemocným výrazně narušuje školní prospívání a vztahy se spolužáky i s učiteli. Může vést k absencím ve škole, a nakonec i k předčasnému ukončení studia.

Dysmorfofobici si neuvědomují, že trpí duševní poruchou. Své obavy neřeší u psychiatra, ale v kosmetických salónech nebo v ordinacích plastických chirurgů. Nejčastěji žádají úpravu nosu, dívky zvětšení prsou, liposukci, chlapci zmenšování prsou. Mezi novinky patří u dívek labioplastika, tj. operace stydkých pysků, u chlapců pak operace zúžené předkožky. Z kosmetických zákroků na obličeji jsou časté injekce botoxu nebo výplně kyselinou hyaluronovou. Plastická operace ale úzkosti a pochybnosti neodstraní.

Neléčená dysmorfofobie se stává chronickým onemocněním. Bývá spojena s dalšími duševními poruchami – sociální fobií, depresí, jinou formou obsedantně kompulsivní poruchy (např. kompulsivním posilováním), mentální anorexií i se zneužíváním některých návykových látek. Časté bývá sebevražedné jednání. Při stanovování diagnózy se většinou zvažuje dysmorfofobický blud, jako projev psychotického onemocnění, například schizofrenie.

Příčina onemocnění

Jako u ostatních duševních nemocí, i u dysmorfofobie se na vzniku podílí více faktorů současně. Podstatné jsou faktory genetické, které tvoří predispozici k pozdějšímu vzniku nemoci. Například bylo zjištěno, že obsedantně kompulsivní porucha se častěji vyskytuje v blízkém příbuzenstvu nemocných. Dalším rizikovým faktorem jsou vrozené perfekcionistické rysy a také nízké sebevědomí, což podrobně ve své studii z roku 2004 popsal psychiatr David Veale a v roce 2019 také klinická psycholožka Georgina Krebs. 1

Mezi vnější faktory, které se podílí na rozvoji dysmorfofobie, patří různé negativní zkušenosti, které dítě během dětství a dospívání prožilo. Nejčastěji se uvádí sexuální zneužití, fyzické a psychické týrání, zážitek šikany nebo zesměšnění před spolužáky a také výchova přehnaně kritickými rodiči. Vlastním spouštěčem nemoci bývá zdánlivě běžná událost, jakou je například první výsev akné. V posledních několika letech se zkoumá vliv sociálních médií na rozvoj dysmorfofobie u dospívajících. Pro některé dospívající je dnes běžné, že než na sociální sítě uveřejní svou fotografii, vylepší si obličej a postavu pomocí aplikace Snapchat nebo Facetune. Pokud okolí nereaguje obdivně, třeba lajky, jejich nespokojenost se sebou samými se ještě více prohlubuje.

Jaký je výskyt dysmorfofobie v populaci?

Nemoc se může projevit v jakémkoliv věku, ale nejčastěji začíná na začátku dospívání mezi 12. a 13. rokem. Podle klinické psycholožky Georginy Krebs, která se dysmorfofobii u adolescentů profesně věnuje, je prevalence (tj. výskyt) dysmorfofobie u dospívajících o něco vyšší než v dospělém věku, asi 1,7-2,2 %, a u dětí léčených i pro jiné duševní choroby až 14,3 %. Projevy dysmorfofobie jsou častější u ženského pohlaví, ale plně vyjádřená porucha se u obou pohlaví vyskytuje stejně často, postihuje kolem 2% populace. 2 Nemoc vzniká sice na začátku dospívání, ale diagnostikována, pokud vůbec, bývá často až v dospělosti. Může se jednat o dlouhá léta nerozpoznanou poruchu. Příčinou je jednak menší povědomí o dané nemoci, ale také stud dospívajících mluvit o svých obavách. Neuvědomují si, že se jedná o duševní nemoc, která je léčitelná, a pomoc hledají jinde.

