Dejte ho na speciální školu, tam mu bude líp. Pětina znevýhodněných žáků čelí tlaku na změnu školy, zjistil výzkum

Obsah článku:

• Mimo hlavní proud končí i děti s lehčími hendikep
• Poradna nemá dítěti vybírat školu
• Odnášejí to vstřícné školy
• Skleníkové prostředí nesvědčí nikomu
• Tři doporučení pro ministerstvo

Čtrnáctiletý Adam Laburda má vzácné poškození míchy, které mu způsobuje pohybové a vylučovací potíže. Když se narodil, lékaři prorokovali, že stráví život na vozíku. Nakonec chodí, věnuje se lezení a studuje na prestižním gymnáziu. Přesto musela jeho máma několikrát bojovat o to, aby se mohl vzdělávat v běžné škole či školce. „Ve spádové školce nás odmítli s tím, že s ním učitelka nemůže běhat na záchod, když tam má dalších dvacet dětí. On si přitom už v těch čtyřech letech uměl sám vyměňovat pleny,“ popisuje Claudie Laburdová.

Obrázek

První roky vzdělávání tedy Adam strávil ve speciální školce. Vše se opakovalo, když měl jít do první třídy. „Ředitelka naší spádové školy si dělala starosti, jak by to bylo s výlety, když Adam chodí o dost pomaleji než ostatní. Ptala se mě, jestli bych byla ochotná si ho ve chvíli, kdy třída půjde na akci mimo školu, nechat doma. Ale to jsem právě nechtěla. Chtěla jsem, aby žil normálně a aby co nejméně vnímal svůj hendikep,“ vysvětluje Adamova máma. Pro syna tedy hledala jinou školu. V té, kterou našla, se žádné problémy neprojevily a Adam skvěle zapadl. „Nikomu nevadilo, že když se někam jde, musejí vyjít kvůli Adamově pomalejší chůzi o dvacet minut dřív nebo že během hodiny odchází na toaletu. Spolužákům nemusel nikdo říkat, aby mu pomáhali – když ho potkali na schodech, sami mu nabídli, že mu vezmou tašku.“

Mimo hlavní proud končí i děti s lehčími hendikepy

Podobnou zkušenost s návrhy na to, ať dají své dítě do jiné školy nebo ho přeřadí do speciálního vzdělávání, zažil každý pátý rodič dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami. Podle průzkumu PAQ Research čelí podobným požadavkům nejčastěji žáci s lehkým mentálním postižením (37 procent), poruchami chování a nezdravotními druhy znevýhodnění (obojí 34 procent).

Polovina rodičů návrhy akceptuje a ke změně školy opravdu dojde. Ze spádových škol jsou znevýhodněné děti nejčastěji směrovány do škol speciálních. „Mimo hlavní proud školství tedy nekončí jen děti s těžšími mentálními hendikepy a kombinovanými vadami, ale i děti, které by běžnou školu nejspíš zvládaly bez problémů,“ konstatoval sociolog Daniel Prokop ze společnosti PAQ Research. „Tlak na jejich vyčleňování mimo hlavní proud může vést ke snížení jejich šancí na pozdější uplatnění ve společnosti,“ upozornil. „Žáci, kteří by s patřičnými podpůrnými opatřeními – na která mají mimochodem ze zákona nárok – mohli absolvovat celou školní docházku na běžných školách, se tak mnohdy dostávají do kolotoče opakovaných přesunů mezi školami. Negativně to ovlivňuje život celé rodiny,“ doplňuje předsedkyně spolku Spolu Iva Janská.

Potřebu speciální podpory při vzdělávání má v Česku asi 14 procent dětí, což je podle statistik ministerstva školství v tomto školním roce zhruba 132 tisíc žáků. Zkušenost s neochotou k začlenění do běžné školy má tedy přibližně 27 tisíc z nich. Kolem 15 tisíc žáků později z běžné školy přestoupí do speciální. Dalších 15 tisíc dětí je ve speciálních školách zapsaných hned od první třídy, dodal Prokop. Kolem třetiny návrhů na přestup dítěte jinam se podle výzkumu objevuje už v první třídě, čtvrtina rodičů takovou situaci řeší ve druhém ročníku. V dalších ročnících podobné požadavky podle průzkumu postupně opadají a znovu zesilují v období přechodu z prvního na druhý stupeň.

Poradna nemá dítěti vybírat školu

Anežka Hečková je veselá čtvrťačka s Downovým syndromem. Má IQ 97, je velmi komunikativní a samostatná. Chodí do běžné školy v Praze 4 a vzdělává se podle individuálního vzdělávacího plánu. Škola s její přítomností nemá žádný problém. Přesto speciálně pedagogické centrum opakovaně navrhuje její přeřazení do speciální školy. „My si to vždycky vyslechneme, zvážíme to, ale jelikož se nám zdá, že ve stávající škole prosperuje, tak ji tam prostě necháváme,“ říká Anežčina máma Lenka Hečková. A dodává, že čelit takovým návrhům není snadné, i když je právnička se specializací právě na oblast inkluzivního vzdělávání. „Nedivím se, že rodiče, kteří nemají takové know how, snadno podlehnou.“

Obrázek

Z průzkumu PAQ Research vyplynulo, že 65 procent rodičů, kterým pedagogicko-psychologická poradna či speciálně pedagogické centrum stanoví druh školy, kde má být dítě vzděláváno, mylně považuje takové „doporučení“ za závazné. Třetinu rodičů v tom utvrzuje i škola. To, že výběr školy je právem každého rodiče, chápou podle Prokopa spíš vzdělanější lidé. Doporučení, kde se má dítě vzdělávat, obsahuje podle autorů výzkumu přibližně polovina dokumentů ze školských poradenských zařízení.

Třetina rodičů dětí, které měly přiznaná podpůrná opatření už v době zápisu do první třídy, má zkušenost také s tím, že škola přijetí dítěte něčím podmiňovala. „Rodiče se na nás obracejí s tím, že po nich škola požaduje například, aby zajistili doprovod dítěti při školních akcích, sehnali asistenta do školní družiny nebo pořídili speciální pomůcky. Jedná se o praktiky, které jsou v rozporu se školským i antidiskriminačním zákonem,“ vysvětluje Iva Janská z neziskové organizace Spolu, z. s.

Desetina rodičů dětí se speciálními vzdělávacími potřebami zažila podle výzkumu určitou formu nátlaku ze strany škol i během docházky. Ve dvou pětinách případů šlo o znemožnění účasti na školních akcích, v třetině o omezení docházky do školní družiny či potíže při poskytování podpory pro dítě. „Setkáváme se i s extrémy typu, že škola proti rodině aktivizuje rodiče ostatních dětí nebo rodinu nahlásí OSPODu (Orgán sociálně-právní ochrany dětí) jen proto, že rodiče nechtějí dítě přehlásit jinam,“ doplnila předsedkyně spolku Spolu.

Odnášejí to vstřícné školy

Podle Ivy Janské je neuspokojivé postavení znevýhodněných dětí především otázkou mentálního nastavení vedení škol. „Samozřejmě je jednodušší náročnější děti odklonit jiným směrem, než do nich investovat čas a energii.“ Na mapě českého vzdělávání potom vznikají disproporce mezi školami, které děti se speciálními potřebami odmítají a těmi, které jsou k nim vstřícné. „Na těchto školách se potom znevýhodněné děti kumulují. Český vzdělávací systém je velmi decentralizovaný a chybí kontrola. Musí vzniknout jiný systém, který bude hlídat, aby ty vstřícné školy nebyly přetížené,“ je přesvědčený Daniel Prokop.

Ideální podle něj není ani financování. „Pokud by nedocházelo k těmto tlakům na přesuny dětí, statisticky by každá škola měla nějaké znevýhodněné děti mít. Část financí by tedy do škol mohla jít plošně, indexově. Školám by odpadla administrativní zátěž a přebujelá komunikace se školskými poradenskými pracovišti ohledně podpůrných opatření.“

Nezbytným předpokladem ke zlepšení situace dětí se speciálními vzdělávacími potřebami je dále podle organizace Spolu posilování kapacit poraden a zajištění financování dalších pedagogických profesí, jako jsou školní psychologové nebo speciální pedagogové.

Skleníkové prostředí nesvědčí nikomu

„Provést našeho autistického syna do dospělosti znamenalo osmnáct let intenzivní kontroly nad jeho vzděláváním,“ říká Dagmar Zápotočná. Prostřední syn Filip se jí narodil v roce 1992, kdy u nás povědomí o poruše autistického spektra bylo téměř nulové. I paní Zápotočná si tedy nejdřív vyslechla rady typu „s takovým dítětem vás čeká strašný život, dejte ho do ústavu a pořiďte si zdravého potomka“. Když bylo synovi šest let, začala takové centrum pro dospělé autisty sama budovat. „Jenže pak jsme měli štěstí, že nás práce zavedla do Frankfurtu, kde jsme se při jednom náhodném rodičovském klábosení na pískovišti dozvěděli, že v zahraničí se autistické děti integrují do běžných škol. V té se Filip tak nastartoval, že za pár let bylo jasné, že nebude žádný ústav potřebovat,“ vypráví Dagmar Zápotočná.

Obrázek

Zní to jednoduše, ale znamenalo to neustálé hledání cestiček. Školku absolvoval Filip ve třídě pro sociálně znevýhodněné děti, navázal přípravkou pro romské děti. Poradní hlas ze zahraničí doporučoval najít nějakou menší vstřícnou venkovskou školu. To se podařilo a Filip v ní strávil šťastných devět let. „Naučil se tam jíst, jezdit na kole, lyžovat, dodnes chodí na třídní srazy a se spolužáky si telefonuje. Jednoho z nich tak zaujal autismus, že šel studovat medicínu a dnes je z něj neurolog. Několik učitelů nám v průběhu školní docházky řeklo, že se ve Filipově třídě učí výrazně líp než v jiných – přítomnost takových dětí proměňuje klima.“

I přesto, že se ve škole Filipovi dařilo dobře, udržet ho v ní stálo úsilí. „Neustále podstupoval nějaké testování, jestli nejsou kvůli němu šizeny zdravé děti, a ačkoli se rozvíjel doslova skokově, v páté třídě jsme také museli odmítat výzvy k přesunu do speciální školy,“ popisuje Dagmar Zápotočná. Na základní škole se Filip tak dobře adaptoval, že se po jejím skončení přihlásil na učební obor fotografie, po něm kuchař-číšník a nakonec ještě cukrář. Tam rodiče museli znovu zabojovat, aby se na škole udržel. „Dostal dokonce prospěchové stipendium, přesto ho mistrová odmítala pustit k závěrečným zkouškám a svolala dokonce schůzku s ostatními studenty, kde se od nich snažila získat podporu pro to, že ‚ten postiženej’ přece nemůže získat stejné vzdělání jako oni,“ popisuje Filipova máma.

Dnes je z Filipa nezávislý mladý muž, který pracuje jako kuchař v jídelně, hraje šachy, kuželky, rád fotí, kreslí komiksy a chodí na návštěvy k příbuzným nebo za spolužáky z různých fází studia. Jeho máma Dagmar prozatím v integračním centru, které původně začala budovat pro něj, sleduje, jak mohl dopadnout, kdyby se jeho integrace nepodařila. „Některé z našich klientů jsem znala už jako děti a je mi opravdu líto, když vidím, že dnes jsou to dvoumetroví, zbytečně invalidizovaní chlapi, kteří mají velká sociální omezení a infantilní projevy, protože jim nebyla umožněna integrace v běžných školách a pohybují se celý život ve skleníkovém prostředí,“ říká Dagmar Zápotočná. A klade si otázku: „Kdo by byl zodpovědný za to, kdybychom tehdy poslechli různé rady a dali Filipa do ústavu? Když odhlédnu od zcela odlišné kvality života, tak je taková zbytečná invalidizace ekonomicky nevýhodná pro nás pro všechny – ústavní péče stojí 45 tisíc měsíčně.“

Tři doporučení pro ministerstvo

Zástupci neziskových organizací Spolu, ČOSIV a Rytmus navrhli tři konkrétní legislativní změny, které přednesli i ministrovi školství. Spádové školy by podle nich neměly pro přijetí dítěte klást žádné další podmínky krom věku a trvalého bydliště a při přijímání nespádových dětí by neměly hodnotit výkon ani vzdělávací předpoklady uchazeče. Organizace dále požadují, aby ministerstvo veřejnost mnohem lépe informovalo o tom, že „doporučení“ poradenských zařízení nejsou závazná a výběr školy pro dítě je plně v kompetenci rodičů. Také je podle nich zapotřebí vrátit do speciálních škol většinu podpůrných opatření, včetně asistenta pedagoga, která byla zrušena v lednu 2020.  

A co mohou dělat rodiče, kterým škola navrhuje přesun dítěte do jiné instituce nebo například odmítá poskytovat přiznaná podpůrná opatření? „Pokud selže snaha slušně škole připomenout, na co mají rodiče, a hlavně dítě právo, nezbývá než podat stížnost na Českou školní inspekci. Lze se obrátit také na školské odbory krajských úřadů nebo na neziskové organizace, které rodičům znevýhodněných dětí pomáhají,“ doporučuje právnička spolku Spolu Veronika Doležilová.

Průzkum Spolu a PAQ Research se konal mezi loňským 3. prosincem a letošním 9. lednem. Zúčastnilo se ho 789 rodičů dětí se speciálními vzdělávacími potřebami na základních školách.

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku