Zánětlivá onemocnění ucha u dětí

S různými formami onemocnění ucha se v dětském věku setkáváme poměrně často. Projevit se mohou vrozené vady včetně těžkých poruch sluchu, záněty, úrazy, cizí tělesa a vzácně i nádory. Jedná se o problematiku, jejíž řešení vyžaduje úzkou multioborovou spolupráci pediatrů, otolaryngologů, foniatrů a případně dalších odborníků. Včasné rozpoznání a řešení ušních onemocnění může mít zásadní vliv na rozvoj dítěte.

Mezi nejčastější onemocnění v dětském věku vůbec, a to zejména v jejich akutní podobě, patří středoušní záněty. Tradičně dělíme záněty středního ucha na akutní a chronické. Zvláštní postavení zaujímají záněty středního ucha s výpotkem, takzvané sekretorické otitidy. Všechny tyto tři skupiny mohou být ve vzájemné příčinné souvislosti. Nejčastěji se však otolaryngolog a pediatr setkávají s otitidou akutní.

Akutní středoušní záněty

Akutní otitida se vyskytuje nejčastěji u dětí do dvou let věku, kdy se uvádí incidence cca 200/100 000, u dětí do věku dvanácti let je asi desetkrát nižší. Zhruba sedmdesát pět procent dospělých se ve svém životě setkalo s akutní otitidou.

Etiologie: Onemocnění většinou nasedá na infekce horních cest dýchacích, primárním agens bývají viry – RS virus, virus influenzy A a B, adenovirus. Cesta šíření do středouší bývá nejčastěji přes Eustachovu tubu, méně často krevní (varicella) nebo traumatickou cestou.

U kojenců snazšímu rozvoji onemocnění nahrává krátká a relativně široká Eustachova tuba. Středoušní zánět může proběhnout pouze jako virový infekt. Ve většině případů však dochází k bakteriální superinfekci nebo je infekt primárně bakteriální. Asi ve třiceti až čtyřiceti procentech bývá původcem Streptococcus pneumonie (pneumokok), ve dvaceti až třiceti procentech Haemophilus influenzae, dále Moraxella catarrhalis, Stafylococcus aureus, Streptococcus pyogenes.

Příznaky: Zánětu středního ucha většinou předchází akutní infekt horních cest dýchacích, není to však podmínkou. Obecně platí, že u malých dětí – zejména kojenců – probíhá zánět bouřlivěji, s více vyjádřenými celkovými příznaky. U větších dětí a adolescentů převažují spíše příznaky lokální. V prvních fázích bývá zalehnutí ucha, posléze se objevuje píchání a bolest v uchu často pulzujícího charakteru, objevuje se zvýšená teplota. V případě retence (zadržení) hnisu dochází k samovolné perforaci (proděravění) bubínku a následné úlevě s poklesem teplot a různě intenzivním výtokem. V ideálním případě probíhá akutní středoušní zánět ve čtyřech fázích:

• I. stadium – tubární okluze (zalehnutí a píchání)
• II. stadium – presupurace (bolest, teplota)
• III. stadium – supurace (úleva po spontánní perforaci)
• IV. stadium – reparace (může přetrvávat delší dobu zalehnutí)

Někdy probíhá první otitida v životě velmi prudce a může dojít k rychlému rozvoji akutní mastoiditidy.

Na fotkách: Akutní mastoitida a vyklenutí bubínku u akutního středoušního zánětu

Zdroj: archiv autora článku

Diagnostika:

Nejcennější diagnostickou metodou ke stanovení středoušního zánětu stále zůstává otoskopické vyšetření. Všímáme si změn na bubínku: jeho ztluštění, vyklenutí nebo naopak vpáčení. V případě perforace bubínku hodnotíme charakter sekretu a jeho případnou pulzaci. Bolestivý tlak na tragus před vchodem do zvukovodu nepovažujeme za signifikantní známku středoušního zánětu. Bolestivá manipulace s boltcem bývá spíše známkou zánětu zvukovodu, navíc tlak na tragus bývá někdy bolestivý a nepříjemný i v případě zdravého ucha. Možnost vyšetření ucha mikroskopem nebo direktní optikou by dnes měla být samozřejmostí. Cennou diagnostickou metodou zejména v hodnocení reparace středoušního zánětu je tympanometrie, která podává informaci o vzdušnosti středouší a o poddajnosti převodního aparátu. Audiometrii a tympanometrii neprovádíme v akutní fázi zánětu a v případě výtoku.

Diferenciální diagnostika:

Zejména v letních měsících je nutno myslet na zánět zevního zvukovodu – externí otitidu. Zde je typická bolestivá manipulace s boltcem, zánět může přestupovat až na boltce ve formě perichondritidy. Boltec může být rovněž odstátý a imitovat tak příznak akutní mastoiditidy, hovoříme o takzvaném mastoidismu. U chronického středoušního zánětu bývá typicky páchnoucí sekret ze zvukovodu, nejsou celkové příznaky. Bolestí ucha se může manifestovat celá řada dalších onemocnění – typicky například angíny, patologie čelistního kloubu, neuralgie trigeminu, lymfadenopatie. Prořezávající se dentice (zuby) je u malých dětí častou příčinou příznaků imitujících otitidu.

↑ nahoru

Typy akutních středoušních zánětů a léčba

• Tubotympanální katar

Klinicky dominuje bolest, pocit zalehnutí, rýma, zvýšená teplota.               

Probíhá obvykle současně s rýmou a zánětem hltanu. Téměř vždy je přítomen lokální nález na bubínku – začervenalý, vpáčený. Vkládáme longety (typ obvazového materiálu) s  Burrow alkoholem, kapeme analgetické ušní kapky a podáváme anemizační nosní kapky. Nález vymizí po léčbě, nebo přejde do stadia akutní otitidy.

• Otitis media acuta bullosa

Jedná se o čistě virové onemocnění charakterizované tvorbou puchýřků mezi epidermální a střední vrstvou bubínku. Onemocnění je velmi bolestivé. Terapeuticky provádíme snesení bul (puchýřků), přikládáme ledové obklady a podáváme analgetika. Pokud nedojde k bakteriální superinfekci, ATB nejsou nutná.

• Otitis media acuta simplex

Jsou přítomny výše zmíněné příznaky – teploty, tlak v uchu, bolest a v případě perforace výtok z ucha. V prvních stadiích zánětu konzervativní léčba zahrnuje podání anemizačních nosních kapek, intenzivní odsávání z nosu a analgetika. Nedoporučujeme nosní sprej – je žádoucí, aby se kapky dostaly až k ústí Eustachovy tuby v nosohltanu. Doporučíme zvýšenou polohu hlavy a lokální chlazení – nejlépe ledem přes suché krytí. Lokálně podáváme ušní kapky, dobře se osvědčuje zavedení longety s Burrow alkoholem. V případě výtoku je nutná hygiena vchodu do zvukovodu – nejlépe čištění borovou vodou. Sekret odebíráme na bakteriologické vyšetření. 

Pokud je zánět v progresi a otoskopicky pozorujeme retenci (zadržení sekretu), považujeme za plně indikovanou paracentézu (propíchnutí bubínku, čímž dojde k uvolnění jeho obsahu). V ideálním případě vleže a pod mikroskopickou kontrolou. Bubínek před výkonem znecitlivujeme. Správně provedená paracentéza má zásadní vliv na rychlost hojení a na prevenci rozvoje sekretorické otitidy nebo jizevnatých následků. Antibiotika indikujeme uvážlivě podle klinického stavu. V první volbě volíme amoxicillin. Jednoznačnou indikací pro podání ATB je hnisavý výtok a febrilie (horečka). U pacientů s recidivujícími otitidami vyčkáváme na výsledek kultivace. Úplné vyhojení středoušního zánětu trvá zhruba tři až čtyři týdny.

↑ nahoru

• Otitis media acuta recidivans

Je charakterizována třemi atakami akutní otitidy v průběhu šesti měsíců nebo čtyřmi atakami během jednoho roku. Mezi jednotlivými atakami následuje úplné vyhojení. Nejčastější příčinou bývá mechanická obstrukce Eustachovy tuby nosní mandlí (adenoidní vegetací). Léčba je nejprve konzervativní – cílená antibitotická léčba každé otitidy, celkové vyšetření pediatrické, alergologické a imunologické. Při zjištění adenoidních vegetací následuje chirurgická léčba – adenotomie (odstranění nosní mandle) s případným zavedením ventilačních trubiček. Pacientům s pozitivní alergologickou anamnézou po dohodě s alergologem zhotovujeme autovakcínu. Při přetrvávající nemocnosti se ordinuje vyšetření na GERD (gastroezofageální reflux), pacienti jsou sledování ambulantně.

• Otitis media secretorica

Velice časté onemocnění dětského věku s rostoucí incidencí. Je charakterizováno přítomností sekretu ve středoušní dutině bez klinických projevů zánětu. Etiologicky se na onemocnění podílí nefunkčnost Eustachovy trubice. Příčina vzniku sekretu není zcela objasněna. Sekret bývá serózní (čirý) až velmi vazký. Klinickým projevem je nedoslýchavost takzvaného převodního typu.

U dětí jsou nejčastější příčinou obstrukce Eustachovy tuby adenoidní vegetace (zvětšená nosní mandle). Diskutuje se o podílu recidivujících infektů a respiračních virů na rozvoji onemocnění. Diagnosticky se opíráme o otoskopii, kdy je někdy možné pozorovat sekret za bubínkem, ztluštění bubínku a retrakční změny (jeho zkrácení, stažení). Důležitá pro diagnostiku je dále tympanometrie – nález plochých B křivek při nevzdušném středouší a u spolupracujících dětí i audiometrie, kdy zjišťujeme převodní nedoslýchavost různého stupně v celém frekvenčním spektru.

Terapeuticky provádíme adenotomii, odsáváme sekret ze středouší a v případě recidiv zavádíme ventilační trubičky. Po výkonu doporučujeme intenzivní profuky Eustachovy tuby – takzvané autopolitzerace. Nejlépe pomocí metody nafukování balonku nosem. Často dochází k recidivám obtíží a průběh bývá vleklý, nezřídka s rozvojem těžkých jizevnatých změn ve středouší. Sekretorickou otitidu můžeme volně zařadit již mezi otitidy chronické.

Související články na portálu Šance Dětem:

• Děti se sluchovým postižením
• Dávky pro rodiny dětí se zdravotním postižením

↑ nahoru

Očkování jako zbraň proti pneumokokovým otitidám

V současnosti jsou registrovány v ČR konjugované několikavalentní vakcíny proti pneumokokům. Vzhledem k tomu, že původ akutních otitid je ve třiceti až čtyřiceti procentech pneumokokový, jedná se o velmi účinnou zbraň v boji s recidivujícími pneumokokovými otitidami. Bylo to potvrzeno v několika státech, kde vakcínu zavedli již dříve. Výhodou tohoto typu vakcíny je možnost použití již u dětí od dvou měsíců věku.

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Chronické středoušní záněty

Chronické středoušní záněty rozdělujeme na katarální a hnisavé. Hnisavé dále na prosté a s cholesteatomem.

• Otitis media chronica catarrhalis

Je charakterizována buď tvorbou sekretu ve středouší (viz sekretorické otitidy), nebo rozvojem silných adhezivních (přilnavých) procesů na středoušních strukturách, kdy dochází k fixaci převodního aparátu a převodní nedoslýchavosti. Neléčený stav je předstupněm rozvoje cholesteatomu – takzvaný precholesteatomový stav.

• Otitis media chronica simpex (mezotympanalis)

Hnisavé chronické otitidy jsou charakterizovány perforací, výtokem a převodní nedoslýchavostí. Hnisavým procesem je postižena stěna středouší a onemocnění je charakterizováno páchnoucím výtokem se smíšenou bakteriální florou (Pseudomonas aer., Proteus…). Častá je tvorba polypů a granulací. Cílem léčby je v první fázi léčit vleklý zánět středoušní sliznice a v odstupu provést rekonstrukční výkon – tympanoplastiku.

• Otitis media chronica cum cholesteatomate

Cholesteatom je nepravý nádor tvořený buňkami migrující epidermis (povrchová vrstva kůže) se schopností destruovat kostěné struktury. Cholesteatom může být vrozený nebo získaný, existuje několik teorií jeho vzniku. Důležité je vědět, že svým růstem může nahlodávat a nenávratně vstřebávat středoušní struktury a šířit se i intrakraniálně (nitrolebně) s nebezpečím vzniku vážných komplikací. Diagnostika v manifestních stadiích bývá poměrně snadná – nález typických bělavých cholestaeatomových hmot a páchnoucího sekretu. K ozřejmení rozsahu postižení je nezbytné CT (počítačová tomografie) či NMR (nukleární magnetická rezonance). Léčba je výhradně chirurgická s cílem odstranit cholesteatom a zrekonstruovat převodní systém středoušní.

↑ nahoru

Záněty zvukovodu (otitis externa)

Pod pojmem externí otitida je zahrnuta řada zánětlivých onemocnění různé etiologie (původu) postihující oblast boltce a zevního zvukovodu. Zánětem může být zasažena pouze část zevního sluchového aparátu izolovaně (boltec, zvukovod), anebo se jedná o rozsáhlý zánětlivý proces postihující celou oblast s případnou extenzí do okolí. Etiologicky se na vzniku onemocnění mohou podílet viry, bakterie, plísně, případně se jedná o alergický zánět s projevy ekzému. Externí otitidu lze rozdělit na formu ohraničenou (cirkumsktriptní) a difuzní (rozšiřující se do okolí). Nejčastěji je zánětem postižen difuzně zevní zvukovod (otitis externa bacterialis) a pod označením externí otitida si většinou představujeme právě tuto diagnózu.

Dominujícím klinickým příznakem u všech stavů spojených se zánětem zevního sluchového aparátu je bolest, případně svědění. Je to dáno bohatou senzitivní inervací oblasti. Onemocnění má výrazně sezonní charakter s převahou incidence v letních měsících. Koupání v znečištěných vodách bývá častou příčinou rozvoje zánětu. Důležitou bariérou proti vstupu infekce je za normálních okolností ušní maz (cerumen), který je vylučován ceruminózními žlázkami. Na tenké a citlivé kůži zvukovodu tvoří kyselý film s baktericidním účinkem. Velmi často však dochází ke zvýšené tvorbě cerumina a ztrátě samočisticí schopnosti zvukovodu. Potom dochází v lepším případě k pouhé obturaci (ucpání) zvukovodu, ale i k lokální iritaci (podráždění) a následnému zánětu.

Terapie externích otitid je vzhledem k rozmanité etiologii pestrá. Převažuje lokální léčba antibiotiky, antimykotiky, antiekzematiky, antipruriginozy a kortikoidy. Pokud však dojde k šíření zánětu do okolí, je namístě léčba celková – antibiotika. Analgetika podáváme vždy. Pro zdárný průběh léčby bývá nezbytné stav pacienta u akutních stavů kontrolovat minimálně jedenkrát za dva dny.

↑ nahoru

Formy zánětů zvukovodu

• Otitis externa circumscripta (furunkl zevního zvukovodu)

Relativně časté onemocnění je způsobeno téměř výhradně stafylokoky. Vzniká zanesením infekce do mazových žlázek nebo vlasových folikulů chrupavčité části zvukovodu.

Příznaky: poměrně rychle se ve vchodu do zvukovodu zvětšuje silně bolestivé zduření. Někdy bývají i subfebrilie (zvýšená tělesná teplota mezi 37 až 38 stupni Celsia) a reakce spádových mízních uzlin. Pokud zůstane onemocnění neléčeno, zvukovod se zcela uzavře a obvykle dochází během několika dní k prasknutí. Léčba je místní a celková. V počátečních stadiích vkládáme do zvukovodu smotky napuštěné antibiotickou mastí, případně jodalkoholem, pokud dojde k jasné kolikvaci (zkapalnění), provádíme incizi (naříznutí) se zavedením drénu (pomůcka k odvádění tekutin). Celkově podáváme analgetika a případně i antibiotika.

• Otitis externa diffusa

Difuzní zánět zvukovodu postihuje celý zvukovod nebo boltec a může přesáhnout až na povrchovou vrstvu bubínku. Nemá přesné ohraničení. Na vzniku zánětů se podílí celá řada zevních vlivů a obranyschopnost pacienta. 

• Otitis externa bacterialis

Je nejčastější ze skupiny zánětů zevní části sluchového aparátu. Výrazně převažuje incidence v letních měsících, zejména následuje po koupání v nečistých vodách. Silně chlorovaná voda v bazénech a voda mořská však může rovněž přispět ke vzniku zánětu. Etiologicky se zde podílejí různé druhy bakterií – streptokoky, stafylokoky, pseudomonády, escherichie a podobně. K rozvoji infekce napomáhá rovněž posun pH zvukovodu do alkalických hodnot při poruše sekrece mazových žlázek, vysychání kůže zvukovodu a vznik ragád (trhlinek). V klinickém obraze převažuje bolest ucha, často velmi intenzivní. Celkové příznaky většinou nejsou vyjádřeny. Diagnóza se opírá o otoskopické vyšetření a případné pozitivní anamnestické údaje (koupání v přírodě).

Zvukovod je v iniciálních stadiích překrvený. Změny mohou difuzně přecházet na bubínek, někdy je zvukovod macerovaný (změklý) s nahromaděným detritem (drť z odumřelých buněk) a zvukovod se může zcela uzavřít. Pro onemocnění je charakteristická silná pohmatová bolestivost v okolí vchodu zvukovodu. Léčbu lze ve většině případů zvládnout ambulantně za častých kontrol. Lokálně podáváme u těžších zánětů smotky s kombinací antibiotických mastí a kortikoidů. U lehčích forem vystačíme s ušními kapkami. Pokud je přítomen detritus, zvukovod vyplachujeme borovou vodou. K antibiotické léčbě celkové přistupujeme, pokud zánět po lokální terapii neustupuje nebo dochází k šíření do okolí.

• Otitis externa mycotica

Plísňový zánět je poměrně časté onemocnění zvukovodu. Rovněž zde pozorujeme sezonní charakter s maximem výskytu v létě ve vlhkém podnebí. K rozvoji výrazně přispívají vlhké provozy. Etiologicky nacházíme zejména různé druhy aspergilů a candid. Diagnóza se opírá o otomikroskopické vyšetření, kde nalézáme ve zvukovodu typické mykotické povlaky různého zabarvení. V klinické symptomatologii převažuje svědění a postižení bývá často oboustranné. Odesíláme vzorek na bakteriologické vyšetření k potvrzení diagnózy a určení citlivosti na antimykotika. Léčba je lokální a celková. Snažíme se eliminovat nepříznivé vlhké prostředí, zvukovod vyplachujeme například borovou vodou a podáváme lokálně antimykotika ve formě mastí nebo tekutých přípravků. Onemocnění často recidivuje a v některých případech je nutné podat antimykotika celkově.

↑ nahoru

• Eczema meati acustici externi

Jde o časté postižení boltce a zevního zvukovodu. Maximum změn bývá ve zvukovodovém vchodu. Často i diskrétní nález ekzému bývá příčinou silných klinických příznaků – zejména ve formě svědění. Nemocný je nucen ke škrábání postižené oblasti, vznikají ragády a následná superinfekce. Etiologicky se na vzniku ekzému podílejí alergeny různého původu. Často jsou příčinou nevhodné šampony a mycí prostředky, ekzém může vzniknout i v okolí náušnic, zejména ze slitin niklu. Alergizovat mohou i bakterie buď přirozeně osídlující zvukovod, nebo při dlouhodobém výtoku při otitidě.

Klinicky rozlišujeme formu suchou a vlhkou. U suchého ekzému dochází k olupování šupinek kůže a svědění. U vlhké formy postižená oblast mokvá a secernuje (vylučuje) řídkou tekutinu. Obě formy se mohou bakteriálně infikovat. Zásady léčby jsou obdobné jako při léčbě ekzémů na jiných částech těla. U vlhké formy přikládáme smotky s borovou vodou nebo Jarischův roztok. U suchých forem aplikujeme pasty, například na bázi zinku a salicylátů. Lokálně podané kortikoidy vykazují rychlý účinek, ale příčinu neřeší. Proto je nutné v první řadě vysledovat pravděpodobnou alergizující látku nebo sanovat bakteriální osídlení zvukovodu.     

• Otitis externa virosa

Virové externí otitidy bývají nejčastěji způsobeny herpetickými viry a viry chřipky. Otitis externa bullosa komplikuje chřipkové onemocnění a je charakterizována tvorbou hemorhagických (krvácejících) bul v kostěné části zvukovodu. Onemocnění je velmi bolestivé. Léčba je symptomatická, podáváme analgetické ušní kapky, celkově analgetika. Velké buly je možno skarifikovat (postup, při němž se drobnými povrchovými řezy vpravuje do orgánu lék). Herpes zoster oticus je onemocnění způsobené neurotropním virem herpes zoster varicellae. Charakteristický je výsev puchýřků podél třetí větve trigeminu (trojklanný nerv) a výrazná bolestivost. Často bývá současně postižen i lícní, případně statoakustický nerv. Léčba je pokud možno virostatická. Symptomaticky podáváme analgetika, kortikoidy a lokálně tekuté pudry. Onemocnění může zanechat trvalé následky na funkci statoakustického a lícního nervu.

• Perichondritis auriculae

K zánětu obalu chrupavky boltce dochází nejčastěji infekcí přestupující z oděrky na kožním krytu do hlubších vrstev. Boltec je prosáklý, ztluštělý, zarudlý a má setřelý reliéf. Zarudnutí ale nepřechází přes okraje boltce (diferenciálně diagnostické odlišení erysipelu, který tyto hranice difuzně přesahuje). Chrupavka ztrácí výživu a nekrotizuje (odumírá), mohou se vytvořit abscesy (dutiny vzniklé zánětem a vyplněné hnisem). Léčba je nejprve konzervativní – ATB, komprese (stlačení), chlazení boltce. Až při vzniku abscesů provádíme incizi a drénování – tyto pacienty většinou hospitalizujeme.

↑ nahoru

• Otitis externa maligna

Vzácné onemocnění, které postihuje oslabené jedince. Ohrožení jsou zejména diabetici a pacienti v průběhu chemoterapie. Zánětlivé změny ze zvukovodu přestupují na kost a vzniká osteomyelitida spánkové kosti a lební baze.

Léčba je dlouhodobá antibiotická, někdy v kombinaci s chirurgickou sanací ložisek. 

• Cerumen obturans

Cerumen neboli ušní maz tvoří za normálních okolností fyziologický povlak jemné kůže zevního zvukovodu. Je secernován ceruminózními žlázkami a jeho kyselé pH je přirozenou bariérou proti infekčním agens. Velmi snadno a často však vzniká nepoměr mezi tvorbou cerumina a samočisticí schopností zvukovodu. Cerumen se hromadí a postupně kompletně obturuje zvukovod. Nezřídka bývá kamenně tuhý. Nemocný pociťuje nedoslýchavost, někdy tinnitus (šelest). Často dochází vlivem iritace kůže zvukovodu tuhým ceruminem k rozvoji zánětu zvukovodu.

Léčba: obturující cerumen je třeba odstranit. Metodou volby je výplach zvukovodu vodou zahřátou na tělní teplotu. Pokud je přítomen zánět, vyplachujeme borovou vodou. Ne vždy lze cerumen jednoduše odstranit při první návštěvě. Velmi tuhý cerumen rozpouštíme po několik dní aplikací parafinového oleje.

Čtěte také:

• Úrazy u dětí a jejich prevence
• Vážně nemocné dítě v rodině
• Rehabilitace u dětí: Vojtova metode není jediné řešení

↑ nahoru

Komplikace otitid

Komplikace otitid lze rozdělit na intratemporální (omezené na spánkovou kost) a intrakraniální. Ty potom dále na epidurální a subdurální. Ke komplikaci mohou vést jak akutní, tak chronické otitidy. Podmiňujícími faktory rozvoje komplikace jsou akutní zánět v anatomicky disponovaném uchu, perzistence (přetrvávání) infekce a tvorba granulační tkáně, typ bakteriálního agens a jeho virulence (schopnost patogenu vyvolat nemoc), antimikrobiální léčba – vhodnost antibiotik a dostatečná délka jejich podávání a stupeň rezistence hostitele. Vždy se jedná o závažné, mnohdy i život ohrožující stavy.

Nejčastější z komplikací je mastoditis acuta, kdy akutní středoušní zánět přestupuje na oblast mastoidálního pneumatického systému. Klinicky zjišťujeme celkovou alteraci (změna, zhoršení) stavu, febrilie, typicky odstátý boltec, vyhlazení retroaurikulární rýhy, prosáknutí za uchem a pohmatovou bolestivost. Léčbaakutní mastoiditidy je zpravidla chirurgická – mastoidektomie.

Pokud dochází k recidivám otitid po vysazení antibiotik a pokud mají otitidy protrahovaný průběh a dlouhodobě přetrvává nevzdušnost středouší dle tympanometrického nálezu, stanovujeme často diagnózu takzvané latentní mastoiditidy. Všechny pacienty se suspektní latentní mastoiditidou je třeba důkladně vyšetřit po interní stránce a imunologicky. Onemocnění může být průvodním znakem imunodeficitních stavů, GERD nebo i některých nádorů. Terapeuticky sanujeme nosohltan – adenotomie, je indikováno zavedení ventilačních trubiček, asi u padesáti procent pacientů provádíme mastodektomii. Mezi další komplikace otitid patří obrna lícního nervu, labyrintitida, meningitida, mozkové a mozečkové abscesy a trombóza sigmoideálního sinu. Naštěstí se jedná o stavy poměrně vzácné.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

 

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Kde hledat pomoc a informace:

• Adresář poskytovatelů zdravotních služeb v České republice (fakultní a ostatní nemocnice, odborné léčebné ústavy pro děti, lázně a ozdravovny a podobně)
• Vyhledávání ORL specialistů a ORL pracovišť
• Centrum pro dětský sluch TamTam, o.p.s.

Literatura:

• Straetemans, M., van Heerbeek, N., Schilder, A. G., Feuth, T., Rijkers, G. T., Zielhuis, G. A.: Eustachian tube function before recurrence of otitis media with effusion. Arch Otolaryngol Head Neck Surg, 2/2005, s. 118-123.
• Penido Nde, O., Borin, A., Iha, L. C., Suguri, V. M., Onishi, E., Fukuda, Y., Cruz, O. L.: Intracranial complications of otitis media: 15 years of experience in 33 patients. Otolaryngol Head Neck Surg, 1/2005, s. 37–42.
• Nomura, Y., Ishibashi, T., Yano, J., Ichikawa, T., Shinogami, M., Monobe, H., Hirai, R., Kaga, K.: Effect of myringotomy on prognosis in pediatric acute otitis media. Int J Pediatr Otorhinolaryngol, 1/2005, s. 61-64.
• De Schryver, E. L., Blom, I., Braun, K. P., Kappelle, L. J., Rinkel, G. J., Peters, A. C., Jennekens-Schinkel, A.: Long-term prognosis of cerebral venous sinus thrombosis in childhood. Dev Med Child Neurol, 8/2004, s. 514-519.
• Gaio, E., Marioni, G., de Filippis, C., Tregnaghi, A., Caltran, S., Staffieri, A.: Facial nerve paralysis secondary to acute otitis media in infants and children. J Paediatr Child Health, 8/2004, s. 483-486.
• Nussinovitch, M., Yoeli, R., Elishkevitz, K., Varsano, I.: Acute mastoiditis in children: epidemiologic, clinical, microbiologic, and therapeutic aspects over past years. Clin Pediatr (Phila), 4/2004, s. 261-7.
• Venekamp, Roderick P., Rovers, Maroeska M., Glasziou, P. P., Del Mar, C. B., Sanders, S. L., Hayem M.: Antibiotics for acute otitis media in children. Cochrane Database Syst Rev, 2015.
• Brook, I., Gober, A. E.: Antimicrobial resistance in the nasopharyngeal flora of children with acute otitis media and otitis media recurring after amoxicillin therapy. J Med Microbiol, 1/2005, s. 83-85.
• Hybášek, I.: Ušní, nosní a krční lékařství. Praha: Galén, 1999, s. 84–99, 145–162.
• Hrodek, O., Vavřinec, J.: Pediatrie. Praha: Galén, 2002, s. 243–264.
• Klačanský, I., Jakubíková, J.: Detská otorinolaryngológia. Bratislava: Vydavateľstvo Osveta, 1992, s. 32–108.
• Pelikan, Z.: The role of allergy in sinus disease. Gerschwin ME, Incaudo GA, Totowa NJ. New York: Humana press, 1996, s. 97–166.
• Aitiken, M., Taylor, J. A.: Prevalence of clinical sinusitis in young children followed up by primary care pediatricians. Arch pediatr. AdolescMed, 1998, s. 152, 8–244.
• Bluestone, Charles D. et al.: Pediatric otolaryngology. Fifth Revised Edition. Shelton, 2013.
• Šlapák, I. a kol.: Dětská otorinolaryngologie. Praha: Mladá fronta, 2013.

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.