Česká sociální pedagogika

Obsah článku

• Historie sociální pedagogiky
• Teoretické vymezení sociální pedagogiky
• Metody sociální pedagogiky
• Závěr

V českém školství je čím dál více potřeba sociální pedagogiky, která dle Gulové (2018) „umí aktivizovat, podporovat a motivovat ke smyslu života“ (Masarykova Univerzita, n.d.).

Historie sociální pedagogiky

Historický vývoj sociální pedagogiky ovlivnil její směřování, současnou podobu oboru i uplatnění sociálních pedagogů. V jistém smyslu se sociální pedagogika rozvíjela již od starověkého Řecka, kde byla výchova vnímána jako prostředek pro zajištění fungování společnosti. Středověk byl obrazem dobročinnosti a pomoci nemocným (Kraus, 2014). Zásadní vzestup sociálně pedagogického myšlení a přístupu k výchově můžeme zaznamenat u J. Á. Komenského. Jeho metody a postupy naplňují sociálně-pedagogické principy, protože mají vést k zefektivnění výchovně vzdělávacího procesu a skrze úpravu prostředí rozšířit maximální možný prostor pro komplexní rozvoj jedince (Šmída, 2023).

Sociální pedagogika má však největší tradici v Německu od dvacátého století, kde je spojována s P. Natorpem. Ten tvrdil, že pedagogika je vždy sociální, protože sociální dimenzi nelze od výchovy a vzdělávání oddělit (Procházka, 2012). Vývoj sociální pedagogiky ve dvacátém století v jednotlivých zemích probíhal odlišně (Kraus, 2014).

V českém prostředí jsou kořeny sociální pedagogiky spojovány s G. A. Lindnerem. Ve své práci používal pojem sociální pedagogika a rozvíjel své názory na sociální funkce výchovy. Pozornost se věnovala sociálnímu prostředí a jeho vlivu na výchovu, čemuž se věnoval i T. G. Masaryk. Vývoj po roce 1918 však nebyl příliš výrazný. Stejně jako u jiných věd došlo s příchodem druhé světové války k velkému útlumu rozvoje sociální pedagogiky. Stagnace rozvoje oboru pokračovala i po roce 1948, kdy byly některé obory prohlášeny za nežádoucí z ideologických důvodů. (Kraus, 2014).

Obrázek

K dynamickému rozvoji dochází až v důsledku společensko-politických změn od roku 1990. Sociální pedagogika se nejdříve stala samostatnou vědou a koncem tisíciletí začaly vznikat první bakalářské a magisterské obory na vysokých školách a později i na vyšších odborných školách (Procházka, 2012). Absolventi se začali uplatňovat především jako vychovatelé v zařízeních ústavních péče a ústavní výchovy, v zařízeních pro volný čas dětí a mládeže, v neziskových organizacích i v oblasti sociální práce a sociálních služeb.

V rámci svého vývoje čerpala inspiraci z filozofie, sociologie, pedagogiky, teorie výchovy i z příkladů praxe pomoci druhým. V českém prostředí navazuje na tradici sociologie výchovy a rozvíjela se zejména v souvislosti s potřebou reflexe a reakce na společenské změny. Obsah sociální pedagogiky se tedy mění v závislosti na době a vznikajících či ubývajících sociálních problémech (Kraus, 2014).

Teoretické vymezení sociální pedagogiky

Sociální pedagogika je aplikovanou pedagogickou disciplínou vyznačující se transdisciplinárním charakterem. Má velmi blízko k sociologii, sociální práci, psychologii, ale také k antropologii, politologii, teologii, právním a medicínským disciplínám. Tím, že je transdisciplinární, má výrazně integrující charakter. Jako věda tedy překračuje meze ostatních vědeckých disciplín. Z pohledu životní praxe soustřeďuje a dále rozvíjí poznatky pedagogických, společenských i dalších disciplín (Zapletal, 2003). Zaměřuje se na roli prostředí ve výchově, na každodenní život jedince, na zvládání životních situací ve smyslu napomáhání souladu potřeb jedince a společnosti, na utváření optimálního životního způsobu a rozvoji osobnosti jedince (Kraus, 2014).

