Šikana u předškolních dětí

Obsah článku:

• Jak může otec či matka v tomto směru dítě ovlivnit?
• Jedinec se zvýšenou mírou bránění se poškození
• Jedinec se zvýšenou mírou impulzivity
• Jedinec se zvýšenou závislostí na psychologické odměně
• Nejdůležitější je rodičovská výchova

Je nutné si uvědomit, že šikana je vždy instrumentální žádoucí agrese, což znamená, že agresor ubližuje naprosto záměrně, s rozmyslem a vždy z oběti nějakým způsobem profituje – ať již na oběti trestá to, co jemu samotnému je nepříjemné, nebo cítí v oběti konkurenci, popř. se nudí. Je vůbec dítě předškolního věku schopno takto záměrně uvažovat?

Na začátku zmíním základní charakteristiky šikanujícího chování:

• V první řadě musí být splněna podmínka převahy síly – a to v jakékoliv podobě – ať již je to fyzická síla, psychická síla, mentální síla, ekonomická síla či množstevní nebo mocenská síla.

• Za druhé musí být splněn prvek nepříjemnosti – tzn. oběť vnímá chování druhých vůči sobě jako omezující, ubližující, nepříjemné. V tomto smyslu agresoři (pokud je tak chceme nazývat) své útoky směřují na nejcitlivější stránky oběti: vzhled, rodinu, apod.

• Třetí charakteristikou je dlouhodobost – většinou se nejedná o jednorázový akt (i když u dětí školního věku to tak může být), jde spíše o dlouhodobé, záměrné ubližující chování agresora vůči oběti.

Obrázek

Když se nad těmito charakteristikami zamýšlím, nejsem si zcela jist, zda se děti předškolního věku dokážou takto promyšleně a dlouhodobě vůči oběti chovat. Myslím si, že dítě předškolního věku reaguje spíše nápodobou, má tendenci napodobovat dospělé vzory a rovněž se nechá dospělými značně ovlivnit. A zde se dostáváme k otázce, zda chování, kterým se dítě prezentuje v rámci mateřské školy, nepochází především z rodinného prostředí. Rodina má totiž na pětileté dítě zcela zásadní vliv, a troufnu si tvrdit, že rodič již v tomto raném věku může ze své ratolesti vychovat jak agresora (který se skutečně ve školkovém prostředí může projevovat jako šikanující jedinec), ale rovněž může vychovat oběť; to znamená jedince, který bude násilí ostatních přitahovat a bude si na ubližování ze strany ostatních vysloveně nabíhat.

Jak může otec či matka v tomto směru dítě ovlivnit?

Je nutné si uvědomit, že scénáře chování, které si člověk nese do své budoucnosti, se formují již ve věku 3–5 let. V chování dítěte se v tomto věku vyvíjejí tzv. tři míry v charakteru (Cloninger 1993):

• míra bránění se poškození 

• míra impulzivity

• míra závislosti na psychologické odměně

Tyto míry by každé dítě mělo mít v jakési rovnováze, jedna by měla doplňovat druhou. V dětské populaci se však vyskytují jedinci, kteří mají některou z těchto tzv. měr zvýšenou. Toto zvýšení je přímo závislé na výchovném rodinném prostředí, kde dítě vyrůstá, na přístupu obou rodičů, na jejich souhlasném postupu ve výchově. Souhlasnost znamená, že rodiče se budou vzájemně ve svém výchovném působení podporovat, pokud něco řekne matka, otec s ní bude souhlasit – podpoří jí a naopak. Pokud rodiče nejsou společně ve výchovném souhlasu, vzbuzují u dítěte značný pocit nejistoty a bezmoci. Tyto pocity vedou většinou k agresi a hyperaktivitě.

Na tomto místě je nutné poznamenat, že do mateřské školky a posléze školy již dítě přichází s určitými naučenými stereotypy v chování, které lze v průběhu školní docházky do určité míry ovlivnit, ne však zcela. Dalo by se říct, že školka a škola mohou provést jakési „kosmetické úpravy“ v chování jedince, nemohou je však převychovat.

Často při konzultacích s rodiči slýchávám věty typu: „On se naučil agresi ve škole, on se naučil vulgárně mluvit ve škole apod.“ Uvědomme si, že každé dítě je vybaveno určitou rezilientní schopností (rezilience – schopnost odolávat negativním vlivům okolí, umět jim samostatně čelit, nenechat se svést). Určitá míra rezilience je jedinci dědičně daná, ovšem největší roli v posilování rezilience hraje především rodina. Ta by měla dítěti jasně ukazovat, co je přijatelné a tolerovatelné, a co je naopak neslučitelné s chováním, které odpovídá společenské normě. Rodičům vždy říkám, aby nesváděli vše na učitele, je přece nesmyslné se domnívat, že by některý z učitelů učil děti mluvit vulgárně, učil je agresi. Učitel může ve školním prostředí tyto projevy do určité míry eliminovat, může je do určité míry a za určitých okolností postihovat, hlavní zodpovědnost však stále leží na rodiči a jeho výchově.

Jednotlivé kategorie dětí podle zvýšených měr v charakteru.

Jedinec se zvýšenou mírou bránění se poškození

Obrázek

Toto dítě již v mateřské škole „vysílá“ do svého okolí signál slabosti. Jde o pasivní děti, často zakřiknuté, které se všeho bojí. Když je učitelka vyzve při tělovýchovné chvilce k přechodu lavičky, takové dítě reaguje strachem a dává zřetelně najevo, že se bojí. Často začne plakat. Rovněž každé sebemenší zranění je provázeno ohromnou emocí, kdy dítě dává najevo, že „to strašně bolí,“ pláče a vyžaduje maximální pozornost učitelky. Na toto chování reagují i děti v mateřské škole. Buď začnou svého spolužáka litovat – čímž však jeho chování posilují, nebo se mu naopak začnou posmívat – čímž ho nepřímo vrhají do pozice potencionální oběti. Tento vzor chování si dítě nese do základní školy, kde se z něho s velkou pravděpodobností stane oběť šikanujícího chování. Takové děti často svou slabostí přitahují agresory. Neverbálním způsobem dávají najevo, že si k nim může silnější dovolit téměř vše.

Klima v rodině těchto dětí je plné úzkosti a strachu o ně. Tento výchovný scénář je blízký rodičům staršího věku, popřípadě rodičům, kteří dlouhou dobu na svého potomka čekali, nebo rodičům, kterým některé z dětí zemřelo. Velkým problémem takového výchovného stylu je fakt, že rodič za své dítě řeší naprosto vše, nenechá ho adekvátně věku samostatně jednat a řešit náročnější životní situace. V nedávné době jsem zažil případ, kdy tatínek, nesl syna z auta do poradny, aby ho nebolely nohy..

Druhou kategorií rodičů, kteří vychovají s velkou pravděpodobností jedince se zvýšenou mírou bránění se poškození, jsou rodiče, kteří mají představu, že jejich dítě musí žít v naprosté až sterilní čistotě. Brání svému dítěti v přirozeném poznávání světa. Jsou to rodiče, kteří již v mateřské škole vážně řeší každé ušpinění bot či kalhot. Jejich děti jsou často nuceny sedět doma, hrát si u počítače, popřípadě v dětském pokoji. Vnější svět je jim cizí. Neznají aktivní hru na písku, neví, co je vylézt si na prolézačku apod. Když se nad tím zamyslíme, život těchto dětí je plný pasivity a pasivně se staví i k případnému ubližování ze strany spolužáků – nedokážou se bránit.

Jedinec se zvýšenou mírou impulzivity

Obrázek

Hned na začátku je nutné konstatovat, že se nejedná o děti s diagnostikovanou ADHD (dříve LMD). Po organické stránce jde o naprosto zdravě se vyvíjejícího jedince. Přesto se jeho chování již v mateřské škole do určité míry vymyká normě. Jedná se o děti, které ihned po příchodu do třídy mateřské školy běhají po třídě, nejsou k zastavení, všechny hračky jim patří, u žádné však nevydrží. Ve většině případů si ještě takové dítě vyhlédne slabšího spolužáka či slabší spolužačku a zaměří na něho svoji pozornost. Jakmile si toto dítě cokoliv vezme, ihned po něm „startují“ a hračku mu agresivně vytrhnou. Tyto děti chtějí být středem pozornosti za každou cenu – i za cenu ublížení druhému. Zde už o určité drobné formě šikanujícího chování můžeme mluvit. Jakmile tito jedinci nastoupí do základní školy, stávají se z nich ve velkém procentu případů agresoři, kteří mají zvýšenou tendenci dopouštět se šikanujícího chování.

Co se týče rodin dětí se zvýšenou mírou impulzivity, setkáváme se ve většině případů s dvěma odlišnými výchovnými styly. Buď se jedná o rodiče, kteří spoléhají na výchovné instituce a snaží se na ně převést odpovědnost za výchovu svého potomka (scénář: „Odvedu tě do školky, tam s tebou bude pracovat učitelka, před uzavřením školky pro tebe přijdu a doma si dělej, co chceš, hlavně neotravuj.“) Tyto děti neznají s vlastními rodiči žádnou společnou činnost, trpí nedostatkem tzv. směřování. U směřování jde v podstatě o fakt, že dítě by již od mateřské školy mělo mít nějakou pravidelnou činnost, kterou vyplňuje svůj volný čas. V rámci školky může jít například o hru na flétnu, sportovní hry, výtvarné činnosti. Pokud rodič nepodporuje aktivity nabízené mateřskou školou, je velice žádoucí, aby alespoň několikrát za týden, třeba i na krátkou dobu, s dítětem trávil část volného času – např. hraním pexesa. Otcové si mohou jít se svým synem „zakopat,“ apod. Dítě, které v tomto smyslu nezažije od raného dětství uvedené směřování, se ve školním věku nedokáže samo zabavit. Projevuje se potom ve škole velice typickým způsobem: školy dnes nabízejí množství volnočasových aktivit – výše jmenované děti buď těmito aktivitami pohrdají („všechno je to nuda“), popř. se přihlásí do všech kroužků, ale nikam nechodí. Dítěti vzniká stav permanentní nudy, což je pro vyvíjejícího se jedince „zhoubný“ pocit. Začíná vyhledávat činnosti, které by ho vyvedly z každodenní všednosti a začne se dopouštět sociálně patologického chování. Ať již šikany, či příslušnosti k negativní partě apod.

Druhým případem jsou děti, které jsou svými rodiči zahrnovány nepřeberným množstvím především materiálních statků. Rodič v podstatě materiálnem nahrazuje dítěti přirozenou rodičovskou lásku. Tyto děti nejen, že mají ohromné množství hraček a věcí, které jim mohou ukrátit volný čas, většinou jsou i svými rodiči přihlášeny do sportovních oddílů, kde prezentují majetek rodičů. Mají špičkové a značkové oblečení a vybavení, chybí jim však jedna podstatná věc. Tou je zpětná vazba od rodiče, že si váží toho, co jeho dítě dělá a jak se mu v daném sportu daří. Pokud tato zpětná vazba chybí, ztrácí činnost pro dítě smysl a začne opět vyhledávat činnosti, kde bude uznáváno alespoň svými vrstevníky. Opět hrozí „skluz“ k patologickému chování.

Rodiče, kteří své děti zahrnují pouze materiálními statky rovněž zapomínají na jeden důležitý faktor ve výchově, a tím je tzv. ohraničená touha. Aby si člověk něčeho vážil, potřebuje zažít touhu – snažit se, abych mohl něco dostat. Pokud rodič nenaučí dítě toužit, nenaučí je něčeho si vážit a pokud si dítě neváží materiálních statků, neváží si mezilidských vztahů. Ve školním prostředí se tyto děti v mnohých případech dopouštějí ekonomické šikany. Hodnota člověka je pro ně určena tím, co vlastní, ne jeho charakterem. Z úst těchto dětí často zní věty: „Kdo nemá tento mobil, nemůže být mezi námi.“

Jedinec se zvýšenou závislostí na psychologické odměně

Obrázek

Dítě, které je od raného věku vychováváno k „záchranáři“. Tyto děti jsou svými rodiči vedeny stylem každému musíš pomoci, nikomu neubližuj, pokud si na tebe někdo bude „dovolovat“, raději odejdi a neper se. Už v mateřských školách se tyto děti projevují charakteristickým způsobem Neustále se za ostatní přimlouvají, pokud některý spolužák nemůže zvládnout některou z činností, toto dítě okamžitě přispěchá na pomoc. Nejde však o klasické „podlézače“. Děti této skupiny se takto chovají s naprostou samozřejmostí a potěší je, když je jejich snaha oceněna. Je nutné konstatovat, že jedinci se zvýšenou závislostí na psychologické odměně se stávají jakýmisi katalyzátory mezi dvěma předchozími typy. Dokážou je ve školním prostředí dovést ke smíru, ale rovněž jsou nejobjektivnějšími svědky toho, co se ve třídě stalo či děje. Rodiče těchto dětí jsou většinou sami záchranáři (mnohdy jsou to rodiče učitelé, zdravotní sestry a sociální pracovníci).

Nejdůležitější je rodičovská výchova

Co říci závěrem? Učitelé v mateřských školách mají na děti, které jsou v jejich péči, jistě velký vliv. Mohou je vést ke spolupráci, mohou je vést ke společně sdíleným činnostem. V jejich kompetenci je podporovat děti v samostatnosti, a vzájemné pomoci. Je však mylné se domnívat, že by učitel v mateřské škole mohl dítě zcela změnit. Základním kamenem ve výchově dítěte musí být rodič. Jeho zodpovědností je své dítě vést ke vzájemné toleranci, k podpoře jiných ale zároveň i k tomu, že mu nikdo nesmí ubližovat. A pokud se tak děje, má právo se bránit.

V každém případě si myslím, že je velice zhoubné za každým rivalitním chováním hned vidět šikanu. Nechme děti již v předškolním věku řešit náročné životní situace. Neřešme za ně hned to, co jsou – i když s určitým nasazením psychických sil – schopny vyřešit samy. Posilujme jejich odolnost, kompetenci a samostatnost. Na druhé straně, pokud uvidíme, že dochází k záměrnému a zákeřnému ubližování, zasáhněme a nechme jedince, který takové chování používá, nést přirozený následek – lidově řečeno trest.

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!