Život bez barev

Šimon má poruchu barvocitu. V běžném životě si s ní umí poradit. Přesto jsou situace, které ho zaskočí. Před několika lety byl jeho otec hospitalizován v jedné pražské nemocnici. Šimon ho jel navštívit. Pro mimopražského člověka byla již cesta metrem komplikovaná. Orientovat se podle barevného schématu linek mu nijak nepomohlo, poradil si tedy čtením názvů stanic. Když ho však recepční v nemocnici směrovala na žádané oddělení: „budete se držet žluté vodící čáry na zemi a pojedete zeleným výtahem...“, byl ztracen. Náš svět je barevný. Barvy mají vliv na naši náladu, zvyšují nám apetit, pomáhají s orientací ve světě. Jaké to je, když barvy vnímáte odlišně, nebo vůbec?

Obsah článku:

• Barvocit a jeho poruchy
• Vyšetření barvocitu
• Vliv poruchy barvocitu na každodenní život
• Daltonik a škola
• Možnosti kompenzačních pomůcek
• Webové stránky, organizace, soc. skupiny daltoniků 

Pojďme si nejprve v krátkosti říct, jak lidský zrak funguje. Světelné paprsky vstupují do oka přes rohovku, komorovou vodu, zornicí procházejí na čočku a dále přes sklivec opadají na sítnici. Ta je tvořena vrstvami nervových buněk – mimo jiné fotoreceptory – tedy čípky a tyčinkami. Tyčinky jsou důležité pro vidění za šera. Čípky potřebujeme pro vidění za světla a pro barevné vidění.

Existují 3 typy čípků a každý z nich obsahuje jiný pigment – iodopsin a každý z nich je citlivý pro jinou barvu – rozlišujeme:

• S – čípky – maximální absorpce 440 – 450nm – citlivost pro modrou barvu
• M – čípky – maximální absorpce 535 – 555nm – citlivost pro zelenou barvu
• L – čípky – maximální absorpce 570 – 590nm – citlivost pro červenou barvu

Informace z fotoreceptorů jsou chemickou přeměnou změněny na elektrický impuls, který je zrakovou drahou veden do zrakového centra v týlním laloku mozku ( lobus occipitalis ) a zde je informace zpracována, vyhodnocena a my víme, co vidíme. Viditelné světlo, které vnímáme lidským okem, je částí elektromagnetického spektra. Jeho různé vlnové délky rozlišujeme jako barvy. Vnímání barev je čistě subjektivní prožitek a ten je závislý na stavu našich fotoreceptorů, adaptaci zraku, fyzickém stavu – jako je únava, bolest, psychické rozpoložení a na dalších podmínkách jako je osvětlení, kontrast atd.

Barvocit a jeho poruchy

Schopnost rozlišovat jednotlivé barvy viditelného světla nazýváme barvocitem a fyziologický stav správného barevného vidění jako trichromazii. Předpokladem trichromatického barevného vidění je správná funkce všech tří druhů čípků. Trichromat dokáže rozeznávat asi 200 různých barevných tónů, přibližně 26 stupňů sytosti a 500 úrovní jasu. Poruchy barevného vidění rozlišujeme podle stupně postižení na anomální trichromazii, dichromazii a achromatopsii. V případě anomální trichromazie jsou všechny druhy čípků funkční, některý však má svou funkci sníženou – člověk nedokáže vnímat různé odstíny, intenzitu dané barvy. Rozlišujeme protanomalii – kdy je snížené vnímání červené barvy, deuteranomalii – je-li snížené vnímání zelené barvy a tritanomalii – jedná-li se o snížené vnímání modrofialové barvy. O dichromazii, tedy částečné barvosleposti, hovoříme v případě, že některá ze základních barev není vnímána vůbec – podle toho, o kterou ze základních barev se jedná rozlišujeme protanopii, deuteranopii a tritanopii, která se však vyskytuje jen vzácně. Úplná barvoslepost, neboli achromatopsie, někdy též označována jako monochromatické vidění – je stav, kdy člověk rozlišuje předměty jen podle jasu a vnímá jen odstíny šedé barvy. S touto poruchou bývá spojeno i mnoho dalších poruch zraku – nejčastěji se uvádí pokles zrakové ostrosti, nystagmus a světloplachost.

První, kdo popsal poruchu barvocitu, byl John Dalton /1766-1844/. Tento anglický chemik, fyzik popsal roku 1794 barvoslepost na základě vlastních zkušeností. I proto je barvoslepost označována také jako daltonismus. Porucha barvocitu bývá nejčastěji vrozená – geneticky predisponovaná. Jedná se o recesivní dědičnou poruchu vázanou na X chromozom. Z toho i vyplývá, proč se tato porucha projevuje častěji u mužů (cca 8 % populace) než u žen (0,5 % populace), které defekt X chromozomu kompenzují informací z druhého chromozomu. Vrozená porucha barvocitu je neléčitelná. Pokud se jedná o získanou poruchu barvocitu, pak může mít různé příčiny. Vzniká jako důsledek některých onemocnění (katarakta, glaukom, VPMD, diabetická retinopatie, žloutenka), úrazem (afakie, poškození mozku), jako nežádoucí vedlejší účinek léků ( santonin, salicyl, amylnitrit, antibiotika, chemoterapeutika) i otravou (nikotinem, chininem, skopolaminem, alkoholem, sirouhlíkem). Získané poruchy oproti vrozeným se mohou zlepšovat i zhoršovat. Ztráta barvocitu bývá velkou psychickou zátěží – citlivější klienti mohou mít depresivní pocity, trpět ztrátou chuti k jídlu, dezorientací, někteří v této souvislosti hovoří i o partnerských problémech. Pro kompletnost zmiňme i další poruchy s barvocitem, kdy problém není ve vnímání barev, ale v případě koloragnozie v jejich rozpoznávání – člověk nedokáže spojit předmět se správnou barvou nebo nedokáže barvu správně pojmenovat – jedná-li se o anomii. Setkat se můžeme i s nejrůznějšími chromatopsiemi – tzv. barevnými vidy, kdy se některé předměty jeví nezvykle barevné – např. xantopsie – žlutavé vidění, erytropsie – červené vidění, chloropsie – zelené vidění, kyanopsie – modré vidění a konečně iantinopsie – fialové vidění.

Vyšetření barvocitu

Schopnost rozlišovat barvy souvisí mimo jiné i s celkovou zralostí. Proto u dětí předškolních je tato schopnost sledována jen orientačně a není výjimkou, když i u zápisu do ZŠ dítě chybuje – např. plete hnědou, šedou. Nemělo by vás ani vylekat, když dítě maluje jen např. černou barvou. Na druhou stranu, v tomto věku, už by si mělo být jisté v tzv. základních barvách: červené, žluté, zelené, modré. Rodiče by se neměli dát ošálit tím, že dítě umí odpovědět jaká je tráva, jakou barvu má banán apod. Vhodnější je dítě vyzvat - „vyber, kterou z pastelek, jsem namalovala tento čtverec“, nebo „ najdi kostičku, která má stejnou barvu“. Vyšetření je výrazně závislé na ochotě dítěte spolupracovat. Vzhledem k tomu, že porucha barvocitu je téměř vždy dědičná porucha, tak vyšší pozornost věnujeme dětem dědičně zatíženým. Vyšetření barvocitu by mělo být součástí 7leté preventivní prohlídky u pediatra (dle zákona o zdravotních službách a podmínkách) a i v dospělosti by mělo být součástí očního vyšetření. Stav (kvalita) barvocitu může ovlivnit volbu povolání nebo např. získání řidičského oprávnění. K vyšetření jsou používány nejčastěji tzv. pseudochromatické testy – objekt (číslice, písmeno) je tvořen tečkami různých velikostí a barev. Pozadí objektu je stejně jasné, ale barevně odlišné. Člověk s poruchou barvocitu nerozezná barvy, a tak nemůže objekt správně pojmenovat. Např. Ishihara test, Matsubarovy tabulky.

Vliv poruchy barvocitu na každodenní život

Možná vás v první chvíli ani nenapadne, v kolika situacích se orientujeme podle barev. Asi každého napadne silniční provoz, možná výběr a sladění oblečení, ale je toho mnohem víc. Zkusme se na to podívat očima malého daltonika.

Ráno vstane a musí si vybrat barevně stejné ponožky. Svůj ručník musí mít vždy pověšený na správném háčku, protože podle barvy jej nepozná.

K svačině si chce vzít banán, ale zrakem nemůže poznat, že je ještě čerstvý. Cestou do školy se u semaforu řídí tím, zda svítí spodní panáček.

Ve škole nedovede rozlišit např. barevně znázorněné skupiny předmětů. Výzvu učitele „vezměte si zelený sešit na diktát“, nedokáže splnit. O tom, že při výtvarné výchově je ztracen, ani nemluvě. A to ještě neví, jaké problémy ho čekají v zeměpisu a dějepisu. Jak rozliší horstva, nížiny a hranice, které jsou znázorněny barevně?

Odpoledne půjde na trénink fotbalu – ale těžko při zápase pozná spoluhráče, pokud budou družstva rozlišena červenými a zelenými dresy.

Situace, které komplikují život člověku s poruchou barvocitu, nejčastěji bývají:

• Výběr oblečení – aby k sobě barevně ladilo
• Výběr potravin – na základě barvy volíme potraviny např. kečup x hořčice x marmeláda, hodnotím jejich čerstvost (červené x nazelenalé maso), zralost (žlutý x hnědý banán), dostatečnou úpravu (barva propečeného masa)
• Volnočasové aktivity – houbaření, turistika (orientace podle barevně odlišných turistických značek, turistická navigace, turistické mapy), myslivost, kulečník, sledování zápasu, kdy družstva jsou odlišena červenými a zelenými dresy, internet (prostředí nebývá „přátelské“ pro osoby s poruchou barvocitu – diagramy, barevné grafy, chybové hlášky, přepínače, nedostatečný kontrast), počítačové hry, televize aj.
• Škola – handicap se projevuje nejen ve výtvarné výchově, ale i v matematice (rozlišování barevně odlišných bodů, objektů), při práci s mapou – tedy zeměpis, dějepis, tělesná výchova (vodící linie hracích ploch, vymezení met, odrazové místo),dopravní výchova( semafor, praporky), práce s počítačem, tabletem
• Barevné orientační systémy – schéma MHD, orientace v nemocnicích, popelnice
• Řízení vozidla – člověk, se závažnou poruchou barvocitu v oblasti základních barev, nesplňuje podmínku pro získání řidičského oprávnění, což je bezesporu významnou komplikací každodenního života.

Porucha barvocitu ovlivňuje i volbu povolání. Kromě kariéry řidiče, pilota a strojvůdce, kde je bezchybný barvocit testován již při žádosti o řidičské oprávnění, bude muset člověk s poruchou barvocitu pravděpodobně zapomenout i na dráhu lékaře ( nutnost diagnostikovat např. vyrážku, bledost pacienta), textilního návrháře, bytového či zahradního designera, kadeřníka, chemického laboranta, zubního technika, kosmetičky, malíře pokojů, tiskaře, elektrikáře a další zaměstnání, jejichž náplní práce je rozlišovat na základě barev.

Daltonik a škola

Obrázek

Období docházky do základní školy je významné pro každého člověka. Vedle vzdělání, osobního rozvoje a poznávání, si člověk utváří také přátelské vazby, sebehodnocení, sebevědomí, sebedůvěru i svůj vztah ke společnosti. Vlastní handicap může tento proces významně ovlivnit. Vyvolává stud, strach z neúspěchu a nepochopení okolí, mylně vyhodnocené neúspěchy, pramenící z odlišnosti, ale označené za neznalost, hloupost. Jsou dnešní pedagogové připraveni a vzděláni v problematice poruchy barvocitu a dokážou o tom s žákem a jeho rodiči relevantně komunikovat? Jsou ochotni naslouchat, poradit a přizpůsobit prostředí a pomůcky tak, aby i tento žák mohl být stejně úspěšný ve studiu jako jiné děti?

V roce 2018 byl prováděn průzkum na 47 středočeských a pražských školách. Šetření se týkalo 1427 pedagogů. Jeden z prvních dotazů byl, kolik žáků s poruchou barvocitu za posledních 10 let školu navštěvovalo. 62 % škol uvedlo, že žádný, 19 % uvedlo, že 1 žák a zbytek o žádném takovém žáku neví. Z toho by se dalo usoudit, že problematika poruchy barvocitu je zanedbatelná. Ovšem pokud zvážíme, kolik dětí během 10 let školu navštěvuje a že statisticky 8,5 % populace trpí poruchou barvocitu, dá se spíš usuzovat, že o této poruše u svých žáků pedagogové vůbec neví a děti handicap musí překonávat jen vlastními silami, bez pomoci a pomůcek.

Problematika poruchy barvocitu není obsahem studia na pedagogických fakultách. Okrajově a velmi zběžně je zmiňována studentům speciální pedagogiky a asistentům pedagoga. A ani v rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků není seminář o daltonismu v nabídce (stav k březnu r. 2018). Pedagog, který by chtěl svému žákovi v tomto směru pomoct, tak musí spoléhat jen na učebnice speciální pedagogiky, úzkou spolupráci s rodinou dítěte a vlastní empatii, intuici a nápaditost.

A co by pomohlo? Individuálně upravené materiály. Pracovní listy, které nepracují s rozlišováním barev, ale např. s pokyny nahoře, dole, vpravo a s tvarovou odlišností. Materiály vytištěné na kontrastním podkladu, vhodně barevně (kontrastně) nastavené interaktivní tabule, školní tablety, počítače, používaní grafických symbolů (systém Color ADD (popis níže) – v České republice zatím není aplikován), umožnit dítěti volit jiné výtvarné techniky atd.

Porucha barvocitu nemusí být problém. Může se stát jen drobnou komplikací, jinakostí, kterou je možné velmi úspěšně překonávat. Je jistě důležité, aby rodiče s učitelem hovořili, společně hledali způsoby, jak dítěti život ve škole přizpůsobit, aby mohlo být stejně úspěšné jako spolužáci. Dítě by mělo slyšet, že každý jsme jiný, a je to tak v pořádku. Je na učiteli, aby svým přístupem byl příkladem také ostatním dětem a navodil ve třídě atmosféru vzájemné pomoci, pochopení a respektu. Uvedu příklad jednoho osvíceného pedagoga. Děti v jeho hodině měly namalovat svého domácího mazlíčka. Jeden chlapec namaloval střapatého, zeleného kocourka. Jeho kamarád se začal smát a vykřikovat. Učitel k chlapcům přišel a povídá: „líbí se mi, jak jsi pracoval se štětcem; jak se jmenuje tvůj kocour?“ Další hodinu výtvarné výchovy začal ukázkou z knihy výtvarného umění o kubismu, S. Dalím a Picassovi s tím, že každý z nás může totéž vidět jinak a je to tak v pořádku a dobře.

Možnosti kompenzačních pomůcek

Porucha barvocitu je neléčitelná. Jedná-li se o poruchu získanou, řešením může být odstranění příčiny – tedy např. vysazení nevhodných léků, operace katarakty. Pokud příčinu odstranit nelze – např. při úrazu mozku, pak, stejně jako v případě vrozené poruchy, lze pacientovi nabídnout pouze možnosti kompenzace.

Korekce pomocí filtrů Blue block

Tyto filtry blokují krátkovlnnou oblast ( od 400 – 580nm) barevného světla – tím se zlepší kontrast a zároveň sníží oslnění. Delší vlnové délky prostupují nezměněně, proto nedochází k nežádoucímu stínění. Tato korekce je doporučována pacientům s achromatopsií. Pro maximální efekt je nutné individuální nastavení stupně absorpce.

Korekce pomocí barevných filtrů ChromaGen

Pomocí těchto filtrů je možné změnit barevné vnímání, tak, že člověk s barevnou anomálií vnímá výrazněji kontrast mezi barvami. Ve výsledku dojde ke zlepšení kvality vnímání barevného vjemu. Využity mohou být ke korekci červeno-zelených poruch. ChromaGen čočky mohou být ve formě kontaktních čoček i brýlových skel. Klient postupně vybírá ze 3 úrovní jasu a 8 barevných odstínů. Vhodný filtr je předsazen monokulárně před nedominantní oko.

Názory na úspěšnost této korekce jsou rozporuplné – korekce se testuje pseudoizochromatickými tabukami pacienti s ChromaGen čočkami vykazují zlepšení oproti přirozenému stavu. Toto však A.Berke, v překladu T. Haberlanda vysvětluje tím, že předsazením barevného filtru zrušíme funkci pseudoizochromatické tabulky ( barevný symbol a pozadí jsou na stejné přímce barevných záměn, proto je člověk s poruchou barvocitu nerozliší; po předsazení filtru se do oka dostane jiný odstín symbolu a pozadí.- Vnímané barvy již nejsou na stejné přímce, proto jsou bez problému správně interpretovány).

Genová terapie

Do genomu pacienta je vložena upravená sekvence DNA chybějícího nebo nefunkčního proteinu. Jedná se o experimentální metodu, která v současné době naráží na překážky etické, technické i finanční. Nicméně nadále se testuje a rozvíjí.

Color ADD

Již v roce 2000 vytvořil Miguel Neiva jedinečný systém 5 grafických symbolů, kterými je možné interpretovat barvy. Jedná se o symboly pro základní barvy žlutou – modrou – červenou a dále bílou a černou. Skládáním těchto symbolů – stejně jako barev – dostáváme nové symboly pro nové barvy.

Přínos tohoto kódování je obrovský – díky němu není problém rozlišit pastelky, školní prospekty, příručky, didaktické hry, karty; neztratíte se v městské dopravě a jejích linkách. I orientace ve velkých nemocnicích, kde toto kódování používají, není problém. Symbolem označená visačka na oblečení zbavuje barvoslepého potřeby ptát se na barvu a on se stává stejně samostatným v nakupování oblečení jako jiní. Tento systém je jednoduchý, praktický a široce uplatnitelný. Škoda jen, že v České republice zatím nikdo s tímto kódováním nepracuje.

Webové stránky, organizace, soc. skupiny daltoniků

Ač poruchou barvocitu trpí 8,5 % populace, stránek na toto téma, kde by bylo možné najít odkazy, doporučení, literaturu atd., není mnoho, a česky psaná žádná. Jediná výjimka je facebooková skupina Barvoslepost. Jedna ze zahraničních stránek je např. www.color-blindness.com – zde najdete nejen velmi detailní popis poruchy, test barvocitu, ale i praktické tipy, jak si život ulehčit pomocí různých softwarů a aplikací. Další je: http://www.achromatopsia.info/. I zde najdete informace o problematice, testy a články o dalších možnostech korekce – čočky, brýle. Navíc jsou tu odborné články určené rodičům dětí s poruchou barvocitu, směřované učitelům atd. Zajímavé jsou i vlastní příběhy lidí, kteří touto poruchou trpí. Stránky http://www.colourblindawareness.org přibližují problematiku a její dopady v konkrétních oblastech – sportu, obchodu, rodiny. Zároveň se zde prezentují kroky některých organizací (např. UEFA) ke snížení „diskriminace“ osob s poruchou barvocitu.

A na závěr, již zmiňovaná, ColorADD – http://www.coloradd.net/.

Pokud byste měli zájem přečíst si zajímavý příběh člověka-malíře, jenž ztratil schopnost barevného vidění, potom doporučuji knihu Olivera Sackse – Antropoložka na Marsu (příběh Barvoslepý malíř).

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.