Muž v roli otce či partnera anorektičky či bulimičky

Autor/ka
Mgr. Ria Černá
Rok vzniku:
2008
Jazyk dokumentu
Čeština
Druh dokumentu:
Článek v periodikách
Online dostupnost
Ano
Podrobnosti o dokumentu

Článek Riy Černé o problematice partnerů či mužských příbuzných, kteří se musejí vyrovnat a aktivně vystupovat a bojovat s problémem, kdy dcera či partnerka trpí mentální anorexií nebo bulimií.

Poznámka: Z důvodu nedostupnosti článku byl kompletní text článku překopírován sem, do popisu dokumentu.

Muž v roli otce či partnera anorektičky / bulimičky

Vydáno: 27.10.2008 14:12

Poruchami příjmu potravy v drtivé většině trpí dívky a ženy. Onemocnění se však dotýká také mužů...

... kteří žijí v blízkosti nemocné ženy či dívky, ať už v roli otce, partnera, bratra nebo jiné blízké osoby. Nemoc zasahuje do vztahů, proměňuje rozložení sil v rodině nebo v partnerském soužití, vystavuje muže situaci, se kterou se zpravidla ještě nesetkal a nemá tedy k jejímu zvládnutí potřebné mechanismy.

Muži jsou již od raného dětství formováni společenskou představou o tom, jak vypadá žena, jaké má vlastnosti, co je to ženskost a jak má být naplňována. Utváří si tedy nejen obraz o sobě a o svém těle, ale také o dívkách a ženách ve svém blízkém i širším okolí. Tento obraz nabývá významu během dospívání, kdy porovnávají svou představu o tom, jaká by měla být jejich budoucí partnerka s představou, kterou vytváří daná kultura, ale také nejbližší sociální skupina - rodina dospívajícího chlapce. Právě v ní se formuje sebevědomí chlapce, rodina má klíčový vliv na zaujímání postojů k sobě i ke svému okolí, způsob řešení konfl iktů, vyrovnávání se stresem, způsob komunikace, míru tolerance a empatie vůči druhým, schopnost rozlišovat a kriticky nahlížet. Spokojenost se svým tělem, zdravé sebevědomí, přijetí vlastní nedokonalosti, ale také jedinečnosti a individuality, jsou pak základními předpoklady pro plnohodnotný život bez ohrožení poruchou příjmu potravy. Právě tyto předpoklady totiž člověka dostatečně chrání před v dnešní době zhoubným vlivem médií.

Média a společenský tlak

Média prezentují často reálně neexistující vzory, které se však v různé míře dostávají do podvědomí mužů a mohou ovlivnit jejich postoje a chování k dcerám či partnerkám. Tyto prezentované vzory navíc vykazují známky zdraví, štěstí a úspěchu. Tím větší překvapení může přinést zjištění, že dcera či partnerka ve snaze dostát prezentovaným požadavkům společnosti a také leckdy nevědomým požadavkům otce či partnera, trpí nemocí zvanou porucha příjmu potravy.

Internet a časopisy jsou plné informací o těchto poruchách, ale způsob, jakým se v nich o tomto biopsychosociálním onemocnění píše, je svým způsobem poněkud kontraproduktivní. Zobrazování extrémů (fotografi e kachektických dívek na pokraji smrti, srdceryvné příběhy žen s myšlenkami na sebevraždu, atd.) přináší spíše šok, senzaci až fascinaci, mnohdy ale i pohoršení a hlavně postoj, že „tohle se mi nemůže stát", respektive „takhle daleko to u mé dcery či partnerky dojít nemůže". Zjednodušené vylíčení příběhu ženy spíše nahrává bagatelizaci onemocnění a odsouzení ženy jako neschopné se normálně najíst.

Domnívám se, že to, jak muž sám sebe vnímá, jak sám sebe hodnotí, jak pracuje se svým sebepojetím, jak se vyrovnává s mediálním tlakem na svou osobnost, je velmi důležitépři utváření si představ o dceři či partnerce, o požadavcích na ni. Určitou neschopnost a neochotu muže pochopit svou partnerku či dceru v honbě za dokonalostí vnímám jako zdravou, protože je to právě on, kdo může jako blízká osoba oslabit společností nastolenou představu dokonalosti jako nutnosti. Naopak partnerce či dceři vysílá zprávu o tom, že není důležité to, co prezentují média, ale to, jak se cítí ona sama. Zesílení této zprávy jako podpory je zapotřebí tím víc, pokud dcera či partnerka onemocní poruchou příjmu potravy a její sebepojetí je tím narušeno ještě více.

Vliv okolí na utváření sebeúcty a sebepojetí člověka je značný a nabírá ještě vyšší intenzity v případě, kdy je sebepojetí ženy narušeno poruchou příjmu potravy. Ta jakoby „zcitlivuje" ženu k poznámkám a vlivům z okolí, je mnohem zranitelnější, a neutrálně míněná větasebepojetí a integritu, aniž by to okolí zamýšlelo. Ženy s poruchou příjmu potravy pak často říkají, že příčinou všeho byla poznámka partnera nebo otce o jejich např. „větším zadku". Ženu se zdravým sebepojetím a sebevědomím by však tato jednotlivá věta nemohla ve vývoji ohrozit. Použila by mechanismy, kterými by se ochránila stejně, jako se chrání před mediální masáží o tom, „jaká není" a „jaká má být". Její zdravé sebepojetí tak znamená určitý fi ltr, díky němuž sama rozhoduje o tom, která informace zvnějšku je relevantní a hodna sebereflexe a která je naopak pouze informací, názorem druhé osoby, která však nemá právo určovat, jak má dotyčná vypadat, co si oblékat, jak se chovat, atd. U žen s poruchou příjmu potravy jakoby tento „fi ltr" chyběl.

Pohled otce na tělo dcery

Otec dospívající dívky má jednu z klíčových úloh ve vývoji své dcery. Je na počátku jejíhoživota nejbližším průvodcem do světa mužů. Skrz postoje, názory a chování otce se dívka od raného dětství a hlavně pak v předškolním věku učí mužským vzorcům chování, způsobu komunikace, učí se porozumět světu, ve kterém si později bude hledat svého životního partnera. Otec bývá často prvním mužem v životě dívky, který poprvé hodnotí vzhled a chování dcery, dává zpětnou vazbu o jejím těle, úpravě vzhledu, sebehodnocení. V ideálním případě by měl vysílat zprávu „mám tě rád takovou, jaká jsi, tak jak jsi, jsi v pořádku". Má přitom před sebou velmi těžký úkol, kdy musí přijmout fakt, že jeho dcera dospívá, není již dítětem, ani psychicky a hlavně ani fyzicky. S jejím růstem a proměnou těla se často vyrovnává právě tím, že má potřebu komentovat její vzhled, často s trochou nadsázky a ironie, aby tak i sám sobě ulehčil vývojový úkol, který před ním, jako rodičem, stojí. Dospívající citlivá dcera umí velmi dobře zachytit lehký sarkasmus a ironii v otcově hlase, ačkoliv právě nyní potřebuje vážnost a maximální přijetí. Otci i dceři v této chvíli může pomoci matka dívky, která ztlumí jak otcovy poznámky, tak dceřinu vnímavost a nevraživost vůči otcovým poznámkám.

Pokud se dceři a otci nepovede splnit vývojový úkol a již dospělá dcera odchází z rodiny bez vědomí, že její ženskost je správná, že taková, jaká je, se bude líbit, může pak dcera toto ujištění hledat u svých partnerů.

Pohled partnera na tělo partnerky

Fyzická atraktivita při výběru životního partnera hraje u mužů vyšší roli než u žen, není to ale jediný požadavek ze strany muže na partnerku. Tělo a jeho podoba však zůstává důležitá pro vznik fyzické přitažlivosti, pro intimní sblížení páru. Pokud žena přichází do vztahu se zdravým sebepojetím a vědomím, že hodnocení okolí není to základní, čím by se měla vymezovat, neohrozí ji ani občasná partnerova „neobratnost" v hodnocení jejího těla.

eating-lots.jpgPokud si je však dívka či žena nejistá sama sebou, necítí se ve svém těle dobře, nevidí reálně své tělo a jeho možnosti a její sebepojetí se odvíjí od hodnocení okolí, může se partner dostat do situací, ve kterých žádná jeho odpověď nebude správná. Opakované dožadování se odpovědi na otázky „nejsem tlustá?", v případě poruchy příjmu potravy pak neustálé spojování množství jídla s tělesným vzhledem a zdánlivá iracionalita (ve skutečnosti však krutá logika nemoci) v pohledu na sebe i na moc jídla.

V obou případech však může partner sehrát důležitou roli v upevnění či posílení sebevědomí partnerky. Upřímným připomínáním její jedinečnosti, její atraktivity pro něj samotného a odsunutím důležitosti vzhledu pro vztah z prvních míst může partnerku podpořit k zdravějšímu vnímání sebe sama, i když hlavní úkol je samozřejmě na ní samotné: přijmout sebe takovou, jakou je, a mít se ráda.

Mohou muži pochopit anorexii?

Pro většinu mužů je porucha příjmu potravy stále něčím naprosto nepochopitelným, iracionálním a v podstatě nesmyslným. Také na svépomocné skupině často nemocné dívky a ženy pochybují o možnosti, že by jejich partner či otec onemocnění pochopil. Nemocné si kladou otázku, jestli má tedy vůbec cenu se s problémem svěřit právě otci či partnerovi. Na druhou stranu, pokud se k tomuto kroku přece jen odhodlají a o svých potížích s partnerem či otcem mluví, většinou to poté hodnotí jako přínosný krok. Pokud se navíc povede komunikomunikovat o tom, co kdo potřebuje, mohou získat spojence v boji s nemocí. Určité zlehčování a popírání závažnosti nemoci v očích mužů končí právě ve chvíli, kdy se týká někoho blízkého, tím spíše dcery či životní partnerky. Po
tomto zjištění totiž zpravidla přichází strach o partnerku či dceru, velká motivace „s tím něco dělat", za každou cenu dívku či ženu vyléčit a udělat pro to maximum. V tuto chvíli muž potřebuje znát fakta o nemoci, potřebuje vědět, co je třeba změnit, aby vše bylo „zase jako dřív".

Pokud je reakce muže na skutečnost nemoci dcery či partnerky odmítavá, neznamená to dle mého názoru, že by nebyl schopen pochopit právě poruchu příjmu potravy. Může jít spíše o neochotu a nechuť se zabývat jakýmikoli problémy dcery či partnerky a ukazuje to na určitou nefunkčnost vztahu otce s dcerou či partnera s partnerkou. Rozpačitá reakce a jistá neobratnost v chování k nemocné dceři či partnerce neznamená nezájem, ale spíše nevědomost, jak se zachovat. V tuto chvíli potřebuje podporu nejen nemocná, ale také její blízký.

Autor textu: Ria Černá

Související obsah

K problematice poruch příjmu potravy jsou na portále Šance Dětem k dispozici tyto články:

- od Jana Kulhánka s názvem "Poruchy příjmu potravy v dětství a dospívání"

- od Františka Davida Krcha s názvem "Poruchy příjmu potravy u dětí a dospívajících"

- od Dany Hajné s názvem "Poruchy příjmu potravy a bolesti břicha".

Zdroj dat
https://www.sancedetem.cz/srv/www/content/pub/cs/odborna-knihovna/muz-v-roli-otce-ci-partnera-anorekticky-ci-bulimicky-33733.html
Zdrojové periodikum / Zdrojový web
Medispot: váš partner pro zdraví (www.medispot.cz)