Způsoby léčby dysmorfofobie

V 10. revizi manuálu Mezinárodní klasifikace nemocí je dysmorfofobie řazena mezi poruchy s trvalými bludy, nebo mezi hypochondrii, v závislosti na charakteru vyvratitelnosti či nevyvratitelnosti přesvědčení nemocných. V mezinárodně používané příručce  Americké psychiatrické společnosti DSM-V (Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch) z roku 2013 je již dysmorfofobie řazena mezi obsedantně kompulsivní poruchy. Diagnostické zařazení mění i způsoby léčby. V léčbě se využívá antidepresiv a kognitivně behaviorální terapie, nejlepší je kombinace obou.

Podle výsledků studie z roku 2017 vedené psychiatričkou Katharine A. Phillips, došlo u dospělých pacientů s dysmorfofobií k podstatnému zlepšení vtíravých úzkostných myšlenek i nutkavých rituálů, pokud byli léčeni vyššími dávkami antidepresiv po dobu šesti měsíců. 3

Jak by se měli chovat rodiče, když jejich dítě vykazuje příznaky dysmorfofobie?

Nejdříve bych se zmínila o prevenci rozvoje poruchy. Jak bylo uvedeno, hyperkritické prostředí v rodině, kde rodiče, i v dobré víře, často kriticky hodnotí vzhled a výkon svého dítěte, má neblahý vliv na jeho sebevědomí. Podobně působí, pokud dítě vyrůstá v rodině, kde rodiče trpí obavami ze své váhy a těžko se vyrovnávají s prvními vráskami nebo s vypadáváním vlasů. Nevědomky dítěti vytváří model, který může s příchodem puberty kopírovat.

Rodiče by se také měli zdržet toho, aby se svými dětmi zbytečně nenavštěvovali kožní ambulance nebo kosmetické salony. Pro harmonický vývoj dítěte je důležité, aby se cítilo dobře mezi spolužáky. Rodiče by se o to měli zajímat, neměli by podceňovat stížnosti svých dětí na první známky šikany na sociálních sítích nebo ve škole. Měli by děti podporovat, aby si vytvořily různé zájmy, umožnit jim návštěvu zájmových kroužků, a tím tak rozvíjet jejich pozitivní sebehodnocení.

Kdy by měli rodiče zpozornět?

Například když jejich dospívající dcera nebo syn tráví příliš mnoho času u zrcadla, zbytečně dlouho a opakovaně v krátkých intervalech se myjí, nadměrně používají líčidla, začínají zanedbávat školu a občas do ní nejsou schopni odejít. Pokud trpí úzkostmi a poruchami nálady. Rodiče by neměli svým dětem povolit zanedbávat školu a izolovat se od kamarádů a širší rodiny, i když se zrovna necítí dobře. Rodiče by neměli v těchto případech vyhledávat konzultace u plastických chirurgů, ale včas o obtížích svého dítěte informovat dětského lékaře, který doporučí další postup.

Co doporučit dítěti s dysmorfofobií?

Pokud dospívající trpí touto poruchou, pak je jeho přesvědčení, že má na svém těle nějaký defekt tak silné, že si sám pomoci již většinou nedokáže. Pokud to jen jde, je vhodné se svěřit svým rodičům nebo starším sourozencům. Dalším krokem je pak společné vyhledání odborné pomoci.

Kazuistiky

Závěrem bych chtěla zdůraznit, že dysmorfofobie je záludná a často dlouho neodhalená choroba, která výrazně ztrpčuje dospívání dítěte i jeho životní spokojenost a vede k rozvoji četných komorbidních, tj. současně probíhajících, duševních poruch. U nemocných je vysoké riziko spáchání sebevraždy. Nemoc často pokračuje do dospělosti a vede k zbytečným plastickým zákrokům. Povědomí o ní by se mělo rozšířit mezi rodiče, ale také dětské lékaře a hlavně odborníky pracující v oboru dermatologie a plastické chirurgie.

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně. 

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku