Opatrně s básněním: komunikace s dětmi s poruchou autistického spektra

Autor/ka: Jan Puš
Datum publikace: 27. 04. 2021, Aktualizováno: 15. 06. 2021
„Ajajáááha“, křičí dítě z plna hrdla a mlátí do dveří. „Myslím, že dnešní krásný den bychom mohli zakončit malou procházkou.“ povídá jiné. Další vezme do ruky boty a chodí s nimi po místnosti. Zase jiné sedí na židli a kývá se. To, a stovky a tisíce dalších možností, může v řeči dětí s Poruchou autistického spektra (PAS) znamenat: "Pojďme ven!" Podle symptomatiky, podle individuality toho, či onoho dítěte. To vše může znamenat "Pojďme ven!". Může, ale také nemusí.

Setkávání světů

Známe příběh o babylonské věži a zmatení jazyků, které zabránilo jejímu vybudování. Už v Bibli je tak zdůrazněná důležitost fungující komunikace. I my rodiče stavíme věž vztahu, a „zmatení jazyků“ může přivodit její pád.

Víme, že „porozumění“ je takřka synonymum pro usmíření a vzájemně dobré vztahy.

Obrázek
komunikace

Všichni se asi také shodneme na tom, že dobrá komunikace je jednou z nejdůležitějších podmínek fungování vztahu mezi lidmi, fungování společnosti či mezinárodní politiky.

Špatná komunikace může odstartovat často zbytečný spor, stejně jako dobrá takový spor vyřešit.

Problémy máme například při setkávání kultur, i tak blízkých, jako jsou kultury střední Evropy. Dnes již to bude jinak, specifika se stírají, ale vyprávěl mi kamarád, jak kdysi ve Francii sepsal cosi, co chtěl publikovat v jedněch renomovaných francouzských novinách. Poslal dílko do redakce a z odpovědi byl nadšený. Jazykem květnatým mu sdělovali, že jeho psaní je bezmála geniální, že jsou poctěni. Onen muž byl nadšený. Do doby, než mu rodilý Francouz vysvětlil, že obsahem dopisu je, přetlumočeno do neobřadné češtiny, že nemá obtěžovat s takovou slátaninou. Francouz se prostě vyjadřuje jemně a košatě.

Anglické: „To je zvláštní myšlenka.“ většinou neznamenalo, že jste nesmírně originální myslitel, nýbrž že jste plácli naprostou pitomost.

K takovým nepochopením dochází při setkání lidí z velice blízkých kultur. V případě PAS jsou rozdíly ve vnímání a prožívání konkrétního sdělení často obrovské.

Pokud domluva nefunguje ani na základní úrovni, stává se soužití dvou lidí, i těch, spojených láskou a respektem, prakticky nemožné.

K porozumění je potřeba dorozumění

Problém „domluvit se“ míváme všichni. Že komunikace s dětmi s PAS bude ještě obtížnější, je nasnadě. U těchto dětí je častý výrazný deficit verbálních schopností, nízké porozumění neverbální komunikaci a snížená schopnost chápat kontext. K tomu se ještě druží častá neschopnost abstraktního myšlení a chápání symbolů. A řeč, to jsou symboly.

Problém komunikace se pak stává často rozhodujícím elementem budování vztahu s dítětem s PAS.

Co s tím? Řečeno s klasikem: „Situace je zlá, nikoliv však zoufalá!“

Problémy, které musíme řešit, se částečně liší podle typu autismu. Je rozdíl, zda mluvíme s dítětem s nízkofunkčním, vysoce funkčním autismem, nebo Aspergerovým syndromem. Stejně důležitá je závažnost symptomatiky konkrétního dítěte.

To značně mění specifické nároky na komunikaci. Ale přestože mezi dětmi jsou velké rozdíly, základní principy jsou podobné.
Měli bychom si stále klást otázky: Rozumí dítě, co mu chceme říct a rozumíme my tomu, co říká ono nám?

Je dobré si uvědomit, že často není důležité jen to, co dítěti sdělujeme, ale i použitý způsob sdělení. Stejně často není důležité jen to, co dítě říká, jako to, proč to říká. Porozumění je často klíč k řešení problémů s dítětem.

Kde může být chyba v komunikaci směrem od dítěte

U některých dětí není schopnost řeči příliš, nebo prakticky vůbec, vyvinutá (mutismus). Naštěstí schopnost pasivně porozumět bývá výrazně méně narušená. V těchto případech často hodně pomáhají komunikační pomůcky, komunikační karty, fotografie, vizualizace. S výběrem a používáním pomohou odborníci ve specializovaných pracovištích. Podrobněji o metodách například tady: https://www.alternativnikomunikace.cz/stranka-metody-a-postupy-aak-7

Někdy je vhodný nácvik a používání zjednodušené znakové řeči Makaton (https://cs.wikipedia.org/wiki/Makaton). Jindy klasické znakové řeči nebo třeba i Lormovy abecedy. Pečlivé hledání vhodné pomůcky pro každé konkrétní dítě se nakonec vyplatí.

Obrázek
slova

Naše civilizace je založena na slovech. I naše myšlení probíhá na základě jazyka a jazyk jej značně ovlivňuje. Přitom často přehlížíme možnosti, které nám dává neverbální komunikace. Dítě nám tak – pokud jsme pozorní – dokáže říct mnoho o své náladě, potřebách i konkrétních přáních.

Velký problém, přes který se často nedokáží přenést ani lidé, kteří s dětmi s PAS pracují, ani rodiče takového dítěte, je zvláštní nebo zcela chybějící výměna „pohlazení“, neboli zdvořilostních frází tmelících náš hovor. Verbální i neverbální signály přátelství a zájmu bývají někdy až příliš bouřlivé a někdy (když je třeba dítě něčím zaujato) z části nebo úplně chybí. Dítě na pozdrav či zdvořilou otázku odpoví nepřiměřeně „hrubě“, nebo vůbec. Vzniká dojem, že dítě o nás „nestojí“, staví se k naším iniciativám a pokusům o interakci lhostejně, nebo dokonce nepřátelsky.

Přitom naprostá většina autistů kontakt s námi vyhledává, mnohdy víc než jakékoliv jiné dítě. Jen to neumí. Dítě, které opakovaně selhává, se nakonec stáhne a zůstává raději soustředěným a pečlivým pozorovatelem. Ovšem jsou děti s PAS, které touží po samotě (tak jak se soudilo, že je to jejich charakteristický rys), ale takových je pravděpodobně velice málo.

Přesto je i ten, kdo si tohle plně uvědomuje, ve vleku navyklého hodnocení. Dítě nám neodpovídá na pozdrav, „tváří se“, je netaktní. Cítíme se uražení, začneme být také studení, nebo rovnou končíme s pokusy o porozumění. Pro dítě může neúspěch vyústit v pevnější blok vůči dalším pokusům. Na druhé straně přenosu to pak vzdáváme předčasně i my, co s dětmi pracujeme, nebo rodiče, pro které je ovšem taková situace emocionálně mnohem náročnější a klade na ně obrovské nároky!

U vysoce funkčních dětí s PAS, které už se ve svém problému orientují, někdy stačí dotaz. Vzpomínám na již dospělou dívku (pracovala jako moje kolegyně), která mě do telefonu „zdravila“ značně otráveným: „Co je?“ Ptával jsem se: „Jsi naštvaná, nebo jsi jen nepřešla do patřičného modu?“ „Jen nepřešla, promiň!“ A hned spustila perfektně nadrilované společenské telefonování: „Ahoj Honzo, jsem ráda, že Tě slyším. Co pro tebe mohu udělat?“ Jistě, byly to naučené fráze, ale jejímu opravdovému naladění odpovídaly mnohem lépe než ono nevrlé odseknutí na počátku hovoru.

Vyrovnat se se zdánlivým nezájmem dítěte, korigovat komunikaci jemně, bez vyčítání a zvyšování hlasu, to je úkol, zejména pro rodiče, nesmírně obtížný! Sláva tomu, kdo se alespoň pokusí.

Těžké bývá zvládat případné vulgarizmy, verbální i přímou fyzickou agresivitu. Ano, i fyzická agrese je formou komunikace, ač velice destruktivní. Bohužel je pro nemluvící děti občas jedinou možností intenzivního kontaktu, kterou umí. Za agresivitou, i když se to nezdá, může být zoufalá potřeba vstoupit v interakci s námi. Vyvolat naší zřetelnou reakci, třeba i odmítavou. Pro dítě bývá vše lepší než nezájem. Pokud dítě hodí hrníčkem o zem, může to znamenat: „Jsem tady a cítím se osamělé!“ Odlišit agresivitu z potřeby komunikovat od jiných pohnutek, je samozřejmě nelehké. Někdy je potřeba konzultace s někým zkušeným zvenčí, protože problémy lépe vidí někdo, kdo v nich nefiguruje jako účastník. Pokud je agresivita způsobena z větší části potřebou kontaktu, leckdy přináší nečekané uklidnění nabídka jiného spoluprožívání, například společná hra. Je žádoucí předcházet afektům zaměstnáním dítěte nějakou činností. Jiným případem, kdy se objevuje agrese, popřípadě autoagrese (sebepoškozování), je, když nemluvící dítě potřebuje sdělit konkrétní přání. Dítě tak upozorňuje například na to, že má hlad, žízeň, nebo na pro něj nezvladatelný hluk či jiný zdroj nepohodlí nebo napětí. I tady se jedná o pokus nás oslovit.
Ostatně, tato taktika v komunikaci není zdaleka jen doménou lidí s PAS, a zdaleka nejen dětí.

 

Kde může být chyba v komunikaci směrem k dítěti

Obrovský problém bývá zahlcení. Tolik bychom toho chtěli dítěti říct! Tolik bychom ho chtěli naučit! Tolik trpíme tím, co dělá špatně, čím si i třeba škodí.

A tak mluvíme a mluvíme! Poučení následuje otázka, a tu hned příkaz. Výtky se střídají s žádostmi.

Obrázek
podané ruce

Naši řeč pak dítě vnímá jako agresivní šum bez obsahu, ale s velkou citovou náplní. Narůstá v něm zmatek, strach, agresivita.

U dítěte s PAS je situace mnohem horší. Takové dítě potřebuje čas, strukturu, řád a znovu čas. Čas vstřebat, co slyšelo, nebo, u alternativní komunikace, vidělo. Proto se velice osvědčuje dávkovat sdělení pomalu, po jednom a vždy počkat, až dítě skutečně věc promyslí. Čas! Dát dítěti čas!
Je mnoho případů, kdy „pouhé“ zpomalení a zjednodušení toku informací od nás vedlo k výraznému zlepšení stavu,.

Komunikaci může komplikovat i málo zřetelná řeč a gestikulace. Je potřeba být velice čitelný! „Ano“ nebo „Ne“ (musíme-li „ne“ použít) musí být naprosto jednoznačné a transparentní. Nejlépe v kombinaci řeči, gesta i mimiky.

Je také třeba dát si pozor na symbolickou řeč a používání přirovnání. Dítě s PAS mívá sníženou (někdy naprosto) schopnost abstrakce. Nemusí pochopit, že „krvavý západ slunce“ nevyžaduje okamžité shánění krevní transfuze a „tečou mi nervy“ není pokyn k donesení hadru a kýblu. Opatrně s „básněním“, raději strohou, technickou řeč!

Nezapomínejme vysvětlit kontext, i když se vám zdá samozřejmý! Že není potřeba zdravit při příchodu do místnosti, je-li místnost prázdná, pro některé děti s PAS „nemá logiku“. Přeci jsme říkali, že při příchodu se má zdravit! Stačí jednou za den? A jak zdravit? Pro toho, kdo se v kontextech ztrácí, je to k uzoufání. Při vysvětlování je potřeba skloubit nekonečnou trpělivost s vysokou empatií. Přetěžké.

Nejdůležitější v komunikaci směrem k dítěti je zachovat laskavost, přecházet špatné a chválit každý úspěšný pokus nám porozumět. Zaslouží si to.

Na závěr

Máme tendence dítě (a jeho postižení) automaticky považovat za viníka špatného vzájemného porozumění. To však nemusí být a nebývá pravda. Spíše se míjíme ve svých dobře míněných pokusech. Dítě i my.

Cesta k porozumění je cesta od omylu k omylu lemovaná drobnými úspěchy. Ty se však časem začínají sčítat v úspěchy velké.

Pokud tyto postřehy pomohou i jedinému dítěti a jeho rodičům nebo asistentům, budu rád!

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

Autor/ka
Jan Puš

Provozuje Poradenství pro rodiče dětí s poruchou autistického spektra v rámci Hnízdo zdraví. Nabízí radu a pomoc rodinám, ve kterých pečují o dítě s autismem nebo podobným postižením. Absolvoval mnoho akreditovaných školení. Praxi postupně získal jako terapeut, školitel a předseda sdružení Radvanovy cesty, jako klíčový pracovník, vedoucí respitních pobytů a vedoucí klubovny ve spolku APLA, dále jako asistent v DZVR  a místopředseda Tyfloturistického sdružení.

Odborná knihovna:
Články: