Klíšťaty přenášená onemocnění

Autor/ka: RNDr. Radek Šíma, Ph.D.
Datum publikace: 27. 08. 2021, Aktualizováno: 22. 09. 2021
Málokterý živočich vyvolává mezi širokou veřejností takový odpor jako klíště. Důvodem je především všeobecný strach z nákazy některým klíšťaty přenášeným onemocněním. Přestože je klíště běžnou součástí naší přírody a bývá častým tématem nejrůznějších diskusí, přetrvává mezi lidmi celá řada mýtů a polopravd týkajících se života tohoto živočicha. Cílem tohoto textu je představit zajímavé strategie, které klíště využívá během svého parazitického života a objektivně posoudit rizika přenosu nejčastějších onemocnění.

Obsah článku

Biologie klíšťat

Jedním z častých omylů je, že klíště je hmyz. Tak tomu ovšem není, klíšťata taxonomicky řadíme mezi pavoukovce, do řádu roztočů. Klíště je tedy blízce příbuzné dalším parazitickým roztočům, jako je například čmelík kuří – významný parazit drůbeže, nebo zákožka svrabová způsobující svrab. Spolehlivým rozpoznávacím znakem je počet nohou. Hmyz jich má šest, oproti tomu všichni pavoukovci (včetně klíšťat) mají nohou osm. Na celém světě žije v současné době necelých 900 druhů klíšťat a můžeme je najít na všech kontinentech a ve všech klimatických pásmech od tropů, až po arktické oblasti. Z tohoto počtu se můžeme v České republice setkat s jedenácti druhy klíšťat. Z nich je nejčastější, a z hlediska přenosu patogenů nejdůležitější, klíště obecné (Ixodes ricinus). Toto klíště je typickým představitelem tzv. tvrdých klíšťat a na jeho příkladu si popíšeme životní cyklus klíštěte.

Klíšťata mají poměrně složitý a dlouhý vývojový cyklus, který zahrnuje vajíčka a tři krevsající stádia: larvy, nymfy a dospělce. Na počátku vývojového cyklu jsou dospělá klíšťata (Obrázek 1C, D). U klíštěte obecného saje pouze samice, a to většinou na velkých obratlovcích, jako je např. vysoká nebo černá zvěř. Samec klíštěte krev nesaje a jeho jediným posláním je oplodnit samici. Po splnění tohoto úkolu umírá. K oplození samice dochází nejčastěji přímo na hostiteli během sání, ale může k němu dojít i mimo hostitele. Oplození je naprosto klíčové pro úspěšné dosátí klíštěte, neoplozená samice není schopná sání dokončit. Dospělá samice klíštěte saje 7-10 dní a během této doby ze svého hostitele získá až 1 ml krve a zvětší objem svého těla přibližně stokrát. Po dosátí samice z hostitele odpadne, tráví krev a získané živiny využívá k produkci vajíček.

Klíšťata jsou velmi potentní, jedna samice naklade dva až tři tisíce vajíček. Po vykladení samice umírá a přibližně po měsíci se z vajíček začínají líhnout drobné larvy. Larva je jediné stádium klíštěte, které nemá osm nohou, ale má jich jen šest (Obrázek 1A). Aby se larva mohla dostat do dalšího stádia, musí se nasát krve. Larva většinou saje na drobných obratlovcích, jako jsou nejrůznější hlodavci nebo ptáci. Klíštěcí larva saje 2-3 dny, poté z hostitele odpadne a přibližně po měsíci se přemění na nymfu. Nymfa již má 8 nohou (Obrázek 1B) a opět se musí nasát. Spektrum hostitelů je podobné, jako u larvy. Sání trvá 3-5 dní, poté se nasátá nymfa přeměňuje na dospělce, a tím se celý životní cyklus uzavírá. V přírodě trvá životní cyklus klíštěte přibližně dva roky a během této doby se klíště musí třikrát nasát na třech různých hostitelích. Právě střídání hostitelů a dlouhý životní cyklus může za to, že je klíště vhodným přenašečem různých patogenů.

Obrázek
Vývoj klíštěte

Obrázek 1. Vývojová stádia klíštěte obecného (Ixodes ricinus). (A) larva, (B) nymfa, (C) dospělý samec, (D) dospělá samice.

Klíště – významný přenašeč onemocnění

Klíště je většinou lidmi vnímáno jako obávaný přenašeč infekčních onemocnění. Celosvětově přenáší až 80 různých nemocí, u nás je to především Lymeská borelióza a klíšťová encefalitida. Ostatní onemocnění, jako je babezióza, anaplazmóza a další jsou u nás vzácná.

a) Lymeská borelióza

Lymeská borelióza představuje nejčastější klíšťaty přenášené onemocnění u nás. Ročně je hlášeno 4-5 tisíc nových případů. Toto číslo je ale zřejmě mnohem vyšší, onemocnění se obtížně diagnostikuje, a řada případů tak zůstává neodhalena. Onemocnění způsobuje bakterie (spirochéta) rodu Borrelia. Doposud bylo popsáno 21 druhů borelií schopných vyvolat Lymeskou boreliózu. U nás je nejčastějším druhem Borrelia afzelii, která se vyskytuje přibližně v 60 % infikovaných klíšťat. Jejími přirozenými hostiteli jsou hlodavci. Tento druh je zodpovědný za postižení srdečního svalu a dále jsou pro něho typické kožní manifestace, jako je např. acrodermatitis chronica atrophicans. Druhou nejčastější borelií u nás je B. garinii. Tento druh se vyskytuje asi u 30 % infikovaných klíšťat a jejími hostiteli v přírodě jsou ptáci. U pacientů nakažených B. garinii je typický rozvoj nejrůznějších neurologických obtíží. Třetím nejčastějším druhem borelií u nás je B. burgdorferi. Tuto borelii nalézáme přibližně v 10 % infikovaných klíšťat a v přírodě může tento druh infikovat jak hlodavce, tak ptáky. U člověka nejčastěji napadá klouby a způsobuje artritidu.

Přenašeči Lymeské boreliózy jsou klíšťata rodu Ixodes, u nás je to především výše zmíněné klíště obecné. Borelie se nepřenáší transovariálně (z dospělé samice přes vajíčka), znamená to tedy, že všechny klíštěcí larvy jsou po vylíhnutí z vajíček neinfekční. Klíštěcí larva se nakazí sáním na infikovaném zvířeti a po přeměně na nymfu je potom schopná přenést infekci dále. Klíštěcí nymfa je nejčastějším stádiem, které saje na člověku. Vzhledem ke své velikosti je často přehlédnuta a stává se tak nejvýznamnějším zdrojem lidských nákaz.

Některým druhem borelií je infikovaných přibližně 20 % klíšťat v naší přírodě. Riziko, že narazíme na infikované klíště, je tedy opravdu vysoké. Naštěstí ale neplatí, že pokud se na nás takové klíště přisaje, automaticky onemocníme Lymeskou boreliózou. Borelie ve svém životním cyklu střídají dvě naprosto odlišná životní prostředí -­ klíštěcí střevo a tkáně obratlovčího hostitele (včetně člověka). Každé z těchto prostředí klade na borelie diametrálně odlišné nároky. Aby byly schopné infikovat náš organismus, musí komplexně přestavět své povrchové molekuly. Experimenty opakovaně prokázaly, že bez této proměny nejsou borelie schopné v obratlovci přežít. Jedná se o klíčový proces v životě borelií, který je poměrně časově náročný. Borelie se pro nás stávají infekčními až po 24 hodinách sání klíštěte. Z toho tedy plyne, že pokud se nám podaří infikované klíště odstranit během časné fáze sání, minimalizujeme riziko přenosu onemocnění.

V prvních dnech po přenosu se borelie šíří kůží směrem pryč od místa sání. Častou reakcí organismu je typická zarudlá skvrna zvaná erythema migrans. Pokud se tato skvrna objeví, můžeme mluvit o velkém štěstí v neštěstí. Je to varování, že se v našem těle děje něco špatného. Pokud se v této fázi nasadí antibiotika, bývá léčba účinná a problému se rychle zbavíme. U 30-40 % infikovaných osob se však erythema migrans neobjeví. V takových případech zpravidla zůstane onemocnění nerozpoznané a přejde do chronické fáze. Borelie se z kůže přesunou do nejrůznějších orgánů v těle, jako je srdce, mozek nebo klouby. Zde se usadí, přestanou se množit a přejdou do metabolicky málo aktivního, dormantního stavu. Tyto perzistující formy jsou značně odolné a klasická léčba antibiotiky je zpravidla neúčinná. Pacienti s chronickou boreliózou se potýkají s vleklými obtížemi nejrůznějšího charakteru, se kterými si současná medicína neví rady. Proti Lymeské borelióze doposud neexistuje komerčně dostupná vakcína.

Obrázek
Rodina v přírodě

b) Klíšťová encefalitida

Klíšťová encefalitida je druhým nejčastějším klíšťaty přenášeným onemocněním v České republice s incidencí 600-800 nových případů za rok. Onemocnění způsobuje virus klíšťové encefalitidy z čeledi Flaviviridae. Přenašeči jsou opět klíšťata rodu Ixodes. Promořenost klíšťat v ČR je v porovnání s Lymeskou boreliózou mnohem nižší, pohybuje se v rozmezí 0,1-1,5 %, v některých oblastech výjimečně až 5 %. Kromě infikovaného klíštěte je možným (ale vzácným) zdrojem nákazy rovněž nepasterované mléko a mléčné výrobky od zvířat infikovaných virem klíšťové encefalitidy. U dvou třetin infikovaných osob proběhne onemocnění zcela bezpříznakově, u zbývající třetiny se potom rozvine onemocnění doprovázené typickými příznaky postižení centrální nervové soustavy.

Nejčastější příznaky akutního onemocnění klíšťovou encefalitidou u dětí jsou horečky, bolesti hlavy, únava a zvracení. Diagnostika onemocnění je založena na průkazu protilátek proti viru klíšťové encefalitidy v séru a mozkomíšním moku. U dětí do sedmi let věku bývá průběh onemocnění zpravidla mírný, s rostoucím věkem se mohou vyskytnout závažnější komplikace. Léčba klíšťové encefalitidy neexistuje, omezuje se pouze na symptomatické mírnění vedlejších příznaků a rehabilitaci neurologických postižení. Existuje však účinná prevence, kterou je vakcína s velmi vysokou účinností. Vakcína proti klíšťové encefalitidě je v současnosti jedinou ochranou proti tomuto onemocnění. Virus se do těla přenáší okamžitě po přisátí klíštěte. Nevakcinovaný člověk, na kterého se přisaje infikované klíště, je tedy v přímém ohrožení, že se u něho onemocnění vyvine.

Ochrana před klíšťaty a klíšťaty přenášenými onemocněními

V naší zemi můžeme potkat klíšťata prakticky všude. Kromě nejvyšších horských oblastí nejsou žádná bezpečná místa, kde by klíšťata vůbec nebyla. Na klíšťata nejčastěji narazíme na vlhkých okrajích lesů, v okolí vodních toků, ale mohou to být i městské parky, nebo zahrady. Klíšťata se v přírodě nejvíce vyskytují na jaře (duben-květen). Během horkých letních měsíců je klíšťat méně, druhý vrchol jejich výskytu pak nastupuje v září.

Obrázek
Člověk si kontroluje nohu

Nejúčinnější prevencí před klíšťaty by bylo zůstat doma a vůbec nechodit ven. To je ale samozřejmě hloupost, proto je důležité znát rizika, která klíšťata představují, počítat s nimi a snažit se je minimalizovat. Pokud se chystáme do míst, kde očekáváme zvýšený výskyt klíšťat, je důležité se vhodně obléct. Nosit raději světlé oblečení. Ne proto, že by se klíšťata světlé barvy bála (klíšťata jsou prakticky slepá, takže jim je to jedno), ale proto, že na světlé barvě je klíště lépe vidět a zvýšíme tak pravděpodobnost, že ho najdeme dříve, než se zakousne. Po návratu domů je naprosto klíčové prohlédnout si důkladně celé tělo, a pokud na sobě nebo dítěti nalezneme přisáté klíště, okamžitě ho odstranit. Je celkem jedno, jakou použijeme techniku, důležitá je rychlost. Jak už jsme se zmínili výše, platí pravidlo, že čím déle klíště saje, tím větší je pravděpodobnost, že se nakazíme. Toto pravidlo se týká zejména Lymeské boreliózy, kde víme, že pokud klíště odstraníme během prvních 24 hodin sání, je riziko nákazy velmi nízké. Trochu jinak je to s klíšťovou encefalitidou, kterou způsobuje virus přítomný ve slinných žlázách klíštěte a přenášející se okamžitě po přisátí klíštěte. Zde tedy nepomůže ani včasné odstranění klíštěte.

Často diskutovanou otázkou je použití repelentů. Ochrana před klíšťaty pomocí repelentů je poměrně omezená. Důvodem je strategie, jakou klíště používá pro vyhledání svého hostitele. Klíště je pasivní lovec. Posadí se na stéblo trávy, vytrčí dopředu přední nohy a čeká. Na předních nohách má háčky a když kolem projde zvíře, nebo člověk, tak se na něj klíště pomocí těchto háčků zachytí. Je to víceméně pasivní proces, podobně jako když se na člověka přichytí třeba bodlák. Na předních nohách má klíště specializovaný receptor nazývaný Hallerův orgán, který je složen z citlivých chemických, teplotních a mechanických receptorů. Díky tomuto receptoru klíště dopředu ví, že se k němu blíží hostitel a dokáže odhadnout i směr ze kterého přichází. Podle toho může na trávě upravit svojí pozici, aby zvýšilo šanci, že se na něho přichytí. Repelent působí tak, že klíštěti tento receptor zahltí. Je to podobné, jako kdyby člověka někdo posadil do místnosti a měl by podle čichu najít čerstvě upečený koláček. Normálně by to nebyl problém, ale pokud by do místnosti někdo vystříkal celou voňavku, už by to bylo horší. Repelent tedy klíště nezažene, na té trávě zůstane a s velkou pravděpodobností se na procházejícího hostitele stejně přichytí. Jinak je to například u komárů, nebo jiného krevsajícího hmyzu. Komáři jsou aktivní lovci, kteří k hostiteli letí po chemickém gradientu, vylučovaném jeho tělem. Pokud komárovi zahltíme receptory repelentem, svoji oběť nenajde. Proti aktivním lovcům jsou tedy repelenty na rozdíl od klíšťat účinné.

Nejdůležitější sdělení

  • Riziko nákazy Lymeskou boreliózou a klíšťovou encefalitidou je velmi vysoké.
  • Nejdůležitější prevencí je odhalení a okamžité odstranění přisátého klíštěte!
  • Neexistuje vakcína proti Lymeské borelióze, léčba je účinná pouze pokud je onemocnění odhaleno včas.
  • Proti klíšťové encefalitidě je možné se chránit účinnou vakcínou. Doposud neexistuje žádná léčba tohoto onemocnění.

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně, jak o klíšťatech, tak o lymeské borelióze či encefalitidě.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

 

Autor/ka
RNDr. Radek Šíma, Ph.D.

Vystudoval molekulární biologii a genetiku na Biologické fakultě Jihočeské univerzity a molekulární patologii na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. V Parazitologickém ústavu Biologického centra AVČR se zabývá studiem klíšťat, zejména ve vztahu k přenášeným patogenům. Vyvíjí laboratorní modely nejčastějších klíšťaty přenášených onemocnění, které jsou následně využívány k testování klíštěcích molekul zahrnutých v přenosu a přežití patogenů. Podílí se na řešení mezinárodních projektů, jejichž cílem je vývoj vakcín proti klíšťatům a jimi přenášeným onemocněním. Je autorem stovky odborných publikací v zahraničních časopisech a několika kapitol v knihách.

Odborná knihovna:
Články: