- Domů
- Výchova a vývoj dítěte
- Problémy ve výchově
- Manipulace ve výchově
Manipulace ve výchově
Autor/ka: PhDr. Lenka Chalupníčková
Datum publikace: 03. 01. 2019, Aktualizováno: 27. 02. 2023
Manipulace uplatňovaná vůči dětem v rodině může mít řadu podob. Od těch na první pohled výrazných a škodlivých, až po nenápadné či zdánlivě nevinné náznaky, které si rodiče často ani nemusejí uvědomovat. Jaká jsou její rizika a čemu se při výchově snažit vyvarovat?
Obsah článku:
- Manipulace v kontextu výchovných stylů
- Manipulace ve výchově – od trestů k odměnám
- Skryté nebezpečí "nálepek" a rodičovských scénářů
- Alternativa k manipulaci: Výchova k respektu, sebeúctě a zodpovědnosti
- Rodičovská sebereflexe jako prevence manipulace ve výchově
Ze společenského pohledu se o manipulaci často hovoří v souvislosti s politickou či marketingovou komunikací. Může však být i součástí blízkých mezilidských, a samozřejmě také rodinných, vztahů. Ačkoliv bychom v některých situacích mohli hovořit o využití manipulace s pozitivním záměrem, jako je například diplomatické řešení problémů nekonfliktní cestou, v článku se zaměříme na negativní projevy manipulativní komunikace v rodinných vztazích, jejich důsledky a možné alternativy. Definovat manipulaci je stejně obtížné, jako rozpoznat konkrétní manipulativní jednání v blízkých vztazích. Samotný výraz manipulace pochází z latinského slova manipulare, což je složenina dvou slov: manus – ruka a pulus/plenus – plný, plný do ruky. Přeneseně lze tedy manipulaci popsat jako „mít někoho plně v rukou“ či „držet někoho v hrsti“. Označuje jednání, využívající manipulativní techniky ve prospěch prosazení osobních cílů a přání manipulátora. Může probíhat vědomě i nevědomě, a to na straně manipulátora i manipulovaného. Alina Wróbel ve své publikaci Výchova a manipulace uvádí její různé aspekty, jako je ovlivňování či ovládání druhého člověka, kdy si manipulovaný člověk mnohdy neuvědomuje, že je manipulován, a že realizuje cíle jiného člověka.
Manipulace v kontextu výchovných stylů
Podle Thomase Gordona, autora knihy Výchova bez poražených, lze téměř bez výjimky rozdělit rodiče do tří skupin – na „vítěze“, na „poražené“ a na ty, kteří oscilují mezi oběma kategoriemi:
- Rodiče z první skupiny při výchově spoléhají na své právo uplatňovat nad dítětem autoritu či moc. Cílem autoritativní výchovy je poslušnost. Pokud nastane konflikt mezi potřebami dítěte a rodiče, řeší jej způsobem, který znamená vítězství pro rodiče, ale prohru pro dítě.
- Oproti tomu méně početná skupina liberálních rodičů uplatňuje výchovný styl, který je často reakcí na autoritativní výchovu ze strany jejich rodičů. Dává svým dětem po většinu času velkou svobodu a volnost a vědomě se vyhýbá nastavování hranic dítěti. Pokud nastane konflikt, bývá většinou vyřešen způsobem, který znamená vítězství pro dítě, ale prohru pro rodiče.
- Nejpočetnější skupinu pak tvoří skupina rodičů, kteří používají ve výchově jakýsi mix obou zmíněných přístupů. Oscilují mezi autoritativní a liberální výchovou, restriktivností a tolerancí. Oni i jejich děti se střídavě stávají vítězi, nebo poraženými.
Gordonův koncept „výchovy bez poražených“ je alternativou k mocenskému pojetí výchovy, založenou na osvojení efektivních způsobů komunikace s dětmi. Ty umožňují hledání oboustranně přijatelných řešení prostřednictvím posílení spolupráce v rodině. Pavel Kopřiva ve spolupráci s dalšími autory představuje v knize Respektovat a být respektován výchovný model, založený na respektu a partnerském přístupu v českém kontextu. Cílem modelu je mimo jiné rozvoj sebeúcty, zodpovědnosti a vnitřní motivace dítěte.
Uvažujeme-li o manipulaci ve výchově, nejčastěji ji zasazujeme do kontextu autoritativního rodičovského stylu realizovaného prostřednictvím příkazů, zákazů a trestů. Jak si však ukážeme, existují i skryté formy manipulace, které mohou mít podobně problematické důsledky pro vývoj dítěte.
Čtěte také:
Manipulace ve výchově – od trestů k odměnám
Manipulativní vzorce ve výchově a komunikaci v rodině mohou mít mnoho podob. Nemusí se jednat pouze o otevřený nátlak a potlačování vůle dítěte formou příkazů, zákazů, vyhrožování, zastrašování, ponižování či zesměšňování. Manipulace probíhá také rafinovanějšími způsoby, jako jsou výčitky a obviňování, citové vydírání a další. Psycholožka Isabelle Nazar-Aga v knihách Nenechte sebou manipulovat a Manipulativní rodiče uvádí několik výrazných znaků manipulativních osob. Například egocentrismus, který může mít podobu zjevného egoismu, kdy manipulátor otevřeně sleduje výhradně vlastní cíle a potlačuje potřeby druhého. Může se ale skrývat i za zdánlivým altruismem či deklarovanými ušlechtilými záměry. Mezi další znaky manipulátorů uvádí přenášení zodpovědnosti na druhé, vzbuzování pocitů viny, zpochybňování, kritizování a despekt, změna postojů podle situace a osoby, se kterou dotyčný právě komunikuje, nerespektování práv, potřeb a přání ostatních.
Ať už se jedná o otevřenou, či skrytou formu manipulace, u dítěte mohou podobné formy komunikace vzbuzovat široké spektrum negativních emocí. Pocity viny, studu, hněvu, vzdor, strach a úzkost, nenávist nebo pocit křivdy. Vnitřní konflikt dítěte, spojený s manipulací ze strany nejbližších osob, od kterých přirozeně očekává lásku, bezpečí, podporu a respekt, může vyústit v pasivní přizpůsobení, poslušnost, zdánlivou konformitu a snahu zavděčit se. Nebo naopak ve vzdor a boj o moc. V každém případě takové vzorce ve výchově narušují vztah mezi dítětem a rodičem, který je přirozeným předobrazem dalších vztahů v jeho životě. Důsledky takového jednání mohou zasáhnout do samého jádra osobnosti dítěte – identity, sebedůvěry a sebeúcty. Následně do pocitu bezpečí a důvěry ve vztahu s jinými lidmi.
V rámci úvah o manipulaci ve výchově zaujímají specifické místo pochvaly a odměny. Budí značné kontroverze, podobně jako téma ze zdánlivě opačného spektra – tresty. Názory na jejich využívání ve výchově se různí. Zatímco jedni je vnímají jako přirozenou, tradiční a vhodnou součást výchovy, která posiluje sebevědomí dítěte, jiní je považují za projev „laskavé manipulace“. Podle Kopřivy mohou odměny snižovat vnitřní motivaci, která se ze skutečného původního zájmu přesouvá k závislosti na odměně a dobrém hodnocení. Pro dítě tak přestává být důležitá činnost jako taková. Vědomí vlastní hodnoty a schopnost dítěte posuzovat ji, se tak dostává do rukou druhých. To ho ve svém důsledku může činit křehkým a nejistým a poté potenciálně snáze manipulovatelným v dalších vztazích.
Čtěte také:
Skryté nebezpečí „nálepek“ a rodičovských scénářů
Mezi projevy manipulativního jednání patří také různé scénáře budoucnosti, prorokování a „nálepkování“ dítěte. V negativním, nebo pozitivním smyslu. Podle Kopřivy se jedná o výroky typu „Vždyť z tebe nic nebude!“ či „Martin je zlobivý a agresivní“. Nesou s sebou riziko „sebenaplňujícího se proroctví“, které vytváří představu dítěte o sobě samém, a vedou je do budoucna k naplňování této představy. Snaha rodičů formovat dítě určitým způsobem se tak, paradoxně, může zvrátit v opačný výsledek.
Riziko pro zdravý vývoj dítěte však mohou podle Kopřivy představovat i pozitivní nálepky. Jsou vlastně druhem výše zmíněné pochvaly. Příkladem mohou být výroky typu: „Ty jsi moje sluníčko, ty mi vždycky uděláš radost!“ nebo „Jsi rozumná šikovná holka.“ Rodič dítěti, více či méně vědomě, předává zprávu o tom, jaký způsob chování oceňuje. Dítě je tak směřováno k tomu, aby se i do budoucna chovalo preferovaným způsobem. Problematičnost takových výroků tkví v tom, že, podobně jako negativní nálepky, zdůrazňují pouze jednu stránku osobnosti dítěte. Dítě se necítí být akceptované ve své celistvosti a autenticitě, jako jedinečná bytost s mnoha různými stránkami, vlastnostmi a vlohami.
Častým projevem manipulace je promítání rodičovských ambicí a snů do dítěte. S tím souvisí očekávání, že dítě bude sytit určitou potřebu rodiče, nebo naplňovat představu rodiče o tom, kam má ve svém životě směřovat. Součástí takového tlaku mohou být výčitky, vzbuzování pocitů viny a studu a především podmíněné zacházení s projevy přízně a lásky. Tyto projevy mohou být zjevné a výrazné, ale mnohdy také velmi jemné a tím hůře identifikovatelné. Dítě, které je přirozeně závislé na rodiči, naplňuje tento jeho program ve snaze zavděčit se a udržet si jeho lásku a náklonnost. Ocenění rodiče jej dále motivuje v něm pokračovat. Ačkoliv v určitém vývojovém období může naplňování rodičovských programů, ambicí a potřeb působit zdánlivě bezproblémově, z dlouhodobého hlediska vede dítě k potlačování vlastních impulzů a potřeb. Později například k pocitům prázdnoty, ztrátě smyslu a naplnění. To může, především v období dospívání, vyústit v závažnější projevy (úzkosti a deprese, strach ze selhání, psychosomatické potíže, tendence k závislostem, rizikovému chování a podobně). V pozadí takových projevů je často touha dítěte hledat a naplňovat vlastní, jedinečnou cestu. Navzdory rodičovským očekáváním.
Kazuistika: Příběh Davida
Rodiče sedmnáctiletého Davida vyhledali psychologickou pomoc poté, co byl jejich syn propuštěn již po několikáté hospitalizaci v průběhu roku s tím, že některé jeho zdravotní potíže mohou být psychosomatického rázu. David je student prestižního gymnázia a aktivní sportovec. Kromě basketbalu, který hraje závodně, se věnuje atletice a badmintonu. Vedle náročného studia tak má ještě minimálně čtyřikrát týdně tréninky a o víkendu zápasy. K učení se mnohdy dostane až kolem desáté večer, už velmi unavený. Davidův otec sám dodnes aktivně sportuje, vede sportovní oddíl. Rodiče vedou Davida ke sportu od raného dětství, vozí jej na tréninky a zápasy. Příčiny hospitalizací byly různé: časté úrazy, somaticky obtížně vysvětlitelné bolesti, opakované infekční onemocnění.
V průběhu sezení s Davidem vychází najevo, že ač jej sport velmi baví, poslední dobou vnímá stupňující se tlak na výkon. Stojí před rozhodnutím zda se sportu, konkrétně basketbalu, věnovat profesionálně. Zároveň mu stále více vadí chování trenéra, který klade na své svěřence nepřiměřené nároky a často nevhodně upozorňuje na jejich fyzický vzhled. Zdůrazňováním rozdílů ve výkonnosti členů týmu podněcuje a zostřuje rivalitní chování mezi chlapci, čímž se je snaží motivovat k lepšímu výkonu. David si v průběhu psychologických konzultací uvědomuje, že se basketbalu ve skutečnosti profesionálně věnovat nechce, ale má obavy, že svým rozhodnutím zklame svého otce, který jej ve sportu od malička velmi podporuje. Klade na něj v tomto směru značná očekávání, která částečně vyvěrají z jeho vlastních nenaplněných ambicí, týkajících se kariéry vrcholového sportovce.
Na společném sezení s rodiči David vše postupně sdílí. Ti reagují vstřícně a přiznávají, že již delší dobu tušili, že synovy zdravotní potíže pramení zřejmě z přetížení, ač si to z různých důvodů nechtěli připustit. Oba Davida ujišťují, že jeho zdraví a spokojenost jsou pro ně na prvním místě, a že se sportu může věnovat v takové míře a intenzitě, jakou si sám zvolí. K velkému překvapení rodičů pak David začne spontánně mluvit o své lásce k rybaření a velké touze věnovat více času tomuto zájmu. Na další sezení po delší době přichází David již zcela zdráv, výsledky všech testů vyšly v pořádku, rodičům se velmi ulevilo. David začal chodit do rybářského kroužku, vystoupil z basketbalového týmu a začal se více věnovat badmintonu, ovšem pouze rekreačně. Začal trávit více času se svými vrstevníky, na které před tím neměl téměř žádný čas. Aktuálně se chystá s kamarády na hory. Otázka Davidova dalšího studijního směřování zůstává ještě otevřená, rodiče mu dávají prostor, aby se sám rozhodl, co dál po maturitě.
Extrémním, ale bohužel poměrně častým příkladem manipulace ze strany rodičů, je navádění dětí. Například v opatrovnických sporech v rámci rozvodového procesu, kdy se dítě ocitá v samotném ohnisku konfliktu mezi rodiči. Takové manipulativní jednání může vést až k syndromu zavrženého rodiče, jako důsledku systematické indoktrinace jednoho rodiče vůči druhému. Syndrom zavrženého rodiče (z anglického Parental Alienation Syndrome) jako projev silných antipatií vůči jednomu z rodičů, aniž by k tomu dítě mělo objektivní důvod, poprvé popsal ve svém článku americký psychiatr Richard A. Gardner v 80. letech.
Alternativa k manipulaci: Výchova k respektu, sebeúctě a zodpovědnosti
Rozhodnutí vyvarovat se ve výchově dětí manipulaci samozřejmě neznamená rezignovat na požadavky, nároky, hranice a vedení dětí k určitým návykům a hodnotám. Zatímco výchova založená na manipulaci vychází z mocenského modelu a z představy, že je třeba dítě formovat k obrazu rodiče prostřednictvím vnější kontroly, výchovný styl založený na respektu vede dítě k přijetí zodpovědnosti za sebe a své jednání.
Jaké tedy existují alternativy?
Komplexní a přehledné pojednání o způsobu komunikace mezi rodiči a dětmi, který není založený na mocenském přístupu a manipulaci, nabízí například Kopřiva a spol.:
- Místo obviňování a výhružek já-výroky. Prostřednictvím já-výroků můžeme sami za sebe komunikovat, jak se cítíme a proč. Sdílet naše potřeby a očekávání konstruktivním a neobviňujícím způsobem. I my dospělí vnímáme zásadní rozdíl ve sdělení, které se týká vyjádření našich potřeb: „Dnes bych potřebovala, aby ses vrátil dřív domů, čeká mě večer hodně práce.“, namísto zobecňující výčitky: „Ty nejsi nikdy schopný přijít včas, všechno necháváš jenom na mně!“ U dětí fungují já-výroky velmi podobně jako u dospělých. Podporují sdílení, namísto kritiky nebo hodnocení druhého.
- Namísto zákazů nastavovat hranice spolu s dítětem úměrně jeho věku, aby je dítě vnímalo jako smysluplné a odůvodněné. Společné vytváření dohod a pravidel přijatelných pro všechny umožňuje předcházení konfliktů a nedorozumění.
- Přirozené následky místo trestání. Podle nestora české dětské psychologie, profesora Zdeňka Matějčka, „trest zastavuje, ale nebuduje.“ Kopřiva dodává "To, že z vás vyrostl slušný člověk, není PROTO, že vás trestali, ale PŘESTO, že vás trestali." Prostřednictvím přirozených důsledků dítě dostává na rozdíl od trestu zprávu, že chybovat je lidské a přirozené, a že chybu může s pomocí rodiče samo napravit.
- Alternativou k pochvalám a nálepkování je zpětná vazba, sebehodnocení a ocenění. Děti se naučí samy si dávat zpětnou vazbu a nebudou potřebovat obdiv a ocenění druhých.
Rodičovská sebereflexe jako prevence manipulace ve výchově
Nezbytným předpokladem prevence manipulace ve výchově na straně rodiče je sebereflexe. Pokud je rodič schopen manipulaci rozpoznat a pojmenovat, může si také více uvědomovat, jaké přístupy a prostředky ve výchově používá, a svůj výchovný přístup případně modifikovat.
Zásadní rodičovskou výzvou je pak respekt k jedinečnosti dítěte, jeho potřebám a směřování. I když mohou být velmi odlišné od naší životní zkušenosti. Prevencí manipulace ve výchově a vztahu k dětem, je oddělení svých potřeb a motivů od potřeb dítěte. Uvědomění si vlastních potřeb a péče o jejich naplňování ve vlastních vztazích a v kontextu svého života.
Pokud místo přesvědčení o existenci absolutní a jediné „pravdy“ budeme sami otevření rozmanitosti názorů a pohledů, dítě bude mít jedinečnou možnost se přirozenou cestou učit toleranci a respektu k sobě i druhým. Spolu se zdravou a stabilní sebeúctou je to důležitý předpoklad, aby se umělo účinně bránit manipulaci a manipulátorům v dalším životě. Jak uvádějí Kopřiva a spol., sebeúcta funguje jako imunitní systém osobnosti v oblasti mezilidských vztahů. Dítě s dobrou sebeúctou dokáže obhájit svá práva a zároveň ctít práva druhých, umí navazovat pozitivní vztahy a spolupracovat. Respektující přístup dospělých k dětem je dobrý předpoklad, aby z dětí vyrostli kompetentní a zodpovědní lidé, schopní řešit problémy současného světa.
Literatura:
- Gordon, T. (2012). Výchova bez poražených. Praha: Malvern
- Kopřiva a spol. (2012). Respektovat a být respektován. Spirála
- Nazar-Aga, I. (2016). Manipulativní rodiče. Praha: Portál
- Nazar-Aga, I. (2014). Nenechte sebou manipulovat. Praha: Portál
- Wrobel, A. (2008). Výchova a manipulace. Praha: Grada
Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!
Odebírat newsletter Sledovat na Facebooku
Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.
Pomohly vám informace v tomto článku?