Sociální pedagogika v sobě zahrnuje sociální a pedagogickou dimenzi. Sociální dimenze odkazuje na společenské podmínky, které ovlivňují život jednotlivců, skupin i společenských vrstev. Sociální pedagogika hledá východiska a řešení pro optimální rozvoj osobnosti a zabývá se měnícím se prostředím, které ovlivňuje výchovný proces. Pedagogická dimenze odpovídá na společenské podmínky a pomocí vhodných výchovných, preventivních, resocializačních a reedukačních postupů se snaží prosazovat a realizovat nároky i požadavky společnosti a řešit společenské rozpory (Procházka, 2012).

Současné pojetí sociální pedagogiky se tedy zabývá pedagogikou prostředí, jakožto vztahu prostředí a výchovy, výchovy ve spojení s právními nároky na výchovu a analýzou výchovy a vzdělávání, případně chápe výchovu jako pomoc všem věkovým skupinám a v neposlední řadě se zabývá odchylkami sociálního chování (Laca, 2011).

Cílem sociální pedagogiky je optimalizace a usměrňování životních situací a procesů s důrazem na vnitřní potenciál jedince a jeho individualitu. Cílem je optimální fungování jedince v rámci společnosti. Sociální pedagogika v sobě prolíná výchovu a terapii, protože hlavní součástí je edukační proces (Kraus, 2014). Zde se dotýkáme dvou hlavních funkcí sociální pedagogiky, kterými jsou profylaxe a kompenzace.

Sociálně pedagogická prevence (profylaxe) souvisí s realizací sociálně pedagogické činnosti. Klade velký důraz na analýzu prostředí, které má dominantní vliv na rozvoj osobnosti a na rozvoj rizikového chování jedince. Prevence se dotýká oblasti výchovných aspektů v prostředí rodin a činností spojených s projektováním, realizací a vyhodnocováním preventivních programů v prostředí institucializované výchovy. Důležitou součástí je i vyhledávání jedinců ohrožených rizikovým chováním či patologickými jevy a následná intervence a pomoc těmto osobám. Sociálně pedagogická terapie (kompenzace) je cíleně určena znevýhodněným nebo problémovým jedincům či skupinám. Jedná se o specifické postupy pomáhající lidem, kteří mohou pro společnost představovat určité problémy nebo jsou díky svému znevýhodnění potenciálně vystaveni rizikům (Procházka, 2012).

Metody sociální pedagogiky

Sociální pedagog si při práci se žáky a rodiči musí klást výchovné cíle a podle nich volit metody k jejich dosažení. Záměrem sociálního pedagoga je obvykle prostřednictvím výchovy jedince naplňovat společenské potřeby. Proto sociální pedagog musí nejprve vědět, v jaké situaci se daný žák nachází a jakým způsobem s ním může pracovat. Obvykle se nejprve zaměří na diagnostickou oblast a poté se rozhoduje, jak provést prevenci či jak do situace zasáhne aby kompenzoval vzniklé nedostatky. Zde mluvíme o výše zmíněné profylaktické a kompenzační funkci sociální pedagogiky, které není vždy jednoduché od sebe oddělit (Sobková a kol., 2015).

Sociální pedagogové používají řadu nejrůznějších metod a technik sociálně výchovné činnosti (dle Krause, 2014). Nejzákladnějším nástrojem sociálního pedagoga je komunikace, proto je pro něj jedna z hlavních metod rozhovor, který může mít charakter diagnostický, výchovný, terapeutický a další. Důležitá je zde schopnost aktivního naslouchání a respektování jednotlivých etap rozhovoru. Dále se jedná o metodu organizování (pedagogizace) prostředí kdy pozměňuje výchovné prostředí tak, aby navozovalo žádoucí podněty pro vychovávaného. Zahrnuje například i volbu organizační formy práce (sezení v kruhu či u kulatého stolu podporuje efektivní komunikaci). Metoda práce se skupinou zahrnuje práci se skupinovou dynamikou, které předchází diagnostika vztahů uvnitř skupiny, například prostřednictvím sociometrické metody. Metoda situační je postavena na práci s životními situacemi. V jejím rámci sociální pedagog vhodně využívá danou životní situaci a usměrňuje ji v souladu se stanoveným cílem. Používá se například při konfliktu, který je hybatelem změny a může se proměnit ve spolupráci. Metoda inscenační předpokládá cílené ovlivňování uměle navozené (modelové) situace, řekněme se záměrem posílení mezilidských vztahů nebo na podporu nalezení alternativního řešení problému (například žáci zkouší odolávat tlaku vrstevníků). V této souvislosti můžeme zařadit i další dramatické metody jako je improvizace v autentické situaci (příprava pro život) či simulace (jedinec zpracovává daný problém z hlediska své postavy). Při práci v prevenci rizikového chování lze také využít techniky typické pro strukturované drama jako jsou živé obrazy, portréty nebo divadlo utlačovaných, které zahrnuje divadlo fórum. V režimové metodě jde o časové uspořádání určitých činností, které jsou charakterizované souborem norem. Stanovuje je zpravidla instituce, která režim uplatňuje. Používá se i při práci s rodinou. Metoda animace je metodou nedirektivního postupu povzbuzování, hledání vlastní cesty řešení situací. Žákům je předkládáno množství vhodných způsobů seberealizace, ze kterých si mohou dobrovolně vybírat. Úkolem sociálního pedagoga ve výchovné animaci je uvedený potenciál vyhledávat, podporovat, rozvíjet, ale také usměrňovat. Metoda mediace se používá při řešení sporů a konfliktů. Sociální pedagog vystupuje jako nezávislá osoba a stává se prostředníkem, pomáhá usměrňovat konflikt a pomáhá k řešení dané situace. Sociálně výchovné činnosti v terénu jsou charakterizovány jako práce s určitými cílovými skupinami v přirozeném prostředí.

Obrázek

V rámci klasifikace metod sociální pedagogiky můžeme zmínit i rozdělení dle Bakošové (2013), která bere v úvahu klienty, jimž sociální pedagogové pomáhají. Při výběru vycházela z interdisciplinárního přístupu k řešení problémů. Metody mohou sociální pedagogové aplikovat na úrovni individuální, skupinové nebo na úrovni pracovního společenství. Jedná se o metody kompenzace nevhodných podnětů, posílení vlastní kompetence, nabídky podnětů vyplývající z individuálních potřeb, plánování pozitivní perspektivy, výchovného a sociálního poradenství, preventivní metody, konzultační činnosti nebo intervence.  Dále můžeme zmínit i metodu příkladu, vysvětlování, povzbuzování či metodu sociální opory, hry a zážitku.

Jak již bylo uvedeno, sociální pedagogika je transdisciplinární a nejsou jí tak cizí i některé metody spolupracujících disciplín. Sociální pedagog při své práci používá metody didaktické (například diskuzní, didaktické hry, skupinovou a kooperativní práci), sociální práce (například case management, sociální terapie, sociální práce s rodinou), psychologické a psychoterapeutické (například krizová intervence, anamnéza, pozitivní nácvik), speciálně pedagogické a pedagogické diagnostiky (například pozorování, kresba postavy) a další.

Závěr

Česká sociální pedagogika má dlouholetou tradici, avšak její hlavní rozvoj jsme mohli zaznamenat až po roce 1990. Vznikla řada odborných pracovišť věnující se sociální pedagogice a studijní obor se u nás těší velkému zájmu. Do dnešního dne byla zrealizována řada výzkumů a vydána řada významných publikací. S rozvojem sociální pedagogiky si společnost čím dál více uvědomuje význam a vliv prostředí, ve kterém žijeme. To se pochopitelně promítá také do škol, kde se již několik let uplatňují pozice sociálního pedagoga.

Hlavním cílem sociálního pedagoga je působit na celostní rozvoj osobnosti či změnu hodnotového charakteru cílové skupiny, edukaci či reedukaci i socializaci či resocializaci jedince a tím dopomoci jedinci k zařazení do společnosti (Kraus, 2014). K tomuto cíli využívá širokou škálu metod. V dnešní společnosti zaznamenáváme neustále měnící se trendy a společenské výzvy, které žáky přímo ovlivňují. Sociální pedagogové jsou schopni flexibilně reagovat na měnící se prostředí i potřeby škol. Sociální pedagog žákům ve školním prostředí pomáhá zvládat nejrůznější životní situace, rozvíjet vlastní potenciál a připravovat se na svou budoucnost. Dopomáhá jim k osvojení užitečných sociálních dovedností a budování sebevědomí (Blábolilová a kol., 2023).

Více o pozici sociálního pedagoga se dozvíte v samostatném článku Školní sociální pedagog.

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku