Terapeutické rodičovství jako nástroj podpory náhradních rodin

Obsah článku

• Klíčem je porozumět sobě, i dítěti
• Nové dovednosti i hlubší poznání, hodnotí výcvik rodiče
• Odpovědi rodičů přinesly i důležitá doporučení
• Funguje terapeutické rodičovství? 
• Kam nemůže terapeutické rodičovství…

Výzkum se zaměřil na ověření jednoho z nástrojů podpory náhradních rodin, a to výcviku Terapeutického rodičovství dle metodiky Kim S. Golding pro výuku skupin pěstounů a adoptivních rodičů. Ta je založena na teorii attachmentu a znalosti vlivu vývojového traumatu na vývoj dítěte. Odhalil, co tento výcvik náhradním rodinám přináší a v jakých oblastech byl pro náhradní rodiny nejpřínosnější. Díky výzkumu také víme, zda tento výcvik nabízí náhradním rodinám potřebnou podporu, rozvíjí jejich kompetence a přináší změny do vztahu rodič-dítě. Otázkou bylo také, zda tyto změny přetrvávají dlouhodobě a jaký je význam výcviku v kontextu systému péče o ohrožené děti v ČR.

Klíčem je porozumět sobě, i dítěti

Ústředním konceptem celého procesu je „intersubjektivní napojení na dítě“. Odborníci se shodují, že právě toto intersubjektivní napojení mezi dítětem a jeho pečující osobou je základem pro léčení vývojového traumatu.

Rodiče v náhradním rodičovství čelí limitujícím faktorům jak na straně dítěte, tak své vlastní. U dítěte se jedná o náročnou historii, prožívání a projevy (děti čelí mnoha obtížím v oblasti emoční, sociální a kognitivní na základě vývojového traumatu, kterému byly vystaveny). Dospělí čelí vnitřním nejistotám, nedostatečnému know-how, nedostatečné podpoře blízkých a nepochopení okolí (uvědomované faktory) a také vlastní dětské (attachmentové) historii a nezpracovaným tématům (neuvědomělé faktory), což ovlivňuje aktuální prožívání náhradních rodičů i jejich reakce směrem k dítěti. Hybatelem motivace ke změně je touha pomoci dítěti i sobě samým.

V kontinuální a dlouhodobé výcvikové skupině terapeutického rodičovství zažívají náhradní rodiče normalizaci své zkušenosti, bezpečí, přijetí i podporu a postupně se otevírají, získávají potřebné know-how (s důrazem na porozumění dopadu traumatu na vývoj dítěte a význam citové vazby) a trénují nové dovednosti. Tato zkušenost přináší změnu pochopení toho, co se v dítěti děje, a reflexi sebe sama a tolik významné intersubjektivní napojení na dítě. Zaměření na příčiny prožívání a chování, citlivější vnímaní spouštěčů a korekce vlastních reakcí umožňuje nové reakce na projevy dítěte i jeho cílenější ochranu.  Následně dochází ke změnám i u dítěte (zastavení v ataku, omezení návalu vzteků, projevy blízkosti, lepší domluva, prohloubení vztahu). Rodičům přináší zlepšení vzájemných vztahů s dítětem v některých případech i zlepšení vztahu s dalšími lidmi.

Fungující postupy dávají náhradním rodinám v každodenním životě kotvu, směr a naději do budoucna. Pro udržení nastartovaných změn potřebují náhradní rodiče dostatek sebepéče a další formální i neformální podporu.

Nové dovednosti i hlubší poznání, hodnotí výcvik rodiče

Výcvik přinesl náhradním rodičům významnou podporu a také konkrétní změny ve vztahu k dětem. Projevily se zejména v oblastech porozumění sobě samému, porozumění dětem a ve výchovných reakcích na projevy dětí. Absolvování výcviku rozvinulo u náhradních rodičů rodičovské kompetence bez ohledu na to, jak dlouho se náhradní rodinné péči věnují a kolik let mají jejich přijaté děti. Šlo zejména o získání nových znalostí a prohloubení poznání, ale také rozvoj nových dovedností, aby mohli lépe naplňovat potřeby traumatizovaných dětí a posilovat bezpečnou citovou vazbu.

Náhradní rodiče uváděli schopnost lepší reflexe vnitřního světa svých dětí i nové vnímání jejich chování. U rodičů samotných došlo k zlepšení sebereflexe i schopnosti seberegulace, což jim umožnilo lépe pomoci dětem s  regulací jejich prožitků a projevů. Uváděli omezení tradičních vzorců výchovy. Tyto změny přetrvávají i po skončení výcviku. Náhradní rodiče se totiž výzkumu účastnili v rozmezí čtyř měsíců až dvou let po jeho absolvování.

Obrázek

Navzdory často rozsáhlým zkušenostem (viz rámeček) i čerpání různých druhů podpory (doprovázení, vzdělávání, odborná pomoc a další), hodnotili náhradní rodiče význam absolvování výcviku terapeutického rodičovství shodně jako zásadní. Na tento typ rodičovství je tradiční výchova, kterou všichni z účastníků zažili, nepřipravila, stejně jako zkušenost s biologickým rodičovstvím, odborné studium (VŠ) či povinná příprava na budoucí náhradní rodičovství, ani pokud sami vyrůstali jako biologické děti v náhradní rodině. Srovnatelně jako lektoři, metodika a trénink nových dovedností bylo důležité  sdílení s ostatními náhradními rodiči. Významné bylo normalizování své zkušenosti a otevření se v bezpečí skupiny, které umožňovalo postupně přetvářet rodičovský přístup. Výcvik by určitě doporučili dalším rodičům, nejen náhradním.

 Odpovědi rodičů přinesly i důležitá doporučení

Témata terapeutického rodičovství by měla být součástí příprav budoucích náhradních rodičů s důrazem na podporu všech typů náhradních rodin. Výcvik terapeutického rodičovství by ideálně měli absolvovat oba rodiče. Ideální doba nastává až po přijetí dítěte, ale včas. Podle samotných rodičů ideálně hned, jak se rodina a dítě sžijí: obvykle půl roku po převzetí, nejpozději kolem tří let dítě. Smysl má však i v pozdějším věku dítě.

„Pokud máme některé věci opravit, naučit se s dítětem komunikovat a pracovat, už teď je pozdě.“ (Adoptivní matka, dítě 3,5 let).  

Náhradní rodiče doporučují posílit informování přebírajícím rodinám dětí a také se více zaměřit na téma sourozenců v náhradní rodinné péči, které je rizikovým faktorem selhávání náhradních rodin.  

Shodně poptávají zajištění dostupnosti výcviku terapeutického rodičovství pro náhradní rodiny všech typů. Jedná se o „nákladově efektivní intervenci“, zejména když zvážíme přínosy pro rodiny a s ohledem na další dopady do společnosti při jejich selhání.

Nezbytná je podle rodičů další následná podpora, formální i neformální. Může mít podobu pokračování ve skupinové práci se stejnými lektory, pravidelných supervizí, samostudia metodiky, jednorázových seminářů na oživení tématu či svépomocné podpory: individuální, s dalšími náhradními rodiči, společnou WhatsApp skupinou či vlastní terapií.

Vítali by sociální pracovnice, které znají postoje a přístupy terapeutického rodičovství. Absolvování výcviku vnímají také jako prevenci nutného vyhledání odborné pomoci psychologa či terapeuta, zejména vzhledem k jejich nedostatku. V dovednostech naučených na výcviku vidí také potenciál k překlenutí nezbytné doby, než se k odborníkům dostanou. V žádném případě však terapeutické rodičovství nemůže nahradit odbornou péči, kterou zvláště závažnější dětská zranění vyžadují.

Funguje terapeutické rodičovství? 

Porovnáním přínosů a cílů výcviku terapeutického rodičovství s cíli, které má program vytčeny lze konstatovat, že tyto byly naplněny a přenos programu do ČR se podařil. Zjištění výzkumu Martiny Loutné lze srovnat s výstupy, které obsahovala kvalitativní analýza uskutečněná v roce 2016 v Anglii (Selwyn, J. et al. 2016). V odpovědích náhradních rodičů panuje významná shoda, i když výzkumu v Anglii se zúčastnili pouze adoptivní rodiče.

Obrázek

Pro učinění závěrů o vlivu účasti ve výcviku na změny v rodinách chybí v tuzemském výzkumu kontrolní a srovnávací skupina. Můžeme se ale opřít o studii realizovanou v Anglii v roce 2011. Ta účastníky porovnávala s rodiči na čekací listině pro vstup do výcviku a dává určitou jistotu, že pozorované změny lze přičíst intervenci a účast na skupinovém programu vedla ke zjištěným přínosům.

Náhradní rodiče v ČR i v Anglii shodně popisují pocity bezpečí a podpory, rozvoj znalostí a dovedností a významné změny v jejich rodinách. Náhradní rodičovství můžeme vyjádřit jako cestu, která vede od odpojení a dysregulace způsobených traumatem k napojení a regulaci, naučeným právě Terapeutickým rodičovstvím.

Kam nemůže terapeutické rodičovství…

Vždy budou náhradní rodiče, pro které nebude výcvik terapeutického rodičovství z různých důvodů možný. Zejména v těchto případech je nezbytná podpora kvalifikovaných odborníků.  Důležité je posilovat trauma-informovaný přístup v sociální práci, nejen směrem k dětem, ale zejména k samotným náhradním rodičům. Jejich vlastní attachmentová historie a nezpracovaná témata významně ovlivňují jejich rodičovství, proto by byl vhodný univerzální screening traumatu. Nemusí mít nutně podobu složitých či náročných dotazníků, testů nebo rozhovorů. Někdy může stačit jednoduchá otázka typu: „Jaké informace o tom, co se vám stalo nebo co vás v životě potkalo, by pro nás mohly být přínosné, abychom vám mohli lépe pomoci?“ (Krejčí, Z. – Černá, M. – Klepáčová, O. 2020). Důležité je také podporovat sebepéči náhradních rodičů. Ve výzkumné zprávě (Ottaway, H. – Selwyn, J. 2016) je uvedeno, že více než 75 % pěstounů vykazuje známky únavy ze soucitu a vyhoření, což je víc než v jiných pomáhajících profesích.

Výzkumná zpráva zmiňuje jako alarmující fakt, že jiné formy náhradní rodinné péče, například adopce, nemají (na rozdíl od pěstounů) státem garantovanou podporu a že pocity izolace prohlubuje právě neporozumění nejen laické veřejnosti, ale zejména odborníků. Je až s podivem, jak hluboké nepochopení v těchto tématech ve společnosti obecně panuje, navzdory četným výzkumům a poznatkům z praxe v oblasti dětí a rodin. To nadále znesnadňuje život nejen traumatizovaným dětem, ale také jejich rodinám, vede k další kaskádě problémů a ovlivňuje i jiné aspekty naší společnosti.

V našem systému potřebujeme posilovat i vhodnou respitní péči pro tyto rodiny a nadále šířit osvětu o potřebách dětí traumatizovaných v blízkých vztazích a nezbytné významné podpoře náhradních rodin. Měli bychom také rozvíjet porozumění i pomoc mezi laickou i odbornou veřejností, zejména pedagogy. Nedostatek povědomí o těchto tématech může mít dle Butlera (2011) „za následek mimo jiné neschopnost plně porozumět současným potížím a jejich kontextu, nevhodně zvolený postup a intervence, retraumatizaci nebo neúmyslné vystavení klienta podnětům, vůči kterým je citlivý“. (In Klepáčová, Krejčí, Černá, 2020, s. 55). „Sociální pracovník může být pro klienta první osobou v jeho životě, která mu nabídne korektivní zkušenost v podobě vztahu, důvěry a bezpečí. A zcela zásadně tak přispěje ke zlepšení…“ (Klepáčová, Krejčí, Černá, 2020, s. 68).

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku